The Who - A Quick One (1966)

Ačkoli A Quick One neobsahuje žándou tak výraznou šlehu jako je My Generation, tak mám tuhle desku mnohem radši než debut. Přijde mi totiž daleko víc "whoovská". Prostě mi ke kapele víc sedne.

Zásadní částí desky je 9 minut dlouhý opus A Quick One While He's Away. Tenhle slepenc mnoha motivů skladeb nám jasně naznačuje, že Pete nás ještě nějakými těmi koncepčními hrátkami rozhodně obdaří.

Ovšem Pete není sám, kdo servíruje pořádnou říznou muziku a Boris the Spider od Entwistla je jednou z nejkouzelnějších skladeb od The Who. Onen hluboký hlas co nám sděluje "Boris the Spider" je prostě neodolatelný.

No a co bubenický maniak Keith Moon? Kromě toho, že evidentně za své umění zaprodal duši ďáblu, tak dokazuje, že umí i skládat. Jasnou volbou budiž hřmotná I Need You a především instrumentální orgie v totálně ujeté Cobwebs and Strange.

Na cd verzi najdete i spoustu bonusů, kde je dost materiálu z dílny Entwistla. Docela bych ocenil singlovou verzi Happy Jack, která vyšla na americké verzi téhle desky. Útěchou mi budiž, že je zde alespoň ve velmi pohledné akustické verzi, kterou mám skoro radši než původní singl. Upozorním ještě na napálenou Barbara Ann, kde nám Moon ukazuje, že má hlásek jako konipásek. Celkově bonusy potěší a přijde mi, že jako prodloužení zážitku z desku, která přirozeně končí s opusem A Quick One, docela fungují.

Celkově považuji A Quick One za výbornou záležitost a první desku The Who, která přispívá k výsadnímu postavení The Who u mé osoby. 80%

Side one

1. "Run, Run, Run" – 2:43
2. "Boris the Spider" (Entwistle) – 2:29
3. "I Need You" (Moon) – 2:25
4. "Whiskey Man" (Entwistle) – 2:57
5. "Heat Wave" (Holland/Dozier/Holland) – 1:57
6. "Cobwebs and Strange" (Moon) – 2:31

Side two

1. "Don't Look Away" – 2:54
2. "See My Way" (Daltrey) – 1:53
3. "So Sad About Us" – 3:04
4. "A Quick One While He's Away" – 9:10

Bonus tracks (1995 remastered CD)

1. "Batman" (Neal Hefti) (theme from Batman) – 1:37
2. "Bucket T" (Atrield/Christian/Torrence) – 2:12
3. "Barbara Ann" (Fred Fassert) – 1:59
4. "Disguises" – 3:10
5. "Doctor, Doctor" (Entwistle) – 2:59
6. "I've Been Away" (Entwistle) – 2:08
7. "In The City" (Moon/Entwistle) – 2:21
8. "Happy Jack" (Acoustic Version) – 2:55
9. "Man With Money" (Don Everly/Phil Everly) – 2:45
10. "My Generation" / "Land of Hope and Glory" (Townshend/Elgar) – 2:05

Obsazení:
Roger Daltrey - vocals
Pete Townshend - guitar, vocals
John Entwistle - bass guitar, keyboards, horns, vocals
Keith Moon - drums, percussion, vocals

The White Stripes - De Stijl (2000)

Zatímco debut White Stripes mi přišel sympatický, ale přeci jenom poněkud kostrbatý, tak De Stijl (tuším, že je to název nějakého uměleckého holandského směru) již představuje kapelu, která má svůj ksicht.

Jack i Meg ubrali dřeva pod kotlem a namísto punkové agrese místy přidali víc písničkářského feelingu. A já je za to chválím. Jack White se totiž ukazuje jako výtečný skladatel a i když skladbě zrovna nedominuje jeho řízná přebuzená kytara, tak vás svým přiškrceným hlasovým projevem dovede spolehlivě zasáhnout.

