Kneekalův hudební blog - rock, pop, alternative atd.

Jeff Beck - Emotion & Commotion (2010)

2011-01-31T22:14:00.000+01:00

Nebudu zastírat, že Jeff Beck patří mezi moje nejoslavovanější kytaristy. Jeho styl zůstává i po těch desítkách let stále novátorský a nikdy jsem u něj neměl pocit, že by začal vykrádat sebe sama či tak nějak zahníval v rybníku světové hudební scény. Očekávání jeho nové desky (po dlouhých sedmi letech) tudíž bylo velmi značné.

Ovšem, kdo čekal industriální řezničinu ve stylu předchozích tří desek, tak byl asi hořce zklamán. Beck se totiž rozhodl, že přestane na svoji kytaru páchat industriální genocidium a vrhl se na poněkud konvenčnější tvorbu. A aby tuto přeměnu zcela dokonal, tak omezil své vlastní skladby na minimum.

Náplní desky Emotion and Commotion tak jsou především songy převzaté z opravdu širokého spektra stylů. Snivá kytara tak spojuje staroanglickou koledu Corpsu Christi Carol, Pucciniho árii Nessum Dorma či bluesovou klasiku I Put a Spell On You. Zdánlivě zcela nesouvisející materiál se na Beckově desce prolíná zcela přirozeně.

Co je však pozoruhodné je proměna Beckova stylu. Z neurvalého násilníka, který se z nebohého nástroje pravidelně snažil svojí tremolo pákou znásilnit tón co to dalo, se z ničeho nic (jo, 7 let je 7 let) stává rozněženelý procítěný vypravěč. A vykládá jednu hezkou melodickou linku za druhou.

Tahle deska dost možná vůbec nebude pro klasické Beckovy fanoušky, z jeho poslední diskografie se totiž poměrně zásadně vyjímá. Beck je ale hodně silný v kramflecích a víc co chce hrát. Nejedná se o žádnou křeč či vyhasnutí dávného bouřliváka. Přiznám se, že to co mi prvně přišlo jako neuvěřitelná nuda mne časem čím dál více bavilo.

Deska ale má svá hluchá místa, to nepochybně. Obzvláště Over the Rainbow mám cuky s chutí přeskočit a Elegy For Dunkirk je patetická až hanba. Tam už je té rozvleklosti a procítěnosti i na můj vkus až příliš. Naopak Beck naprosto září v kolaboraci s Joss Stone. Jak I Put a Spell On You, ale především našláplá There's No Other Time chytají ten správný švih. Blahem chrochtnu i u Never Alone s atomosférickou křišťálovou čistotou (Mike Oldfield by z této skladby měl rozhodně radost). Ale co zde dělá Hammerhead je mi trochu záhadou? To je nějaký zapomenutý kus z předchozích desek? Je to super song, dělá album bohatší, ale věřím, že pro mnoho posluchačů, kteří chtějí vysloveně večerní desku tu bude setsakra rušivý. Ale jako singl je to super vypalovačka.

Emmotion and Commotion není deska, která by vás zvedala ze židle a přinášela myšlenku na aplikace rozbrušovačky vůči konferenčímu stolku, naopak, ukazuje zcela jinou stránku tohoto skvělého kytaristy. Nečekejte převratné dílo, Beck jenom natočil klidnější desku a nechal svoji kytaru aspoň trochu dýchat přirozeně. Těžko mu to vyčítat, zcela typicky se opět posunul někam dál když už cítil, že se v jedné louži vymáchal až až. A je to koneckonců Jeff Beck, tak co jste čekali?

Jeffe bude to za 60% je to sice nejslabší deska od prapodivné Crazy Legs z roku 1993, ale žádný vyslovně průšvih to tedy není.

1 "Corpus Christi Carol" (Benjamin Britten)
2 "Hammerhead" (Jeff Beck, Jason Rebello)
3 "Never Alone" (Jason Rebello)
4 "Over the Rainbow" (Harold Arlen, E. Y. Harburg)
5 "I Put a Spell on You" (featuring Joss Stone) (Screamin' Jay Hawkins)
6 "Serene" (featuring Olivia Safe) (Jeff Beck, Jason Rebello)
7 "Lilac Wine" (featuring Imelda May) (James Shelton)
8 "Nessun Dorma" (Giacomo Puccini)
9 "There's No Other Me" (featuring Joss Stone) (Jason Rebello, Joss Stone)
10 "Elegy for Dunkirk" (featuring Olivia Safe) (Dario Marianelli)

* Jeff Beck – electric guitar
* Joss Stone – vocals (tracks 5, 9)
* Imelda May – vocals (track 7, 11)
* Olivia Safe – vocals (track 6, 10)
* Jason Rebello – keyboard
* Pete Murray – keyboard, orchestral arrangement
* Vinnie Colaiuta – drums, percussion
* Clive Deamer – drums
* Earl Harvin – drums
* Alessia Mattalia – drums
* Luis Jardim – percussion
* Chris Bruce – bass guitar
* Pino Palladino – bass guitar
* Tal Wilkenfeld – bass guitar
* Steve Lipson – production
* Trevor Horn – executive production

Paul McCartney - Flaming Pie (1997)

2011-01-16T12:18:00.000+01:00

Najde se vůbec někdo neznalý informace, kdo jest Sir Paul McCartney? Legendárního beatla asi není třeba jakkoli představovat, avšak s povědomím o jeho sólové tvorbě je to poněkud horší. Paul nebyl a není takovou mediální ikonou jako je kolega John Lennon a ani není divu, sociální kritika prostě nebyla jeho parketa. Přesto by bylo chybou opomíjet jeho sólovou diskografii, protože se stále jedná o jednoho z nejlepších písničkářů historie.

Velice pádným důkazem je deska Flaming Pie z roku 1997. Málokde dostanete tak silný a přesto velice civilní písničkářský počin jako v případě téhle sólovky. Žádné rockové běsnění tedy rozhodně nečekejte. Hlavní cenu v kategorii nástroj alba totiž vyhrála akustická kytara. Jasně, i elektriky se dočkáme, celkem i často, ale tak nějak tohle album prostě zní hodně akusticky a i ta elektrika se zjevně právě vrátila z kadeřnictví, protože je velmi učesaná.

Paul klade důraz na silnou zpěvovou melodickou linku, místy opravdu neuvěřitelně chytlavou, avšak zároveň nemáte pocit, že "tuhle stupidní melodii už z hlavy nevymlátím ani bestofkou německého diska". U něterých desek je zcela oprávněné vinit McCartneyho z produkce kýčovitých popěvků, tentokrát ale tak cítím, že vše je v naprosto správném hudebním formátu a vyznění.

A celková atmosféra? Žádná chmura, maximálně lehounká melancholie, ale jinak pohoda jazz slunného nedělního odpoledne, kde jediné co máte na práci je analýza tvaru oblak.

Tradičně uvedu své oblíbené skladby. Jednoznačně to bude melancholický akustický lovesong Somedays, který osobně považuju za jednen z nejsilnějších songů co kdy McCartney napsal. Ale výběr je opravdu široký a klidně se vsadím, že soft vypalovačky If You Wanna či Used to Be Bad uvedou vaše chodila do podusávacího módu. A co třeba nagradovaná patetická klavírní orgie Beautiful Night? Či vysloveně odpolední pohoda s Heaven on a Sunday? Na něco echt stupidního prosím zapomeňte, tady to nenajdete.

Flaming Pie je tak jednou z McCartneyho nejzdařilejších sólových alb a jeden z nejlepších post-Beatles počinů legendární čtveřic. Paul totiž v 90. letech chytil neuvěřitelně silnou skladatelskou slinu a deska jako je Flaming Pie všem fandům čistého pop/rocku prostě musí zákonitě udělat radost. 85%

All songs written by Paul McCartney, except where noted.
1. "The Song We Were Singing" – 3:55
2. "The World Tonight" – 4:06
3. "If You Wanna" – 4:38
4. "Somedays" – 4:15
5. "Young Boy" – 3:54
6. "Calico Skies" – 2:32
7. "Flaming Pie" – 2:30
8. "Heaven on a Sunday" – 4:27
9. "Used to Be Bad" (with Steve Miller) (Miller, McCartney) – 4:12
10. "Souvenir" – 3:41
11. "Little Willow" – 2:58
12. "Really Love You" (McCartney, Richard Starkey) – 5:18
13. "Beautiful Night" – 5:09
14. "Great Day" – 2:09

* Paul McCartney – vocals, guitars, bass, keyboards, drums, percussion, harmonium, vibes
* Dave Bishop – saxophone
* Richard Bissill – French horn
* Chris "Snake" Davis – saxophone
* Jeff Lynne – vocals, guitars, keyboards
* George Martin – orchestral arrangement
* James McCartney – guitar
* Linda McCartney – vocals
* Steve Miller – vocals, guitar
* John Pigneguy – French horn
* Kevin Robinson – trumpet
* Ringo Starr – drums, vocals, percussion
* Michael Thompson – French horn
* Richard Watkins – French horn
* Geoff Emerick – recording engineer
* Roy Carter – oboe, cor anglais[2]

The Smiths - The Smiths (1984)

2010-12-10T22:19:00.002+01:00

Spousta posluchačů žije v takovém nepěkném bludu, že 80. léta byla doba podivného disca a natupírovaých metalistů. Ano, jistě by se takové skupiny našly, ale že by byla tato dekáda chudá na dobrou muziku je po hříchu idea zcela špatná. Dnes se proto mrknem přímo doprostřed této doby na debutový počin jedné z těch hodně zajímavých kapel historie populární hudby - The Smiths.

The Smiths jsou jednou z nejpopulárnějších britských kapel a jestli je nějaký reunion nechutně žádaný, tak je to právě jejich. A hnedle první deska dokazuje proč. Smiths jsou totiž velice nebezpečná hudba u které vám možná nějaký ten čas bude trvat, než vám zaleze pod kůži, pak už se jí ale nikdy nezbavíte.

Pár důvodů pro to.

Smiths mají ve své sestavě jednu z nejlepších autorských dvojic, která kdy vylezla na pódia. Spojení lkajícího zpěváka Morriseye a kytaristy Johnny Marra bylo jedno z těch osudových. Tihle hoši rozhodně ví jak napsat dobrý song. A právě díky nim získávají Smiths i svůj charakteristický zvuk.

Morriseyho hlas je podivný, lavíruje mezi nářkem mutujícího kluka a sentimentálním barovým zpěvákem. Možná vám bude chvilku trvat, než mu přijdete na chuť, ale brzy budete mít pocit, že jiný hlas tam ani nepatří. Naopak Marrova kytara je neuvěřitelně hravá záležitost, spousty rozložených akordů, spousty drobných vyhrávek. A muzika dostává neuvěřitelnou šiři. Jestli je pro mě někdo mistr doprovodné kytary tak je to právě on. A celý zvuk? Velice zvláštní, místy vykazující post-punkovou chmuru, místy naopak vykoukne hospavý rytmus, který vás nutí podupávat kopýtky. Skladby mají neuvěřitelnou atmosféru a místy budí dojem velice složitých organismus, ačkoli v jádru jsou to prosté obyčejné kytarové písničky.

Debut The Smiths není za až tak hitová deska, že bych něco vyšvihl jako jasný singl. Každý song má svoje charisma. Já osobně preferuji drogovku You've Got Everything Now s naprosto famózní textem a opravdu grandiozně vystavěným refrénem. Nebo natlakovaná Still Ill, to je rytmus, kterému se těžko uhýbá.

Každopádně, jestli chcete kapelu na celý život vyberte si The Smiths, není na první poslech, ale takové jsou ty nejlepší. Tohle je skvělá písničkařina v skělých aranžích, s neobyčejným zvukem a feelingem. Není to hitová deska, opravdové megahity přišly na deskách dalších. Ale tohle skupina 11 songů si těch 85% rozhodně zaslouží. Pro fandy The Cure a britpopu naprosto povinné.

The New York Dolls - New York Dolls (1973)

2010-10-27T12:28:00.000+02:00

Žádné velké kudrlinky, žádné složité kompoziční práce. Prostě naboostrovat kytaru, sebrat pár kámošů, natočit legendární desku a ovlivnit další generace.... Něco podobného se povedlo kapele New York Dolls na svém debutu.

Hned první skladba desky je krásným ukázkovým příkladem, jak vypadá taková dobová proto-punková šleha. Personality Crisis oplývá klasickým nařvaným neškoleným zpěvem, který mi místy připomíná styl Micka Jaggera a naboosterovanou kytarou, která sem tam neví, jestli hraje sólo nebo doprovod. Punkeři se ale mohou i přesvědčit, že piano je nástroj do takovéhle muziky. Bicí rozhodně nejsou nějak zatěžkané a většinou skladbu ženou dopředu buď přes činely a nebo místy až neandrtálsky znějícím využíváním kotle. Prostě jasná pecka, které však na desce konkuruje nemalé množství kvalitní skladeb.

A namátkou hned nabídneme ve stejném duchu uvařenou Looking for a Kiss nebo jedinečnou peckou se skandovacím motivem „trash", která se překvapivě jmenuje Trash. Tyto skladby s výše zmíněnou Personality Crisis tvoří triumvirát vládnoucí této desce a jsou to prostě nejvíc nejjasnější hitovky. Leč zbytek není moudré podceňovat. Debut New York Dolls si s vatou nebo odpadem netyká ani v nejfantastičtějším snu. .

Pro fanoušky proto-punkových kapel zcela nezbytná deska, pro ostatní výborný začátek s touhle muzikou.

95% - Ukázkové spojení glam-rocku s proto-punkem a jeden ze základních kamenů (ne-li základní) punkové sólové (jestli se tak dá nazvat) kytary. Schválně si pusťte Sex Pistols a přemýšlejte, kde se asi inspirovali. :)

All tracks written by David Johansen and Johnny Thunders, except as noted.
1. "Personality Crisis" – 3:43
2. "Looking for a Kiss" – 3:20
3. "Vietnamese Baby" (Johansen) – 3:39
4. "Lonely Planet Boy" – 4:10
5. "Frankenstein (Orig.)" (Johansen, Sylvain Sylvain) – 6:00
6. "Trash" (Johansen, Sylvain) – 3:09
7. "Bad Girl" – 3:05
8. "Subway Train" – 4:22
9. "Pills" (Bo Diddley) – 2:49
10. "Private World" (Johansen, Arthur Kane) – 3:40
11. "Jet Boy" – 4:40

David Johansen – harmonica, gong, vocals
Sylvain Sylvain – rhythm guitar, piano, vocals
Arthur "Killer" Kane – bass
Jerry Nolan – drums
Johnny Thunders – guitar, vocals

Additional personnel
Todd Rundgren – piano, keyboards, Moog synthesizer
Buddy Bowser – saxophone
Alex Spyropoulos – piano

Santana - Santana (1969)

2010-10-18T19:08:00.000+02:00

Trocha blues-rocku na kterém je naroubovaná pekelná latinskoamerická rytmika, tak to bych asi popsal jedničku od Mexikána Santany.

Těžiště desky je spíše v instrumentálkách, což potvrzují stěžejní rytmické orgie Jingo a především hypnotická Soul Sacrifice. A tady tedy vskutku nevím, jestli mám oslavovat perkuse, klávesy nebo kytaru. Inu, stačí se mrknout na památné vystoupení na Woodstocku. To je panečku řežba.

Dáváte-li raději přednost spíše zpěvu, než čisté nástrojové produkci, tak doporučím Evil Ways. Na živáku s Buddy Milesem je dokonce ještě o pár řádu lepší, nicméně studiovku patří k latino-rockové klasice a není radno ji opomíjet.

Carlos Santana je sice skvělý kytarista a má svoji zcela charakteristickou tvář. Nicméně není to jenom o kytaře. Jeho band jsou totiž muzikanti první kategorie a rozhodně nestojí ve stínu svého leadera. Obzvlášť ty klávesy a zběsilá conga. Jo, jo... Fešné...

Debut Santany řadím mezi to nejlepší, co od něj znám (celou diskografii ještě v uchu nemám, ale postupně napravuji :) a pokud si chcete pustit trochu Mexika do svého přehrávače, tak není důvod tuto desku opomíjet. 85%

1. "Waiting" (Santana Band) - 4:07
2. "Evil Ways" (Clarence Henry) - 3:58
3. "Shades of Time" (Santana Band) - 3:13
4. "Savor" (Santana Band) - 2:47
5. "Jingo" (Babatunde Olatunji) - 4:23

1. "Persuasion" (Santana Band) - 2:36
2. "Treat" (Santana Band) - 4:46
3. "You Just Don't Care" (Santana Band) - 4:37
4. "Soul Sacrifice" (Santana Band) - 6:34

Joe Cocker - With a Little Help From My Friends (1969)

2010-10-07T11:14:00.000+02:00

Chroptící jelen, tak bývá Joe Cocker často charakterizován a nutno poznamenat, že k tomuto osobitému soulovému zpěvákovi to sedí naprosto přesně. Při příležitosti jeho koncertní návštěvy v naší republice si trošku omrkneme jeho první desku.

Joe Cocker během své bohaté diskografie nebyl nikdy příliš znám jakožto tvůrce originálních písní, ale naopak jeho doménou bývají coververze. A tenhle žánr Joe ovládá se zručností tramvajových chmatáků. Osu jeho první desku tak tvoří vypjaté soulové aranže někdy provařených, někdy, pro našince, téměř neznámých songů. Z těch nejslavnějších uvedeme pochopitelně With a Little Help From My Friends, která je možná i slavnější než originál slovutných Beatles. Dynamické přechody, místy až orgastická vyvrcholení a pochopitelně zmírající jelen a jeho řev lesa. Souputníkem budiž další notoricky známý hit - Don't Let Me Be Misunderstood. Není tak nervní jako slavná verze The Animals, ale naopak si Joe vychutnává každou notu a skladbu koření i hravé varhanické sólo a povinná kytarová tečka na závěr.

Byla by však škoda držet se jen osvědčených hitů, a tak směle můžu doporučit blouznivou lehce disharmonickou Marjorine. Koneckonců Cockerův první mini-hit s hopsavým pianem a rozevlátou slokou. Pozornosti by se mělo dostat i interpretově spoluautorském počinu Sandpaper Cadillac. Vynikající symbióza klavíru a kytaru s podmanivým zpěvem. Trošku mi sice připomíná Summer in the City od Lovin' Spoonful, ale dejme tomu. :)

Najdeme i slabší místa, Dylanova Just Like a Women je taková nijaká a závěrečná I Shall Be Released mě také nějak neuchvátila. Příliš procítěnosti přeci jenom také škodí.

Závěrem tak zhodnoťme, že Cockerův debut je vysoce podařená deska. Skvělý pozdně šedesátkový zvuk, bombastický, ale nikoli kýčovitý, hrající spíše na efektivitu piana a varhan, než na orchestrální blouznění. Pro fanoušky skvělých zpěváků a soulové muziky je tato deska bezesporu chutným bonbónem. 77%

1. "Feelin' Alright" (Dave Mason) – 4:10
2. "Bye Bye Blackbird" (Ray Henderson, Mort Dixon) – 3:27
3. "Change in Louise" (Joe Cocker, Chris Stainton) – 3:22
4. "Marjorine" (Joe Cocker, Chris Stainton) – 2:38
5. "Just Like a Woman" (Bob Dylan) – 5:17
6. "Do I Still Figure in Your Life" (Pete Dello) – 3:59
7. "Sandpaper Cadillac" (Joe Cocker, Chris Stainton) – 3:16
8. "Don't Let Me Be Misunderstood" (Gloria Caldwell, Sol Marcus, Bennie Benjamin) – 4:41
9. "With a Little Help from My Friends" (John Lennon, Paul McCartney) – 5:11
10. "I Shall Be Released" (Bob Dylan) – 4:35

Bonus Tracks
1. "The New Age of Lily" (Joe Cocker, Chris Stainton) – 2:15
2. "Something's Coming On" (Joe Cocker, Chris Stainton) – 2:15

Evelyn Evelyn - Evelyn Evelyn (2010)

2010-09-26T11:49:00.000+02:00

Bývá to rizikový byznys, když se sejdou dva výrazní umělci, aby společně spáchali hudební počin. Dopadá to leckdy nevýrazně či ego jednoho našroubuje toho druhého do role pouhého statisty. O spojení Amandy Palmer (ano, pianistka Dresden Dolls) a písničkáře Jason Webleyho tato slova rozhodně neplatí. Spíš se mi na klávesnici dere spojení "osudové setkání", protože z jejich spolupráce muzikantská chemie doslova príští.

Evelyn Evelyn je koncepční deskou na které se oba hlavní protagonisti vydávají za siamská dvojčata Evu a Lyn, jejichž životní osud jim lze je těžko závidět. Albem nás tak kromě skladeb samotných čeká i zhruba 20 minut mluveného slova líčící otřesné zážitky obou slečen,rámované mrtvolami, tlející drůbeží, chlípnými strýčky, siamskými sloními dvojčaty a dalšími výstřednostmi. Ale nebojte se, že byste se v těchto pasážích nudili, se slušnou znalostí angličtiny vás příběh vtáhne a nepustí. Pravda, u některých výjevů bych asi neobědval. Ale jestli vydržíte zprávy na Nově, zvládnete i toto.

Hudebně oba hlavní protagonisté nezapomínají na svůj písničkářský původ a deska se tak chvěje v kaberetiérsky šansonových vodách. Místy zatrpkle chmurných, místy až lascivně humorných. Podivnou výjimkou budiž skladba My Space, která místy zní jak sborovka finalistů Česko hledá Superstar s neuvěřitelně levnými eighties bicími a pseudo-Queenovskými kytarami. Nicméně, nepředpokládám, že by to Amanda a Jason mysleli vážně. :) A pro fajnšmekry křehoučká Love Will Tear Us Apart (originál Joy Division) na závěr.

Webleyho křehký hlas a živočišný alt slečny Palmer dávají dohromady pozoruhodné dílo, které fanoušky alternativního písničkářství nemůže nechat chladnými. Osobně jsem velice zvědav, jestli ve své spolupráci budou pokračovat a vyplodí další počin. Protože tohle spojení se opravdu povedlo. 85% (Jedinou kaňkou budiž fakt, že některé hudební motivy již Webley použil na svých předchozích deskách. Ale stejně mu to odpustíte, tak co. :) )

1. "Evelyn Evelyn" - 4:36
2. "A Campaign of Shock and Awe" - 2:39
3. "The Tragic Events of September Part I" - 4:33
4. "Have You Seen My Sister Evelyn?" - 2:13
5. "Chicken Man" - 3:08
6. "Tragic Events Part II" - 11:11
7. "Sandy Fishnets" - 7:04
8. "Elephant Elephant" - 2:26
9. "You Only Want Me 'Cause You Want My Sister" - 3:49
10. "Tragic Events Part III" - 4:15
11. "My Space" - 5:22
12. "Love Will Tear Us Apart" - 2:50 (Joy Division cover)

David Bowie - Diamond Dogs (1974)

2010-07-13T23:19:00.000+02:00

Diamond Dogs je první post-Stardustovská Bowieho deska, ale co se hudební stránky týče, tak na předchozí počiny poměrně jasně navazuje a osobně ji k glam-rockovému Bowieho období ještě řadím.

Tematicky však Bowie míří do koncepčních, orwellovských vod, a tak můžeme nalézt paralelu mezi Man Who Sold the World, ačkoli Diamond Dogs jsou rozhodně měkčí. A Ronsových kytarových eskapád se také nedočkáte. Bowie si to povětšinou odehraje sám a od něj prostě nemůžete čekat nějaké velkolepé kytarové kouzlení. To není Davidův styl.

Bowie čerpal inspiraci při cestě po Trans-sibiřské magistrále a zřejmě ho ruské múzy hojně obletovaly, neb materiál vznikl velmi solidní.

Kupodivu nejprofláklejší hitovku Rebel, Rebel zas tolik nemusím, avšak song to rozhodně není špatný a pro mnoho lidí jistě nejlepší skladba desky. Samá pozitiva tak mohu dštít především na Sweet Thing v kombinaci s Candidate nebo na riffovou jízdu 1984. A co třeba titulní skladba? Nebo pochmurná We Are the Dead? Uznale pokyvuji hlavou.

Takže když to shrnu, tak myslím, že pokud máte rádi glam-rockového Bowieho, tak Diamong Dogs vám sednou. Nejsou sice tak našláplí jako Ziggy Stardust a Aladdin Sane, přesto jsou pro mě vysoce nadprůměrné album. 79%

All songs written by David Bowie except where noted.

1. "Future Legend" – 1:05

2. "Diamond Dogs" – 5:56

3. "Sweet Thing" – 3:39

4. "Candidate" – 2:40

5. "Sweet Thing (reprise)" – 2:31

6. "Rebel Rebel" – 4:30

1. "Rock 'n' Roll with Me" (lyrics: Bowie, music: Bowie, Warren Peace) – 4:00

2. "We Are the Dead" – 4:58

3. "1984" – 3:27

4. "Big Brother" – 3:21

5. "Chant of the Ever Circling Skeletal Family" – 2:00

Bonus tracks (1990 Rykodisc/EMI)

12. "Dodo" (recorded 1973, previously unreleased) – 2:53

13. "Candidate" (demo version, recorded 1973, previously unreleased) – 5:09

Personnel

* David Bowie – vocals, guitars, saxes, Moog synthesizer, Mellotron, producer, mixing engineer

* Mike Garson – keyboards

* Herbie Flowers – bass

* Tony Newman – drums

* Aynsley Dunbar – drums

* Alan Parker – guitar on "1984"

* Tony Visconti – strings, mixing engineer

* Keith Harwood – engineer, mixing engineer

Ringo Starr - Y Not (2010)

2010-07-07T11:56:00.000+02:00

Ringo Starr dnes slaví kulatých 70. let a to je dobrý důvod se podívat, jak si tento legendární bubeník vede ve své sólové diskografii. Pochopitelně nic nemůže přemazat jeho účinkování v Beatles a hudební šťouralové si jistě upomenou na hostování na mnoha dalších zásadních deskách ať svých kolegů z Beatles či dalších slavných persón. Málokdo však již ví, že Ringo Starr se v 70. letech jakožto sólový performer několikrát podíval do výšin hitparád se songy It Don't Come Easy či Photograph. A co se týče kadence vydávání vlastních počinů, tak je poměrně úctyhodná.

