Jeff Beck - Emotion & Commotion (2010)

Nebudu zastírat, že Jeff Beck patří mezi moje nejoslavovanější kytaristy. Jeho styl zůstává i po těch desítkách let stále novátorský a nikdy jsem u něj neměl pocit, že by začal vykrádat sebe sama či tak nějak zahníval v rybníku světové hudební scény. Očekávání jeho nové desky (po dlouhých sedmi letech) tudíž bylo velmi značné.

Ovšem, kdo čekal industriální řezničinu ve stylu předchozích tří desek, tak byl asi hořce zklamán. Beck se totiž rozhodl, že přestane na svoji kytaru páchat industriální genocidium a vrhl se na poněkud konvenčnější tvorbu. A aby tuto přeměnu zcela dokonal, tak omezil své vlastní skladby na minimum.

Náplní desky Emotion and Commotion tak jsou  především songy převzaté z opravdu širokého spektra stylů. Snivá kytara tak spojuje staroanglickou koledu Corpsu Christi Carol, Pucciniho árii Nessum Dorma či bluesovou klasiku I Put a Spell On You. Zdánlivě zcela nesouvisející materiál se na Beckově desce prolíná zcela přirozeně.

Co je však pozoruhodné je proměna Beckova stylu. Z neurvalého násilníka, který se z nebohého nástroje pravidelně snažil svojí tremolo pákou znásilnit tón co to dalo, se z ničeho nic (jo, 7 let je 7 let) stává rozněženelý procítěný vypravěč. A vykládá jednu hezkou melodickou linku za druhou.

Tahle deska dost možná vůbec nebude pro klasické Beckovy fanoušky, z jeho poslední diskografie se totiž poměrně zásadně vyjímá. Beck je ale hodně silný v kramflecích a víc co chce hrát. Nejedná se o žádnou křeč či vyhasnutí dávného bouřliváka. Přiznám se, že to co mi prvně přišlo jako neuvěřitelná nuda mne časem čím dál více bavilo.

Deska ale má svá hluchá místa, to nepochybně. Obzvláště Over the Rainbow mám cuky s chutí přeskočit a Elegy For Dunkirk je patetická až hanba. Tam už je té rozvleklosti a procítěnosti i na můj vkus až příliš. Naopak Beck naprosto září v kolaboraci s Joss Stone. Jak I Put a Spell On You, ale především našláplá There's No Other Time chytají ten správný švih. Blahem chrochtnu i u Never Alone s atomosférickou křišťálovou čistotou (Mike Oldfield by z této skladby měl rozhodně radost). Ale co zde dělá Hammerhead je mi trochu záhadou? To je nějaký zapomenutý kus z předchozích desek? Je to super song, dělá album bohatší, ale věřím, že pro mnoho posluchačů, kteří chtějí vysloveně večerní desku tu bude setsakra rušivý. Ale jako singl je to super vypalovačka.

Emmotion and Commotion není deska, která by vás zvedala ze židle a přinášela myšlenku na aplikace rozbrušovačky vůči konferenčímu stolku, naopak, ukazuje zcela jinou stránku tohoto skvělého kytaristy. Nečekejte převratné dílo, Beck jenom natočil klidnější desku a nechal svoji kytaru aspoň trochu dýchat přirozeně. Těžko mu to vyčítat, zcela typicky se opět posunul někam dál když už cítil, že se v jedné louži vymáchal až až. A je to koneckonců Jeff Beck, tak co jste čekali?

Jeffe bude to za 60% je to sice nejslabší deska od prapodivné Crazy Legs z roku 1993, ale žádný vyslovně průšvih to tedy není.