Jádrem desky tentokrát nejsou krátké syrové vypalovačky, ale skladby spíše středního tempa, s kytarou sázící jeden riff za druhým, podporováná poměrně primitivním bubenickým podkladem. Ale ono to vlastně vůbec nevadí, že Meg není zrovna Keith Moon. K téhle muzice to její bušení skvěle padne.

Co se skladeb týče, tak jasné favority zde nemám. Mám tuhle desku rád celou tak jak je a je mi jedno, jestli to do mě solí řežba Let's Build a Home, posmutnělá Truth Doesn't Make a Noise, telefonická Hello Operator, nařvaná Jumble Jumble nebo odsekávaná Apple Blossom.

80% - Deska trošku stojící ve stínu dvou následujících úspěšnějších desek, přesto kvalitou nijak více nezaostává. Rozhodně stojí za to.

All songs written by The White Stripes except where noted.

1. "You're Pretty Good Looking (For a Girl)" - 1:49

2. "Hello Operator" - 2:36

3. "Little Bird" - 3:06

4. "Apple Blossom" - 2:13

5. "I'm Bound to Pack It Up" - 3:09

6. "Death Letter" (Eddie James "Son" House) - 4:29

7. "Sister, Do You Know My Name?" - 2:52

8. "Truth Doesn't Make a Noise" - 3:14

9. "A Boy's Best Friend" - 4:22

10. "Let's Build a Home" - 1:58

11. "Jumble, Jumble" - 1:53

12. "Why Can't You Be Nicer to Me?" - 3:22

13. "Your Southern Can Is Mine" (William Samuel "Blind Willie" McTell) - 2:29

Personnel

Jack White – guitar, piano, vocals

Meg White – drums, tambourine, vocals on "Your Southern Can Is Mine"

Additional musicians

John Szymanski – harmonica

Paul Henry Ossy – violin on "I'm Bound to Pack It Up", electric violin on "Why Can't You Be Nicer to Me?"

Sparklehorse - Vivadixiesubmarinetransmissionplot (1995)

K americké one-man kapele Sparklehorse jsem se dostal přes staré dobré (tehdy ještě neplacené) last.fm a byl to objev báječný. Obzvlášť pokud máte rádi dream-pop tzn. zasněnou, psychedelicky roztříštěnou písničkařinu s přesahy do solidního drivu. Právě takhle by se totiž debut Sparklehorse dal nejtrefněji popsat.

Jediný člen kapely Mark Linkous je zručný atmosférický čaroděj. Zákeřně si nás totiž kolébe křehkými počiny, kdy jsme doslova ukolébani minimalistickou tesknoutou tvořenou šimravou kytarou a efekty zkrouceným hlasem plačícího básnika (Homecoming Queen, Most Beautiful Widow In Widow). Ukázkové kousky dream-popařiny. Nicméně nenechte se napálit. Přijde i na singlovky, chytlavé lumpárny s refrény hodnými zapamovatání (Rainmaker). A když už se zas necháváme kolébat další minimalistickou květinkou, tak vás z vašeho snění probudí kvílící elektrická kytara sázící jeden šprinavý riff za druhým (Tears on Fresh Fruit). Nezapomeňme na psychedelické krávovinky v masivní sedmiminutové Cow. Klouzavé chemické kytary, disharmonický úlety a banjo s harmonikou. Přijde vám to lehce obskurní? Při poslechu uvidíme, že jinak by to nešlo. 

Aby jste cestou k finální Gasoline Horseys nevypadli z pozoronosti, tak vám čas od času do hlavy zatluče hřebík nějaká půlminutová hudební čunárna... Industriální zvěrstvo, experimentální zvuky.. Prostě taková drobná vsuvka, která vám zamíchá sluchovody a vyvede vás k další napálené smažbě či snovému drahokamu.

Závěrečné zhodnocení. Pro milovníky alternativních písničkářů by tohle měl být vážný kandidát na poslech. Desce sice místy lehce nevyrovnaná a občas i nějaké to hluché místečko bych si našel, ale celkově hodnotním velmi vysoko. Spojení ambientní křehkosti s rockovou palbou se povedlo na velmi solidních 75%.