Poslední přírustkem je letošní deska Y Not. Takhle... Od Ringo Starra se už opravdu nečeká dílo měnící historii a ti, kteří stále doufají možná po večerech baští houby, které by vám mykolog s psychiatrem rozhodně nedoporučili.

Ringo nikdy netočil žádné temné nebo svíravé desky, ale právě naopak. Platí za věčného pohodáře a Y Not není výjimkou. Výsledkem je tak 10 příjemných skladeb plné hudební radosti, kde bývalého Beatla doplňuje plejáda jeho hvězdných kamarádů. Kvalita jednotlivých písniček je celkem vyrovnaná, ovšem uslintanou Walk With You s chutí přeskakuju. Tu a tam máte dokonce pocit, že některé melodie jste již někde slyšeli. Srovnat titulní Y Not a Bowieho Fashion se přímo nabízí. Nicméně song je to super a stejně tak vyzvihnu i vtipnou kolaboraci s Joss Stone ve Who's Your Daddy.

Y Not není extra originální počin, dokonce ani nijak vybočuje z Ringova stylu posledních desek. O muzikantském posunu si tak můžete nechat jenom zdát. Ale jak jsem již psal, tady jde o pohodovou záležitost, kterou si odpoledne rozhodně nezkazíte. A vzheldem k tomu, že Ringo na 70 rozhodně nevypadá, tak si zaslouží pocitvých 65%.

Track listing
No. Title Writer(s) Length
1. "Fill in the Blanks" (featuring Joe Walsh[1]) Richard Starkey, Joe Walsh 3:14
2. "Peace Dream" (featuring Paul McCartney on bass) Starkey, Gary Wright, Gary Nicholson 3:34
3. "The Other Side of Liverpool" Starkey, Dave Stewart 3:23
4. "Walk With You" (lead single, a duet with McCartney) Starkey, Van Dyke Parks 4:42
5. "Time" Starkey, Dave Stewart 3:49
6. "Everyone Wins" (a re-recording of a song originally released in 1992 as a B-side) Starkey, Johnny Warman 3:54
7. "Mystery of the Night" Starkey, Richard Marx 4:05
8. "Can't Do It Wrong" Starkey, Gary Burr 3:45
9. "Y Not" Starkey, Glen Ballard 3:49
10. "Who's Your Daddy" (featuring Joss Stone) Starkey, Joss Stone[4] 2:29

* Ringo Starr – Lead Vocals, Drums, Keyboards, Piano, Backing vocals, Percussion
* Steve Dudas – Guitar
* Benmont Tench – Organ, Piano
* Michael Bradford – Bass guitar
* Bruce Sugar – Engineer, Co-producer, Keyboards
* Keith Allison – Guitar, Backing vocals

Guest musicians
* Don Was – Bass guitar ("Who's Your Daddy"), Upright bass ("Can't Do it Wrong")
* Joe Walsh – Guitar ("Fill in the Blanks", "Peace Dream" and "Everyone Wins"), Bass guitar, Backing vocals ("Fill in the Blanks")
* Dave Stewart – Guitar ("The Other Side of Liverpool" and "Time")
* Paul McCartney – Bass guitar ("Peace Dream"), Additional vocals ("Walk With You")
* Billy Squier – Guitar ("The Other Side of Liverpool", "Can't Do it Wrong")
* Edgar Winter – Horns ("Can't Do it Wrong"), Tenor and alto sax ("Who's Your Daddy"), Backing vocals ("Peace Dream", "Everyone Wins")
* Joss Stone – Lead vocals ("Who's Your Daddy")
* Ben Harper – Backing vocals ("Peace Dream")
* Richard Marx – Backing vocals ("Mystery of the Night")
* Ann Marie Calhoun – Violin ("The Other Side of Liverpool", "Walk With You" and "Time")
* Tina Sugandh – Tabla and chanting ("Peace Dream", "Y Not")
* Cindy Gomez – Backing vocals ("The Other Side of Liverpool" and "Time")

The Modern Lovers - The Modern Lovers (1975)

2010-06-30T17:46:00.000+02:00

The Modern Lovers jsou pro mě naprosto zásadní a jejich jedinou studiovou desku považuji za jednu z nejlepších desek, které nám 70.léta a vůbec historie nabídla. Především na poli proto-punkových a písničkářských desek září jako hvězdička blýskavá. Hledáte-li tak pravé nástupce rozpadnuvších se Velvet Underground, byli to právě Moder Lovers, kdo zvedli jejich hudební veslo.

Frontman Jonathan Richman dokazuje, že je skvělý písničkář. Jeho nesmělý, nalomený a místy melancholický hlas skvěle padne do zvuk ostatních moderních milenců, kteří tehdy rozhodně nebyli jen nějaká doprovodná kapela . Vše sedí jak má, obzvlášť výborně fungující klávesy, které umí nahodit přesně tu atmosféru, která je potřeba. Nečekejte žádné bombastické aranže, tahle deska bublá písničkářským vyzněním a i když je místy rockověji šlapající, tak se nedivte i naléhavosti, často až depresivnímu nádechu.

Nenašel jsem slabé místo. Nevím jestli mám glorifikovat legendární pecku Roadrunner, kterou taky hrál kde kdo, skvěle otextovaného Pablo Picassa , gradující I'm Straight, tesknou Hospital, houpavou kolovrátkovou Girl Friend. Ne, nemá smysl popisovat každou skladbu. Každou uctívám. :)

Modern Lovers jsou pro fandu muziky stylu Velvet Underground pravé požehnání a deska, které není těžké propadnout. Pánové, za tento počin se vám hluboce klaním.

100% jako vyšitých.

1. "Roadrunner" – 4:04

2. "Astral Plane" – 3:00

3. "Old World" – 4:00

4. "Pablo Picasso" – 4:15

1. "She Cracked" – 2:53

2. "Hospital" – 5:31

3. "Someone I Care About" – 3:37

4. "Girlfriend" – 3:51

5. "Modern World" – 3:40

1989 CD reissue bonus tracks

1. "I'm Straight" – 4:18

2. "Dignified and Old" – 2:29

3. "Government Center" – 2:03

* Jonathan Richman – vocals, guitar

* Jerry Harrison – piano, organ, backing vocals

* Ernie Brooks – bass, backing vocals

* David Robinson – drums, backing vocals

Peter Frampton - Wind of Change (1972)

2010-06-30T17:35:00.000+02:00

Frampton nám opustil Humble Pie, pozval si hvězdou sestavu a natočil si sólovku. Jak to dopadlo?

No, jsem trošku rozpačitý. Mám rád Framptonův jásavý zpěv, který ve mě často navozuje pocity pohodových dní, kdy se vše daří a život si vykračuje vycházkovým tempem.

Jenomže Framtpon má trošku problém s materiálem a docela záleží na písničce, jestli ho právě chytla múza. Tak třebas Wind of Change je parádní kus a riffová kytarovka It's a Plain Shame si také zaslouží pochvalu. I cover Jumpin' Jack Flash mi přijde velmi zdařilý a Framptonovo podání sice není tak nagradované jako originál, ale Peter vás svým hlasem dovede rychle oblbnout.

No a teď už s chválou začneme trošku šetřit. All I Wanna Be by slušelo trošku zkrátit, 6 a půl minuty mi přišlo fakt hodně i na tak půvabnou podfantofláckou skladbu. Kdo zná Comes Alive, jistě mi dá za pravdu, že jen s akustikou zní daleko lépe.

Frampton má bohužel také sklon cukrovat své skladby jako o život, a tak místy mé punkové srdce nervózní tluče, snad ve snaze, abychom už se vymotali k další skladbě, která přinese trošku švihu a méně patosu. Lodger a Hard budiž toho svědky.

Celkově hodnotím 50%, ale je to hodně nevyrovnaná deska. Další důkaz, že hvězdná sestava hvězdnou muziku nedělá.

Track listing

All song are written by Peter Frampton except "Jumpin' Jack Flash", which is written by Mick Jagger and Keith Richards

1. "Fig Tree Bay" – 3:36
2. "Wind of Change" – 3:05
3. "Lady Lieright" – 2:56
4. "Jumpin' Jack Flash" (Jagger, Richards) – 5:20
5. "It's a Plain Shame" – 3:14
6. "Oh for Another Day" – 3:53
7. "All I Wanna Be (Is by Your Side)" – 6:36
8. "The Lodger" – 5:44
9. "Hard" – 4:30
10. "Alright" – 4:26

* Peter Frampton - double bass, bass guitar, guitar, electric guitar, acoustic guitar, keyboards, vocals
* Rick Wills - double bass, bass guitar
* Mick Gallagher - piano, clavinet, electric piano, hammond organ, organ, hammond B-3, synthesizer, moog synthesizer, Fender Rhodes, harpsichord, keyboards
* Mike Kellie - drums, percussion

Mott the Hoople - Mott the Hoople (1969)

2010-06-18T19:46:00.000+02:00

Tak ačkoli moji hlavní favoriti z tvorby Mottlů leží v letech 1972-4, tak debut poslouchám snad nejčastěji. Takovouhle muziku nechávat ležet ladem by byl hřích.

Mottlové jsou především rocková kapela, a tak to pochopitelně dovedou pořádně rozvášnit imaginární kotel. Na druhou stranu však u mikrofonu stojí Ian Hunter. A ten má hodně dylanovský projev především ve chvílích, kdy se řinčící doprovod stáhne do pozadí a vystoupí jehovroucí hlas... No, dobré to je. :)

Toho Dylana mi nejvíc připomíná Laugh at Me, kde prostě slyším varhaníka Koopera v Like a Rolling Stone. Naopak Rock and Roll Queen je šlupka ukutá v slušivém rockerském hávu a závěrečná jízda se skandovacím refrénem bezpodmínečně nutí hoblovat imaginární kytaru.

Jinak Mottlové si troufli i na několik coverů, které v podstatě tvoří půlku desky. You Really Got Me instrumentální oděv sluší a Ohio oproti dokonale harmonické verzi CSNY zní sice místy jako vyřváčka, ale jako námitek nemám.

75% - Celkově hodnotím jako vysoce nadprůměrný debut. Máte-li rádi vintage hard rock a dávate přednost živelnosti přes vyumělkovanou produkcí, tak veřím, že si tuhle desku užijete. Jako kdyby Bob Dylan hrál s hard-rockovou kapelou :)

1. "You Really Got Me" (Ray Davies) 2.55

2. "At the Crossroads" (Doug Sahm) 5.33

3. "Laugh at Me" (Sonny Bono) 6.32

4. "Backsliding Fearlessly" (Ian Hunter) 3.47

5. "Rock and Roll Queen" (Mick Ralphs) 5.10

6. "Rabbit Foot and Toby Time" (Mick Ralphs) 2.04

7. "Half Moon Bay" (Mick Ralphs, Ian Hunter) 10.38

8. "Wrath and Wroll" (Guy Stevens) 1.49

9. "Ohio" (Neil Young - bonus track on 2003 CD re-issue) 4.26

10. "Find Your Way" (Mick Ralphs - bonus track on 2003 CD re-issue) 3.30

Personnel

* Ian Hunter - lead vocals, piano

* Pete "Overend" Watts - bass

* Mick Ralphs - lead guitar, vocals

* Verden Allen - organ

* Dale Griffin - drums

The White Stripes - White Blood Cells (2001)

2010-06-12T13:05:00.000+02:00

White Blood Cells je deska, která White Stripes vynesla mezi rockovou elitu 21.století. Lví podíl na tom měla i geniálně audiovizuálně ztvárněná punkově čpící vypalovačka Fell In Love With a Girl. Kdo neviděl kultovní LEGO videoklip, tak neví, o co přichází

Deska však pochopitelně není o jednom singlu. Jack & Meg opět válí a vaří pekelně návykovou směsku. S kytarou osolenou na brutálně šťavnaté zkreslení, s melodikou pevně drženou na rockové uzdě

Najevo probublává i fakt že Jack má nejen blues-punkové kořeny, ale hledá inspiraci i v country, Důkazem budiž výtečná hitovka Hotel Yorba. Cowboye však zklamu, na opravdové flirtování s country si ještě dvě desky počkáme. Téhle fošně tak vládne pevnou rukou elektrická kytara servírující ostré riffy, v kontrastu s Meg, která má výjimečný talent na to, kdy nebubnovat.

White Blood Cells v podstatě navazuje na předešlou De Stijl, kterou jakoby dobrušuje do větší hitovosti. Mám o fous radši předchozí dílo, což ale nemění nic na tom, že se jedná o nehorázně dobrou muziku. White Stripe tak opět potvrdili výsadní místo v mých žebříčcích, co se současné, ale vlastně i té postarší muziky týče. 85%

1. "Dead Leaves and the Dirty Ground" – 3:04
2. "Hotel Yorba" – 2:10
3. "I'm Finding It Harder to Be a Gentleman" – 2:54
4. "Fell in Love with a Girl" – 1:50
5. "Expecting" – 2:03
6. "Little Room" – 0:50
7. "The Union Forever" – 3:26
8. "The Same Boy You've Always Known" – 3:09
9. "We're Going to Be Friends" – 2:22
10. "Offend in Every Way" – 3:06
11. "I Think I Smell a Rat" – 2:04
12. "Aluminum" – 2:19
13. "I Can't Wait" – 3:38
14. "Now Mary" – 1:47
15. "I Can Learn" – 3:31
16. "This Protector" – 2:12

* Jack White – guitar, piano, Vocals
* Meg White – drums, background vocals

Come Together - Cover

2010-06-10T11:28:00.013+02:00

Ahoj čtenáři,

Ode dneška mám tu možnost (za laskavého svolení Kneekala) zde ukájet svoji kryptofašistickou touhu šířit svoje znalosti.

Rad bych zde s Vámi sdílel trošičku jiné hudební špíčky než Kneekal a snad tak aspoň trošku tento blog obohatil. Jedním okruhem kterým bych se rád zabýval jsou covery, někdy méně známých předloh.

Což ale nebude dnešní případ. Co takhle začít nějakou klasikou ?

Beatles – Come together (Lennon/McCartney, album Abbey Road, rok výroby 1969)
Píseň není asi nutné šířeji představovat, kdo z nás by si nepamatoval ten chytlavej rytmus a návykovej kytarovej riff? Jediné snad co by stalo za zmínění je múza písně. Tím byl kandidát na guvernéra státu Californie Timothy Leary a jeho kampaň Lets get it together, který byl však uvězněn za drženi marihuany, ještě v průběhu kampaně.

Jako první cover uveďme verzi od Aerosmith r.v. 1978 ze soundtracku k filmu Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band. I když je to verze, která je asi nejvíce věrná předloze (min z těch dnešních), jižansky plechový zvuk kytar a charakteristicky hlas Stevena Tylera dává celé písni ten správný hardrockový kabát. Když by měl tuto verzi shrnout jednou větou - žádná revoluce, ale výborná práce, která tupě nekopíruje předlohu. Byť hlavně ve formě ne obsahu.

Další na paškálu je verze Robina Williamse (herec, komik a příležitostný zpěvák a Bobbyho McFerrina (chodící multiinstrument, dirigent a až nechutně optimisticky hnědo Američan). Píseň nahráli v roce 1990 na tributovém album In my life. Tato verze je specifická tím, že „cítit“ symfonickou hudbou. A to přesto že jsou zde použity nástroje jako kytara, hammondky a McFerrin samotný, jehož anžmá se rozhodně nezapře. Stejně jako je evidentní, že oba jsou to komici. Je to prostě sranda .

Do třetice jedna libůstka. Lynne Arriale americká jazzová pianistka, která se předlohou spíše jen inspirovala a dala obrovsky prostor svému vidění hudby. Perfektně zpracované téma, úžasná nálada, výborně skloubený doprovod. Pro milovníky pianového jazzu záležitost srovnatelná např. s Chick Coreaou.

Všechny tři verze považuji za úspěšné covery do hodně rozličných stylů, což je alespoň pro mě základ úspěchu. Zahrát píseň stejně zvládne kapela na vesnické zábavě. Zahrát ji po svém a někdy i lépe, to je ten bod kde vzniká umění.

Poledník

Queen - Innuendo (1991)

2010-06-08T22:45:00.000+02:00

Nevím jak to bylo na přelomu 80. a 90. let, ale po ušmudlané Miracle se muselo Innuendo jevit jako naprosto nečekaný počin. Ony celé 80. jsou pro mě u Queen vcelku průměr, ale s novým desetiletím je vše špatné odpuštěno.

Innuendo je prostě deska, která dovede chytnout za srdce, hrábnout do duše... Když hřmí titulní skladba, tak mi vždycky běhá mráz po zádech. Stejně tomu je i u finální Show Must Go On se zdrcujícím závěrem, která by jistě donutila k slzám i drsňáka norrisovského formátu.

Na Innuendu je hodně skladeb, které mám rád, ale zmíním hlavně našláplou vypalovačku Headlong, skeptickou Don't Try So Hard a nebo velmi solidní tvrďárnu The Hitman.

Žel i chybky se najdou a tituly jako Delilah popř. tradiční Taylorova šílenost Ride the Wild Wind mi zrovna pod nos moc nejdou. I přes ně považuji Innuendo za více než důstojnou tečku za působením skupiny Queen ve své klasické sestavě. Z desek vydaných v 80. a 90. letech patří s The Game suverénně k tomu nejlepšímu.

75%

1. "Innuendo" 6:29

2. "I'm Going Slightly Mad" 4:22

3. "Headlong" 4:39

4. "I Can't Live with You" 4:35

5. "Don't Try So Hard" 3:39

6. "Ride the Wild Wind" 4:41

7. "All God's People" (Queen, Mike Moran) 4:19

8. "These Are the Days of Our Lives" 4:12

9. "Delilah" 3:32

10. "The Hitman" 4:52

11. "Bijou" 3:36

12. "The Show Must Go On" 4:24

* Freddie Mercury: Lead vocals, piano

* Brian May: Electric guitars, vocals

* Roger Taylor: Drums and percussion, vocals

* John Deacon: Bass

o All members also contributed backing vocals, synthesisers, and programming

Guest musicians:

* Steve Howe: Classical Guitar duo with May("Innuendo") (Credited as "Wandering Minstrel")

* Mike Moran: Piano, Synthesisers, Programming ("All God's People")

* David Richards: Producing, Engineering, Synthesisers, Programming

* Brian Zellis: Programming

* Noel Harris: Assistant engineer

* Justin Shirley-Smith: Assistant engineer

Nick Cave & The Bad Seeds - From Her to Eternity (1984)

2010-06-03T14:26:00.000+02:00

Pokud patříte k těm, kteří mají v uchu Cavea z 90. let a chcete prozkoumat jeho počátky, tak se připravte na poněkud drsnou jízdu.

From Her To Eternity je nesmírně temná deska, nikoli melancholická, ale zlobná a pulsující. Temné piano, industriální ruchy, zlomený Caveův hlas, vše pořádně omotané undergroundovou pavučinou, žádný popík...

Začátek ještě relativně nevinný, zádumčivá Avalanche od Cohena se drží v klavírních vodách, kde nervní bicí jen sem tam protínají klidnou hladinu. Jenomže Cabin Fever už není muzika pro malé děti. Tato industriální šamanská zuřivost si mě našla až na několikátý poslech.

Královská je "asi zbíječkou" prošpikovaná nervní From Her To Eternity, která vhání krev i do posledních částí vašeho těla. Na konci i v druhé, stravitelnější verzi z filmu Himmel Über Berlin.

Jak vysvobození z nočních můr se může jevit klidnější cover In the Ghetto a The Moon Is In the Gutter, které přeci jenom nezáří hlukovým řeřavěním. Leč na LP je nenajdete.

Sotva jste si odpočli, tak je tu "Achtung!" Saint Huck - gradující skladba s vyjícím Cavem a gotickým zvonem. I poslední skladby se nenechávají zahanbit a zatímco Wings Off Flies místy zuří jak Etna v nejlepších letech, tak téměř desetiminutová A Box For Black Faul zastihuje mistra v klidnější klavírním rozpoložení. Krásný dojezd.

Hoj, to jsem rozepsal, ale From Her to Eternity je velice zajímavá deska. Dlouho jsem se do ní dostával, protože tohle post-punkové industriální písničkaření není lehká záležitost.

83% - Pro mě dříve opomíjená, dnes naprosto ohromující deska.

1. "Avalanche" (Leonard Cohen) – 5:13
2. "Cabin Fever!" – 6:11
3. "Well of Misery" – 5:25
4. "From Her to Eternity" – 5:33
5. "In the Ghetto" (Mac Davis) – 4:06 (CD only)
6. "The Moon Is in the Gutter" – 2:36 (CD only)
7. "Saint Huck" – 7:22
8. "Wings off Flies" (Cave, Peter Sutcliffe, Jim Thirlwell) – 4:06
9. "A Box for Black Paul" – 9:42
10. "From Her to Eternity" (1987 version from the Wim Wenders film Der Himmel Über Berlin) – 4:35 (CD only)

* Nick Cave – vocals, lyrics, hammond, harmonica
* Hugo Race – guitar, vocals
* Anita Lane – lyrics
* Mick Harvey – drums, vocals, piano, vibes
* Barry Adamson – bass, vocals
* Blixa Bargeld – guitar, vocals

The Dictators - Go Girl Crazy! (1975)

2010-06-01T23:12:00.001+02:00

Jestli bych měl někdo sbírat ceny za vtip na hudebních dílech, tak by to byli Dictators za svou prvotinu. Takhle zábavný špinavý raný punk se totiž jen tak nevidí.

Hudebně se hodně vyhází ze základů, které před pár lety položili Stooges a velkou měrou vybrousili New York Dolls. Jenomže Dictators nejsou žádná kopírka, ale skupina kombinující naboostřené kytary, místy až neandrtálské bicí, arogantní, ale zároveň kouzelně sebejistý, místy mírně falešný zpěv a dochutili to pořádnou porcí vtipné kaše.

Ono, kdo kdy slyšel jejich úpravu klasického 60. pop fláku I Got You Babe (původně Sonny & Cher), tak se musel chlámat. Jak bych vám to popsal... No, představte si, že sedíte s kolegama muzikantama ve studiu, už jste slušně nalitý, a tak si jen tak z legrace střelíte I Got You Babe. Že nemáte ženskou? Na co? Dva chlapi to zvládají daleko líp. Kdo jednou vyzkoušel, nechce jinak :).

Nesmrtelnou klasikou tzv. newyorské scény je i teatrální (I Live For) Cars and Girls, kde pánové do syrového rocku narvali vokály ve stylu Beach Boys. Naprosto nehorázné, naprosto skvělé.

Mohl bych psát dál a dál a chválit jednu skladbu za druhou, ale jednou slyšet je lepší, než 10x číst, takže jen malou připomínku. Nevím, jestli ta kytarová sóla hraje Kempner nebo The Boss, ale jsou výtečná. Žádné mydlinky, kudrlinky, běhy nahoru dolu, žádná precizní práce té či oné ruky. Ne, přirozená, syrová, místy lehce falešná (no a co:) ale zároveň skvěle padnoucí práce. Tlesky tlesk, kytara dle mého gusta. Přirozenost über alles.

Neprávem trochu přehlížená proto-punková perla, která není o nic horší než tvorba daleko známějších Stooges popř. New York Dolls. Jeden ze spojovacích článků mezi proto-punkem první poloviny 70.let a punkem té druhé má u mě vždy jistých 90%.

Except where otherwise noted, all tracks composed by Andy Shernoff.
1. "The Next Big Thing" – 4:20
2. "I Got You Babe" (Sonny Bono) – 4:08
3. "Back to Africa" – 3:35
4. "Master Race Rock" – 4:13
5. "Teengenerate" – 3:24
6. "California Sun" (Henry Glover, Morris Levy) – 3:04
7. "Two Tub Man" – 4:08
8. "Weekend" – 4:00
9. "(I Live For) Cars and Girls" – 3:56

* Ross "The Boss" Funicello – lead guitar, background vocals
* Scott Kempner – rhythm guitar
* Stu Boy King – percussion, drums
* Handsome Dick Manitoba – lead vocals, secret weapon
* Andy Shernoff – lead vocals, bass, keyboards

The Yardbirds - Five Live Yardbirds (1964)

2010-06-01T23:05:00.000+02:00

Takhle to vypadá, když se hraje s nadšením.

Yardbirds mám sice nejraději s Beckem, ale koncert s Claptonem má své neopakovatelné kouzlo. Nejedná se sice o nějakou precizní nahrávku, přeci jenom je to živák a jsou to mlaďoši, tudíž je to blues pěkně od podlahy. Žádné lkající táhlé smutné melodie.

