The Velvet Underground - White Light/White Heat (1968)

White Light/White Heat není záležitost pro slabé povahy. Jestli netoužíte po muzice syrovější než tatarák, kde při kytarových sólech máte pocit, že kytarista dostal epileptický záchvat, tak se téhle desce vyhněte obloukem. Pravděpodobně ji totiž ani nedoposloucháte.

Desku otvírá reedovská klasika White Light/White Heat, kterou dokonce s oblibou na koncertech hrával (a možná ještě hraje) David Bowie. Už u téhle skladby zjistíte, že Velveti hodně přitvrdili a že poměrně jasné popěvky z první desky jsou ty tam. Na povrch se nám naopak nesou instrumentální orgie, které místy protínají melodiku asi tak něžně, jako když vybuchuje sopka.

Z ostatních skladeb... The Gift je pozoruhodná tím, že je celá odrecitována, naopak čtyřka Here She Comes Now téměř šokuje svým klidem a čitelností. Sister Ray, sedmnáct a půl minuty trvající garážové orgie s důrazným klávesovým podkladem - tak to je záležitost pro sklaní fandy opravdové psychedelické garáže.

Tahle deska se dá hodnotit dvěma způsoby. Buď jste fanda Velvetů a téhle muziky, a tak White Light/White Heat oceníte především jako brilantní tvrdý náraz Cale-experimentátora na Reeda-písničkáře. No a nebo vám tale muzika nic neříká a deska projde zcela mimo vás. Zanechá jen pocit, že to byl sice nářez, ale vůbec jste mu nerozuměli.

Já jsem ten první případ a tudíž hodnotím vysoko - 85%. Deska u které vás to klidně může stát dost poslechů, než ji vstřebáte a oceníte.

All tracks written by Lou Reed unless otherwise noted.

Side one
1. "White Light/White Heat" – 2:47
2. "The Gift" (Reed, Morrison, Cale, Tucker) – 8:18
3. "Lady Godiva's Operation" – 4:56
4. "Here She Comes Now" (Reed, Morrison, Cale) – 2:04
Side two
5. "I Heard Her Call My Name" – 4:38
6. "Sister Ray" (Reed, Morrison, Cale, Tucker) – 17:27

John Cale – vocals, electric viola, organ, bass guitar, Medical Sound Effects on Lady Godiva's Operation
Sterling Morrison – vocals, guitar, bass guitar, Medical Sound Effects on Lady Godiva's Operation
Lou Reed – vocals, guitar, piano
Maureen Tucker – percussion, drums

Chumbawamba - A Singsong And A Scrap (2005)

Chumbawamba je obecně považována za tzv. one-hit wonder,. Způsob jakým skákačka Tubthumping protlétla světovými hitparádami byl sice fenomenální, nicméně po tomto komerčním megaúspěchu se kapela zase stáhla z výsluní hitparád. Máte-li za to, že to bylo díky pochybné kvalitě desek, tak pravdu nemáte. Po sérii slušných počinů, vygradovaných brilantním zářezem Un (2004), se tahle početná smečka rozhodla udělat zásadní ořez. A z kapely libující si v různých vychytávkách a bombastickém zvuku se rázem stala akustická folkovka.

Hrátky s minimálním zvukem si tihle Britové ozkoušeli už na staré desce English Rebel Songs, avšak tentkorát vrhli do světa téměř kompletně vlastní tvorbu.

A zdařilou, to vskutku ano. Chumbawamba tradičně sází na svoji sílu, kterou jsou silné vokální výkony - kombinace mužských a ženských hlasů v mohutných harmoniích. A je jedno, jestli vynikají v pomalejších něžnějších skladbách či cupitavých juchárnách.

Jasná hitovka je Fade Away (I Don't Wanna). Harmonika, spolehlivá akustická kytara a houslové riffy. Opravdu, takhle si představuju akustickou pecku. Ve stejném duchu září i zobcovou flétnou kořeněná William Francis. Z těch pomalejších rozhodně nevynechejte čistě vokální záležitost Walking Into Battle with the Lord. Tahle protiválečná agitka místy způsobuje až mrazení v zádech.

Chutná záležitost je i The Land Of Do What You're Told, která naprosto jasně odkazuje na předchozí tvorbu Chumby. Pokud znáte starší desky, tak vám automaticky naskakuje elektrické aranžmá, která by tahle vítečná skladba mohla mít. A zase to musím říct. Ty vokální harmonie jsou prostě geniální. Jenom škoda, že v druhé časti deska trošičku ztrácí dech a hudebních nápadů již není zdaleka tolik.