1. "Homecoming Queen" – 3:36
2. "Weird Sisters" – 5:00
3. "850 Double Pumper Holley" – 0:36
4. "Rainmaker" – 3:47
5. "Spirit Ditch" – 3:24
6. "Tears on Fresh Fruit" – 2:08
7. "Saturday" – 2:27
8. "Cow" – 7:05
9. "Little Bastard Choo Choo" – 0:47
10. "Hammering the Cramps" – 2:49
11. "Most Beautiful Widow in Town" – 3:19
12. "Heart of Darkness" – 1:52
13. "Ballad of a Cold Lost Marble" – 0:45
14. "Someday I Will Treat You Good" – 3:42
15. "Sad & Beautiful World" – 3:33
16. "Gasoline Horseys" – 2:40
17. "Waiting for Nothing" – 2:28 (Vinyl only bonus track from Distorted Ghost EP)

Ozzy Osbourne - Blizzard of Ozz (1980)

Vydávání se na sólovou dráhu bývá ošidné, ale když vás tímto směrem nakopnou drogy a "teď-již-bývalí spoluhráči" z původní kapely, výsledek může dosahovat průserových rozměrů. Nicméně žádný strach. Démon Ozzy vyslal do světa jasnou odpověď, že je pan Muzikant. Jeho sólový debut je totiž náklep od prvního do posledního skřeku.

Zapomeňte na nějakou pomalou plížovou temnotu ve stylu Sabbath - tohle je masivní hard/heavy smažba s řítícími se bicím,  kostelními klávesami, devastující basou a jedním řízným riffem za druhým. A právě pro fanoušky kytarových zabijáren je tahle deska doslova orgastickou záležitostí. Randy Rhoads prokazuje, proč je považován za jednoho z nejlepších kytaristů historie. Precizní feeling, promakané běhy po hmatníku a skvělý cit pro doprovodné vyhrávky... Na málokteré desce najdete tolik sól, která vešla do historie.

Hitovek je tu pytel. Stačí jmenovat legendární Crazy Train, déminckou klávesovou Mr. Crowley či skandovačku No Bone Movies. A chcete romantiku? Temnou? Takovou tu pro holky se žiletkama? Heeh, oukej, pusťme si tam plačtivou Goodbye to Romance či epickou Revelation (Mother Earth) s duněním zvonů, kvílícím Ozzym a patetickou kytarou. 

Jako bonbónek? Dee. Kraťoučký výlet do klasických vod, kdy Randy ukazuje, že klasické postupy mu nejsou cizí. Některá jeho sóla totiž doslova definují představu, co je to neo-klasická elektrická kytara.

Kolem a kolem. Máte-li rádi údernou rockovou muziku, co i vaše ostříhané hlavy přinutí zběsile kývat do rytmu a vaše ruce zveadat do satanských gest, tak jste na správné adrese. Jedna z nejlepších Ozzyho desek dostane 90%, částenčně díky tomu, že živé provedení na desce Tribute je ještě o něco větší masakr.

All songs written by Ozzy Osbourne, Randy Rhoads, and Bob Daisley except where noted.


1. "I Don't Know" – 5:16
2. "Crazy Train" – 4:56
3. "Goodbye to Romance" – 5:36
4. "Dee" (Instrumental) (Rhoads) – 0:49
5. "Suicide Solution" – 4:20
6. "Mr. Crowley" – 4:56
7. "No Bone Movies" (Osbourne, Rhoads, Daisley, Lee Kerslake) – 3:53
8. "Revelation (Mother Earth)" – 6:09
9. "Steal Away (The Night)" – 3:28


Ozzy Osbourne - Vocals, Harmony Vocals, Producer
Randy Rhoads - Guitar, Producer
Bob Daisley - Bass, Gong, backing vocals, Harmony Vocals, Producer
Lee Kerslake - Drums, percussion, Bells, Timpani, Producer
Don Airey - Keyboards

Queen - Sheer Heart Attack (1974)

Z mého pohledu první geniální deska od Queen. Stále sice ještě pod povrchem pulsují glam-rockové jiskřičky, které nás nejvíce ožehnou v teatrální pecce Killer Queen, ale na druhou stranu už probublává příchod pseudo-operních hrátek z následné Night.