Možná vás překvapí, že se mi daleko víc, než Claptonova kytara, líbí Relfova harmonika (obzvlášť v skvěle odzpívané a zahrané I'm a Man), která mi k tomu jejich tehdejšímu soundu pěkně sedne. No a entuziastické publikum? Nadšené ječení, klubová atmosféra, prostě půlka 60. let.

CD verze navíc přináší rovných 10 bonusových skladeb s klasikami typu I Wish You Would nebo moji oblíbenou A Certain Girl.

No já to vidím na 78%, holt takovéto živáky si dám rád.

1. "Too Much Monkey Business" (Chuck Berry) – 3:51

2. "Got Love If You Want It" (Slim Harpo) – 2:40

3. "Smokestack Lightning" (Howlin' Wolf) – 5:35

4. "Good Morning Little Schoolgirl" (H. G. Demarais) – 2:42

5. "Respectable" (O'Kelly Isley, Ronald Isley, Rudolph Isley) – 5:35

6. "Five Long Years" (Eddie Boyd) – 5:18

7. "Pretty Girl" (Bo Diddley) – 3:04

8. "Louise" (John Lee Hooker) – 3:43

9. "I'm a Man" (Bo Diddley) – 4:33

10. "Here 'Tis" (Bo Diddley) – 5:10

* Eric "Slowhand" Clapton – lead guitar

* Chris Dreja – rhythm guitar

* Jim McCarty – drums

* Keith Relf – lead vocals, harmonica

* Paul "Sam" Samwell-Smith – bass guitar

Uriah Heep - Very 'eavy... Very 'umble (1970)

2010-06-01T22:51:00.001+02:00

Nepatřím k fanouškům Uriah Heep a z hard rocku už jsem zřejmě definitivně vyrostl, ale sem tam dostanu chuť zase si pustit tuhle pro mě lehce old-school music. Dneska to padlo na debut Uriah Heep.

Gypsy je klasika, stále dobrá, stále skvělá a rozhodně nejlepší skladba, kterou jsem od UH slyšel a přiznám se, že je asi jediná skladba, kterou bych z této desky upřednostnil. Pozoruhodný je však také bluesový výlet Lucy Blues.

Jinak je to prostě fajný hard-rock, s patřičným patosem, hradbou varhan, ječivých vokálů a s velice solidními muzikantskými výkony.

Pro fanoušky hard-rocku se dozajista jedná dílo u kterého bych se divil, že by jim bylo zahaleno rouškou tajemství. Pro ostatní zřejmě deska bez které se dá bez problému žít i když muzika to rozhodně špatná není. :) 55%

1. "Gypsy" (Mick Box, David Byron) – 6:37
2. "Walking in Your Shadow" (Byron, Paul Newton) – 4:31
3. "Come Away Melinda" (David Hellerman, Fran Minkoff) – 3:46
4. "Lucy Blues" (Box, Byron) – 5:08
5. "Dreammare" (Newton) – 4:39
6. "Real Turned On" (Box, Byron, Newton) – 3:37
7. "I'll Keep On Trying" (Box, Byron) – 5:24
8. "Wake Up (Set Your Sights)" (Box, Byron) – 6:22

Band members
* David Byron – lead vocals
* Ken Hensley – piano, organ, mellotron, slide guitar, vocals
* Mick Box – lead & acoustic guitar, vocals
* Paul Newton – bass guitar, vocals
* Nigel Olsson – drums, percussion

Additional musicians
* Alex Napier - drums (tracks 1–3, 6–8)
* Colin Wood - keyboards ("Come Away Melinda", "Wake Up (Set Your Sights)")
* Keith Baker - drums ("Bird of Prey")

MC5 - Kick Out the Jams (1969)

2010-05-30T10:21:00.000+02:00

Kick Out the Jams, motherfuckers!!!! Při tomhle pokřiku mám vždycky chuť prohodit svoji malou televizku skrz okno. Naštěstí se ovládám. Zatím.

Neuvěřitelné jak brutální a syrový živák natočila tahle parta detroitských vandalů v době sladkých šedesátek. Muzika místa ostrouhaná ne na kost, ale na samotnou kostní dřeň. Nařvané, ohulená, sršící energií, drtící slabé povahy. Dokonce i nevinné blues Motor City Is Burning je zprzněno způsobem krutozlým a to se raději ani nezmiňuji o psychopatickém psychedelickém kousku Starship.

Výtka. Politický podtext, fuj fuj... MC5 byli po čertech angažování a já se přiznám, že agitku v muzice nemusím. Proslovy typu "brothers and sister, bla bla bla..." tedy prostě musím přežít.

Ale jinak je to řežba největšího kalibru, která by neměla ve sbírce správného výtržníka chybět. Dobové rádoby hard kapely jsou v porovnání s MC5 uslintaní žabaři. Tudíž, chcete-li vidět, že i v 60. letech to některé kapely uměli drhnout až krev z rukou stříkala, tak si schválně pusťte debutovou desky téhle americké bandy. Z téhle muziky musely slézt zhuleným hipíkem jejich špinavé nehty... 80%

All tracks composed by MC5; except where indicated

1. "Ramblin' Rose" (Fred Burch, Marijohn Wilkin) – 4:15

2. "Kick Out the Jams" – 2:52

3. "Come Together" – 4:29

4. "Rocket Reducer No. 62 (Rama Lama Fa Fa Fa)" – 5:41

5. "Borderline" – 2:45

6. "Motor City Is Burning" (Fred "Sonic" Smith credited with writing the song although it was written by Al Smith) - 6:04

7. "I Want You Right Now" (C. Frechter, L. Page) – 5:31

8. "Starship" (MC5, Sun Ra) – 8:15

Personnel

* Rob Tyner - vocals

* Wayne Kramer - Lead Guitar, Backing vocals

* Fred "Sonic" Smith - Rhythm guitar, Lead Guitar, Backing Vocals

* Michael Davis - bass

* Dennis Thompson - drums

* Brother J. C. Crawford - spiritual advisor

The Dresden Dolls - The Dresden Dolls (2004)

2010-05-27T10:55:00.002+02:00

Už White Stripes nám názorně předvedli, že slušný hudební bordel se dá dělat i ve dvojici. Stejnou cestou se vydali i bostonští Dresden Dolls. Nicméně místo škrcení kytary se zde dočkáváme virtuozního pianistického běsu.

A nezbývá než souhlasně kývat hlavou, protože tahle deska se hodně povedla. Amanda Palmer je nejen skvělá pianistka, ale i její hlasový projev lze také ohodnotit známkami nejvyššími. Přechody od zasněného prozpěvování po temný spílavý řev málokomu věříte tak jako jí.

Stylově se Dresden Dolls pohybují na hranici temného písničkářství podlévaného kabaretní teatrálností. Co však odlišuje Dresden Dolls od Tori Amos a jí podobných je projev bubeníka Briana Viglioneho. Tenhle panáček totiž přesně ví, kdy vás rozsekat na atomy svými činely a nebo naopak, kdy jen tak lechtat perkusní sekci a různými cingrlátky doplňovat Amandino lkaní.

Co se obsazení skladeb týče, tak deska je nejsilnější do své půlky. Poté již trošičku ztrácí dech, nicméně i jako celek dokáže působí velice sympaticky. Tradičně tak doporučím nějaké ty singlíky: Good Day, Coin-Operated Boy či brilantně nagradovanou Missed Me.

Jste fanoušci netradičního písničkářství či pianistických orgií a neznáte Dresden Dolls? Jejich debut je hodně dobrá příležitosti jak tuto zásadně neznalost napravit. 85%

All songs were written by Amanda Palmer.

1. "Good Day" – 5:51

2. "Girl Anachronism" – 2:59

3. "Missed Me" – 4:53

4. "Half Jack" – 5:57

5. "672" – 1:24

6. "Coin-Operated Boy" – 4:46

7. "Gravity" – 4:19

8. "Bad Habit" – 3:01

9. "The Perfect Fit" – 5:45

10. "The Jeep Song" – 4:50

11. "Slide" – 4:30

12. "Truce" – 8:34

Personnel

The Dresden Dolls

* Amanda Palmer – piano, toy piano, vocals, lyricist, composer, songwriter

* Brian Viglione – drums, guitar, backing vocals

Additional personnel

* Ad Frank – electric guitar, backing vocals

* Shawn Setaro – bass guitar, acoustic guitar

* Sasha Forte – violin, viola

* Johnathan Sacks – cello

* Martin Bisi – Memory Man

David Bowie - Pin-Ups (1973)

2010-05-16T21:07:00.000+02:00

David Bowie je známá měňavka, a ačkoli bylo jeho převtělení do mimozemského Ziggyho Stardusta z kategorie zásadních, čas změny pomalu nacházel. Éru glam-rockového übermensche tak završila předělávková deska Pin-Ups.

V zásadě od alb složených z coververzí nečekám nějaké velké dílo. Většinou chce spíš kapela vzdát hold svým vzorům a nějak po svém připomenout na čem že to vyrůstali. Bowie proto zabořil své nenechavé hudební pracky do psychedelických garážových šedesátek.

Což o to, na vkusu bychom celkem shodli. The Who, Kinks, Pretty Things, Pink Floyd, Yardbirds jsou fajní muzikanti a vybraný materiál mi poměrně sedí. Ovšem mám důvodné pochyby, jestli bych si některou skladbu pustil raději, než původní verzi.

Zahanben přiznávám, že některé originální počiny jsou mi zahaleny tajemstvím a je to případ i zřejmě nejlepší skladby desky - Sorrow. Vysoce hodnotím i I Can't Explain, které saxík velice sluší a potom See Emily Play s doslova klasickým zakončením.

A jaký je zbytek? Ale jo, máte-li rádi šedesátky a rozumíte si s Bowieho tvorbou 70. let, tak budete spokojeni. Desku si možná ještě někdy poslechnete a sem tam se vrátíte k nějakému singlíku. Nicméně na Bowieho je tohle slabší kus, který se mezi jeho skvělými deskami snadno propadne k zapomnění.

Pohodová deska, která neurazí - nenadchne. Tak těch 50%

1. "Rosalyn"
2. "Here Comes the Night"
3. "I Wish You Would"
4. "See Emily Play"
5. "Everything's Alright"
6. "I Can't Explain"
7. "Friday on My Mind"
8. "Sorrow"
9. "Don't Bring Me Down"
10. "Shapes of Things"
11. "Anyway, Anyhow, Anywhere"
12. "Where Have All the Good Times Gone"

The Tiger Lillies - Bad Blood and Blasphemy (1999)

2010-05-11T22:28:00.001+02:00

Jsou kapely často pro mainstreamovou skupinu posluchačů zcela nestravitelné. Na druhou stranu je zde vždy nezanedbatelná masa nadšených obdivovatelů, která nešetří slovy jako jsou "kultovní, zásadní, pro fajnšmekry atp.". Britská kabaretiárská trojice The Tiger Lillies mezi takové hudebníky bezpochyby patří.

Z bohaté diskografie je místy obtížné vybrat nějaké to stěžejní dílo, nicméně určitě se s mnohými fanoušky shodnu, že deska Bad Blood and Blasphemy patří mezi nejpovedenější.

Ne, není oproti předchozím deskám nějak novátorská. Stále zde máme vykastrovaný patetický falzet, kaberetiérskou harmoniku, rozvážnou basu a poměrně netradiční minimalistický přístup k bicím. Nicméně, Lillies zde měli výjimečně zručnou skladatelskou ruku.

Skupina 15 morbidních skladeb nás provede obchodem s dětmi, pálením všeho hořlavého či vraždami nejrůznějšího charakteru. A srdce dekadentního hudebního úchyláka může jenom jásat, protože velká část těchto skladeb má sakra hitový potenciál. Sice ne pro Evropu 2, ale na pro šansoniérské zvrhlíky zcela jistě.

Geniální je bezesporu hnedle první - Bad, kde se jen těžko ubránit svírávé otázce "Am I bad?" zatímco sháníte pro malé děti nějaké ty perverzáky. Start the Fire naopak ukojí srdce pravého pyromana a skladba Crack of Doom je přímo ideální, aby vás svou nevyhnutelností osudu vytáhla z těžké životní deprese..

Na závěr si zaskotačte s rozšafnou Swing 'Em High a zhodnoťte si, co jste to vlastně slyšeli?

The Tiger Lillies a jejich punkový kabaret v jedné ze svých nejlepších podob. Takže, jestli máte rádi zvrhlou šansoniérskou muziku, jste na správné adrese.

1 Bad

2 Killer

3 Car Crash

4 Maria

5 Start a Fire

6 Soho Boy

7 Neighbour

8 Angel

9 XYZ

10 Crack Of Doom

11 Clown

12 Rapist

13 Salvation

14 Dead Souls

15 Swing 'em High

Sting - The Dream Of The Blue Turtles (1985)

2010-04-20T10:57:00.000+02:00

Sting je postavou poměrně provařenou, takže netřeba tolik představovat. Tedy hurá na jeho první regulérní studiovou desku.

Při poslechu The Dream od the Blue Turtles se skoro nechce věřit, že tenhle Anglán kdysi začínal na punkových rytmech. Od nějakých elektrických hrátek je totiž tahle deska hodně očesaná. Své místo pod sluncem si tak vydobyl klavír a klávesy obecně plus citlivě doplněné dechovou složkou. Tu vykoukne řádivý, podmanivý saxofon, tu se blýskne rozvážný klarinet. Komentovat Stingův vokální výkon je zřejmě zbytečné. To je zpěvák z kategorie "jeho party odmítají jiní zpívat" a osobně patří mé oblíbence v téhle oblasti. Nejen barva hlasu, ale i jeho frázovací schopnosti jsou neuvěřitelné.

Dostáváme tak kolekci 10 skaldeb v příjemném pop/rockovém vyznění, které je silně šmrncnuto jazzovým pojetím. Pro fanoušky bílého zvonivého reggae, což byla doména jeho bývalé kapely The Police, se ale také najdou nějaké ty kousky (třeba plážová Love Is The Seventh Wave).

Vyberme zas nějaké ty favoritní skladby. Tak naprosto určitě nevynechejte parádní Russians. Hudba je z dílny S. Prokofieva, kombinace klasiky a populární hudby se zde páří s přirozeností králíků. Pozoruhodný je i cover vlastní písničky. Shadows in the Rain jsou narozdíl od verze The Police jasnou a našlapanou, skoro až bigbandovou, peckou. Vypíchnu ještě refrénovku Fortress Around Your Heart jakožto hezký příklad toho, jak se mají vkusně dělat popové rádiovky.

Stingův sólový debut je povedený. Pokud hledáte vkusný, příjemný pop/rock, tak s touhle vysoce vyrovnanou deskou těžko šlápnout vedle. 78%

All songs written by Sting except as noted.

1. "If You Love Somebody Set Them Free" – 4:14

2. "Love Is the Seventh Wave" – 3:30

3. "Russians" (Prokofiev, Sting) – 3:57

4. "Children's Crusade" – 5:00

5. "Shadows in the Rain" – 4:56

1. "We Work the Black Seam" – 5:40

2. "Consider Me Gone" – 4:21

3. "The Dream of the Blue Turtles" – 1:15

4. "Moon over Bourbon Street" – 3:59

5. "Fortress Around Your Heart" – 4:48

Big Star - #1 Record (1972)

2010-04-13T20:06:00.001+02:00

Když jsem se minulý měsíc dočetl v MF Dnes o úmrtí Alexe Chiltona, nebyl jsem překvapen pouze jeho skonem, nýbrž i faktem, že česká média tuto smutnou událost postřehla a zveřejnila.

Alex Chilton a jeho kapela Big Star totiž patří mezi umělce, kteří se sice nikdy nestali mainstreamovými hvězdami, ačkoli ovlivnili mnoho dalších hudebníků. Ruku si tak můžou podat s The Stooges, The Velvet Underground, Television a dalšími komerčně nedoceněnými velikány.

Mrkněme tedy blíže na debut téhle kapely.

Desku #1 Record bych charakterizoval především jako hudební skvost balancující na hranici sladkobolného písničkáření a elektrickými kytarami šlehlého pop/rocku. Nemyslím tím tedy žádnou tvrďárnu, ale spíše úderné podpoření skadatelského mistrovství. Na téhle desce má totiž skoro každá skladba ambice být hitem.

Takže stačí jenom vybírat...

Máte-li chuť na nějakou tu pecku, tak nelze nedoporučit Feel, bluesovou figurou řízlou Don't Lie to Me a nebo našláplou tleskačku When My Baby's Beside Me. Psychedelickou škatluku reprezentuje India Song, ale dáváte-li přednost křehkým akustickým vybrnkávačkám, tak nesáhnout po Thirteen (fandové Elliotta Smithe možná znají) by bylo trestuhodné.

Dle mého skromného názoru udělali svým debutem pořádný zářez do dějin populární hudby a je škoda, že povědomí o téhle skvělé kapele je v Čechách tak nízké. Takže, máte-li rádi Beatles, brit-pop nebo třeba R.E.M., tak věřím, že tomuhle kousku přijdete na chuť.

100% - mistrovský pop/rock. Biografii téhle kapely můžete na těchto stránkách najít taktéž.

All songs by Chris Bell and Alex Chilton, except where noted.

1. "Feel" – 3:34
2. "The Ballad of El Goodo" – 4:21
3. "In the Street" – 2:55
4. "Thirteen" – 2:34
5. "Don't Lie to Me" – 3:07
6. "The India Song" (Andy Hummell) – 2:20
7. "When My Baby's Beside Me" – 3:22
8. "My Life Is Right" (Bell, Eubanks) – 3:07
9. "Give Me Another Chance" – 3:26
10. "Try Again" – 3:31
11. "Watch the Sunrise" – 3:45
12. "ST 100/6" – 1:01

The Velvet Underground - White Light/White Heat (1968)

2010-03-29T20:29:00.002+02:00

White Light/White Heat není záležitost pro slabé povahy. Jestli netoužíte po muzice syrovější než tatarák, kde při kytarových sólech máte pocit, že kytarista dostal epileptický záchvat, tak se téhle desce vyhněte obloukem. Pravděpodobně ji totiž ani nedoposloucháte.

Desku otvírá reedovská klasika White Light/White Heat, kterou dokonce s oblibou na koncertech hrával (a možná ještě hraje) David Bowie. Už u téhle skladby zjistíte, že Velveti hodně přitvrdili a že poměrně jasné popěvky z první desky jsou ty tam. Na povrch se nám naopak nesou instrumentální orgie, které místy protínají melodiku asi tak něžně, jako když vybuchuje sopka.

Z ostatních skladeb... The Gift je pozoruhodná tím, že je celá odrecitována, naopak čtyřka Here She Comes Now téměř šokuje svým klidem a čitelností. Sister Ray, sedmnáct a půl minuty trvající garážové orgie s důrazným klávesovým podkladem - tak to je záležitost pro sklaní fandy opravdové psychedelické garáže.

Tahle deska se dá hodnotit dvěma způsoby. Buď jste fanda Velvetů a téhle muziky, a tak White Light/White Heat oceníte především jako brilantní tvrdý náraz Cale-experimentátora na Reeda-písničkáře. No a nebo vám tale muzika nic neříká a deska projde zcela mimo vás. Zanechá jen pocit, že to byl sice nářez, ale vůbec jste mu nerozuměli.

Já jsem ten první případ a tudíž hodnotím vysoko - 85%. Deska u které vás to klidně může stát dost poslechů, než ji vstřebáte a oceníte.

All tracks written by Lou Reed unless otherwise noted.

Side one
1. "White Light/White Heat" – 2:47
2. "The Gift" (Reed, Morrison, Cale, Tucker) – 8:18
3. "Lady Godiva's Operation" – 4:56
4. "Here She Comes Now" (Reed, Morrison, Cale) – 2:04
Side two
5. "I Heard Her Call My Name" – 4:38
6. "Sister Ray" (Reed, Morrison, Cale, Tucker) – 17:27

John Cale – vocals, electric viola, organ, bass guitar, Medical Sound Effects on Lady Godiva's Operation
Sterling Morrison – vocals, guitar, bass guitar, Medical Sound Effects on Lady Godiva's Operation
Lou Reed – vocals, guitar, piano
Maureen Tucker – percussion, drums

Chumbawamba - A Singsong And A Scrap (2005)

2010-03-21T11:01:00.001+01:00

Chumbawamba je obecně považována za tzv. one-hit wonder,. Způsob jakým skákačka Tubthumping protlétla světovými hitparádami byl sice fenomenální, nicméně po tomto komerčním megaúspěchu se kapela zase stáhla z výsluní hitparád. Máte-li za to, že to bylo díky pochybné kvalitě desek, tak pravdu nemáte. Po sérii slušných počinů, vygradovaných brilantním zářezem Un (2004), se tahle početná smečka rozhodla udělat zásadní ořez. A z kapely libující si v různých vychytávkách a bombastickém zvuku se rázem stala akustická folkovka.

Hrátky s minimálním zvukem si tihle Britové ozkoušeli už na staré desce English Rebel Songs, avšak tentkorát vrhli do světa téměř kompletně vlastní tvorbu.

A zdařilou, to vskutku ano. Chumbawamba tradičně sází na svoji sílu, kterou jsou silné vokální výkony - kombinace mužských a ženských hlasů v mohutných harmoniích. A je jedno, jestli vynikají v pomalejších něžnějších skladbách či cupitavých juchárnách.

Jasná hitovka je Fade Away (I Don't Wanna). Harmonika, spolehlivá akustická kytara a houslové riffy. Opravdu, takhle si představuju akustickou pecku. Ve stejném duchu září i zobcovou flétnou kořeněná William Francis. Z těch pomalejších rozhodně nevynechejte čistě vokální záležitost Walking Into Battle with the Lord. Tahle protiválečná agitka místy způsobuje až mrazení v zádech.

Chutná záležitost je i The Land Of Do What You're Told, která naprosto jasně odkazuje na předchozí tvorbu Chumby. Pokud znáte starší desky, tak vám automaticky naskakuje elektrické aranžmá, která by tahle vítečná skladba mohla mít. A zase to musím říct. Ty vokální harmonie jsou prostě geniální. Jenom škoda, že v druhé časti deska trošičku ztrácí dech a hudebních nápadů již není zdaleka tolik.

Celkově vzato. Chumba dokázala přejít do akustické podoboy s neuvěřitelnou lehkostí a představila vysoce zábavnou desku, která se velice příjemně poslouchá. Není to nějak převratné dílo, které vás donutí přemýšlet o podstatě vesmíru a ani nepřínáší nějaké převratné progresivní hudební momenty. Přesto,Chumba ukázala, že je kapelou mnoha tváří a i v akustické podobě se jedná o muziku, která věřím, že je pro mnoho lidí vysoce chutnou záležitostí. 77%

All songs written, arranged and produced by Chumbawamba, except 8 & 11

1 "Laughter in a Time of War" 2:46

2 "William Francis" 3:39

3 "By and By" 4:31

4 "You Can (Mass Trespass, 1932)" 4:38

5 "Walking into Battle With the Lord" 2:56

6 "When Alexander Met Emma" 3:10

7 "Fade Away (I Don't Want To)" 3:10

8 "Bankrobber" 2:07

9 "Learning to Love" 3:12

10 "The Land of Do What You're Told" 4:19

11 "Bella Ciao" 1:34

12 "Smith and Taylor" 4:00

13 "The Untraditional" 1:56

All instruments and voices

Jude Abbott

Lou Watts

Boff Whalley

Neil Ferguson

With

John Jones & Barry Coope, Jim Boyes & Lester Simpson - Vocals

Winkie Thin - Accordion on 1, 4, 7, 10, 12; Whistling on 6; Cello on 9

Richard Ormrod - Accordion on 3; Mellophone on 12

Andy Cutting - Melodeon on 2,9

James O'Grady - Uillean pipes on 3, 13; Whistle on 2

Ian Telfer - Fiddle on 7, 10

The Offspring - Americana (1998)

2010-03-11T20:19:00.000+01:00

Kdo na konci 90. let neznal Americanu a kapelu The Offspring, tak ten snad seděl zavřen kdesi v almaře. Poměrně dobře si vzpomínám, že tahle deska se v mém kazeťáku točila sakra často a samotnou kapelu jsem řadil mezi to nejlepší co jsem znal (No, zas tak moc toho tehdy nebylo:)).

A dnes? S odstupem času?

The Offspring se zásadní měrou podíleli na úspěšném tažení neo-punkových výtržníků hifinami let devedasátých. Pryč byl syrový a špinový zvuk, všechno bylo vymydleno, načančáno a zabaleno do obalu snadno zbaštitelného. A proč by ne? Důkazem budiž geniální deska Smash - věřím, že modla kdejakého dnešního punkera.

Americana zdaleka není tak dobrá jako zmíněný opus a imho nedosahuje ani kvalit předchozí Ixnay on the Hombra. Nicméně, poslouchá se celkem dobře i dnes. Velkou měrou se na tom podílí naprosto geniální Pretty Fly (for a White Guy). Hitová smažba jak má být. Začátek je obecně plný výtečných pecek, která vás umí parádně nakoponout (Staring at the Sun, The Kids Aren't Alright), ale s postupujícím časem to jde kvalitativně poněkud dolů. Parodie na klasiku Feeling je stále ještě dost vtipná, ale série od Walla, Walla až po No Brakes je vyloženě slabá. Songy bez většího nápadu mají tendece se topit v pop-punkové nudě a vykrádáním sebe sama.

Samostatná kapitola je song "Why Don't You Get a Job". Nic proti inspiraci jinými počiny, ale tohle je zlodějina největšího kalibru. No, jen si pusťe Ob-la-di, Ob-la-da od the Beatles. No, tomuhle fakt netleskám a stráhvám dost pomyslných bodů. Fuj.