1 "Corpus Christi Carol" (Benjamin Britten)
2 "Hammerhead" (Jeff Beck, Jason Rebello)
3 "Never Alone" (Jason Rebello)
4 "Over the Rainbow" (Harold Arlen, E. Y. Harburg)
5 "I Put a Spell on You" (featuring Joss Stone) (Screamin' Jay Hawkins)
6 "Serene" (featuring Olivia Safe) (Jeff Beck, Jason Rebello)
7 "Lilac Wine" (featuring Imelda May) (James Shelton)
8 "Nessun Dorma" (Giacomo Puccini)
9 "There's No Other Me" (featuring Joss Stone) (Jason Rebello, Joss Stone)
10 "Elegy for Dunkirk" (featuring Olivia Safe) (Dario Marianelli)


* Jeff Beck – electric guitar
* Joss Stone – vocals (tracks 5, 9)
* Imelda May – vocals (track 7, 11)
* Olivia Safe – vocals (track 6, 10)
* Jason Rebello – keyboard
* Pete Murray – keyboard, orchestral arrangement
* Vinnie Colaiuta – drums, percussion
* Clive Deamer – drums
* Earl Harvin – drums
* Alessia Mattalia – drums
* Luis Jardim – percussion
* Chris Bruce – bass guitar
* Pino Palladino – bass guitar
* Tal Wilkenfeld – bass guitar
* Steve Lipson – production
* Trevor Horn – executive production

Paul McCartney - Flaming Pie (1997)

Najde se vůbec někdo neznalý informace, kdo jest Sir Paul McCartney? Legendárního beatla asi není třeba jakkoli představovat, avšak s povědomím o jeho sólové tvorbě je to poněkud horší. Paul nebyl a není takovou mediální ikonou jako je kolega John Lennon a ani není divu, sociální kritika prostě nebyla jeho parketa. Přesto by bylo chybou opomíjet jeho sólovou diskografii, protože se stále jedná o jednoho z nejlepších písničkářů historie.
 

Velice pádným důkazem je deska Flaming Pie z roku 1997. Málokde dostanete tak silný a přesto velice civilní písničkářský počin jako v případě téhle sólovky. Žádné rockové běsnění tedy rozhodně nečekejte. Hlavní cenu v kategorii nástroj alba totiž vyhrála akustická kytara. Jasně, i elektriky se dočkáme, celkem i často, ale tak nějak tohle album prostě zní hodně akusticky a i ta elektrika se zjevně právě vrátila z kadeřnictví, protože je velmi učesaná.

Paul klade důraz na silnou zpěvovou melodickou linku, místy opravdu neuvěřitelně chytlavou, avšak zároveň nemáte pocit, že "tuhle stupidní melodii už z hlavy nevymlátím ani bestofkou německého diska". U něterých desek je zcela oprávněné vinit McCartneyho z produkce kýčovitých popěvků, tentokrát ale tak cítím, že vše je v naprosto správném hudebním formátu a vyznění.

A celková atmosféra? Žádná chmura, maximálně lehounká melancholie, ale jinak pohoda jazz slunného nedělního odpoledne, kde jediné co máte na práci je analýza tvaru oblak.

Tradičně uvedu své oblíbené skladby. Jednoznačně to bude melancholický akustický lovesong Somedays, který osobně považuju za jednen z nejsilnějších songů co kdy McCartney napsal. Ale výběr je opravdu široký a klidně se vsadím, že soft vypalovačky If You Wanna či Used to Be Bad uvedou vaše chodila do podusávacího módu. A co třeba nagradovaná patetická klavírní orgie Beautiful Night? Či vysloveně odpolední pohoda s Heaven on a Sunday? Na něco echt stupidního prosím zapomeňte, tady to nenajdete.