Právě na téhle fošně se nachází jedna z mých nejoblíbenějších hitovek a to Now I'm Here. Obzvlášť ten kytarový nástup, který se překulí z tesklivé Lily of the Valley je naprosto fenomenální. Vůbec trojice začínající skvělou Taylorovou Tenement Funster přes Flick až po Lily je jedním z nejlepší momentů kapely v diskografii skupiny.

Z dalších vypíchnu nekompromisní šlehu Stone Cold Crazy, kterou si dokonce Metallica vybrala na svou svou cover desku Garage inc. (původně ovšem vyšla jako B-Side k Enter Sandman) a Hetfield si ji dokonce vystřihl s kapelou na Freddie Mercury Tribute Concert.

Jasně, deska obsahuje i trošku slabší kusy - Dear Friends a Mistfire, ale jsou kratinké a v kontextu už tak hodně hravé desky nejsou na škodu. Obzvlášť když tuhle pasáž ukončuje úlet v podobě Bring Back That Leeroy Brown.

Sheer Heart Attack je prostě super záležitost a v mojí top Queen skupině Sheer-Night-Jazz hraje prim. Tzn. nejlepší deska od Queen - 100%.

1. "Brighton Rock" (Brian May) 5:08
2. "Killer Queen" (Freddie Mercury) 3:01
3. "Tenement Funster" (Roger Taylor) 2:48
4. "Flick of the Wrist" (Mercury) 3:19
5. "Lily of the Valley" (Mercury) 1:43
6. "Now I'm Here" (May) 4:10


1. "In the Lap of the Gods" (Mercury) 3:20
2. "Stone Cold Crazy" (Mercury, May, Taylor, John Deacon) 2:12
3. "Dear Friends" (May) 1:07
4. "Misfire" (Deacon) 1:50
5. "Bring Back That Leroy Brown" (Mercury) 2:13
6. "She Makes Me (Stormtrooper in Stilettos)"(May) 4:08
7. "In the Lap of the Gods... Revisited" (Mercury) 3:42

The Boys Next Door - Door, Door (1979)

Nicka Cavea asi není třeba nějak obšírně předstovavat, nicméně pojďme se vydat do doby jeho hudebních začátků. Zjistíme toitž, že i v Austrálii tepala koncem 70.let moc zajímavá klubová muzika. Důkazem budiž excelentní punk/post-punková deska Door, Door od jeho první kapely.

Mám rád takovéhle debuty, je na nich sice slyšet, jaké byly jejich hudební vzory, ale nejde o nějakou retro zatuchlinu, nýbrž o svěží dílo mladých muzikantů.

Boys Next Door jednak čerpají z odkazu Stooges, ale jsou hodně ovlivněni punkovými klasiky konce 70.let a na desku proniká i kus té správné post-punkové chmury.

Opravdu zajímavá směska, která rozhodně není chudá na výrazivo. Máme tu kupříkladu punkovou vypalovačku Roman Roman, temný valčík Dive Position s heliovou vložkou nebo třeba hymnickou Shivers., která dost naznačuje Caveův pozdější písničkářský vývoj. Hodně mě chytlo i použití téměř až mackayovského saxofonu v některých skladbách. Buď jsem hlava děravá a nebo nevím, že by nějaká dobová kapela podobného ranku používala saxík...