Titulní skladba se naopak dost povedla a pro většinu punkáčů tady zřejmě deska končí. Závěrečná Pay the Man je totiž monumentální kvazi hard-rockové epické dílo, které místy zní jako kdyby The Doors či nějaká podobná mystická kapela hrála pop-punk. :) Nicméně nagradovaná je výborně a musím uznat, že je to ultimání šleha, kterou si sakra rád dám víckrát. A housličky a trubky nakonec v bonusu Pretty Fly jsou také velmi chutné.

Celkově vzato. Americana je hodně nevyrovnaná deska. Na jedné straně pár super pecek, na druhé slušné množství vaty. Jako oddychovka, proč by ne, ale sama kapela umí lépe. Pro pop/punkové klenoty bych tedy sáhl jinam. 50%

1. "Welcome" 0:09
2. "Have You Ever" 3:56
3. "Staring at the Sun" 2:13
4. "Pretty Fly (for a White Guy)" 3:08
5. "The Kids Aren't Alright" 3:00
6. "Feelings" 2:51
7. "She's Got Issues" 3:48
8. "Walla Walla" 2:57
9. "The End of the Line" 2:59
10. "No Brakes" 2:06
11. "Why Don't You Get a Job?" 2:52
12. "Americana" 3:15
13. "Pay the Man" 10:19

Sinead O'Connor - The Lion And The Cobra (1987)

2010-03-09T20:05:00.002+01:00

Sinead O'Connor sice patří mezi poměrně výrazné postavy populární hudby, nicméně občas mám pocit, že je to kvůli jednomu megahitu a jedné oholené hlavě. Proto je myslím záhodno mrknout se trochu blíže na její první desku.

A obdivovatelé vokálních výkonů budou jistě spokojeni. Troufám si totiž říct, že na světě neběhá žádná zpěvačka s tak charakteristickým zpěvem jako je Sinéad. Precizní procíteně zpěvové linky lámající se v obdivuhodných výškách v zajíkavá vyznání můžeme směle zařadit mezi zpěvovou elitu. Téhle Irce tak věříte každou frázi, každé zvolání, ať agresivní či šeptavě něžné. Zkrátka a dobře, emocí kotel a to hodnotíme uznalým kývaním.

Sinéad ale nepatří pouze mezi interpretky. Její autorský materiál však také snese přísná měřítka. Dostáváte tak 9 skladeb v pop/rockovém duchu, místy kytarovém, místy mysticky zasněném. Sem tam prosáknou i nějaké ty tradiční irské kořeny.

Z hudebních tipů, určitě Mandinka. To je pop-rocková pecka a jasná hitovka alba. Ve valčíkovém rytmu vás omámí rozverná Just Like U Said It Would B následovaná dramatickou Never Get Old. Pozoruhodný počin je i smyčcová záležitost Troy - grandiózně nagradovaná.

Celkově vzato, velice kompaktní deska a vysoce podařená výpoveď oslnivé zpěvačky a talentované písničkářky. Kromě Mandinky sice neobsahuje nějakou další vysoce chytlavou pecku, ale po několika posleších se pod kůži dostavá až překvapivě snadno. Takže fandíte-li netradičním písničkářkám, tak s touhle deskou rozhodně nemůžete šláplnout vedle. 77%

All songs written and composed by Sinéad O'Connor, except where noted.

1. "Jackie" 2:28
2. "Mandinka" 3:46
3. "Jerusalem" (O'Connor, Ali McMordie, Mike Clowes, John Reynolds) 4:20
4. "Just Like U Said It Would B" (O'Connor, Steve Wickham) 4:32
5. "Never Get Old" (spoken-word intro by Enya) 4:39
6. "Troy" 6:34
7. "I Want Your (Hands on Me)"(O'Connor, Clowes, Reynolds, Rob Dean, Spike Holifield) 4:42
8. "Drink Before the War" (O'Connor, Clowes, Reynolds) 5:25
9. "Just Call Me Joe" (O'Connor, Kevin Mooney, Leslie Winer) 5:51

Sinéad O'Connor – vocals, electric guitar, producer, Audio mixing, arranger
Kevin Moloney – Producer, Engineer, Audio mixing
Fachtna O'Ceallaigh - Audio mixing
Marco Pirroni – electric and acoustic guitars
'Spike' Holifield – bass
Rob Dean – electric and acoustic guitars
John Reynolds – drums, programming
Mike Clowes – synthesizer, keyboards, string arrangements on "Troy"
Kevin Mooney - All Guitars & Bass Guitar on "Just Call Me Joe"
Gavyn Wright – orchestra director
Enya – speaking part on "Never Get Old"
Leslie Winer - spoken words on "Just Call Me Joe"

Cheap Trick - In Color (1977)

2010-03-06T11:26:00.004+01:00

Jestli patříte mezi fanoušky řízného pop/rocku, známého též jako power pop, potom kapela Cheap Trick musí patřit mezi vaše oblíbence. Biografii i první desku už tu máme, a tak hurá na druhou.

Zatímco eponymní debut zcela jistě nadchne kritické uživatele, tak In Color je záležitost vysoce "user friendly".

Jedná se totiž o výstavní power-popovou sbírkou 10 naprostých hitů. Ano, nespletl jsem se, jsou to všechny skladby. Fanda inteligentní řízné muziky se srozumitelnou melodikou bude chrochtat blahem jako banda čunčat v žitném porostu.

Žel In Color má jednoho velkého nepřítele. Paradoxně je to živák At Budokan, který se z velké části skládá právě z těchto skladeb. Ukazuje se tak, že tenhle matroš naživo má zcela jiný rozměr. A je to rozměr o dost víc rockovější, nabušenější, zkrátka lepší.

Exemplární příklad je hit I Want You To Want Me. Oproti totálnímu náplesku z Budokanu Vám tady nutně přijde jako laxní lechtání zvukovodů.

Ale.. Třesky plesky, je to skvělá deska, opravdu výborná. Jeden z pilířů žánrů jménem power/pop, který je záhodno si poslechnout. Ale ty rockovější verze... No dobře, už toho nechám. 85%

P.S. pusťte si At Budokan :)

All songs written by Rick Nielsen, except where noted.

1. "Hello There" – 1:41
2. "Big Eyes" – 3:10
3. "Downed" – 4:12
4. "I Want You to Want Me" – 3:11
5. "You're All Talk" (Rick Nielsen, Tom Petersson) – 3:36

1. "Oh Caroline" – 2:59
2. "Clock Strikes Ten" – 2:59
3. "Southern Girls" (Nielsen, Petersson) – 3:44
4. "Come On, Come On" – 2:41
5. "So Good to See You" – 3:37

Robin Zander - lead vocals, rhythm guitar
Rick Nielsen - lead guitars, vocals
Tom Petersson - bass, vocals
Bun E. Carlos - drums

The Who - A Quick One (1966)

2010-02-26T15:27:00.001+01:00

Ačkoli A Quick One neobsahuje žándou tak výraznou šlehu jako je My Generation, tak mám tuhle desku mnohem radši než debut. Přijde mi totiž daleko víc "whoovská". Prostě mi ke kapele víc sedne.

Zásadní částí desky je 9 minut dlouhý opus A Quick One While He's Away. Tenhle slepenc mnoha motivů skladeb nám jasně naznačuje, že Pete nás ještě nějakými těmi koncepčními hrátkami rozhodně obdaří.

Ovšem Pete není sám, kdo servíruje pořádnou říznou muziku a Boris the Spider od Entwistla je jednou z nejkouzelnějších skladeb od The Who. Onen hluboký hlas co nám sděluje "Boris the Spider" je prostě neodolatelný.

No a co bubenický maniak Keith Moon? Kromě toho, že evidentně za své umění zaprodal duši ďáblu, tak dokazuje, že umí i skládat. Jasnou volbou budiž hřmotná I Need You a především instrumentální orgie v totálně ujeté Cobwebs and Strange.

Na cd verzi najdete i spoustu bonusů, kde je dost materiálu z dílny Entwistla. Docela bych ocenil singlovou verzi Happy Jack, která vyšla na americké verzi téhle desky. Útěchou mi budiž, že je zde alespoň ve velmi pohledné akustické verzi, kterou mám skoro radši než původní singl. Upozorním ještě na napálenou Barbara Ann, kde nám Moon ukazuje, že má hlásek jako konipásek. Celkově bonusy potěší a přijde mi, že jako prodloužení zážitku z desku, která přirozeně končí s opusem A Quick One, docela fungují.

Celkově považuji A Quick One za výbornou záležitost a první desku The Who, která přispívá k výsadnímu postavení The Who u mé osoby. 80%

Side one

1. "Run, Run, Run" – 2:43
2. "Boris the Spider" (Entwistle) – 2:29
3. "I Need You" (Moon) – 2:25
4. "Whiskey Man" (Entwistle) – 2:57
5. "Heat Wave" (Holland/Dozier/Holland) – 1:57
6. "Cobwebs and Strange" (Moon) – 2:31

Side two

1. "Don't Look Away" – 2:54
2. "See My Way" (Daltrey) – 1:53
3. "So Sad About Us" – 3:04
4. "A Quick One While He's Away" – 9:10

Bonus tracks (1995 remastered CD)

1. "Batman" (Neal Hefti) (theme from Batman) – 1:37
2. "Bucket T" (Atrield/Christian/Torrence) – 2:12
3. "Barbara Ann" (Fred Fassert) – 1:59
4. "Disguises" – 3:10
5. "Doctor, Doctor" (Entwistle) – 2:59
6. "I've Been Away" (Entwistle) – 2:08
7. "In The City" (Moon/Entwistle) – 2:21
8. "Happy Jack" (Acoustic Version) – 2:55
9. "Man With Money" (Don Everly/Phil Everly) – 2:45
10. "My Generation" / "Land of Hope and Glory" (Townshend/Elgar) – 2:05

Obsazení:
Roger Daltrey - vocals
Pete Townshend - guitar, vocals
John Entwistle - bass guitar, keyboards, horns, vocals
Keith Moon - drums, percussion, vocals

The White Stripes - De Stijl (2000)

2010-02-24T21:03:00.000+01:00

Zatímco debut White Stripes mi přišel sympatický, ale přeci jenom poněkud kostrbatý, tak De Stijl (tuším, že je to název nějakého uměleckého holandského směru) již představuje kapelu, která má svůj ksicht.

Jack i Meg ubrali dřeva pod kotlem a namísto punkové agrese místy přidali víc písničkářského feelingu. A já je za to chválím. Jack White se totiž ukazuje jako výtečný skladatel a i když skladbě zrovna nedominuje jeho řízná přebuzená kytara, tak vás svým přiškrceným hlasovým projevem dovede spolehlivě zasáhnout.

Jádrem desky tentokrát nejsou krátké syrové vypalovačky, ale skladby spíše středního tempa, s kytarou sázící jeden riff za druhým, podporováná poměrně primitivním bubenickým podkladem. Ale ono to vlastně vůbec nevadí, že Meg není zrovna Keith Moon. K téhle muzice to její bušení skvěle padne.

Co se skladeb týče, tak jasné favority zde nemám. Mám tuhle desku rád celou tak jak je a je mi jedno, jestli to do mě solí řežba Let's Build a Home, posmutnělá Truth Doesn't Make a Noise, telefonická Hello Operator, nařvaná Jumble Jumble nebo odsekávaná Apple Blossom.

80% - Deska trošku stojící ve stínu dvou následujících úspěšnějších desek, přesto kvalitou nijak více nezaostává. Rozhodně stojí za to.

All songs written by The White Stripes except where noted.

1. "You're Pretty Good Looking (For a Girl)" - 1:49

2. "Hello Operator" - 2:36

3. "Little Bird" - 3:06

4. "Apple Blossom" - 2:13

5. "I'm Bound to Pack It Up" - 3:09

6. "Death Letter" (Eddie James "Son" House) - 4:29

7. "Sister, Do You Know My Name?" - 2:52

8. "Truth Doesn't Make a Noise" - 3:14

9. "A Boy's Best Friend" - 4:22

10. "Let's Build a Home" - 1:58

11. "Jumble, Jumble" - 1:53

12. "Why Can't You Be Nicer to Me?" - 3:22

13. "Your Southern Can Is Mine" (William Samuel "Blind Willie" McTell) - 2:29

Personnel

Jack White – guitar, piano, vocals

Meg White – drums, tambourine, vocals on "Your Southern Can Is Mine"

Additional musicians

John Szymanski – harmonica

Paul Henry Ossy – violin on "I'm Bound to Pack It Up", electric violin on "Why Can't You Be Nicer to Me?"

Sparklehorse - Vivadixiesubmarinetransmissionplot (1995)

2010-02-21T13:27:00.001+01:00

K americké one-man kapele Sparklehorse jsem se dostal přes staré dobré (tehdy ještě neplacené) last.fm a byl to objev báječný. Obzvlášť pokud máte rádi dream-pop tzn. zasněnou, psychedelicky roztříštěnou písničkařinu s přesahy do solidního drivu. Právě takhle by se totiž debut Sparklehorse dal nejtrefněji popsat.

Jediný člen kapely Mark Linkous je zručný atmosférický čaroděj. Zákeřně si nás totiž kolébe křehkými počiny, kdy jsme doslova ukolébani minimalistickou tesknoutou tvořenou šimravou kytarou a efekty zkrouceným hlasem plačícího básnika (Homecoming Queen, Most Beautiful Widow In Widow). Ukázkové kousky dream-popařiny. Nicméně nenechte se napálit. Přijde i na singlovky, chytlavé lumpárny s refrény hodnými zapamovatání (Rainmaker). A když už se zas necháváme kolébat další minimalistickou květinkou, tak vás z vašeho snění probudí kvílící elektrická kytara sázící jeden šprinavý riff za druhým (Tears on Fresh Fruit). Nezapomeňme na psychedelické krávovinky v masivní sedmiminutové Cow. Klouzavé chemické kytary, disharmonický úlety a banjo s harmonikou. Přijde vám to lehce obskurní? Při poslechu uvidíme, že jinak by to nešlo.

Aby jste cestou k finální Gasoline Horseys nevypadli z pozoronosti, tak vám čas od času do hlavy zatluče hřebík nějaká půlminutová hudební čunárna... Industriální zvěrstvo, experimentální zvuky.. Prostě taková drobná vsuvka, která vám zamíchá sluchovody a vyvede vás k další napálené smažbě či snovému drahokamu.

Závěrečné zhodnocení. Pro milovníky alternativních písničkářů by tohle měl být vážný kandidát na poslech. Desce sice místy lehce nevyrovnaná a občas i nějaké to hluché místečko bych si našel, ale celkově hodnotním velmi vysoko. Spojení ambientní křehkosti s rockovou palbou se povedlo na velmi solidních 75%.

1. "Homecoming Queen" – 3:36
2. "Weird Sisters" – 5:00
3. "850 Double Pumper Holley" – 0:36
4. "Rainmaker" – 3:47
5. "Spirit Ditch" – 3:24
6. "Tears on Fresh Fruit" – 2:08
7. "Saturday" – 2:27
8. "Cow" – 7:05
9. "Little Bastard Choo Choo" – 0:47
10. "Hammering the Cramps" – 2:49
11. "Most Beautiful Widow in Town" – 3:19
12. "Heart of Darkness" – 1:52
13. "Ballad of a Cold Lost Marble" – 0:45
14. "Someday I Will Treat You Good" – 3:42
15. "Sad & Beautiful World" – 3:33
16. "Gasoline Horseys" – 2:40
17. "Waiting for Nothing" – 2:28 (Vinyl only bonus track from Distorted Ghost EP)

Ozzy Osbourne - Blizzard of Ozz (1980)

2010-02-14T12:10:00.001+01:00

Vydávání se na sólovou dráhu bývá ošidné, ale když vás tímto směrem nakopnou drogy a "teď-již-bývalí spoluhráči" z původní kapely, výsledek může dosahovat průserových rozměrů. Nicméně žádný strach. Démon Ozzy vyslal do světa jasnou odpověď, že je pan Muzikant. Jeho sólový debut je totiž náklep od prvního do posledního skřeku.

Zapomeňte na nějakou pomalou plížovou temnotu ve stylu Sabbath - tohle je masivní hard/heavy smažba s řítícími se bicím, kostelními klávesami, devastující basou a jedním řízným riffem za druhým. A právě pro fanoušky kytarových zabijáren je tahle deska doslova orgastickou záležitostí. Randy Rhoads prokazuje, proč je považován za jednoho z nejlepších kytaristů historie. Precizní feeling, promakané běhy po hmatníku a skvělý cit pro doprovodné vyhrávky... Na málokteré desce najdete tolik sól, která vešla do historie.

Hitovek je tu pytel. Stačí jmenovat legendární Crazy Train, déminckou klávesovou Mr. Crowley či skandovačku No Bone Movies. A chcete romantiku? Temnou? Takovou tu pro holky se žiletkama? Heeh, oukej, pusťme si tam plačtivou Goodbye to Romance či epickou Revelation (Mother Earth) s duněním zvonů, kvílícím Ozzym a patetickou kytarou.

Jako bonbónek? Dee. Kraťoučký výlet do klasických vod, kdy Randy ukazuje, že klasické postupy mu nejsou cizí. Některá jeho sóla totiž doslova definují představu, co je to neo-klasická elektrická kytara.

Kolem a kolem. Máte-li rádi údernou rockovou muziku, co i vaše ostříhané hlavy přinutí zběsile kývat do rytmu a vaše ruce zveadat do satanských gest, tak jste na správné adrese. Jedna z nejlepších Ozzyho desek dostane 90%, částenčně díky tomu, že živé provedení na desce Tribute je ještě o něco větší masakr.

All songs written by Ozzy Osbourne, Randy Rhoads, and Bob Daisley except where noted.

1. "I Don't Know" – 5:16
2. "Crazy Train" – 4:56
3. "Goodbye to Romance" – 5:36
4. "Dee" (Instrumental) (Rhoads) – 0:49
5. "Suicide Solution" – 4:20
6. "Mr. Crowley" – 4:56
7. "No Bone Movies" (Osbourne, Rhoads, Daisley, Lee Kerslake) – 3:53
8. "Revelation (Mother Earth)" – 6:09
9. "Steal Away (The Night)" – 3:28

Ozzy Osbourne - Vocals, Harmony Vocals, Producer
Randy Rhoads - Guitar, Producer
Bob Daisley - Bass, Gong, backing vocals, Harmony Vocals, Producer
Lee Kerslake - Drums, percussion, Bells, Timpani, Producer
Don Airey - Keyboards

Queen - Sheer Heart Attack (1974)

2010-02-08T09:03:00.000+01:00

Z mého pohledu první geniální deska od Queen. Stále sice ještě pod povrchem pulsují glam-rockové jiskřičky, které nás nejvíce ožehnou v teatrální pecce Killer Queen, ale na druhou stranu už probublává příchod pseudo-operních hrátek z následné Night.

Právě na téhle fošně se nachází jedna z mých nejoblíbenějších hitovek a to Now I'm Here. Obzvlášť ten kytarový nástup, který se překulí z tesklivé Lily of the Valley je naprosto fenomenální. Vůbec trojice začínající skvělou Taylorovou Tenement Funster přes Flick až po Lily je jedním z nejlepší momentů kapely v diskografii skupiny.

Z dalších vypíchnu nekompromisní šlehu Stone Cold Crazy, kterou si dokonce Metallica vybrala na svou svou cover desku Garage inc. (původně ovšem vyšla jako B-Side k Enter Sandman) a Hetfield si ji dokonce vystřihl s kapelou na Freddie Mercury Tribute Concert.

Jasně, deska obsahuje i trošku slabší kusy - Dear Friends a Mistfire, ale jsou kratinké a v kontextu už tak hodně hravé desky nejsou na škodu. Obzvlášť když tuhle pasáž ukončuje úlet v podobě Bring Back That Leeroy Brown.

Sheer Heart Attack je prostě super záležitost a v mojí top Queen skupině Sheer-Night-Jazz hraje prim. Tzn. nejlepší deska od Queen - 100%.

1. "Brighton Rock" (Brian May) 5:08
2. "Killer Queen" (Freddie Mercury) 3:01
3. "Tenement Funster" (Roger Taylor) 2:48
4. "Flick of the Wrist" (Mercury) 3:19
5. "Lily of the Valley" (Mercury) 1:43
6. "Now I'm Here" (May) 4:10

1. "In the Lap of the Gods" (Mercury) 3:20
2. "Stone Cold Crazy" (Mercury, May, Taylor, John Deacon) 2:12
3. "Dear Friends" (May) 1:07
4. "Misfire" (Deacon) 1:50
5. "Bring Back That Leroy Brown" (Mercury) 2:13
6. "She Makes Me (Stormtrooper in Stilettos)"(May) 4:08
7. "In the Lap of the Gods... Revisited" (Mercury) 3:42

The Boys Next Door - Door, Door (1979)

2010-02-05T11:20:00.002+01:00

Nicka Cavea asi není třeba nějak obšírně předstovavat, nicméně pojďme se vydat do doby jeho hudebních začátků. Zjistíme toitž, že i v Austrálii tepala koncem 70.let moc zajímavá klubová muzika. Důkazem budiž excelentní punk/post-punková deska Door, Door od jeho první kapely.

Mám rád takovéhle debuty, je na nich sice slyšet, jaké byly jejich hudební vzory, ale nejde o nějakou retro zatuchlinu, nýbrž o svěží dílo mladých muzikantů.

Boys Next Door jednak čerpají z odkazu Stooges, ale jsou hodně ovlivněni punkovými klasiky konce 70.let a na desku proniká i kus té správné post-punkové chmury.

Opravdu zajímavá směska, která rozhodně není chudá na výrazivo. Máme tu kupříkladu punkovou vypalovačku Roman Roman, temný valčík Dive Position s heliovou vložkou nebo třeba hymnickou Shivers., která dost naznačuje Caveův pozdější písničkářský vývoj. Hodně mě chytlo i použití téměř až mackayovského saxofonu v některých skladbách. Buď jsem hlava děravá a nebo nevím, že by nějaká dobová kapela podobného ranku používala saxík...

Celkově hodnotím Door, Door velmi dobře. Mám tuhle desku velmi rád, míchá v sobě zajímavé vlivy a servíruje je velmi chutně. Fanoušky Nicka Cavea upozorním, že tato deska nemá s jeho pozdější tvorbou (a to myslím i přímo nástupnické Birthday Party) téměř nic společného. 75%

1. "The Nightwatchman" – 2:07
2. "Brave Exhibitions" – 2:27
3. "Friends of my World" – 2:46
4. "The Voice" – 2:55
5. "Roman Roman" – 1:35
6. "Somebody's Watching" – 2:39
7. "After a Fashion" – 4:36
8. "Dive Position" – 2:47
9. "I Mistake Myself" – 4:31
10. "Shivers" – 4:34

All songs credited to The Boys Next Door.

Phill Calvert - drums
Nick Cave - vocals
Tony Cohen - engineer
Chris Coyne - tenor sax
Andrew Duffield - electronics
Mick Harvey - guitar
Rowland S. Howard - guitar
Henry Vyhnal - violin

Emilie Autumn - Opheliac (2006)

2010-02-03T11:30:00.001+01:00

"Viktoriánský industriál? Co to jako má být?" řekl jsem si a ponořil jsem se do desky Američanky Emilie Autumn. Způsob jakým si mě získala snad ještě u žádného hudebníka nedosahoval takové rychlosti.

Emilie ja divná, hodně divná a evidentně to v hlavně nemá úplně v pořádku. Je to však zřejmě její narušenost, která dává za vznik naprosto originálnímu pojetí muziky.

Představte si industriální podklady, nervózní chemické bicí, ruchy, šumy... Je to strojové, je to elektro, ale jakožto fanda elektro-industriálu si to umím užít. A teď do to narvěte dnes již sakra archaické chemballo. Je vám to málo? Přidejte housle, Emilie je studovaná houslistka... Začínáte mít představu? Tak a na závěr to doplňte zpěvem vyšinuté slečny, která přechází od prosícího lkaní do brutálně zkresleného chrčáku. A to takového, že by se v leckteré těžké metalovce neztratil. K tomu samozřejmě kupa skvělých hudebních nápadů s brilantními přechody mezi novověkou klasikou do těžkého svinstva 21. století.

Nesmím zapomenout na výborné texty... Témata nejsou hezká (znásilnění, vraždy atd.) a Emilie je věříte natolik, že životní cesta téhle kočky asi nebyla extra lehká.

Korunou téhle obskurní záležitosti je pódiová prezentace. Dlouhé nařesené šaty, tuny líčení a dekadence jak vyšitá. Spojení muziky s artovou performence je tak dokonáno. A navíc je na Emilii sakra radost se dívat :P

Nestává se mi, že bych po 14 dnech poslechu nějakého interpreta málem skákal do stropu, když jsem se dozvěděl, že přijde do ČR.

Takže pokud chcete vidět slečnu, co by klidně mohla být dcera industriálního maniaka Trent Renzora (Nine Inch Nails) a rozvrácené písničkářky Tori Amos, tak neváhejte ani minutu. Od koncertu v Exit Chmelnici dne 13.2.2010 nečekám nic menšího, než naprosto obskurní kulervoucí záležitost. 100%

All songs written, performed and produced by Emilie Autumn, and mixed by Inkydust.