Flaming Pie je tak jednou z McCartneyho nejzdařilejších sólových alb a jeden z nejlepších post-Beatles počinů legendární čtveřic. Paul totiž v 90. letech chytil neuvěřitelně silnou skladatelskou slinu a deska jako je Flaming Pie všem fandům čistého pop/rocku prostě musí zákonitě udělat radost. 85%

All songs written by Paul McCartney, except where noted.
1. "The Song We Were Singing" – 3:55
2. "The World Tonight" – 4:06
3. "If You Wanna" – 4:38
4. "Somedays" – 4:15
5. "Young Boy" – 3:54
6. "Calico Skies" – 2:32
7. "Flaming Pie" – 2:30
8. "Heaven on a Sunday" – 4:27
9. "Used to Be Bad" (with Steve Miller) (Miller, McCartney) – 4:12
10. "Souvenir" – 3:41
11. "Little Willow" – 2:58
12. "Really Love You" (McCartney, Richard Starkey) – 5:18
13. "Beautiful Night" – 5:09
14. "Great Day" – 2:09

* Paul McCartney – vocals, guitars, bass, keyboards, drums, percussion, harmonium, vibes
* Dave Bishop – saxophone
* Richard Bissill – French horn
* Chris "Snake" Davis – saxophone
* Jeff Lynne – vocals, guitars, keyboards
* George Martin – orchestral arrangement
* James McCartney – guitar
* Linda McCartney – vocals
* Steve Miller – vocals, guitar
* John Pigneguy – French horn
* Kevin Robinson – trumpet
* Ringo Starr – drums, vocals, percussion
* Michael Thompson – French horn
* Richard Watkins – French horn
* Geoff Emerick – recording engineer
* Roy Carter – oboe, cor anglais[2]

The Smiths - The Smiths (1984)

Spousta posluchačů žije v takovém nepěkném bludu, že 80. léta byla doba podivného disca a natupírovaých metalistů. Ano, jistě by se takové skupiny našly, ale že by byla tato dekáda chudá na dobrou muziku je po hříchu idea zcela špatná. Dnes se proto mrknem přímo doprostřed této doby na debutový počin jedné z těch hodně zajímavých kapel historie populární hudby - The Smiths.

The Smiths jsou jednou z nejpopulárnějších britských kapel a jestli je nějaký reunion nechutně žádaný, tak je to právě jejich. A hnedle první deska dokazuje proč. Smiths jsou totiž velice nebezpečná hudba u které vám možná nějaký ten čas bude trvat, než vám zaleze pod kůži, pak už se jí ale nikdy nezbavíte. 

Pár důvodů pro to.

Smiths mají ve své sestavě jednu z nejlepších autorských dvojic, která kdy vylezla na pódia. Spojení lkajícího zpěváka Morriseye a kytaristy Johnny Marra bylo jedno z těch osudových. Tihle hoši rozhodně ví jak napsat dobrý song. A právě díky nim získávají Smiths i svůj charakteristický zvuk.

Morriseyho hlas je podivný, lavíruje mezi nářkem mutujícího kluka a sentimentálním barovým zpěvákem. Možná vám bude chvilku trvat, než mu přijdete na chuť, ale brzy budete mít pocit, že jiný hlas tam ani nepatří. Naopak Marrova kytara je neuvěřitelně hravá záležitost, spousty rozložených akordů, spousty drobných vyhrávek. A muzika dostává neuvěřitelnou šiři. Jestli je pro mě někdo mistr doprovodné kytary tak je to právě on. A celý zvuk? Velice zvláštní, místy vykazující post-punkovou chmuru, místy naopak vykoukne hospavý rytmus, který vás nutí podupávat kopýtky. Skladby mají neuvěřitelnou atmosféru a místy budí dojem velice složitých organismus, ačkoli v jádru jsou to prosté obyčejné kytarové písničky.

Debut The Smiths není za až tak hitová deska, že bych něco vyšvihl jako jasný singl. Každý song má svoje charisma. Já osobně preferuji drogovku You've Got Everything Now s naprosto famózní textem a opravdu grandiozně vystavěným refrénem. Nebo natlakovaná Still Ill, to je rytmus, kterému se těžko uhýbá. 