Celkově hodnotím Door, Door velmi dobře. Mám tuhle desku velmi rád, míchá v sobě zajímavé vlivy a servíruje je velmi chutně. Fanoušky Nicka Cavea upozorním, že tato deska nemá s jeho pozdější tvorbou (a to myslím i přímo nástupnické Birthday Party) téměř nic společného. 75%

1. "The Nightwatchman" – 2:07
2. "Brave Exhibitions" – 2:27
3. "Friends of my World" – 2:46
4. "The Voice" – 2:55
5. "Roman Roman" – 1:35
6. "Somebody's Watching" – 2:39
7. "After a Fashion" – 4:36
8. "Dive Position" – 2:47
9. "I Mistake Myself" – 4:31
10. "Shivers" – 4:34

All songs credited to The Boys Next Door.

Phill Calvert - drums
Nick Cave - vocals
Tony Cohen - engineer
Chris Coyne - tenor sax
Andrew Duffield - electronics
Mick Harvey - guitar
Rowland S. Howard - guitar
Henry Vyhnal - violin

Emilie Autumn - Opheliac (2006)

"Viktoriánský industriál? Co to jako má být?" řekl jsem si a ponořil jsem se do desky Američanky Emilie Autumn. Způsob jakým si mě získala snad ještě u žádného hudebníka nedosahoval takové rychlosti.

Emilie ja divná, hodně divná a evidentně to v hlavně nemá úplně v pořádku. Je to však zřejmě její narušenost, která dává za vznik naprosto originálnímu pojetí muziky.

Představte si industriální podklady, nervózní chemické bicí, ruchy, šumy... Je to strojové, je to elektro, ale jakožto fanda elektro-industriálu si to umím užít. A teď do to narvěte dnes již sakra archaické chemballo. Je vám to málo? Přidejte housle, Emilie je studovaná houslistka... Začínáte mít představu? Tak a na závěr to doplňte zpěvem vyšinuté slečny, která přechází od prosícího lkaní do brutálně zkresleného chrčáku. A to takového, že by se v leckteré těžké metalovce neztratil. K tomu samozřejmě kupa skvělých hudebních nápadů s brilantními přechody mezi novověkou klasikou do těžkého svinstva 21. století.

Nesmím zapomenout na výborné texty... Témata nejsou hezká (znásilnění, vraždy atd.) a Emilie je věříte natolik, že životní cesta téhle kočky asi nebyla extra lehká.

Korunou téhle obskurní záležitosti je pódiová prezentace. Dlouhé nařesené šaty, tuny líčení a dekadence jak vyšitá. Spojení muziky s artovou performence je tak dokonáno. A navíc je na Emilii sakra radost se dívat :P

Nestává se mi, že bych po 14 dnech poslechu nějakého interpreta málem skákal do stropu, když jsem se dozvěděl, že přijde do ČR.

Takže pokud chcete vidět slečnu, co by klidně mohla být dcera industriálního maniaka Trent Renzora (Nine Inch Nails) a rozvrácené písničkářky Tori Amos, tak neváhejte ani minutu. Od koncertu v Exit Chmelnici dne 13.2.2010 nečekám nic menšího, než naprosto obskurní kulervoucí záležitost. 100%

All songs written, performed and produced by Emilie Autumn, and mixed by Inkydust.

Disc one

1. "Opheliac" - 5:33

2. "Swallow" - 6:15

3. "Liar" - 6:01

4. "The Art of Suicide" - 5:32

5. "I Want My Innocence Back" - 3:48

6. "Misery Loves Company" - 4:28

7. "God Help Me" - 5:58

8. "Shalott" - 4:04

9. "Gothic Lolita" - 6:03

10. "Dead Is the New Alive" - 5:04

11. "I Know Where You Sleep" - 3:15

12. "Let the Record Show" - 3:52

Disc two

1. "Dominant" - 3:47

2. "306" - 5:36

3. "Thank God I'm Pretty" - 4:01

4. "Marry Me" - 4:50

5. "Largo for Violin" (Bach) - 4:06

6. "Poem: How to Break a Heart" - 1:01

7. "Poem: Ghost" - 2:38

8. "Poem: At What Point Does a Shakespeare Say" - 0:36