Disc one

1. "Opheliac" - 5:33

2. "Swallow" - 6:15

3. "Liar" - 6:01

4. "The Art of Suicide" - 5:32

5. "I Want My Innocence Back" - 3:48

6. "Misery Loves Company" - 4:28

7. "God Help Me" - 5:58

8. "Shalott" - 4:04

9. "Gothic Lolita" - 6:03

10. "Dead Is the New Alive" - 5:04

11. "I Know Where You Sleep" - 3:15

12. "Let the Record Show" - 3:52

Disc two

1. "Dominant" - 3:47

2. "306" - 5:36

3. "Thank God I'm Pretty" - 4:01

4. "Marry Me" - 4:50

5. "Largo for Violin" (Bach) - 4:06

6. "Poem: How to Break a Heart" - 1:01

7. "Poem: Ghost" - 2:38

8. "Poem: At What Point Does a Shakespeare Say" - 0:36

The Sensantional Alex Harvey Band - Next (1973)

2010-01-24T19:19:00.001+01:00

Po letech tápání si Alex Harvey zjevně velmi dobře uvědomil, že SAHB je pro něj to pravé ořechové a i další deska Next je parádním kouskem k poslechu.

Tihle skotští výtržníci pokračují v linii nastolené první deskou, a tak si dosyta můžeme užívat míchanice hard-rocku, boogie, blues a kdoví čeho ještě.

Leckoho jistě potěší bublající hitová šlupka Vambo Marble Eye s nesmírně chytlavým refrénem. Osobně mám velký problém s kapelou ono "Vambo" nevyřvávat.

Největší pecka je ale titulní skladba. Brelův originál je skvost, ale Harveyho verze také zaslouží výjimečné ocenění. Řezající hlas, tklivé housle, výtečný překlad francouzského textu, tango rytmus, kapela hrající přesně jenom tam, kde je to nezbytně potřeba... Opravdu mistrovský kousek za který ode mne SAHB sklízí ovace. A to covery extra rád nemám.

Takže celkově - další nesmírně originální dílo jedné z těch trestuhodně opomíjených uskupení. Fandové rocku řízlého vším možným, neváhejte ani vteřinu. 80%

All songs written and composed by Alex Harvey & Hugh McKenna, except where noted.

1. "Swampsnake" 4:54
2. "Gang Bang" 4:42
3. "The Faith Healer" 7:21
4. "Giddy up a Ding Dong" (Freddie Bell, Joey Lattanzi) 3:14
5. "Next" (Jacques Brel, Mort Shuman, Eric Blau)) 4:02
6. "Vambo Marble Eye" (Alex Harvey Band) 4:25
7. "The Last of the Teenage Idols" (Harvey, Hugh McKenna, Zal Cleminson) 7:15

Alex Harvey - Lead vocals, harmonica, guitar
Zal Cleminson - Guitar
Chris Glen - Bass guitar
Hugh McKenna - Electric piano, organ, grand piano
Ted McKenna - Drums

The Sensantional Alex Harvey Band - Framed (1972)

2010-01-24T19:11:00.003+01:00

K SAHB jsem se dostal přes svoji vášeň k Nicku Caveovi. Dočetl jsem se totiž, že hrál ve své kapele jejich covery, a tak jsem si říkal, že to může být poměrně zajímavá muzika. A taky že je.

Tu blues, tu hard-rockový riff, najednou se na vás nahrne boogie, dechy, k tomu všemu projev Alexe Harveyho, - a ten je naprosto nezaměnitelný. Nejvíce mi připomíná nějakého šíleného klauna nebo pořádně vychlastaného námořníka. Desce dodává naprosto patřičnou dávku pózerské teatrálnosti, která je ale Harveymu naprosto přirozená. Lví podíl na údernosti muziky má ale i zdařile sólující Cleminson a co mě opravdu dostalo byl běsnící saxík Phila Kenzieho v Hole In Her Stocking.

SAHB bývají řazeni ke glam-rocku, ale těžko je k nějaké takové skupině připodobnit. Jsou prostě zcela svébytní a nutno říct, že na téhle desce opravdu výborní. 75%

All tracks composed by Alex Harvey; except where indicated

1. "Framed" (Jerry Leiber, Mike Stoller)
2. "Hammer Song"
3. "Midnight Moses"
4. "Isobel Goudie" (Part 1: My Lady of the Night, Part 2: Coitus Interruptus, Part 3: Virgin and the Hunter)
5. "Buff's Bar Blues"
6. "I Just Want to Make Love to You" (Willie Dixon)
7. "Hole In Her Stocking"
8. "There's No Lights On The Christmas Tree, Mother They're Burning Big Louie Tonight"
9. "St. Anthony"

Alex Harvey - Lead vocals
Zal Cleminson - Lead guitar
Hugh McKenna - Electric piano
Chris Glen - Bass guitar
Eddie McKenna - Drums
Phil Kenzie - Tenor saxophone
Big Bud's Brass - Brass section

Iggy Pop - Préliminaires (2009)

2010-01-21T21:13:00.001+01:00

Taky vám občas nějaký ten váš interpret vytře zrak počinem, který jde poněkud mimo jeho klasický záběr. Jasně, často to zaváním průšvihem, ale občas se opravdu zadaří a přijde novátorská deska... Ale teda u dědka Iggy Popa jsem to tak nějak už nečekal.

Po poněkud ušmudlé reunionové desce se Stooges se Iggy zřejmě rozhodl, že punku bylo dosti a budem dělat něco jiného. To, že padla volba na muziku ovlivněnou chansonem a jazzem se jeví víc než překvapivé a riskantní. Ale ono to, přátelé, funguje víc než dobře a písničkářský kabát Iggymu sluší. Pravda, je ale sakra vyválený ve špíně zakouřených lokálů

Jemné industriální výlety se zcela přirozeně snoubí s akustickou kytarou, nervózní basa všemu dává patřiční šmrnc a místy elektronická rytmika dodává patřičnou hybnost a koření sklaby pomalé a naopak pohání skladby rychlé. Připočtěte Iggyho podmanivý projev, teskné piano a máte temnou písničkářskou desku jak když vyšije.

Pro dokonalejší atmosféru odpudivého lokálu na předměstí Paříže se Iggy podíval do učebnice "Francouzština pro punkery" a střihl si i pár čísel v jazyce milovníků gilotin. Jeho verze slavných "Les Feuilles Mortes" (známých též jako Autumn Leaves) má své nepochybné kouzlo. Grandiózní je především dvojka "I Wanna Go to the Beach", která tesknotu a melancholii valí ve svých útrobách v množství větším než malém. Pro přílišné depkaře si Iggy střelí i rockovou smažbu "Nice To Be Dead", ale je to spíš takový bonbónek na jinak hodně umírněné desce.

A co hodnocení? Iggymu vysekávám hlubokou poklonu. Ukázal, že je sakra všestranným umělcem a že má i svoji citlivější stránku. Vysoce rozmáchlá záležitosti s prvky jazzu a chansonu na post-punkovém podloubí si ode mě zaslouží sakra vysokých 80%. Milovníci Toma Waitse, Leonarda Cohena, Nicka Cave neváhejta a shánějte shánějte shánějte.

1. "Les feuilles mortes" (music: Joseph Kosma; lyrics: Jacques Prévert) - 3:55
2. "I Want to Go to the Beach" (Iggy Pop) - 2:53
3. "King of The Dogs" (Lil Armstrong, Iggy Pop)- 2:02
4. "Je sais que tu sais" (Lucie Aimé, Hal Cragin, Iggy Pop) - 3:12
5. "Spanish Coast" (Hal Cragin, Iggy Pop) - 3:59
6. "Nice to Be Dead" (Hal Cragin, Iggy Pop) - 2:49
7. "How Insensitive" (Vinicius De Moraes, Ray Gilbert, Antônio Carlos Jobim) - 3:03
8. "Party Time" (Hal Cragin, Iggy Pop) - 2:08
9. "He's Dead / She's Alive" (Iggy Pop) - 2:00
10. "A Machine for Loving" (Hal Cragin, Michel Houellebecq, Iggy Pop) - 3:16
11. "She's a Business" (Hal Cragin, Iggy Pop) - 3:11
12. "Les feuilles mortes (Marc's Theme)" (music: Joseph Kosma; lyrics: Jacques Prévert) - 3:53

* Iggy Pop - guitar, vocals
* Hal Cragin - bass, guitar, percussion, drum programming
* Jon Cowherd - piano
* Kevin Hupp - drums, conga
* Tim Ouimette - trumpet
* Françoise Hardy - duet vocals on "I'll Be Seeing You"

Roxy Music - Roxy Music (1973)

2010-01-18T22:15:00.001+01:00

Britský glam-rock v další ze svých podob, tentokráte na pomezí pop/rocku, prog-rocku a experimentálních syňtákových hrátek. No a to celé v čele s kabaretiérem Bryanem Ferrym, jehož lkající vokál je jasnou poznávačkou Roxy Music.

Co se týče kapely samotné, tak s ní jsem začínal právě touhle deskou a byly to tvrdé začátky.

Sice cítíte, že někde v jádru téhle muziky sedí solidní pop/rock, ale Ferryho podivný zpěv podpořený šílencem Enem, který umí hudební linky nejprve bravurně rozplést, aby je po menším elektronickém běsnění opět skloubil dohromady, je poněkud bizarní záležitost. Velká měrou se na zvuku Roxy podílí i výborný Andrew Mackay, který už tak dost zvláštní kombinaci dovede v pravý čas dodat tu správnou špetku dechové esence. (obzvlášť hoboj v Virginia Plain je pekelný). Ale i kytarista Manzanera se snaží a nejlépe jeho umění oceníte hned v první skladbě.

Desce jsem po prvních nedůvěřivých posleších přicházel čím dál více na chuť a několik jejích skladeb považuji za skvělé hity, které se směle můžou zařadit mezi to nejlepší, co Roxy vydali. Tak namátkou třeba první čtyři skladby, které začínají poněkud experimentální řežbou Re-Make/Re-Model, přes hravou Ladytron, grandiózní If There Is Something až po imho nejlepší skladbu od Roxy vůbec, kterou je famózní Virginia Plain.

Jak se dá elektronicky prznit teskná skladba nám předvedou hoši v další Enově úletu s názvem Chance Meeting, kterou následně vystřídá bizarní rock and roll Would You Believe?, kterému pro změnu zcela neskromně dominují dechy.

I další skladby jsou zajímavé a rozhodně se nedá říct, že by mě nějaká z nich nudila nebo že bych ji dokonce přeskakoval. I když na elekroběs v Sea Breezes musí mít člověk už trochu podobné muziky v uchu, jinak ho tohle může snadno spláchnout.

A závěr? Svůdná Bitters End prostě dovede vykouzlit úsměv na tváři. :)

Debut Roxy Music hodnotím jako velice pestrou a rozmáchlou desku, kde si dovedu představit, že by se takový materiál dal natočit daleko popověji. Pro někoho by možná deska Roxy Music získala na hodnotě, ale mě se prostě takhle neučasaná, neurvalá, roztřesená, podivná a kdoví ještě jaká, prostě moc líbí. 80%

1. "Re-Make/Re-Model" – 5:14
2. "Ladytron" – 4:26
3. "If There Is Something" – 6:34
4. "Virginia Plain" – 2:58 (not included on the original British release)
5. "2HB" – 4:30
6. "The Bob (Medley)" – 5:48
7. "Chance Meeting" – 3:08
8. "Would You Believe?" – 3:53
9. "Sea Breezes" – 7:03
10. "Bitters End" – 2:03

Bryan Ferry – vocals, piano, Hohner Pianet, Mellotron
Brian Eno – VCS3 synthesizer, tape effects, backing vocals
Andy Mackay – oboe, saxophone, backing vocals
Phil Manzanera – electric guitar
Graham Simpson - bass guitar
Paul Thompson – drums
Rik Kenton – bass on "Virginia Plain"

Iggy Pop - The Idiot (1977)

2010-01-17T13:01:00.000+01:00

Po kolaborační desce s Williamsonem se Iggyho opět chopil jeho anděl strážný David Bowie, aby spolu spáchali první Popův sólový počin.. A věřte, o pop se v žádném případě nejedná. Ovšem kdo by čekal, že punkový taťka v roce punku natočil desku, kterou by se chtěl rovnat svým následovníkům, tak bude krutě zklamán. .

Pomalé tempo, hodně zkreslené kytary, které však nedrtí pádivý doprovod, ale spíš vybrnkáváním podkreslují už tak tak dost dekadentní atmosféru. Přidejte místy velmi monotónní basovou linku, střídmé bicí, temný syňtákový podkres a Popův lety notně prochlastaný chlast. Daleko víc, než punkem to zavání něčím post-punkovým až lehce gotickým.

Co se týče skladeb, tak je to pozoruhodná sestava. Temně funková Sister Midnight, dusavá a dusná Nightclubbin', Funtime evokující mi Velvety ve White Light, hitovka China Girl, která je rozhodně lepší, než disco Bowie a nakonec strojově nehostinná Mass Production s industriálními klávesovými nájezdy. Moc lákavá kolekce. Akorát saxíkovou nic neříkající Tiny Girl si mohli hoši odpustit. Na tuhle fošnu se vůbec nehodí.

Hodnocení bude po čertech vysoké. Už to sice není nekomprimisní garážový náklep, avšak máte-li chuť na undergroundové post-punkové přítmí, tak The Idiot od Iggyho je deska přesně pro vás. 90%

1. "Sister Midnight" – 4:19

2. "Nightclubbing" – 4:14

3. "Funtime" – 2:54

4. "Baby" – 3:24

5. "China Girl" – 5:08

6. "Dum Dum Boys" – 7:12

7. "Tiny Girls" – 2:59

8. "Mass Production" – 8:24

Iggy Pop – vocals
David Bowie – keyboards, synthesizer, guitar, piano, saxophone, xylophone, backing vocals
Carlos Alomar – guitar
Dennis Davis – drums
George Murray – bass
Phil Palmer – guitar
Michel Santangeli – drums
Laurent Thibault – bass

Jeff Beck - biografie

2010-01-15T09:44:00.000+01:00

Jeff Beck se narodil 24. června 1944 ve Wallingtonu v Anglii a už mládí jeho činnost neodvratně směřovala k elektrické kytaře. Měl také štěstí na přátelé. Když totiž v roce 1965 opouštěl Eric Clapton Yardbirds, byl to právě jeho kamarád Jimmy Page, který ho doporučil jako náhradu.

A tak se Jeff stal členem The Yardbirds. Zde se podílal jednak na singlové tvrobě, ale jeho kytarové umění bylo možné najít i na výtečné desce Roger the Engineer z roku 1966. S příchodem Jimmy Pagea však atmosféra v kapele zhoustla. Brzy se ukázalo, že dva sóloví kytaristé vedle sebe jen tak nevydrží a Beck the Yardbirds záhy opouští.

V mezidobí se Jeff blýskl sólovou skladbou Beck's Bollero, ale bez kapely dlouho nevydržel.

Rok 1967 je tak ve znamení založení první The Jeff Becks Group, kde se vedle Jeffa objevil Rod Stewart (zpěv), Nicky Hopkins (piano), Ronnie Wood (basa) a Micky Waller (bicí). Skupina debutovala ještě téhož rocku parádním blues-rockovým dílem s názvem Truth za které po zásluze sklidila solidní úspěch. I druhý počin, Beck-Ola z roku 1968, si udržel velice slušnou úroveň, avšak krátce po jeho vydání se kapela rozpadá. Stewart a Lane se připojují k reformovaným Small Faces (později Faces) a Beckovu ideu spolupráce s rytmickým due Tim Bogert a Carmine Appice přerušuje jeho zranění při autonehodě.

Vzniká tak druhý Jeff Beck Group, tentokrát s Bobby Tenchem (zpěv, kytara), Max Middleton (klávesy), Clive Chaman (basa) a Cozy Powell (bicí). Se změnou muzikantů přišla i změna hudebního stylu a od blues-rocku se kapela velmi silně posunula směrem k jazz-rocku a soulu. S touto sestavou Beck vydal dvě desky. Rough and Ready (1971) a Jeff Beck Group (1972), přičemž druhá zmíněná obsahovala především předělávky soulových fláků.

Jeff Beck však nezapomněl na své původní plány. S rozpadem kapely Cactus se Bogert s Appicem opět stávají bezprizorními hudebníky a Beck utváří trio s originálním názvem Beck, Bogert & Appice. Avšak tato sestava vyplodila pouze eponymní desku, která zas až tak veřejnost nezaujala a při nahrávání druhé Beck odchází na sólovou kariéru.

Deska Blow by Blow z roku 1975 znamená zásadní zásek v Jeffově diskografii. Špičková jazz-rocková deska uhranula posluchače a toto instrumentální dílo se produkovalo na 4. místě britské hitparády. Velkou zásluhu na úspěchu měl i producent George Martin, jež dokázal perfekcionistického Becka úspěšně krotit. Povedená byla i další jazz-rocková řadovka Wired jejíž nahrávání započalo sérii společných projektů s Janem Hammerem. Oproti měkkému zvuku Blow by Blow tentokrát Beck vsadil na agresivnější, elektroničtější sound a hudební svět opět tleskal. Tehdejší Jeffovu formu je možné taktéž zhodnotit na živé desce z roku 1977. Na desce There and Back se hudebně se Beck posunul opět spíše k rocku a Hammerovi zdatně sekundoval další klávesista Tony Hymas.

V následujících letech se Beck hudebně příliš neprojevoval a na pultech obchodů ho bylo možno zaregistrovat až v roce 1985. Název desky byl Flash a Beck blýskl se zde hitem People Get Ready, kde mu hlasem vypomohl starý parťák Rod Stewart. Za skladbu Escape si Jeff dokonce odnesl Grammy za nejlepší rockovou instrumentálku.

Po čtyřletém čekání se Beck dal opět dokupy s Hymasem a společně ještě s bubeníkem Terry Bozziem vypustili do světa desku Jeff Beck's Guitar Shop. Návrat k jazz-rocku se setkal s uznáním, které dokumentoval zisk Grammy za nejlepší rockový instrumentální počin. Svoji kariéru pak Jeff shrnul obsáhlou kompilací Beckology, kde je možné nalézt i raritní nahrávky jeho pra-kapely Tridents.

Pro dokumentaci Beckovy hudební rozmáchlosti je možné sehnat i soundtrack Frankie's House (1992) na němž spolupracoval s Jedem Leiberem. No a nebo pozoruhodný počin jménem Crazy Legs. Ten natočil v roce 1993 s The Big Town Playboys jako poctu Gene Vincentovi a najdete na něm velmi fešný rock and roll.

A následovala opět pauza. Tentokráte šestiletá na jejímž konci se Beck prezentoval vcelku nevýraznou Who Else, avšak o dva roky si o poznání lépe vedla řadovka You Had It Coming. Za tu nejen, že dostal Grammy (konrétně za skladbu Dirty Mind), ale ukázal, že i v muzikant v pozdějších letech dokáže vykročit experimentálním směrem a neztratit tvář. Kombinace Jeffovy kytary a tanečních rytmů se ukázala být pozoruhodně živatoschopnou.

Že se nejednalo o ojedinělý výstřelek pak Jeff potvrdil v roce 2003, kdy vydal skvělou desku s názvem Jeff. Zde již naplno ukázal jak mohou dva zdánlivě zcela odlišné žánry proůrast do sebe naprosto přirozeně. Odměnou mu byla již čtvrtá Grammy za skladbu Plan B.

V současné době Jeff Beck poměrně často koncertuje s nejrůžnějšími hudebními legendami a na další desku si tak budeme muset asi nějaký ten pátek počkat.

Diskografie

1968 Truth
1969 Beck-Ola
1971 Rough and Ready
1972 Jeff Beck Group
1973 Beck, Bogert & Appice
1975 Blow by Blow
1976 Wired
1980 There and Back
1985 Flash
1989 Jeff Beck's Guitar Sho
1992 Frankie's House
1993 Crazy Legs
1999 Who Else!
2001 You Had It Coming
2003 Jeff

Živě
1974 Live in Japan
1977 Jeff Beck With the Jan Hammer Group Liv
2006 Live At BB King Blues Club
2008 Performing This Week...Live At Ronnie Scott

Kompilace
1991 Beckology
1995 Best of Beck

The Stooges - Raw Power (1973)

2010-01-14T22:20:00.000+01:00

The Stooges si po natočení druhé desky ujížděli na drogách ještě víc, než bylo i v jejich případě zdrávo a kdoví, jak by to s nimi dopadlo, kdyby je dokupy nedal jejich fanoušek David Bowie. Byl to právě David, který se ujal produkce třetí desky a udržoval kapelu v živém a relativně práce schopném stavu. A ještě, že tak. Deska Raw Power z roku je 1973 je totiž dílo naprosto fenomenální dílo.

Už začátek je nakládačka nejhrubšího zrna a snad nexistuje lepší výtržnický song, než je Search & Destroy. Kytara tak špinavá, že by vás s ní na slušné pódium nepustili, zběsilé bubnování a nade vším řičí pan Iggy. A jemu sakra věříte, že je "jakožto zapomenutý chlapec hledá, aby zničil". Jestli chcete proto-punkovou hymnu, popěvek hochů ulice, tak tady ho máte. Energie, že byste točili myší nad hlavou...

Zbytek desky netvoří vycpávky, nýbrž neurvalá garážová smršť kořeněná místy lehčí písničkářskou formou. Třeba Gimme Danger, tu vede akustická kytara, ale kouzlo ji dodává monotónní ťukání v pozadí, která dělá z popovky hodně zneklidňující záležitost. Jinak jasná hitovka.

A to nemluví o své favoritce... Penetration.. Průnik do sluchovodů je z kategorie zásadních. Iggy do vás sype svůj uhrančivý projev a pod nástroji se kouzelně vlní kratičký riff kláves. Omračující. :)

Sakra.. Nechtěl jsem popisovat každou skladb a už se pomalu rozjíždím. Tak jen krátce. Titulní Raw Power je nekompromisní garážový nářez a s Your Pretty Face is Going to Hell tvoří tu tvrdší, temnější a řezavější část desky. Je libo riffový rockec, tak hurá na Shake Appeal. Naopak I Need Somebody má skoro až bluesový, teskný feeling... Samozřejmě, v rámci možností.

Závěr desky tradičně s pořádnou kakafonií překotně kvílících kytar, divokého řevu, drogových dobytčáren, ale hlavně s naprosto, a nebojím se použít to slovo, kurevskou atmoškou, která vás dokážne vcucnout jako rybku vaše toaleta.

Samozeřjmě za předpokladu, že máte rádi pořadně začuněnou garážovou muziku, kde se neřeší, že hlásek není jako konipásek, nýbrž jako perverzní varan pod vlivem lysohlávek. Raw Power je deska přesně podle svého názvu. Nekompromisní, syrová, přísná... Jak chcete. Pro mě jeden z nejlepších počinů začátku 70. let a vlastně pro mě i jedna z top desek, co jsem kdy slyšel.

Takže.. už jste ji také slyšeli? :) 100%

The Stooges - Fun House (1970)

2010-01-12T18:17:00.002+01:00

Fun House mi přišla decentně méně psychopatická a šílená než debut a Stooges dokonce místy ukazují, že dovedou aspoň trochu znít jako "v rámci možností normální rocková kapela". Ale netěšte se na nějakou úlitbu mainstreamovému vkusu. To, že se John Cale už na téhle fošně nepodílel ji neubírá z monstróznosti.

Iggy je stále ten samý maniak, který projevem osciluje mezi morovým supem a z hrobu lezoucím dělníkem a ani instrumentální doprovod se s tím opět nemaže. Tahle muzika však není o počítání pražců za vteřinu, ale o velké porci surové síly narvaných do pouhých sedmi skladeb.

Úvod obstarává dusavá Down on the Street s ryze pekelnými vohulenými kytarovými odpichy. Mlask, a to je teprv začátek. Pokud máte rádi Smoke on the Water, tak se u basy v Loose zamyslete, kde že jste už tu figuru slyšeli. Nepředpokládám, že by Deep Purple opisovali, ale první zkrátka nejsou :).

T.V. Eye - královská skladba plná psychouškých kytar, které přeřvává maniakálním projevem mr. Pop. Silnější než Cilit Bang... Možná ne tak jednoduché na poslech, ale jak se do téhle skladby dostanete, tak už jste ztraceni a podvědomě přemýšlíte, jestli poblíž nejsou střepy ve kterých byste se mohli vyválet.

Dirt je pro změnu drogová náladovka, smyslně vás obalí a pronese celými sedmi minutami. 1970 je naopak taneční záležitost. Ovšem na hodně divoký ples, kde se juchá kolem zapálené popelnice, aby do Iggyho skřekotu, jak raketa do mateřské školky, vlétl neurvalý saxofonista MacKaye.

A jízda se Stevem pokračuje i nadále, neb se překulíme do Zábavného domečku. Titulní skladba je po čertech živočišný skoro-jam s ježatou kvákavou kytarou, kterou probijí místy znuděný, místy naštvaný saxík. Stopáž? Dlouhá, ale mě tedy nenudí.

A je tu závěr, milé děti. Asi nejslabší kus, L.A. Blues totiž není blues, ale spousta kvílení a mlácení do všeho hlava nehlava.

Hodnocení nemůže být jiné, než krutě vysoké. Jedna z nejoblíbenějších desek pánů Cobaina a Jacka Whitea si o ode mě zaslouží 90%.