Celkově vzato. Chumba dokázala přejít do akustické podoboy s neuvěřitelnou lehkostí a představila vysoce zábavnou desku, která se velice příjemně poslouchá. Není to nějak převratné dílo, které vás donutí přemýšlet o podstatě vesmíru a ani nepřínáší nějaké převratné progresivní hudební momenty. Přesto,Chumba ukázala, že je kapelou mnoha tváří a i v akustické podobě se jedná o muziku, která věřím, že je pro mnoho lidí vysoce chutnou záležitostí. 77%

All songs written, arranged and produced by Chumbawamba, except 8 & 11

1 "Laughter in a Time of War" 2:46

2 "William Francis" 3:39

3 "By and By" 4:31

4 "You Can (Mass Trespass, 1932)" 4:38

5 "Walking into Battle With the Lord" 2:56

6 "When Alexander Met Emma" 3:10

7 "Fade Away (I Don't Want To)" 3:10

8 "Bankrobber" 2:07

9 "Learning to Love" 3:12

10 "The Land of Do What You're Told" 4:19

11 "Bella Ciao" 1:34

12 "Smith and Taylor" 4:00

13 "The Untraditional" 1:56

All instruments and voices

Jude Abbott

Lou Watts

Boff Whalley

Neil Ferguson

With

John Jones & Barry Coope, Jim Boyes & Lester Simpson - Vocals

Winkie Thin - Accordion on 1, 4, 7, 10, 12; Whistling on 6; Cello on 9

Richard Ormrod - Accordion on 3; Mellophone on 12

Andy Cutting - Melodeon on 2,9

James O'Grady - Uillean pipes on 3, 13; Whistle on 2

Ian Telfer - Fiddle on 7, 10

The Offspring - Americana (1998)

Kdo na konci 90. let neznal Americanu a kapelu The Offspring, tak ten snad seděl zavřen kdesi v almaře. Poměrně dobře si vzpomínám, že tahle deska se v mém kazeťáku točila sakra často a samotnou kapelu jsem řadil mezi to nejlepší co jsem znal (No, zas tak moc toho tehdy nebylo:)).

A dnes? S odstupem času?

The Offspring se zásadní měrou podíleli na úspěšném tažení neo-punkových výtržníků hifinami let devedasátých. Pryč byl syrový a špinový zvuk, všechno bylo vymydleno, načančáno a zabaleno do obalu snadno zbaštitelného. A proč by ne? Důkazem budiž geniální deska Smash - věřím, že modla kdejakého dnešního punkera.

Americana zdaleka není tak dobrá jako zmíněný opus a imho nedosahuje ani kvalit předchozí Ixnay on the Hombra. Nicméně, poslouchá se celkem dobře i dnes. Velkou měrou se na tom podílí naprosto geniální Pretty Fly (for a White Guy). Hitová smažba jak má být. Začátek je obecně plný výtečných pecek, která vás umí parádně nakoponout (Staring at the Sun, The Kids Aren't Alright), ale s postupujícím časem to jde kvalitativně poněkud dolů. Parodie na klasiku Feeling je stále ještě dost vtipná, ale série od Walla, Walla až po No Brakes je vyloženě slabá. Songy bez většího nápadu mají tendece se topit v pop-punkové nudě a vykrádáním sebe sama.

Samostatná kapitola je song "Why Don't You Get a Job". Nic proti inspiraci jinými počiny, ale tohle je zlodějina největšího kalibru. No, jen si pusťe Ob-la-di, Ob-la-da od the Beatles. No, tomuhle fakt netleskám a stráhvám dost pomyslných bodů. Fuj.

Titulní skladba se naopak dost povedla a pro většinu punkáčů tady zřejmě deska končí. Závěrečná Pay the Man je totiž monumentální kvazi hard-rockové epické dílo, které místy zní jako kdyby The Doors či nějaká podobná mystická kapela hrála pop-punk. :) Nicméně nagradovaná je výborně a musím uznat, že je to ultimání šleha, kterou si sakra rád dám víckrát. A housličky a trubky nakonec v bonusu Pretty Fly jsou také velmi chutné.

Celkově vzato. Americana je hodně nevyrovnaná deska. Na jedné straně pár super pecek, na druhé slušné množství vaty. Jako oddychovka, proč by ne, ale sama kapela umí lépe. Pro pop/punkové klenoty bych tedy sáhl jinam. 50%

1. "Welcome" 0:09
2. "Have You Ever" 3:56
3. "Staring at the Sun" 2:13
4. "Pretty Fly (for a White Guy)" 3:08
5. "The Kids Aren't Alright" 3:00
6. "Feelings" 2:51
7. "She's Got Issues" 3:48
8. "Walla Walla" 2:57
9. "The End of the Line" 2:59
10. "No Brakes" 2:06
11. "Why Don't You Get a Job?" 2:52
12. "Americana" 3:15
13. "Pay the Man" 10:19

Sinead O'Connor - The Lion And The Cobra (1987)

Sinead O'Connor sice patří mezi poměrně výrazné postavy populární hudby, nicméně občas mám pocit, že je to kvůli jednomu megahitu a jedné oholené hlavě. Proto je myslím záhodno mrknout se trochu blíže na její první desku.

