Come Together - Cover

Ahoj čtenáři,

Ode dneška mám tu možnost (za laskavého svolení Kneekala) zde ukájet svoji kryptofašistickou touhu šířit svoje znalosti.

Rad bych zde s Vámi sdílel trošičku jiné hudební špíčky než Kneekal a snad tak aspoň trošku tento blog obohatil. Jedním okruhem kterým bych se rád zabýval jsou covery, někdy méně známých předloh.

Což ale nebude dnešní případ. Co takhle začít nějakou klasikou ?

Beatles – Come together (Lennon/McCartney, album Abbey Road, rok výroby 1969)
Píseň není asi nutné šířeji představovat, kdo z nás by si nepamatoval ten chytlavej rytmus a návykovej kytarovej riff? Jediné snad co by stalo za zmínění je múza písně. Tím byl kandidát na guvernéra státu Californie Timothy Leary a jeho kampaň Lets get it together, který byl však uvězněn za drženi marihuany, ještě v průběhu kampaně.

Jako první cover uveďme verzi od Aerosmith r.v. 1978 ze soundtracku k filmu Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band. I když je to verze, která je asi nejvíce věrná předloze (min z těch dnešních), jižansky plechový zvuk kytar a charakteristicky hlas Stevena Tylera dává celé písni ten správný hardrockový kabát. Když by měl tuto verzi shrnout jednou větou - žádná revoluce, ale výborná práce, která tupě nekopíruje předlohu. Byť hlavně ve formě ne obsahu.

Další na paškálu je verze Robina Williamse (herec, komik a příležitostný zpěvák a Bobbyho McFerrina (chodící multiinstrument, dirigent a až nechutně optimisticky hnědo Američan). Píseň nahráli v roce 1990 na tributovém album In my life. Tato verze je specifická tím, že „cítit“ symfonickou hudbou. A to přesto že jsou zde použity nástroje jako kytara, hammondky a McFerrin samotný, jehož anžmá se rozhodně nezapře. Stejně jako je evidentní, že oba jsou to komici. Je to prostě sranda .

Do třetice jedna libůstka. Lynne Arriale americká jazzová pianistka, která se předlohou spíše jen inspirovala a dala obrovsky prostor svému vidění hudby. Perfektně zpracované téma, úžasná nálada, výborně skloubený doprovod. Pro milovníky pianového jazzu záležitost srovnatelná např. s Chick Coreaou.

Všechny tři verze považuji za úspěšné covery do hodně rozličných stylů, což je alespoň pro mě základ úspěchu. Zahrát píseň stejně zvládne kapela na vesnické zábavě. Zahrát ji po svém a někdy i lépe, to je ten bod kde vzniká umění.

Poledník