The Stooges - The Stooges (1969)

2010-01-10T17:47:00.001+01:00

Při poslechu první desky Stooges si vždycky říkám, jak by to vypadalo, kdyby jim to neprodukoval John Cale. Ono, když se dočtete, že při natáčení této desky přišli Stooges do studia a šokovanému Caleovi řekli, že oni prostě hrají s aparátem vytočeným na desítku. Kdo zná dvojku Velvetů, ten ví, že Cale nebyl žádnej měkkoň, ale Stooges byli i na něj trochu moc a tuším, že to tehdy usmlouvali na 7 nebo 8. Inu, někdy je dělat produkci asi o nervy.

Čtvero chuligánů a feťáků, kteří spolu údajně soutěžili v tom, kdo chytne za turné víckrát kapavku, však hned svojí první deskou udělali zásadní zářez do historii rocku.

Debut Stooges je hodně temný nášup garážového rocku smixovaného s místy psychedelickým nádechem a bůhví čím ještě. Iggy Pop zpívá místy znechuceně, místy řve a místy máte pocit, že je na hodně velkém tripu. Stejně jako celá kapela, která do toho buší, jak banda zfetovaných magorů. Ashetonova kytara - to je opravdu záležitost pro kytarové gurmány, protože je tak divná, až je naprosto skvělá a invenční. No a když to vážně vypadá, že se to celé sesype, tak zasáhne Cale se svou zkreslenou violou a muzika zas dostane o něco jiný náboj. Ne, tuhle desku nenatočili normální lidi a upozorňuji, že tahle muzika bude asi pro klasického sixties fandu těžká na zkousnutí.

Proto-punkové klasiky jako 1969, I Wanna Be Your Dog, No Fun, Not Right, Little Doll, téměř až morrisonovsky podaná Ann nebo sbor mnichů ulice ve We Will Fall. No a to kvákadlo na některých kytarách... Ne, tohle se vážně musí slyšet. :)

Stooges je pro mě spolu s Velvet Underground & Nico jednou z nejdůležitějších a pro mě nejlepších desek 60.let. Deska inspirativní i po těch všech letech. Jedna z model pozdějších punkerů. Tohle slyšet tehdy naživo, to musel být hukot. 90%

David Bowie - Aladdin Sane (1973)

2010-01-09T00:35:00.000+01:00

Že si Bowie nasadil Ziggy Stardustem laťku nehorázně vysoko je zřejmě nevyvratitelné, a tak se nabízí otázka, zda po geniálním díle nemusí zákonitě přijít pokles kvality.

Kdepak, nemusí a Aladdin Sane jest toho zářným příkladem. Posun oproti Ziggymu není drastický, ale stále ještě lehce akustické prvky střídá plně elektrický zvuk, který Bowie ještě přitvrdil popř. přidal nějaké ty experimentálnější prvky a místy na mě trochu dýchají Roxy Music.

Za monstr hitovku je považovaná The Jean Genie. Jo, je fajn, ale kytarový riff je stokrát vyvařený a přiznám se, že ji zase tolik nemusím. To Cracked Actor, to zasekávaná hudební muchlovačka zcela v Bowieho rockovém stylu. Je libo kabaretiérský klavír? Ale jistě, máme tu Time a vás už ovívá nefalšovaná atmosféru kouřem nasáklých meziválečných šantánů. Pro fanoušku coververzí si můžete také jednu užít. Let's Spend the Night Together od Rolling Stones se rozhodně zahanbit nenechává a patří k těm hodně povedeným předělávkám.

Celkový dojem? Hodně hodně solidní. Aladdin Sane je naprosto důstojným pokračovatelem Ziggyho. Bowie přitvrdil, ukázal, že mu to jde a Ziggy Stardust stále řádí. Takže z mého pohledu velmi přívětivých 90%.

David Bowie - The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spider from Mars

2010-01-05T21:53:00.001+01:00

A jedeme dále přátelé a přesouváme se k velmi důležitému období mr. Bowieho. Po vydání desky Hunky Dory si totiž David usmyslel, že mu vlastní osobnost nestačí, a tak si vytvořil alter-ego. A aby toho nebylo málo, tak to bylo ego mimozemské a co se týče jeho přístupu k této postavě, tak po několik dalších let se do Ziggy Stardusta, tak se jeho ego jmenovalo, zcela převtělil.

A věru image tomu podřídil zcela v duchu tehdejší muzikantské módy. Ženské šaty, výrazné líčení, agresivní oranžový sestřih. No a aby nebyl sám opuštěný, tak si ze svých doprovodných muzikantů vytvořil trio Spiders of Mars. Skupina debutovala v roce 1972 deskou The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spider from Mars.

O tomto albu jsem slyšel a četl tolik nadšených ohlasů, že jsem se těšil jako malé pachole, když se tato deska dostala k mým pařátům. Na první poslech jsem však byl trochu zaskočen. Čekal jsem prostě hrozně moc hitovou desku, ale takhle jsem si ji nepředstavoval. A nutno říct, že jsem si ji musel pustit několikrát, než jsem doopravdy dokázal vstřebat všechno, co nám zde pan Chameleón zanechal.

Ačkoli deska není kdoví jak elektická a akustické kytaře i klavíru se prostoru dostává relativně dost, tak můžete cítit, že písničkářka uvolněnost Hunky Dory je pryč. Ziggy je daleko kompaktnější, pevně do sebe zakleslé dílo, kde Bowie poprvé rozjíždí svoje proto-punkové choutky. A kombinace citu pro výtečnou skladbu v kombinaci s punkových feelingem dělá ze Ziggyho skvostnou záležitost.

Osobně mám nejraději elektrickou krásku Moonage Daydream, ve které je vypuštěn ze řetězu kytarista Mick Ronson, aby pořádně vytrestal jednak svoji kytaru a jednak ucho posluchačovo. Trestá výborně. Tohle sólo je možná místy kroucení dvou tónu do nebetyčných výšek, ovšem dle mého názoru se jedná o jedno z nejlepších sól, které jsem měl tu čest slyšet. Žádné kytarové stupnicové onanie, ale procítěnost tónu... No, to jsem se zas nechal unést.

Přijde mi, že tato deska opravdu nemá slabé místo. Ať to jsou vypalovačky typu Suffragette City a Hang On To Yourself, tklivá Starman či riffová údernice Ziggy Stardust všechno se směle může řadit ke zlatému fondu Bowieho rockové tvorby.

Končíme emočním trháken Rock ‚N‘ Roll Suicide, který završuje i příběh Ziggyho Stardusta na této desce. Dle příběhu v textech mimozemšťan Ziggy sestoupil na zem, aby zahránil lid, stal se mesiášem a na závěr zahynul. Ovšem neplačte pro Ziggyho, zemřel možná na této desce, nicméně alter-ego si David ponechal i pro další desky. Ale o tom příště :)

100% jedna z těch desek o kterých tvrdím, že by si ji každý, kdo to s muzikou myslí jen trochu vážně, měl poslechnout :)

David Bowie - Hunky Dory (1971)

2010-01-02T11:16:00.002+01:00

Po mrazivém Man Who Sold the World je Hunky Dory jak skok do jiného světa. Masivní elektriku střídá akustika a vrcholné skladby mají těžiště v nádherných klavírních partech. Inu, jak by taky nebyl skvostné, když za klavírem sedí Wakeman (pozdější klávesista Yes).

Hunky Dory je Bowieho pop/rockový majstrštyk, kde se shledáváme s takovými hity jako jsou Changes, Oh! You Pretty Things nebo vypjatá a monementální Life on Mars. Je-li libo nějaký ten rock tak na výběr je výjimečně elektrická Queen Bitch s prostším, ale o to účinějším riffem. Experimentálnější oblast je také zastoupena, konkrétně Andy Warholem, který začíná kosmickým úvodem a přes příjemnou melodiku se nese do psychedelického finále.

Jediné pro mě trochu překvapení, na téhle desce už figurují jako doprovod muzikanti z budoucích Spiders of Mars a na to, že na kytaru zde hraje Ronson, tak se nějakých jeho exhibicí nebo silnějších kytarových momentů téměř nedočkáte.

Hunky Dory je první zcela zásadní deskou z Bowieho diskografie. Dílo, kde dosáhl svého písničkářského vrcholu a jenž zakončilo první etapu jeho tvorby. Příště už se nesetkáme s Davidem, ale s hedonistickým mimozemšťanem Ziggy Stardustem a najedeme na proto-punkovou vlnu. :) 100%

David Bowie - The Man Who Sold the World (1970)

2009-12-30T20:09:00.000+01:00

Natočit první tři desky a předvést v nich takový rozptyl jako Bowie, to se teda jen tak nevidí.

Man Who Sold the World je jedním z nejrockovějších počinů, co Bowie natočil a velkou roli na tom má excelentní kytarista Mick Ronson, který je snad poprvé (a myslím, že i naposled) na celé desce výrazně přítomný a nespoutaný a je to právě jeho kytara, které hodně dělá hard-rockový sound. Opravdu netuším ke kterému kytaristovi bych jeho jedinečný styl připodobnil... Prostě Ronson :)

Deska neobsahuje žádné extra výrazné singlové zářezy, největší sklony k tomu má titulní skladba, ale celkově je vše pevně do sebe zaklesnuté. "Prodavač světa" se tak podobná pochmurnému monolitu, který místo vzletných rockových kompozic a pop/rockový vypalovaček vytváří hodně dusnou atmosféru plnou kouře, černých mraků...

75% - Velmi neobvyklá, temná rocková tvář mr. Bowieho...

David Bowie - Space Oddity (1969)

2009-12-28T12:50:00.001+01:00

Pompézní folk-rock, tak nějak na mě působí Space Oddity. Možná to vypadá jako divné spojení, ale v případě Bowieho by vás již nemělo nic překvapit. :)

Bowie se drží silné melodiky a netlačí příliš na pilu, ale ostatní muzikanti dovedou spustit téměř až orchestrální doprovod. Výsledkem je tak pozoruhodná směska, kterou nejlépe ilustruje gradující Memory of Free Festival s davovým skandováním v druhé části. Festival se spolu s titulní skladbou a poměrně bizarně rozvleklou Cygnet Comitee může směle řadit k zlatému fondu mr. Bowieho.

Celkově vzato je Space Oddity přeci jenom ještě hledačským dílem, které však má svoje nesporné kvality a ukazuje Bowieho zase v jiném světle. Půvabná deska na pomezí popu/rocku/folku má u mě 60% a velké významné plus. Přeci jenom mám u Bowieho mnoho jiných, větších favoritů.

P.S. Nejlepší způsob, jak si vychutnat skladbu Space Oddity je video Ziggy Stardust And The Spiders From Mars The Motion Picture. Tam je podaná způsobem, který rve srdce. Nevidím se, že některé dívky v obecenstvu brečí.

David Bowie - David Bowie (1967)

2009-12-27T14:24:00.000+01:00

Jsou sice interpreti, kteří svoji první deskou udělají díru do světa a zapíší se nesmrtelně do dějin hudby, ale k nim tedy David Bowie nepatří.

Jaký tedy jeho debut je?

Zapomeňte na Ziggyho, zapomeňte na experimentální tvorbu s Enem, zapomeňte na discofilní Let's Dance a industrialní choutky 90. let. Zapomeňte na vše, co jste od Bowieho slyšeli, protože tohle je zcela jiná liga.

Bowie zde produkuje poměrně krátké ulítlé skladby (občas mi to přislo, jako hodně divný folk), které jsou navíc podloženy z mého pohledu naprosto nevhodnými aranžemi, které jsou plné smyčců a dechů.

Zkrátka a dobře, desce jsem nějak na chuť nepřišel a to jsem jí dal šanci už několikrát a pěkně s odstupem času. Ze skladeb stojí za zmínku snad jen Love You Till Tuesday a závěrečná Please Mr. Gravedigger.

Věřím, že pro někoho je to veselý a příjemný úlet, ale tohle není můj šálek Bowieho.

Promiň Davide, ale dneska to bude za 20%

Black Sabbath - Black Sabbath (1970)

2009-12-24T09:36:00.000+01:00

Kdeže jsou ty časy, kdy Black Sabbath a Deep Purple vládly mojí hifině a kdy se o mou přízeň rvala Highway Star, nemilosrdně vytlačovaná Paranoidem. Inu, pár let již tomu je...

Když jsem si tedy dnes pustil debut Black Sabbath, bylo to jako setkání se starým prohnilým kolegou, který povstal z nějakého zapomenutého hrobu, aby mi připomněl, že je stále ještě tady a má mi co říct.

Co k téhle desce dodat? Jistě, ta skvělá záhrobní atmosféra, která vás div neláká si udělat výlet a za zvuku titulní skladby tančit mezi hroby. :) Pláč zombieho Osbourna, valivá kytara Iommiho, klasické rockové skladby jako je The Wizard nebo N.I.B.

Pro mě má speciální význam Behind the Wall of Sleep, kterou mám z desky snad nejraději a je to jedna z dvou sabbathackých skladeb, které jsem se učil hrát na kytaru (druhá je pochopitelně Paranoid a víc jich nebylo, protože mi Iommi nikdy jako kytarista moc nesedl).

Pro hard/heavy rockery jistě stěžejní záležitost, kterou uctívají za svitu svíček, pro mě výborný hudební zážitek, který si kdykoli zas rád připomenu. 80%

Jeff Beck - Beck, Bogert & Appice (1973)

2009-12-23T12:15:00.000+01:00

Superskupina je vždycky ožehavá sranda a málokdy se opravdu povede vhodit do placu kus, který by byl i po letech sháněn nejen kvůli slavným jménům, ale i kvůli muzice.

Beck po rozpuštění své group opět zavelel k hard-blues rockovým zítřkům a do rytmiky si posadil osvědčené rytmické souputníky Bogerta s Appicem a šlo se na věc.

A chlapci si evidentně rozuměli. Oproti předchozím dvěma deskám Beck slyšitelně přitvrdil a na čas dal své jazzové choutky k ledu. Koneckonců neodolá, párkrát zakváká na svou kytaru, nahodí hutný riff a dá vzpomenout na staré časy z období Truth. Duo B&A také trošku vzpomíná, avšak do minulosti velmi nedávné a výborný důkazem, že právě opustili Catus, je našláplé boogie Livin' Thing.

Jako největší zářez mi přijde Supertision, který mám snad raději, než Wonderův originál. Lady mi pro změnu hodně evokuje Cream, vokální nástup mi přijde jak když Bruceovi z hlasivek vypadl.

Konec obstarává vkusný cajdáček I'm So Proud a já se rozmýšlím kolik si chlapci tentokrát vyslouží hvězd. Bude to nakonec 85% i když věřím, že u mnohých posluchačů může tato deska mít s přehledem i na navíc.

Jeff Beck - Jeff Beck Group (1972)

2009-12-20T11:29:00.000+01:00

Eponymní deska Jeff Beck Group se zároveň stala náhrobním kamenem tohoto bandu, neboť je posledním zářezem zmíněného uskupení v beckovské diskografii.

Jaká je? Beck si po Rough and Ready asi uvědomil, že dal Midlletonovi za klavírem až moc velký prostor, a tak můžeme slyšet návrat k šesti strunám a Beckovskému kouzlení, které se převaluje v tradičních rock až jazz-rockových škatulkách. Podotknu, že místy na mě dýchl jakoby až funky feeling, ale proč ne, Jeffovi to sluší a i když je tahle deska z první čtveřice asi nejslabší, tak se rozhodně není za co stydět.

Muzika je totiž navýsost chutná, deska odsýpá a velmi příjemně se poslouchá, žádné velké experimentální kočičárny, žádné velké výlety mimo základní strukturu skladeb, prostě prostě pohodička.

Z tracků bych rád poukázal na hitovou I Got To Have a Song (povšimněte si opravdu bravurních klavírních vstupů), tesknou klouzavou instrumentálku Definitely Maybe nebo fešný rytmický otvírák Ice Cream Cakes.

Tak co ještě napsat? Zkrátka a dobře, tenhle náhrobek se kameníkovi Beckovi podařilo vytesat velmi zručně.

4/5 - Jedny z těch lehce slabších čtyř hvězd, ale jenom lehce :).

Jeff Beck - Rough and Ready (1971)

2009-12-19T16:16:00.000+01:00

Jeff Beck kompletně přestavěl svoji Group a na výsledku je to hodně znát. Blues už cítíme pouze někde v kořenech, ale kmen téhle desky je rockový a obrostlý jazz-rockovými větvemi, které nám naznačují, kam se bude Beck za pár let orientovat.

Další velká změna je také v tom, že desku již tvoří téměř výhradně Beckovy vlastní kompozice.

Deska má sice v názvu "rough", ale přijde mi, že od Beck-Ola Beck trochu vyměkl a myslím, že velkou roli na změknutí soundu má absence chrapláku Roda Stewarta, protože jeho nástupce Bob Tench má sice vřelý, ale přeci jenom proti Rodovi poněkud civilnější projev.

Velký prostor dostávají také instrumentální pasáže plné vzletných soubojů Beckovy kytary, s Middletonovým pianem.

Rough and Ready je deska velmi kompaktní a jako jediný výraznější singl mi přišla akorát první Got the Feeling. Skvělé muziky je ale tahle deska plná a fandovi výborné kytarové muziky s trochou jazzíku by neměla uniknout.

Jiný, ale stále výborný Jeff Beck Group si zalouží 4/5

Jeff Beck - Beck-Ola (1969)

2009-12-18T17:15:00.000+01:00

Jablko evidentně nepadlo daleko od stromu a Beckova dvojka je své předchůdkyni docela podobná. I když zdá se mi, že od blues-rocku se začínám Beck čím dál víc rozkoukávat na vícero stran. Ale možná je to jen pocit :)

Jinak ale Beck a jeho parta stále staví na těžkých bluesových základech, i když už začínají sem tam prosakovat lehce jazzové vlivy (viz. třeba Plynth), které však spolehlivě tlumí masivní bicí a opět výborný Rod Stewart, který místy zní jak kdyby si dal k snídani balíček žiletek. A zdá se, že mu chutnaly. :)

Jestli výraznými prvky první desky byly bluesové standardy, tak na dvojce jsou to předělávky klasických hitů od Elvise a to konkrétně All Shook Up, která je téměř k nepoznání a naprosto geniálně zmáklá Jailhouse Rock, kterou považuji za nejlepší cover Elvise, co znám.

Za trošku slabší místo považuji Girl Mill Valley, která sice neurazí, ale ani nenadchne. Ale jinak si opravdu není na co stěžovat, muzika je výtečná a komu se líbila první deska, tak zblajzne s chutí i tuhle.

Z mého pohledu trošku slabší než Truth, a tak hodnotím 4/5. Zas musím s těma pětkama šetřit.;)

Jeff Beck - Truth (1968)

2009-12-17T16:40:00.001+01:00

Když jsem před časem rozhodoval, co poslouchat, tak Jeff Beck byl pro mě jasná volba. A volba to byla velmi vhodná, neb se šmahem zařadil mezi moje oblíbené interprety.

A hned jeho první deska patří k tomu nejlepšímu z jeho dílny. Řízný blues-rock zcela dle mého gusta opentlený Beckovou chameleónskou kytarou, která umí jak běsnit (Beck's Bolero), kvákat (I Ain't Superstitious) nebo se pustit do staré dobré klasické akustické Greensleeves, stálici v repertoáru všech klasických kytaristů. No, kdo jste někdy koketoval s klasikou, tak netvrďte, že jste ji nikdy nehrál? I když asi ne v Beckově úpravě :).

Dalším plusem je pro mě Rod Stewart, jehož chrchlák dává desce potřebný šmrnc a Blues Deluxe je díky jeho hlasu a také díky nervnímu pianu Nicky Hopkinse zážitek, který se musí slyšet. Co Blues Deluxe, celá deska je zážitek.

Dost se objevuje srovnání s Led Zeppelin I a dočetl jsem se, že LedZep od Becka tak trochu kradli. No nevím, jestli to tak skutečně bylo, ale když bych si měl vybrat mezi těmito dvěma deskami, tak v drtivě většině sáhnu pro Truth, obzvlášť když je ve víně :) 5/5

The Clash - 1979 - London Calling

2009-12-16T20:04:00.000+01:00

To, že The Clash nejsou prvoplánová punková záležitost už naznačili na své druhé desce, ale asi zřejmě málokdo čekal, že se žánrově rozmáchnou tak, jako na zcela zásadním počinu London Calling.

Přesně před 30 lety totiž vyslala tahle parta do světa desku, kterou dokázala, že hudební styly lze kombinovat až s neuvěřitelnou lehkostí. A kdo pochyboval, že by punk, jazz, ska, r&b, rock a další všemožné žánrové pišišvořiny mohou sdílet jednu desku, dostal pěknou ránu za své pochybovačné uši. A co víc, nejen, že tuhle ultraeklektickou smažbu dostanete na jedné regulérní desce, ale můžete si užívat rovnou dvě lp (či jednu cd edici).

Možná znáte rádiovku Train In Vain, možná se k vám doneslo London Calling a jeho prostý, ale naprosto geinální kytarových riff, možná jste si uprostřed regálu posteskli, že jste Lost in the Supermarket.... Tahle deska je však hitová celá. Těžko hledat vatu, těžko hledat místečko, kde se budete nudit a říkat si, že hodinová stopáž vás ukradla o vaši pravidelnou hodinovou mzdu... Tu zní punkově pulsující jednoduchá linka, tu se na povrch derou swingující dechy, tu vaše sluchovody oblaží vlnící se zvuk jazzem šmrcnuté kytary, tu vám to nandá refrén vhodný ke všemu, ale především ke skandování. Zapomněl jsem na pohupování v rytmu reggae? Prosím nebijte mě.

Nečekejte pěvecké árie, skladby jsou zpívané sakra civilně, nečekejte instrumentální orgie - není jich třeba. London Calling je totiž dílo naprosto kompaktní, od začátku dokonce. 17 super písniček, které si skoro můžete zahrát na španělu u krbu oblažené neuvěřitelně nápaditými aranžemi.

Dle mého názoru bible multižánrového rocku, jedna z nejzajímavějších desek hudební historie a skoro bych řekl povinnost pro každého, kdo to s muzikou myslí trochu vážně.

A co asi čekáte za hodnocení? 5/5

The Clash - 1978 - Give 'Em Enough Rope

2009-12-16T19:31:00.000+01:00

Druhá deska kapely The Clash budiž jasným důkazem, že pánové mají rozhodně větší ambice, než solit to do nás trojakordovkami s dvouminutovou stopáží.

Punkový feeling sice nezmizel, ale kytary už nezní tak útočně, Strummer sice stále huláká, jak kdyby házel královnu do Temže, ale ke slovu se dostávají i bohatší aranže.

Hodnotit, jestli hudební posun Clash prospěl, je diskutabilní. Give 'Em Enough Rope částečně chápu jako zrazení punkových standardů, ale Clash (narozdíl od svých vzorů Ramones) pochopili, že samotný punk jim k úspěch dlouho stačit nebude.

Give 'Em Enough Rope je tak deska na půl cesty mezi debutem a eklektickým mistrovským 2LP London Calling a přináší další kopu skvělé muziky, kde největší šlupkou pro vás asi bude Tommy Gun i když mojí favoritkou je rozverná, klavírem obohacená, July's In The Drug Squad.

Ještě malá poznámka ke Guns on the Roof. Připomíná vám ten úvodní riff někoho? Že by I Can't Explain od The Who? Inu, jak říkám, tady se někdo víc než inspiroval. :)

4/5 - Výborná deska, která ví, jak rozproudit krev v těle.

The Beatles - Abbey Road (1969)

2009-12-15T14:53:00.001+01:00

Kdykoli z nějakého popudu přemýšlím nad Top10 nebo sestavuji nějaký ten žebříček oblíbenosti desek, tak Abbey Road už dlouhou dobu drží přední pozice.

Vkus se mění, kapely odcházejí, chřadnou, ztrácí na švihu, neberou, ale Abbey Road stále září. A doufám, že bude zářit dál a dlouho.

Co říct dál... Prostě Abbey Road, mistrovské dílo Beatles, kteří by pro mě byli bozi i kdyby natočili pouze tuhle fošnu. Dost často jsem pobaven, když někdo přijde s tím, jak se mu líbí Beatles a že to Help! je nejlepší atd. a já mu s pobaveným úsměvem servíruji Abbey Road (popř. Stg. nebo White Album), které pochopitelně nezná. (zajímavé, jak si spousta lidí myslí, že Beatles jsou hlavně She Loves You a spol.). Snad pokaždé u dotyčného letělo nějaké to Twist and Shout apod. do kouta a zavládli tak trochou jiní Brouci. Inu, muzika je to velmi nebezpečná...

5/5 - Deska, která s dokonalostí nekoketuje, Abbey Road s dokonalostí souloží...

The Beatles - Magical Mystery Tour (1967)

2009-12-15T14:47:00.001+01:00

Magical Mystery Tour mi vždycky přišla jako něco mezi psychedelickým kompaktním Stg. Pepperem a stylovou roztříštěností White Alba. Takový zajímavý mezičlánek, kde se nalézá jedna z mých nej songů od Beatles - Strawberry Fields Forever.

SFF je úžasná záležitost, kde mi vždycky v pasáži před větou "Strawberry Fields" běhá mráz po zádech. Ten odpich, ty dunivé bicí... Už mi tu chybí jen nějaký ten drogový opar... :)

Další mojí oblíbenou krasotinkou je rockově znící I am the Walrus, která má text... No, i velmi zvláštní je slabé slovo a pokud jste neviděli klip, tak to zkuste napravit. To je teprve úlet.