A obdivovatelé vokálních výkonů budou jistě spokojeni. Troufám si totiž říct, že na světě neběhá žádná zpěvačka s tak charakteristickým zpěvem jako je Sinéad. Precizní procíteně zpěvové linky lámající se v obdivuhodných výškách v zajíkavá vyznání můžeme směle  zařadit mezi zpěvovou elitu. Téhle Irce tak věříte každou frázi, každé zvolání, ať agresivní či šeptavě něžné. Zkrátka a dobře, emocí kotel a to hodnotíme uznalým kývaním.

Sinéad ale nepatří pouze mezi interpretky. Její autorský materiál  však také snese přísná měřítka. Dostáváte tak 9 skladeb v pop/rockovém duchu, místy kytarovém, místy mysticky zasněném. Sem tam prosáknou i nějaké ty tradiční irské kořeny. 

Z hudebních tipů, určitě Mandinka. To je pop-rocková pecka a jasná hitovka alba. Ve valčíkovém rytmu vás omámí rozverná Just Like U Said It Would B následovaná dramatickou Never Get Old. Pozoruhodný počin je i smyčcová záležitost Troy - grandiózně nagradovaná.

Celkově vzato, velice kompaktní deska a vysoce podařená výpoveď oslnivé zpěvačky a talentované písničkářky. Kromě Mandinky sice neobsahuje nějakou další vysoce chytlavou pecku, ale po několika posleších se pod kůži dostavá až překvapivě snadno. Takže fandíte-li netradičním písničkářkám, tak s touhle deskou rozhodně nemůžete šláplnout vedle. 77%

All songs written and composed by Sinéad O'Connor, except where noted. 

1. "Jackie" 2:28
2. "Mandinka" 3:46
3. "Jerusalem" (O'Connor, Ali McMordie, Mike Clowes, John Reynolds) 4:20
4. "Just Like U Said It Would B" (O'Connor, Steve Wickham) 4:32
5. "Never Get Old" (spoken-word intro by Enya) 4:39
6. "Troy" 6:34
7. "I Want Your (Hands on Me)"(O'Connor, Clowes, Reynolds, Rob Dean, Spike Holifield) 4:42
8. "Drink Before the War" (O'Connor, Clowes, Reynolds) 5:25
9. "Just Call Me Joe" (O'Connor, Kevin Mooney, Leslie Winer) 5:51


Sinéad O'Connor – vocals, electric guitar, producer, Audio mixing, arranger
Kevin Moloney – Producer, Engineer, Audio mixing
Fachtna O'Ceallaigh - Audio mixing
Marco Pirroni – electric and acoustic guitars
'Spike' Holifield – bass
Rob Dean – electric and acoustic guitars
John Reynolds – drums, programming
Mike Clowes – synthesizer, keyboards, string arrangements on "Troy"
Kevin Mooney - All Guitars & Bass Guitar on "Just Call Me Joe"
Gavyn Wright – orchestra director
Enya – speaking part on "Never Get Old"
Leslie Winer - spoken words on "Just Call Me Joe"

Cheap Trick - In Color (1977)

Jestli patříte mezi fanoušky řízného pop/rocku, známého též jako power pop, potom kapela Cheap Trick musí patřit mezi vaše oblíbence. Biografii i první desku už tu máme, a tak hurá na druhou.

Zatímco eponymní debut zcela jistě nadchne kritické uživatele, tak In Color je záležitost vysoce "user friendly".

Jedná se totiž o výstavní power-popovou sbírkou 10 naprostých hitů. Ano, nespletl jsem se, jsou to všechny skladby. Fanda inteligentní řízné muziky se srozumitelnou melodikou bude chrochtat blahem jako banda čunčat v žitném porostu.

Žel In Color má jednoho velkého nepřítele. Paradoxně je to živák At Budokan, který se z velké části skládá právě z těchto skladeb. Ukazuje se tak, že tenhle matroš naživo má zcela jiný rozměr. A je to rozměr o dost víc rockovější, nabušenější, zkrátka lepší.

Exemplární příklad je hit I Want You To Want Me. Oproti totálnímu náplesku z Budokanu Vám tady nutně přijde jako laxní lechtání zvukovodů.

Ale.. Třesky plesky, je to skvělá deska, opravdu výborná. Jeden z pilířů žánrů jménem power/pop, který je záhodno si poslechnout. Ale ty rockovější verze... No dobře, už toho nechám. 85%

P.S. pusťte si At Budokan :)

All songs written by Rick Nielsen, except where noted.


1. "Hello There" – 1:41
2. "Big Eyes" – 3:10
3. "Downed" – 4:12
4. "I Want You to Want Me" – 3:11
5. "You're All Talk" (Rick Nielsen, Tom Petersson) – 3:36

1. "Oh Caroline" – 2:59
2. "Clock Strikes Ten" – 2:59
3. "Southern Girls" (Nielsen, Petersson) – 3:44
4. "Come On, Come On" – 2:41
5. "So Good to See You" – 3:37

Robin Zander - lead vocals, rhythm guitar
Rick Nielsen - lead guitars, vocals
Tom Petersson - bass, vocals
Bun E. Carlos - drums