Každopádně, jestli chcete kapelu na celý život vyberte si The Smiths, není na první poslech, ale takové jsou ty nejlepší. Tohle je skvělá písničkařina v skělých aranžích, s neobyčejným zvukem a feelingem. Není to hitová deska, opravdové megahity přišly na deskách dalších. Ale tohle skupina 11 songů si těch 85% rozhodně zaslouží. Pro fandy The Cure a britpopu naprosto povinné.

 

 

The New York Dolls - New York Dolls (1973)

Žádné velké kudrlinky, žádné složité kompoziční práce. Prostě naboostrovat kytaru, sebrat pár kámošů, natočit legendární desku a ovlivnit další generace.... Něco podobného se povedlo kapele New York Dolls na svém debutu.

Hned první skladba desky je krásným ukázkovým příkladem, jak vypadá taková dobová proto-punková šleha. Personality Crisis oplývá klasickým nařvaným neškoleným zpěvem, který mi místy připomíná styl Micka Jaggera a naboosterovanou kytarou, která sem tam neví, jestli hraje sólo nebo doprovod. Punkeři se ale mohou i přesvědčit, že piano je nástroj do takovéhle muziky. Bicí rozhodně nejsou nějak zatěžkané a většinou skladbu ženou dopředu buď přes činely a nebo místy až neandrtálsky znějícím využíváním kotle. Prostě jasná pecka, které však na desce konkuruje nemalé množství kvalitní skladeb.

A namátkou hned nabídneme ve stejném duchu uvařenou Looking for a Kiss nebo jedinečnou peckou se skandovacím motivem „trash", která se překvapivě jmenuje Trash. Tyto skladby s výše zmíněnou Personality Crisis tvoří triumvirát vládnoucí této desce a jsou to prostě nejvíc nejjasnější hitovky. Leč zbytek není moudré podceňovat. Debut New York Dolls si s vatou nebo odpadem netyká ani v nejfantastičtějším snu. .

Pro fanoušky proto-punkových kapel zcela nezbytná deska, pro ostatní výborný začátek s touhle muzikou.

95% - Ukázkové spojení glam-rocku s proto-punkem a jeden ze základních kamenů (ne-li základní) punkové sólové (jestli se tak dá nazvat) kytary. Schválně si pusťte Sex Pistols a přemýšlejte, kde se asi inspirovali. :)

All tracks written by David Johansen and Johnny Thunders, except as noted.
1. "Personality Crisis" – 3:43
2. "Looking for a Kiss" – 3:20
3. "Vietnamese Baby" (Johansen) – 3:39
4. "Lonely Planet Boy" – 4:10
5. "Frankenstein (Orig.)" (Johansen, Sylvain Sylvain) – 6:00
6. "Trash" (Johansen, Sylvain) – 3:09
7. "Bad Girl" – 3:05
8. "Subway Train" – 4:22
9. "Pills" (Bo Diddley) – 2:49
10. "Private World" (Johansen, Arthur Kane) – 3:40
11. "Jet Boy" – 4:40


David Johansen – harmonica, gong, vocals
Sylvain Sylvain – rhythm guitar, piano, vocals
Arthur "Killer" Kane – bass
Jerry Nolan – drums
Johnny Thunders – guitar, vocals


Additional personnel
Todd Rundgren – piano, keyboards, Moog synthesizer
Buddy Bowser – saxophone
Alex Spyropoulos – piano

Santana - Santana (1969)

Trocha blues-rocku na kterém je naroubovaná pekelná latinskoamerická rytmika, tak to bych asi popsal jedničku od Mexikána Santany.

Těžiště desky je spíše v instrumentálkách, což potvrzují stěžejní rytmické orgie Jingo a především hypnotická Soul Sacrifice. A tady tedy vskutku nevím, jestli mám oslavovat perkuse, klávesy nebo kytaru. Inu, stačí se mrknout na památné vystoupení na Woodstocku. To je panečku řežba.