Kromě těchto mých oblíbených je MMT vcelku pestrá deska, kde se vedle sebe nachází třeba popárna Hello Goodbye, Harrisonova zasněná Blue Jay Way a tradiční Beatlesácká odrhovačka All You Need Is Love. Celkově mám Magical Myster Tour velmi rád a věřím, že bude excelentním přírustkém ve vaší sbírce. Ačkoli bych se divil, kdyby tam nebyla. Pro mě trošku slabší než nejlepší desky Beatles, a tak 4/5.

Boston - Don't Look Back (1978)

2009-12-13T22:36:00.003+01:00

Zatímco debut Boston, ač není z mého preferovaného hudebního ranku, mě nadchnul, tak o jeho nástupci se to vážně říct nedá.

Don't Look Back je totiž ukázkový vývar první desky. Stejný feeling, stejné aranže, kapela vykrádající sebe sama. Jedním slovem nuda.

Ačkoli o hráčských kvalitách pánů muzikantů nepochybuji a Delp je bezesporu výborný zpěvák, tak tady na téhle desce si někdo jaksi neuvědomil, že opakovaný vtip přestává být vtipem...

2/5 - A to jen za to, že Scholz na tu svou kytaru docela válí.

Boston - Boston (1976)

2009-12-13T22:33:00.003+01:00

Zatímco v roce 1976 vydali Ramones svou první desku, kde si s třemi akordy a jednou ohulenou kytarou bohatě vystačili a ukázali další směr vývoje rocku, tak na opačném konci komerčního a hudebního spektra zatroubil k útoku apokalyptický jezdec ušlechtilého rocku - Boston.

Jakožto fanda punku bych asi měl tuhle muziku odsoudit a prohlásit něco ve smyslu, že je to pompézní, nabubřelé, poněkud kýčovité atd. ale neudělám to. Jakkoli si o americkém rocku konce 70. let můžu myslet cokoli, tak deska Boston je naprosto ukázková záležitost, jak se taková muzika dá dělat a v tomto žánru pro mě nemá konkurenci. (no možná Bat Out of Hell od Meat Loafa)

Sholz je totiž moc šikovný řemeslník, který všechny ty akustické a elektrické kytary pěkně namíchal dohromady, přidal úderné hammondy a dohodil stratosférickým jekotem Briana Delpa. A funguje to fakt dokonale. Hit vedle hitu, jedna neuvěřitelně chytlavá pecka střídá druhou a jízda jménem Boston vás semele jen to hvízdne.

Tahle deska se mnou strávila dost času a při jízdách v nočních pražských tramvají byla věrným průvodcem. Takovým uhlazeným, zářným, oproti nočkám v Praze až nechutně kontrastním. :)

5/5 - Jo, plný počet. V rámci žánru pro mě nemá moc konkurentů a fandové elegantního rockového podání by v případě neznalosti tohoto díla neměli váhat ani sekundu.

Syd Barrett - Madcap Laughs (1970)

2009-12-13T22:24:00.003+01:00

Takových let zpátky jsem Barretta téměř uctíval. Piper at the Gates of Dawn jel v mojí hifině každou chvíli a já se zatajeným dechem pročítal Sydovu biografii.

Tyto časy jsou sice dávno pryč a povstali noví rockoví bojovníci, kteří nahradili jeho místo, ale k Sydovi se vracím často a rád.

The Madcup Laughs je strašlivě smutná deska a málokteré jiné muzice se ve mně podaří vyvolat tolik emocí.

Tohle není deska o virtuozitě hráčů ani o složitých kompozicích, tohle je Barretova roztřesená výpověď balancující mezi fantastickými světy a nočními můrami. Toto je zoufalý výkřik démanta spalovaného vlastní září, svíčka mihotající se ve větru...

Není to deska bez chyb, není to deska pro každého, ale pro mě je tohle srdeční záležitost. Zcela nekriticky dávám 5/5.

Asia - Asia (1982)

2009-12-11T16:39:00.002+01:00

Dobře si vybavuji, jak jsem jednou na koleji z dlouhé chvíli poslouchal Rádio Beat a zrovna tam hráli Soul Survivor. A i když z toho táhly 80., tak jsem začal pátrat a dospěl jsem k debutu kapely Asia.

No, jestli si nějak představuji kultivovanou eighties rockovou muziku, tak Asia by se do této představy vcelku dobře hodila. Hit střídá hit, spousta chytlavých melodií, které jsou podloženy velmi solidní hráčským podkladem (no ještě aby ne, když si člověk přečte obsazení :).

Moje srdcovka to sice není, ale když zazní Heat of the Moment, Here Comes the Feeling atd, tak volume rozhodně nejde doleva, právě naopak. 4/5

Alice Cooper - Pretties For You (1969)

2009-12-11T16:30:00.000+01:00

Pretties For You je pro fandu klasického Coopera asi trochu divná ryba. Vincet a jeho boys sice začínají zostra, ale ne hard rockově, ale psychedelicky.

Moc nevím k čemu bych tu desku přirovnal. Vlivů se mi tam mísí nemálo, a tak zatímco sem tam vykukuje vliv barrettovský, tak hned za rohem mám neodbytný pocit, že mají Alice Cooper rádi raného Zappu. Vše ale patřičně elektricky podložené a protkané kratšími poněkud úchylnějšími skladbičkami. No, posuďte sami.

Ze skladeb je zajímavé se mrknout na Reflected. Přijde vám povědomá? Jasná věc, stačí si oživit Billion Dollar Babies, kde se vyskytuje hudební klon Elected.

Jak se mi deska líbila? Jo, u mě dobrý, divná psychedelie, divní týpci. Proč by ne. :)

3/5

AC/DC - Back in Black (1980)

2009-12-11T16:26:00.006+01:00

No, už je to nějaký čas nazpátek, co jsem dokončil řidičák a tudíž jsem začal vybavovat i hudební arsenál našeho vozidla.

Ovšem prohánět škodovácké žihadlo za rytmu AC/DC a desky Back in Black nebyla zrovna šťastná volba. Příliš strhující rytmus, příliš skvělých songů... No, co vám budu povídat, když jsem se po několikáté přistihl, že mám tendenci dupat na plyn do rytmu, tak Back In Black v mžiku vystřídali Floydi. A svět je doufám bezpečnější :).

AC/DC - Dirty Deeds Done Dirt Cheap (1976)

2009-12-09T16:34:00.000+01:00

Dnešní den jedem s klokanem, řekl jsem si a už se z beden valil starý dobrý tatarský klokaní biftek s názvem AC/DC.

Jejich druhá neaustralská deska se mi líbí o něco méně, než úderná kompilace High Voltage, ačkoli feeling je stále stejný. Koneckonců, jsou to AC/DC a jestli je kapela u které čekám stále to samé, tak to jsou oni :).

Co na DDDDC stojí za zmínku, jsou již klasické koncertní fláky Problem Child a titulní skladba. Jako hodně zajímavá záležitost se mi jeví i pomalejší Ride On a pro zasmání jistě poslouží lehounká dvojsmyslná vulgaritka Big Balls. To je pane text :)

Jinak jsou to stále stejní AC/DC, i když možná trošku více rock and rolloví. Nic převratného, ale rozhodně neurazí a na 3/5 je to tak akorát.

Tracklist:
1. "Dirty Deeds Done Dirt Cheap" – 3:52 (edited version)
2. "Love at First Feel" – 3:12
3. "Big Balls" – 2:38
4. "Rocker" – 2:51
5. "Problem Child" – 5:46
6. "There's Gonna Be Some Rockin'" – 3:18
7. "Ain't No Fun (Waiting Round to Be a Millionaire)" – 6:57 (edited version)
8. "Ride On" – 5:53
9. "Squealer" – 5:27

All songs composed by Angus Young, Malcolm Young, and Bon Scott.

* Bon Scott – lead vocals
* Angus Young – lead guitar
* Malcolm Young – rhythm guitar, backing vocals
* Mark Evans – bass guitar, backing vocals
* Phil Rudd – drums

The Who – Sings My Generation (1965)

2009-12-09T13:02:00.000+01:00

V době, kdy vyšla první deska kapely The Who, byli již tito umělci ve své rodné vlasti velmi známí. Postarali se o to dva singly: I Can’t Explain a Anyway Anyhow Anywhere, které vynesly The Who do popředí. Kapela se rázem stala jedním z nejvýznamnějších představitelů hnutí „mod“. (hnutí mladých lidí střední třídy vymezující se vůči tehdejší společnosti vzniklé koncem 50. let v Anglii, konec tohoto hnutí znamenal vzestup hippies). Čtveřice chtěla své singlové úspěchy podpořit deskou a tou se stala jejich prvotina The Who Sing My Generation.

Desku otvírá song Out In the Street a intro mi něco hodně připomínalo. Ano a bylo to tak. Úplně stejný motiv otvírá předchozí hit kapely Anyway Anyhow Anywhere. Nevím tedy proč je to tady zopakováno. Ale song je to dobrý a hodně napoví o čem bude celá deska. Máme tu Daltreyho chraplák a hlavně pořádně naboostřenou kytaru Pete Townshenda, který struny rozhodně nešetří a vytváří v jistých místech hodně neobvyklé zvuky. Píseň končí opět tím intrem o kterém jsem mluvil.

To bychom měli první, ale musíme se soustředit na to, co je na téhle desce to nejlepší. Ano, ti hudebně vzdělanější již tuší… Je to šestka My Generation. Píseň, která se stala hymnou tehdejší mládeže a nutno říct, že její text je hodně nadčasový a poněkud brutální vůči těm starším. Daltrey to ale zlehčuje tím, že v písni nehorázně koktá. Když k tomu přidáte skvělé basové vyhrávky John Entwistla, správně chaotické bicí Ketih Moona a samozřejmě parádní riff Townshenda, tak dostanete jednu z nejslavnějších písní The Who a rocku obecně.

Pokud se vám jedna hymna mládeže na desku zdá málo, tak sedmá The Kids Are Allright je něco pro vás, skladba s chytlavým refrénem, která vypráví o tom, jak je těžký opustit „mod“ gang. Jistě chápete proč byla tak populární mezi mladými výtržníky.

Třetí velká hitovka je A Legal Matter. Skladbu sice otvírá kytarový riff, ale hodně důležitá je zde basa a také v pozadí valící se piano. O tom, že Keith Moon zde opět řádí je zbytečné mluvit. Píseň o rozvodu je jistě skvělé téma, zvlášť když si ho vybral ještě svobodný skladatel Townshend.

Další songy již tak hitové nejsou, ale jsou velmi zdařilé, ať je to můj velký favorit It’s Not True ve které se opět do pozadí rve piano nebo hodně tvrdá instrumentálka The Ox, kterou vřele doporučuji všem bubeníkům, aby viděli jakej byl Keith řezník. Townshend tvrdí, že nikdy nedokázal hrát tak dobře jako jeho souputníci Clapton, Page atd., a tak hrál aspoň hodně moc nahlas. V The Ox to poznáte na vlastní uši. Rachot téhle skladby ve srovnání s rokem její výroby je neuvěřitelný. Mimo jiné v ní uslyšíte, co všechno se dá vymáčknout z kytary (mám podezření, že ji při natáčení Pete o něco omlacoval). Klavír zde také pěkně běsní. V The Good’s Gone a Much to Much naopak uslyšíte hodně typické vokály pro tvorbu The Who.

Všechny skladby byly napsané Townshendem až na 3 výjimky. Pod The Ox je podepsáno více autorů a dvojka I Don’t Mind a Please Please Please jsou z dílny James Browna. Osobně si myslím, že se na desku zas tak moc nehodí, ale tehdy se na desky dávaly covery v hojném množství a koneckonců aspoň má posluchač jistotu, že na desce jsou kvalitní songy, kdyby se náhodou autorská tvorba nepovedla. Což tady naštěstí nehrozí.

Tak a jdem bilancovat. Deska Sings My Generation je na svou dobu hodně syrová a především za to může Townshend a jeho hra na kytaru, která se stěží dá nazvat poklidnou, ale na druhou stranu je občas nucena držet celkový rytmus, protože Moonovo bubnování plné dlouhých přechodů rozhodně nesplňuje to, co si představíme od pojmu klasické bicí. Ale deska obsahuje několik skvělých hitů a na svou dobu mi přijde velmi jedinečná. Spoustě dnešních posluchačů bude asi vadit hodně starý zvuk, ale holt jsou to 60. léta a s tím se už nic moc nedá dělat. The Who Sings My Generation se mezi deskami své doby ale zcela jistě vyjímá. Takže pokud máte rádi hudbu ala Beatles, ale ti vám přijdou příliš měkcí, sáhněte zcela jistě po této desce.

01 Out In The Street

02 I Don't Mind

03 The Good's Gone

04 La La La Lies

05 Much Too Much

06 My Generation

07The Kids Are Alright

08 Please, Please, Please

09 It's Not True

10 The Ox

11 A Legal Matter

12 Instant Party (Circles)

The White Stripes - The White Stripes (1999)

2009-12-09T12:56:00.000+01:00

Detroit. Detroit byl prostě vždycky zcela svébytným hudebním centrem, kde se hudební styly mísily s pozoruhodnou lehkostí a vytvářely nové, zcela originální struktury. A je to právě Detroit, který dal vzniknout jedné z nejpozoruhodnějších kapel přelomu 20. a 21. století – White Stripes.

Jestli chcete nějakou stěžejní charakteristiku první desky téhle kapely, tak to zřejmě bude jednoduchost a syrovost. Zpěvák, kytarista a skladatel v jedné osobě Jack White má totiž rozhodně rád garážovou muziku, ale taky si ujíždí na syrovém blues a country a nebojí se to všechno smíchat dohromady. K tomu všemu je navíc nezaměnitelný zpěvák, který zpívá hlasem tak přiškrceným, že by se oběšenci měli stydět a ze své kytary dere tak zkreslené zvuky, až máte pocit, že po každé druhé skladbě mění struny či rovnou kytaru.

Nezapomeňte ale že jediným dalším členem kapely je bubenice Meg White, která se teda dvakrát za těmi bicími nepřetrhne a hraje jen když opravdu musí a to ještě pokud možno jen na minimální počet částí jejího bicího aparátu.

Výsledkem je tedy 17 poměrně krátkých skladeb s jednoduchou strukturou, které jsou ovšem až po okraj naplněny brutálním syrovým blues-punkovým feelingem. A spojení bluesu a punku je přesně to, co hodně můžu....

Tenhle debut ale rozhodně není bez chyb. Chybí mi zde něco, co by skladby od sebe výrazně odlišovalo, protože po poslechnutí desky se měl trochu pocit, že mi hudba projela jedním uchem dovnitř a druhým kamsi za světlými zítřky. Rozhodně ale nechci říct, že by šlo o hudebně plochou desku, protože celkový dojem ve vás rozhodně zanechá jako hrom.. Ale tak nějak kromě dojmu si moc nevybavím nějakou skladbu, kterou bych postavil na piedestal a oslavoval jako 100% hit. Zřejmě je to i zásluha, že na desce je více skladeb, než opravdu zajímavých hudebních nápadu a vyškrtnutí pár skladeb by albu prospělo.

Jasně, že tu jsou silné kousky typu Jimmy the Explorer, Suger Never Tasted So Good nebo I Fought Piranhas a pro zpestření zde figurují dokonce tři coververze: Stop Breaking Down od bluesmana Robert Johnsona, One More Cup of Coffee od Dylana a hodně ujetá verze bluesové standardy St. James Infirmary, ale i přesto přetrvává, že White Stripes zatím spíše hledají co a jak a že si ještě nejsou zcela jistí, co ze svou muzikou zamýšlejí a kam ji povedou. Jediné co vědí je, že mají vztek, chce se jim řvát a chtějí pořádně ohulit komba a dělat kravál.

Hodně slibná deska, která naznačuje, že White Stripes mohou na současném hudebním moři dělat pořádné vlny. 6/10

Sestava:

Jack White – zpěv, kytara, piano

Meg White – bicí

Johnny Walker – slide kytara

Tracklist:

01. Jimmy The Exploder

02. Stop Breaking Down

03. The Big Three Killed My Baby

04. Suzy Lee

05. Sugar Never Tasted So Good

06. Wasting My Time

07. Cannon

08. Astro

09. Broken Bricks

10. When I Hear My Name

11. Do

12. Screwdriver

13. One More Cup Of Coffee

14. Little People

15. Slicker Drips

16. St. James Infirmary Blues

17. I Fought Piranhas

The Velvet Underground - The Velvet Underground & Nico (1967)

2009-12-07T10:35:00.002+01:00

V roce 1967 se na pultech prodejen objevila deska s názvem Velvet Underground & Nico. Její obal zdobil banán, který stvořila ikona pop-artu Andy Warhol. A nebyl to přátelé banán ledajaký. Pokud jste za něj zatáhli, tak se vrchní žlutá část sloupla a objevil se banán oloupaný, ovšem v růžovém provedení. Ale tak co byste chtěli od Warhola? Něco standardního? Ale no tak.. :)

Co se hudební stránky týče, tak před sebou máme desku, která jeden hudební žánr zrodila a další velkou měrou ovlivnila. Ano, pokud čtete tento blog pravidelně, tak víte, že jde o proto-punk, takže tu máme garážový zvuk, žádné velké instrumentální výkony a atmosféru jak po třetím jointu. Můžeme jistě namítnout, že takhle zní každá parta ze žižkovských garáží, ale dost pochybuji o tom, že nějaká by dokázala zplodit tak hitově nabušenou a originální desku. A navíc v roce 1967.

Desku otvírá pohodová a optimistická Sunday Morning u které se snad i bachař v gulagu musí přiblble usmívat. Jde o nejvíce popovou skladbu na desce a nutno říct, že zatraceně dobrou. Jenomže u druhého songu už začíná ta pravá garáž. Monotónní bicí, pořádně zkreslená kytara, lehce znechucený hlas Lou Reeda a pecka I'm Waiting For My Man (man – rozuměj drogového dealera) je na světě. Reed ji dodnes zhusta hraje na svých koncertech. Trojka Femme Fatale sice opět trochu zabředává do popu, ale velmi hluboký hlas zpěvačky Nico jí dodává tunu šmrncu. Refrén je velmi vlezlý a často se přistihnu, že si jej pobrukuju. Nutno přiznat, že lepší si pobrukovat Velvety než „ruma ruma dej“.

Tak a sadomasochisti nechť oživnou.! Venus In Furs je oslavou této úchylky a to oslavou nehoráznou. Mystická atmosféra, kvílející housle Johna Calea, líbání bot, svištění biče... Jako podkres drogových večírků je tato skladba více než vhodná. Pro doplnění: tato skladba hraje v reklamě na minerální vodu Mattoni.

Run, Run, Run je největší garáž desky a vážně zní jak nahrávaná na magneťák. Pokud máte absolutní sluch, tak se jí raději vyhněte a pokud jste fandové kytarových sól, která mají nějakou standardní strukturu, tak raději taky. Kytara zde je spíš náhodné drhnutí strun, než nějaké sólo. Možná teď bude ode mě zní trochu zcestně, když poznamenám, že je to výborná skladba.

All Tommorow's Parties je další skladba v režii Nico a její netradiční hlas sem pasuje na jednotku. Hodně chudinké bicí a psychedelická kytara jsou dalšími hlavními znaky jedné z nejlepších skladeb od Sametového Podzemí.

Heroin je jedním slovem peklo. Ne, že by šlo o nějaký nářez, ale tady už Velveti experimentují fakt hodně. Navíc když k tomu přidáte text, který hodně lavíruje mezi oslavou a varováním před heroinem, bicí, které úplně evokují bušení ve spáncích a další várku kvílejících houslí Johna Calea, tak dostanete hodně třaskavou směs.

There She Goes Again zase navodí trošku méně psychopatickou atmosféru a dostáváme pohodovou garážovou kytarovku, abychom s I'll Be Your Mirror sklouzli opět do popu s naší milou Nico.

The Black Angel's Death Song je zcela v režii Calea a jeho psycho houslí a závěrečná European Son je asi nejslabší skladba desky, kde už je toho experimentování i na můj vkus trochu moc. Do odpadu bych ale tuto skladbu rozhodně neřadil.

Velvet Underground & Nico je velkolepá a nesmírně vlivná deska. Vsadím boty, že na první poslech oceníte spíše ty popovější věci, ale po několika projetí téhle desky vaším mozkem určitě naprosto propadnete těm psycho skladbám. Je asi fakt, že na tuhle muziku už asi musíte mít něco naposloucháno, ale pokud jste fandové garážového, psychedelického, experimentálního rocku, proto-punku, ale i hard rocku no a prostě kvalitní muziky, tak neváhejte a sáhněte po téhle desce. Jeden z klenotů v mojí hudební sbírce 10/10.

Venus in Furs

Femme Fatale

Tracklist:

1.Sunday Morning

2.I'm Waiting For My Man

3.Femme Fatale

4.Venus in Furs

5.Run, Run, Run

6.All Tomorrow's Parties

7.Heroin

8.There She Goes Again

9.I'll Be Your Mirror

10.The Black Angel's Death Song

11.European Son

Sestava:

Lou Reed – zpěv, kytara, klávesy

John Cale – basa, housle, zpěv, klávesy

Sterling Morrison – kytara

Nico – zpěv

Maureen Tucker – bicí, perkuse

The Jimi Hendrix Experience - Are You Experienced? (1967)

2009-12-02T12:57:00.000+01:00

Po několika letech hraní v různých doprovodných kapelách všemožných amerických umělců si Jimi Hendrix řekl, že by taky rád sólovou kariéru. Založil tedy vlastní kapelu s názvem Jimmy James and The Blue Flames a jal se koncertovat po NYC. Zde se mu podařilo zaujmout manažera Chase Chandlera, který Hendrix přesvědčil k přesunu do Anglie. V roce 1966 tak v Londýně vznikla nová kapele s názvem The Jimi Hendrix Experience a o rok později (po sérii úspěšných singlů) vklouzla na trh i debutová deska.

Předtím, než se vrhneme na desku jako takovou, tak technická poznámka. Are You Experienced? vyšla ve dvou verzích, anglické a americké, a tracklisty se mezi nimi poněkud liší. Předmětem této recenze tak bude reedice z roku 1997 od vydavatelství MCA, která tyto desky sjednocuje a přináší anglickou verzi, kde jako bonusy figurují skladby z USA verze. Tolik teda technická. :)

Máte rádi geniální práci s kytarou? Máte rádi podmanivý zpěv, který až nehorázně čpí sexem? Jste fandové muziky ze které táhne LSD? Máte afro? A nemáte Are You Experienced? od TJHE? Zřejmě přicházíte o desku, kterou budete uctívat.

O tom, že je Hendrix fenomenální kytarista, se ani nediskutuje, avšak vězte, že tohle není kytara z konzervatoře, která vás dráždí stupnicemi na 136 způsobů, ale čistá feelingová hra, kde kytara a její tóny srůstají s hudebníkem v jednu bytost. Jasně, vychází se z blues, ale dostáváme pekelný kotlík ve kterém kromě poctivých bluesových licků bublá i kýbl té pravé LSD psychedelie, která na desce vytváří patřičnou atmosféru. Všimněte si i faktu, že Hendrix je velký fanda nejrůznějších kytarových efektů a tudíž místy máte pocit, že nehraje nahrávka, ale že přijíždí sanika, či že jeho kytara každou chvíli zemře v hrozných bolestech, aby se náhle uklidnila a spokojení něco zakvákala.

Abychom jen nechválili Jimiho, tak i Noel Redding (basa) a Mitch Mitchell (bicí) odvádějí solidní kus práce a dávají nám zakusit, jak vypadá takové pořadné power-trio, které to umí pekelně rozbalit.

Jestli hledáte hity, tak těch se nabažíte až až. Začínáme hned první skladbou Foxy Lady, kterou sice otvírá vazba, ale ta se rázem překulí do jedinečného riffu do kterého skanduje doprovod své šeptavé „foxy“. Chcete-li skladbu, které vás převálcuje, tak jistě oceníte řinčivou Manic Depression či je libo poctivé klasické blues Red House? Další mega šleha je často přejímaná vypalovačka Fire nebo neuvěřitelným sólem oplývající Stone Free. Největší úspěch však zřejmě u vás bude mít jediná nepůvodní skladba desky, Hey Joe, kterou Hendrix začal svoji hvězdnou kariéru a která se dočkala nehorázného množství coververzí. Z mých oblíbených upozorním také na decentní The Wind Cries Mary a fandové psychedelie se zas zřejmě s chutí čuníků v žitě ponoří do Third Stone From the Sun. A co třeba vítězka několika anket o nejlepší rockovou skladbu historie Purple Haze? Prostě výběr je velký a špatnou skladbu tu nenajdete.

Zhodnoťme tedy jaká je tahle deska? No jaká asi? Prostě skvělá! Fandové netradičních 60. let jistě ocení a fandové kytarové muziky budou v extázi. Hendrix prostě vytvořil jednu z nejdůležitějších desek 20. století, která ukázala kam se dá v kytaře zajít a pootevřel další okénko v adventním kalendáři s názvem Vývoj populární hudby. A já mu za to tleskám... Takže neváhejte, rozmlaťte kytaru, zapalte ji a trosky hoďte mezi dav. Prostě se do téhle muziky naplno ponořte a pochopíte, proč je Hendrix zván Největší kytarista všech dob. Kvůli výšce to vážně není....

Videoklipy:

Hey Joe

Purple Haze

Foxy Lady

Tracklist:

1.Foxy Lady

2.Manic Depression

3.Red House

4.Can You See Me

5.Love Or Confussion

6.I Don't Live Today

7.May This Be Love

8.Fire

9.Third Stone From the Sun

10.Remember

11.Are You Experienced?