Dáváte-li raději přednost spíše zpěvu, než čisté nástrojové produkci, tak doporučím Evil Ways. Na živáku s Buddy Milesem je dokonce ještě o pár řádu lepší, nicméně studiovku patří k latino-rockové klasice a není radno ji opomíjet.

Carlos Santana je sice skvělý kytarista a má svoji zcela charakteristickou tvář.  Nicméně není to jenom o kytaře. Jeho band jsou totiž muzikanti první kategorie a rozhodně nestojí ve stínu svého leadera. Obzvlášť ty klávesy a zběsilá conga. Jo, jo... Fešné...

Debut Santany řadím mezi to nejlepší, co od něj znám (celou diskografii ještě v uchu nemám, ale postupně napravuji :) a pokud si chcete pustit trochu Mexika do svého přehrávače, tak není důvod tuto desku opomíjet. 85%

 1. "Waiting" (Santana Band) - 4:07
2. "Evil Ways" (Clarence Henry) - 3:58
3. "Shades of Time" (Santana Band) - 3:13
4. "Savor" (Santana Band) - 2:47
5. "Jingo" (Babatunde Olatunji) - 4:23


1. "Persuasion" (Santana Band) - 2:36
2. "Treat" (Santana Band) - 4:46
3. "You Just Don't Care" (Santana Band) - 4:37
4. "Soul Sacrifice" (Santana Band) - 6:34

Joe Cocker - With a Little Help From My Friends (1969)

Chroptící jelen, tak bývá Joe Cocker často charakterizován a nutno poznamenat, že  k tomuto osobitému soulovému zpěvákovi to sedí naprosto přesně. Při příležitosti jeho koncertní návštěvy v naší republice si trošku omrkneme jeho první desku.

Joe Cocker během své bohaté diskografie nebyl nikdy příliš znám jakožto tvůrce originálních písní, ale naopak jeho doménou bývají coververze. A tenhle žánr Joe ovládá se zručností tramvajových chmatáků. Osu jeho první desku tak tvoří vypjaté soulové aranže někdy provařených, někdy, pro našince, téměř neznámých songů. Z těch nejslavnějších uvedeme pochopitelně With a Little Help From My Friends, která je možná i slavnější než originál slovutných Beatles. Dynamické přechody, místy až orgastická vyvrcholení a pochopitelně zmírající jelen a jeho řev lesa. Souputníkem budiž další notoricky známý hit - Don't Let Me Be Misunderstood. Není tak nervní jako slavná verze The Animals, ale naopak si Joe vychutnává každou notu a skladbu koření i hravé varhanické sólo a povinná kytarová tečka na závěr.

Byla by však škoda držet se jen osvědčených hitů, a tak směle můžu doporučit blouznivou lehce disharmonickou Marjorine. Koneckonců Cockerův první mini-hit s hopsavým pianem a rozevlátou slokou. Pozornosti by se mělo dostat i interpretově spoluautorském počinu Sandpaper Cadillac. Vynikající symbióza klavíru a kytaru s podmanivým zpěvem. Trošku mi sice připomíná Summer in the City od Lovin' Spoonful, ale dejme tomu. :)

Najdeme i slabší místa, Dylanova Just Like a Women je taková nijaká a závěrečná I Shall Be Released mě také nějak neuchvátila. Příliš procítěnosti přeci jenom také škodí. 

Závěrem tak zhodnoťme, že Cockerův debut je vysoce podařená deska. Skvělý pozdně šedesátkový zvuk, bombastický, ale nikoli kýčovitý, hrající spíše na efektivitu piana a varhan, než na orchestrální blouznění. Pro fanoušky skvělých zpěváků a soulové muziky je tato deska bezesporu chutným bonbónem. 77%

1. "Feelin' Alright" (Dave Mason) – 4:10
2. "Bye Bye Blackbird" (Ray Henderson, Mort Dixon) – 3:27
3. "Change in Louise" (Joe Cocker, Chris Stainton) – 3:22
4. "Marjorine" (Joe Cocker, Chris Stainton) – 2:38
5. "Just Like a Woman" (Bob Dylan) – 5:17
6. "Do I Still Figure in Your Life" (Pete Dello) – 3:59
7. "Sandpaper Cadillac" (Joe Cocker, Chris Stainton) – 3:16
8. "Don't Let Me Be Misunderstood" (Gloria Caldwell, Sol Marcus, Bennie Benjamin) – 4:41
9. "With a Little Help from My Friends" (John Lennon, Paul McCartney) – 5:11
10. "I Shall Be Released" (Bob Dylan) – 4:35

Bonus Tracks
1. "The New Age of Lily" (Joe Cocker, Chris Stainton) – 2:15
2. "Something's Coming On" (Joe Cocker, Chris Stainton) – 2:15

Evelyn Evelyn - Evelyn Evelyn (2010)

Bývá to rizikový byznys, když se sejdou dva výrazní umělci, aby společně spáchali hudební počin. Dopadá to leckdy nevýrazně či ego jednoho našroubuje toho druhého do role pouhého statisty. O spojení Amandy Palmer (ano, pianistka Dresden Dolls) a písničkáře Jason Webleyho tato slova rozhodně neplatí. Spíš se mi na klávesnici dere spojení "osudové setkání", protože z jejich spolupráce muzikantská chemie doslova príští. 

Evelyn Evelyn je koncepční deskou na které se oba hlavní protagonisti vydávají za siamská dvojčata Evu a Lyn, jejichž životní osud jim lze je těžko závidět. Albem nás tak kromě skladeb samotných čeká i zhruba 20 minut mluveného slova líčící otřesné zážitky obou slečen,rámované mrtvolami, tlející drůbeží, chlípnými strýčky, siamskými sloními dvojčaty a dalšími výstřednostmi. Ale nebojte se, že byste se v těchto pasážích nudili, se slušnou znalostí angličtiny vás příběh vtáhne a nepustí. Pravda, u některých výjevů bych asi neobědval. Ale jestli vydržíte zprávy na Nově, zvládnete i toto.

Hudebně oba hlavní protagonisté nezapomínají na svůj písničkářský původ a deska se tak chvěje v kaberetiérsky šansonových vodách. Místy zatrpkle chmurných, místy až lascivně humorných. Podivnou výjimkou budiž skladba My Space, která místy zní jak sborovka finalistů Česko hledá Superstar s neuvěřitelně levnými eighties bicími a pseudo-Queenovskými kytarami. Nicméně, nepředpokládám, že by to Amanda a Jason mysleli vážně. :) A pro fajnšmekry křehoučká Love Will Tear Us Apart (originál Joy Division) na závěr.

Webleyho křehký hlas a živočišný alt slečny Palmer dávají dohromady pozoruhodné dílo, které fanoušky alternativního písničkářství nemůže nechat chladnými. Osobně jsem velice zvědav, jestli ve své spolupráci budou pokračovat a vyplodí další počin. Protože tohle spojení se opravdu povedlo. 85% (Jedinou kaňkou budiž fakt, že některé hudební motivy již Webley použil na svých předchozích deskách. Ale stejně mu to odpustíte, tak co. :) )

1. "Evelyn Evelyn" - 4:36
2. "A Campaign of Shock and Awe" - 2:39
3. "The Tragic Events of September Part I" - 4:33
4. "Have You Seen My Sister Evelyn?" - 2:13
5. "Chicken Man" - 3:08
6. "Tragic Events Part II" - 11:11
7. "Sandy Fishnets" - 7:04
8. "Elephant Elephant" - 2:26
9. "You Only Want Me 'Cause You Want My Sister" - 3:49
10. "Tragic Events Part III" - 4:15
11. "My Space" - 5:22
12. "Love Will Tear Us Apart" - 2:50 (Joy Division cover)