12.Hey Joe

13.Stone Free

14.Purple Haze

15.51st Anniversary

16.The Wind Cries Mary

17.Highway Chile

Složení:

Jimi Hendrix – zpěv, kytara

Noel Redding – vokály, basa

Mitch Mitchell – vokáy, bicí

Tyrannosaurus Rex - My People Were Fair and Had Sky in Their Hair... But Now They're Content to Wear Stars on Their Brows (1968)

2009-12-02T12:42:00.000+01:00

Tak se na to podíváme. Máme rok 1968, čím obskurnější božstvo nebo ideologii uznáváte, tím více jste in, drogy jsou spolu se psem nejlepším přítelem člověka a hippies vám kempují na zahradě a ani vodní dělo je dokáže vypudit…. A ve staré dobré Anglii se díky inzerátu dávají dohromady dva hudebníci: nadaný kytarista, básník, manekýn a budoucí superstar Marc Bolan a perkusák, fanda Tolkiena a budoucí dealer drog Steve „Peregrin“ Took.

Bolan (který již nebyl úplný začátečník a mihl se v relativně úspěšně kapele John’s Children) tehdy o elektrické kytaře zřejmě nechtěl ani slyšet a proto se s Tookem vydali akustickou cestou. Takže jenom bubínky a akustická kytara, která nesóluje.

Pokud máte pocit, že když někdo hraje jen s takto úspornou výbavou, tak výsledek bude citlivá folková deska, tak zřejmě budete nesmírně překvapeni. Tohle rozhodně není posezení u ohýnku s Honzou Nedvědem, ale spíš party rozjařených hippíků, kteří to zase jednou trochu přehnali v užívání toho, co měli pro vlastní potřebu. Deska na vás velmi často působí, že si ve studiu dvojice řekl: „Hele, teďka si tak jako zajamujem, já do toho zazpívám pár veršů o tom co vidím na tripu a hned to budeme nahrávat.. na nějaký přetáčení nehrajeme.“ Pokud to bylo tak (a možná, že jo, protože deska byla nahraná za 4 hodiny a některé songy vznikly přímo na place), tak je deska docela originální, což ale znamená hůře stravitelná. Took mlátí do bubínků, co se dá, Bolan do kytary jak by smet a nad tímto folkovým běsněním se nese typický Bolanovský zpěv (pokud jste slyšeli nějakou jeho desku, tak víte o čem mluvím). Skladby jsou většinou relativně krátké, mají mystickou atmosféru a naleznete v nich hromadu orientálních motivů.

Když se podíváme na jednotlivé songy, tak zde ale nalezneme i velmi dobré kousky, které ale oceníte zřejmě až na několikátý poslech. Ať je to první Hot Rod Mama, ovlivněná bluesem nebo sedmička Mustang Ford, kterou považuji za nejlepší skladbu, Child Star si zase oblíbil legendární DJ John Peel a nechal ji rotovat ve svém vysílání. Do čtveřice Strange Orchestras, kde zaslechnete i foukací harmoniku a která je ukončena jakýmisi… no.. fakt netuším, co je to za zvuky…

A jaké bude závěrečné zhodnocení? Tahle deska není rozhodně nic jednoduchého a určitě se nezavděčíte, pokud ji pustíte na jakékoli společenské akci (snad kromě mezinárodního sjezdu LSD fanclubu). Ovšem nemůžu ani říct, že je špatná. Naleznete pár zajímavých písní, dost věcí, které ale naopak nestojí za moc. Komu bych desku doporučil jsou fandové kupříkladu Syda Barretta nebo i avagardnějšího Boba Dylan. Ale jsem si jist, že desku si budete muset poslechnout několikrát, aby jste vstřebali její kouzlo a atmosféru ve které zaslechnete dobu květinových dětí, mystických vizí a pořádnou porci psychedelie. Takže já dávám 5 z 10, pokud jste fandové psychedelického folku a hnutí hippies, zřejmě půjdete víš s hodnocením a naopak, jestli vám tato doba nic neříká, nevěřím, že na tom debut T.Rex něco změní.

Tracklist

1. Hot Rod Mama

2. Scenescof

3. Child Star

4. Strange Orchestras

5. Chateau In Virginia Waters

6. Dwarfish Trumpet Blues

7. Mustang Ford

8. Afghan Woman

9. Knight

10. Graceful Fat Sheba

11. Weilder Of Words

12. Frowning Atahuallpa (My Inca Love)

Sweet – Funny How Sweet Co-Co Can Be (1971)

2009-11-30T21:57:00.000+01:00

Páteří desky Funny... jsou jednoduché, ale přesto výborně napsané, bubblegumové popěvky (krátké veselé skladby s chytlavým, dost často nic neznamenajícím refrénem). Ať je to první Co-co, které má i na můj vkus už opravdu nechutně chytlavý refrén a když jsem si ho ještě několik dní vesele pobrukoval, začal jsem mít Co-ca, který je hlavním hrdinou, plný zuby. Nicméně marketingový tah se zadařil a na Co-ca jen tak nezapomenete. Stejně prostinká je i druhá s názvem Chop-chop. Podobný případ jako Co-co. Do třetice, a zřejmě největší hit této desky je song Funny Funny a nezbývá jen dodat, že do vlezlosti refrénu může směle konkurovat oběma předchozím. Právě Funny Funny se stala jednou z nejpopulárnější songů své doby a vyšvihla se na vršky hitparád hned v několika zemích. (pozn. na této skladbě se nepodílel kytarista Andy Scott, neboť byla nahrána ještě před jeho příchodem do kapely) Všechny tyto skladby napsal Chinn a Chapman, kteří tak naznačili, že o nich ještě populární hudba uslyší.

Druhou skupinou jsou skladby, které bych definoval muzikologickým termínem miš-maš. Ať je to fanfárová trojka Reflections či Honeysuckle Love, která je sice vlastní tvorbou čtveřice Sweet, ale klidně by zapadla na desku kapel stylu The Monkees tzn. takový ten popík. Že by mě skladba Santa Monica Sunshine nadchla? Bohužel mi přijde stejně plytká a nezajímavá jako Sunny Sleeps Late i když obě mají velmi nebezpečně chytlavý refrén.. Poslední do této party zařadím coververzi Daydream, které je původně od skupiny Lovin‘ Spoonful a já rád dám přednost originálů před produkcí Sweet.

Třetí chlíveček nám tvoří country dvojice Jeanie a Tom Tom Turnaround, kterou bych si dovedl klidně představit, jak ji zpívá parta trampů u kotlíku. Ne, že by byly extra špatné skladby, ale country mi k Sweet nějak moc nesedí.

Tak vážení čtenáři a teď věřte, že jsem by překvapen, protože poslední skladba, která je opět původní tvorbou kapely, se zcela vymyká zbytku desky. Začátek – tamburína, akustická kytara, ale postupně se připojí bicí i elektrika a do pozadí vstoupí vokály, které bych hledal tak někde na raných deskách Queen. Andy Scott se dokonce pouští do lehkého sólování. Pokud jste rockověji založení, věřím, že tuhle skladbu oceníte.

Tak si to shrneme. Funny How Sweet Co-Co Can Be je popová deska a určitě se bude líbit milovníkům jednoduchých oldies písniček 60. let. Fandové pozdější tvorby kapely nebo rockeři ji zřejmě příliš neocení. Na nějaká extra sóla zapomeňte, stejně tak se často dočkáte používání jednoduchých perkusí místo bicích. Ale skladbám Funny Funny nebo Co-Co těžko můžu upřít to, jak jsou dobře napsané. Avšak celou desku podle mě sráží velká nevyrovnanost písniček a jejich různorodost. Ta je sice často plusem, ale zde to na mě prostě nepůsobí dobře. Dávám 5/10 a teď mě omluvte, protože musím nějak zajistit to, aby mi Co-Co furt nezněla v hlavě.

Co-co

Tracklist:

1. Co-Co

2. Chop Chop

3. Reflections

4. Honeysuckle Love

5. Santa Monica Sunshine

6. Daydream

7. Funny Funny

8. Tom Tom Turaround

9. Jeanie

10. Sunny Sleeps Late

11. Spotlight

Simon and Garunkel – Sounds of Silence (1966)

2009-11-30T21:45:00.001+01:00

Těžko odhadnout, co by se stalo s duem Paul Simon a Art Garfunkel nebýt producenta Toma Wilsona, který obohatil skladbu Sound of Silence z jejich nepříliš úspěšného debutu Wednesday, 3 AM o elektrickou kytaru a bicí a takto nově naaranžovaná skladba vyletěla vzhůru v hitparádách a přinesla folkovému duu velkou popularitu a publicitu. Jenomže elektrifikovaná verze „Zvuku ticha“ vyšla zatím jen na singlu a jak to tak hudební průmyslu bývá, tak byl od nahrávací společnosti vyvíjen tlak na plnohodnotnou desku. Simon a Garfunkel tak naběhli honem rychle do studia, aby co nejrychleji spáchali novou desku, a tak v lednu roku 1966 spatřila světlo světa druhá, pouhopouhých 29 minut dlouhá deska s názvem Sounds of Silence. Tolik k historii, přejděme k hudbě.

Skladby na této desce můžeme rozdělit do několika kategorií.

Kategorie 1. – Rockovější skladby

Desku otvírá jeden z nejznámějších songů od S&G a to již zmíněný Sounds of Silence, kvůli kterému vlastně celá deska vznikla. Je to pochopitelně jedna z nejlepší věcí, kterou zde můžete najít a její věhlas dokonce sahá tak daleko, že ji můžeme naleznout i v kultovním zpěvníku Já, písnička díl 3. (taková ta modrá). Velice dobrá je i balada Richard Cory, pojednávají o smutném osudu úspěšného podnikatele, která na rozdíl od většiny balad vskutku šlape a je to song, který mám z desky úplně nejraději. Třetí působivou folk-rockovou peckou je I am a Rock o které by recenzent-citlivka napsal, že poodkrývá křehkou podstatu chlapské duše, no a pak by se dobu vykecával o tom, co nám chtěl autor říci. Další z této skupiny dechy a klávesami podložená We’ve Got a Groovy Thing Going, která mi přijde jak od Ray Charlese a to hlavně díky pianu a jí podobná je také Somewhere They Can’t Find, která je obdařena působivými basovými rify. Anji je naopak výborná instrumentálka, kterou jenom doporučím k přehrání klasickým kytaristům a je to jediná skladba na desce, která nebyla složená Simonem.

Kategorie 2. – Filmovější skladby

Do této kategorie mohu zařadit všechny zbylé skladby s jedinou výjimkou. Skladbám většinou dominuje pouze decentní zpěv a akustický kytarový doprovod. Máme tu tedy pohodovější Leaves That Are Green (opět ozvláštněná klávesami) s lehce zapamatovatelným refrénem a vyznačující se nutkavou potřebou posluchače blboučce se usmívat a podupávat si nohou (teda.. snad v tom nejsem sám). Další je křehká, minimalistická Kathy’s song (mimojité nejdelší skladba desky) ideální pro zasnění při večerní posezením nikoli v hospodě na růžku za zvuku hokeje v bedně, ale u krbu za zvuku praskání dřeva a kapek deště bijících o okno. Prostě romantika. Stejného ražení je i nostalgicky znějící April She Will Come. Poslední do této kategorie řadím A Most Peculiar Man, založená na tradičním skvělém souzvuku hlasů hlavních protagonistů desky.

Kategorie 3. – Blessed

Tak skladbu Blessed opravdu netuším kam zařadit. Biblický text, podložený lehce psychedelickým kabátem, tak ve stylu pozdějších Beatles s pozoruhodným a u S&G nezvyklým koncem. No poněkud překvapivý kousek na této desce.

Sounds of Silence je deska dělaná ve spěchu a je to na ní trochu znát a to nemluvím o tom, že je opravdu strašně krátká. Muzika je bezesporu kvalitní, ale poněkud nesourodá. Celkově se tak zdá, že umělci trošičku tápají a neví, jestli se dát cestou tradičního akustického folku a nebo ve stylu Dylana zaměřit své snahy k elektrickým aranžmá. Určitě je tu několik vynikajících skladeb (Sound of Silence, Richard Cory, I am a Rock), několik dobrých, ale průměr taktéž opanoval několik tracků. Co se instrumentální stánky týče, tak kromě instrumentálky Anji nečekejte žádné velké sólové výlety, protože hlavní devizou S&G je zpěv a nejlépe, když zpívají oba dva současně. Tohle jsou prostě hlasy, které se hledaly. Takže komu desku doporučit? Tak třeba fanouškům ranějších 60. let, kteří neholdují Merseybeatu a určitě Vás, kteří prostě nechtěj slyšet nářez, co bourá stěny. Pohodová, jemná muzika s trochou nostalgie… tak asi tak .. .6/10 (fandové folku nechť si přidají bod navíc)

Videoklipy:

Sound of Silence

Richard Cory

I am a Rock

Tracklist:

1.Sound of Silence

2.Leaves That Are Green

3.Blessed

4.Kathy’s Song

5.Somewhere They Can’t Fin dMe

6.Anji

7.Richard Cory

8.A Most Peculiar Man

9.April Come She Will

10.We’ve Got a Groovy Thing Going

11.I am a Rock

Sestava:

Paul Simon – zpěv, kytara

Art Garfunkel - zpěv

Pink Floyd - A Saucerful of Secrets (1968)

2009-11-23T21:29:00.001+01:00

Jenom málo kapel by asi radostným tancem přivítalo, kdyby jejich leader a autor drtivé většiny hudby začal magořit a práce s ním se podobala robotě někde za Uralem. Tato nemilá situace se stala kapele Pink Floyd při natáčení druhé desky, která měla definitivně potvrdit, že tahle čtveřice patří na hudební výsluní. Jenomže Sydu Barrettovi LSD hodně zatemnilo mozek a ne-tak-sjetá kapela s ním odmítala nadále pracovat. Vše vyústilo příchodem pátého člena, Davida Gilmoura a následným vyhazovem Syda.

V takovéto atmosféře tedy vznikala A Saucerful of Secrets a je to jediná deska na které se podílelo všech 5 členů kapely Pink Floyd. (i když opravdu všichni se podíleli pouze na skladbě Set the Controls for the Heart of the Sun) A Saucerful of Secrets je tak poněkud schizofrenní deska, která odhaluje kapelu na rozcestí, které ukazuje drogovou cestu ke skřítkům ala Piper at the Gates a nebo pěšinu do temnějších psychedelických vod, kde už pro nějakou hravost a naivitu není zas tolik místa.

Desku otvírá Let There Be More Light s pozoruhodným kytarovým intrem, plíživým zpěvem a hymnickým refrénem. Závěr pak tradičně patří psychedelickému běsnění.

Prvním autorským příspěvkem klávesisty Ricka Wrighta je pak dvojka Remember a Day ke které jeho lehký a jakoby zasněný vokál skvěle sedí. Povšimněte si zajímavé slide-kytary Syda Barretta, která má téměř kosmický zvuk a citlivého klavíru, který dělá z této skladby jedinečnou záležitost. Jasná hitovka téhle desky, která však spíše spadá do Barrettovského pojetí Floydů. (koneckonců taky vznikla při nahrávání první desky, i když byla později přepracována)

Další parádní floydovskou skladbou je již zmíněná Set the Controls for the Heart of the Sun s šeptavým Watersovým zpěvem a mystickou atmosférou. Nick Mason se zde také konečně pořádně vyblbne na ty svoje škopky.

Po těchto třech, místy až mystických písních, vás z drogového oblaku, lví silou, letem sokolím, vykopne Corporal Clegg. Acid rockově znějící Watersův počin s tématem války (které nám ještě Roger naservíruje v míře více než hojné na pozdějších dílech), který ozvláštňuje dechový nástroj kazoo v rukách Davida Gilmoura. Tenhle song se mi jeví jako solidní úlet a hodně velký návrat někam před první desku. A vůbec, prostě mi přijde spíš jak z nějaké experimentální desky The Beatles (např. White Album). Každopádně skladba to rozhodně není špatná.

Naopak titulní, téměř 12 minut dlouhá A Saucerful of Secrets je z mého pohledu nudná instrumentálka, která dnes již posluchači nemá moc nabídnout a buď jsem nepochopil umělcův zájem a nebo jsem tetřev hlušec. Doba však byla taková a takovéto dlouhé progressivní experimenty se prostě nosily. Ovšem jestli chcete dlouhé art-rockové kompozice, tak po této příliš nesahejte.

K slabším kusům také patří další Wrightův výtvor a to See Saw, která hraje na podobnou notu jako Remember a Day, ovšem již zcela ne tak povedeně. Z mého pohledu příliš utahané.

Co však Barrottofily rozhodně potěší je závěrečná skladba Jugband Blues, která je poslední autorským příspěvkem Bláznivého démanta do tvorby Pink Floyd. Skladba se sice snaží znít vesele a nějak tak cítíte, že sranda tentokrát není hlavní hvězdou večera. Konečně, i text je plný hořkosti a vyjadřuje rozrytý stav Barrettovy mysli. Song to je ale skvělý a za pozornost jistě stojí i účast kapely Armády spásy uprostřed skladby.

A Saucerful of Secrets je tak poměrně důstojným nástupcem první, imho geniální desky. Pink Floyd ztrátu Barretta na této desce ještě přežili, ale pouze díky velmi mocnému čerpání z jeho odkazu, který z této desky dělá nadprůměrnou záležitost, kterou zřejmě ocení především fandové psychedelických Floydů, ale svoje by si mohli najít i uctívači jejich vrcholné progresivní tvorby v polovině 70. let.

Oasis - Definitely Maybe (1994)

2009-11-23T21:19:00.001+01:00

Manchesterská kapela Oasis sice vznikla už v roce 1991, ale na svoji debutovou desku si musela počkat až do roku 1994. Pánové ovšem nelenili, pilně cvičili, koncertovali a v roce 1993 se zmohli dokonce na nějaké demo. Jejich popularita však stoupala závratnou rychlostí a po vydání několika úspěšných singlů v roce 1994 jim v září vyšla debutová deska Definitely Maybe. Stala se v Británii nejrychleji prodávanou debutovou deskou všech dob.

Jestli je věc, která by vás měla přesvědčit, že Oasis stojí za to, tak je to jejich zvuk. Málokdy začínám recenzi takhle, ale Oasis vás prostě dostanou díky tomu jak zní. Zvuk je neuvěřitelně plný, pořádně zkreslené kytary se navzájem přeřvávají, basa zadělává na pořádně hutnou kaši, bicí drží celou tuhle masu pohromadě a uprostřed toho jako žába na prameni sedí lehce utahaný a sarkastický vokál Liam Gallaghera. Při poslechu prostě nemáte před Oasis úniku a tahle muzika prostě nezní pěkně lehce a tichounce.

Oasis hudebně rozhodně nesází na nějaké instrumentální orgie, ale důležitá je pro ně samotná písnička. Sóla se sice vyskytují vcelku v hojné míře, ale také se stává, že muzikanti místo sóla spíše pořádně našlápnou backlight a věřte, že se vám po nějakém tom sólu ani moc nezasteskne. Ale Noel Gallagher rozhodně není špatný kytarista, ale jeho melodický projev je občas až trošku na škodu utopen v ostatních nástrojích. Vzhledem k tomu, že i tak je to nářez, tak proč by ne.

Většina skladeb si drží takové svižné střední tempo, takže fanoušci pomalých balad a rychlostních záležitostí zřejmě utřou. O tomhle Oasis prostě nejsou.

Chcete-li nějaké ty hitovky, tak výběr je hodně bohatý. Slabá místa plná vaty se snad nevyskytují, ale z debutové oázy některé skladby vyčnívají jako lehce přerostlé palmy. Tak třeba úvodní vypalovačka Rock & Roll Star, která je perfektní ukázkou proč si Oasis podmanili davy. Základem je pochopitelně úderný doprovod a sloka, která vygraduje v hymnický téměř stadiónový refrén. Výtečný nářez i je trojka Live Forever okořeněná falsetem a nebo trošku vykradeným riffem okořeněná Cigarettes & Alcohol. Super je taky Supersonic, no a taky Columbia.. a ještě tahle a tahle...

Asi bych tady vypsal všechny skladby a u každé bych napsal něco vy stylu super nářez, dobrý to a to, ale vzhledem k tomu, že bych se musel opakovat, tak to vynechám. Je to prostě hodně vyrovnaná deska, která netrpní neduhem, který se nevyrovnanost zve. Jediná skladba, která z alba lehce vyčnívá je poslední, minimalistická Married with Children, ale to jen díky aranžmá. Jestli je to pocta Elu Bundovi nevím.

Celkově vzato se nedivím, že deska Definitely Maybe byla a stále je velice úspěšná. Oasis skvěle kombinují umění napsat chytlavou popovou písničku (v tom dobrém slova smyslu) a dodat jí aranžmá, které zní velmi rockově. Na Definitely Maybe je takových skladeb 11 a proto ho všema dvaceti doporučím každému fandovi pop/rocku. O fanoušcích britpopu ani nemluvím, protože ti pro tohle album mají doma soukromou svatyni.

Nick Cave & The Bad Seeds - The Good Son (1990)

2009-11-23T21:08:00.000+01:00

Řeknu vám, že obal na kterém figuruje v bílém obleku Nick Cave, obklopený skupinou malých holčiček v bílých šatičkách, musí snad na každého působit poněkud pedofilně. Takhle prostě undergroundové deska nevypadá a už obalem nám dává Nick najevo, že industriálním choutkám již neholduje.

Pro fandy prvního období The Bad Seeds musí být The Good Son tak trochu zrada na voličích a už první skladba s názvem Foi Na Cruz značí jistý hudební posun. Nejde o psycho, nejde o řev, jde o chytře napsanou popovou skladbu se sladkobolným nádechem a jasným refrénem. Už tady vidíte jasný kontrast s předchozí deskou Tender Prey, kterou otvírala pekelná řežba The Mercy Seat. Nenechte se však příliš šokovat, dvojka The Good Son nám dá vzpomenout na staré časy. Máme zde sice monotónní prozpěvování „one more man gone“, které zní tak trochu jak z jižanského kostela, ale vzápětí nastoupí naléhavý a poněkud nervní doprovod do kterého Cave spílá ze všech sil. A to jen proto, aby vše zase uklidnil do smyčci obohaceného zvolání „the good son“ a v zápětí zmizel v infarktovém doprovodu. The Good Son je prostě hodně dynamická skladba a člověk její kvality většinou ocení až na několikátý poslech.

Sorrow's Child je založená především na klavíru a opět se noří do popovějších a písničkářských vod, které ovšem mají hodně pochmurné hlubiny.

Největší peckou desky je dle mého názoru The Weeping Song. Cave zneužil ke zpěvu svého kytaristu Blixu Bargelda a výsledný duet je více než působivý. K shlédnutí rovněž doporučím i klip, kde jsou výše zmínění pánové převlečeni za kněze a houpou se na loďce v moři igelitu. Z hudebního pohledu jistě zaujme velký prostor, který je v rytmické sekci ponechán tleskání.

Druhou jasnou hitovkou je baladická The Ship Song, které vládne piano a zasněné vokály v pozadí. Tahle věc je hodně radio friendly a pokud máte rádi tu klidnější stránku Nick Cavea, tak The Ship Song je jasná volba.

Charakteristika Ship Song rozhodně neplatí pro třetí song v pořadí – The Hammer Song. Nedůtklivé vyťukávání kláves se nese celou skladbou a člověk má pocit, že to kladivo mu každou chvíli spadne na hlavu, zvlášť když tomu přičteme časté hřmění někdy v pozadí.

Lament opět patří ke skladbám, které se nikam neřítí a nemůžu se zbavit pocit, že je v ní namícháno trochu latinsko-americké rytmiky, což u Nicka věc poměrně nevídaná. Refrén mi ale přijde trošičku cajdákovitý.

Se čtvrtou song (nevím proč se tohle album prostě nejmenuje Songs, když jich tu má tolik), která nese název The Witness Song se opět podíváme jak dovedou Bad Seeds hrát rychle. Místy mi to připomíná rock & roll, místy gospel a místy mám dojem, že měl Nick Cavě ve studiu nějaké náboženské vidění či co.

Posledním článkem tasemnice s názvem The Good Son je skladba Lucy. A je to článek poměrně decentní a nutno říct, že velmi milý. Je to sice pomalé, ale Caveův feeling dělá divy a srdce nejedné Lucky by zřejmě touhle skladbou dostal. Minimálně na jednu noc. Skladba má také melancholické outro, kde nám kvílí harmonika jako z westernu.

Co závěrem... The Good je velice zdařilá deska, která věrně ilustruje přechod post-punkového maniaka k morbidnímu chlapíkovi za klavírem, jak zná Cavea většina veřejnosti. The Good Son přináší kombinaci písničkářství s temným post-punkovým feelingem a i když to místy trošičku skřípe, tak je nutno říct, že je to kombinace velmi povedená a pokud Nicka Cavea neznáte, tak The Good Son je jednou z dobrých možností, jak s ním začít. Je pak na vás, jestli se vydáte cestou popovější a budete sjíždět Foi Na Cruz, Ship Song či Lament a nebo vsadíte na tvrdší The Good Son či The Hammer Song. Stejně tak je na vás, jestli se pak vydáte k jeho náročnější tvorbě 80.let a nebo zamíříte do hitparád, stejně jako Cave v letech 90.