Jeff Beck - Emotion & Commotion (2010)

Nebudu zastírat, že Jeff Beck patří mezi moje nejoslavovanější kytaristy. Jeho styl zůstává i po těch desítkách let stále novátorský a nikdy jsem u něj neměl pocit, že by začal vykrádat sebe sama či tak nějak zahníval v rybníku světové hudební scény. Očekávání jeho nové desky (po dlouhých sedmi letech) tudíž bylo velmi značné.

Ovšem, kdo čekal industriální řezničinu ve stylu předchozích tří desek, tak byl asi hořce zklamán. Beck se totiž rozhodl, že přestane na svoji kytaru páchat industriální genocidium a vrhl se na poněkud konvenčnější tvorbu. A aby tuto přeměnu zcela dokonal, tak omezil své vlastní skladby na minimum.

Náplní desky Emotion and Commotion tak jsou  především songy převzaté z opravdu širokého spektra stylů. Snivá kytara tak spojuje staroanglickou koledu Corpsu Christi Carol, Pucciniho árii Nessum Dorma či bluesovou klasiku I Put a Spell On You. Zdánlivě zcela nesouvisející materiál se na Beckově desce prolíná zcela přirozeně.

Co je však pozoruhodné je proměna Beckova stylu. Z neurvalého násilníka, který se z nebohého nástroje pravidelně snažil svojí tremolo pákou znásilnit tón co to dalo, se z ničeho nic (jo, 7 let je 7 let) stává rozněženelý procítěný vypravěč. A vykládá jednu hezkou melodickou linku za druhou.

Tahle deska dost možná vůbec nebude pro klasické Beckovy fanoušky, z jeho poslední diskografie se totiž poměrně zásadně vyjímá. Beck je ale hodně silný v kramflecích a víc co chce hrát. Nejedná se o žádnou křeč či vyhasnutí dávného bouřliváka. Přiznám se, že to co mi prvně přišlo jako neuvěřitelná nuda mne časem čím dál více bavilo.

Deska ale má svá hluchá místa, to nepochybně. Obzvláště Over the Rainbow mám cuky s chutí přeskočit a Elegy For Dunkirk je patetická až hanba. Tam už je té rozvleklosti a procítěnosti i na můj vkus až příliš. Naopak Beck naprosto září v kolaboraci s Joss Stone. Jak I Put a Spell On You, ale především našláplá There's No Other Time chytají ten správný švih. Blahem chrochtnu i u Never Alone s atomosférickou křišťálovou čistotou (Mike Oldfield by z této skladby měl rozhodně radost). Ale co zde dělá Hammerhead je mi trochu záhadou? To je nějaký zapomenutý kus z předchozích desek? Je to super song, dělá album bohatší, ale věřím, že pro mnoho posluchačů, kteří chtějí vysloveně večerní desku tu bude setsakra rušivý. Ale jako singl je to super vypalovačka.

Emmotion and Commotion není deska, která by vás zvedala ze židle a přinášela myšlenku na aplikace rozbrušovačky vůči konferenčímu stolku, naopak, ukazuje zcela jinou stránku tohoto skvělého kytaristy. Nečekejte převratné dílo, Beck jenom natočil klidnější desku a nechal svoji kytaru aspoň trochu dýchat přirozeně. Těžko mu to vyčítat, zcela typicky se opět posunul někam dál když už cítil, že se v jedné louži vymáchal až až. A je to koneckonců Jeff Beck, tak co jste čekali?

Jeffe bude to za 60% je to sice nejslabší deska od prapodivné Crazy Legs z roku 1993, ale žádný vyslovně průšvih to tedy není.

1 "Corpus Christi Carol" (Benjamin Britten)
2 "Hammerhead" (Jeff Beck, Jason Rebello)
3 "Never Alone" (Jason Rebello)
4 "Over the Rainbow" (Harold Arlen, E. Y. Harburg)
5 "I Put a Spell on You" (featuring Joss Stone) (Screamin' Jay Hawkins)
6 "Serene" (featuring Olivia Safe) (Jeff Beck, Jason Rebello)
7 "Lilac Wine" (featuring Imelda May) (James Shelton)
8 "Nessun Dorma" (Giacomo Puccini)
9 "There's No Other Me" (featuring Joss Stone) (Jason Rebello, Joss Stone)
10 "Elegy for Dunkirk" (featuring Olivia Safe) (Dario Marianelli)


* Jeff Beck – electric guitar
* Joss Stone – vocals (tracks 5, 9)
* Imelda May – vocals (track 7, 11)
* Olivia Safe – vocals (track 6, 10)
* Jason Rebello – keyboard
* Pete Murray – keyboard, orchestral arrangement
* Vinnie Colaiuta – drums, percussion
* Clive Deamer – drums
* Earl Harvin – drums
* Alessia Mattalia – drums
* Luis Jardim – percussion
* Chris Bruce – bass guitar
* Pino Palladino – bass guitar
* Tal Wilkenfeld – bass guitar
* Steve Lipson – production
* Trevor Horn – executive production

Paul McCartney - Flaming Pie (1997)

Najde se vůbec někdo neznalý informace, kdo jest Sir Paul McCartney? Legendárního beatla asi není třeba jakkoli představovat, avšak s povědomím o jeho sólové tvorbě je to poněkud horší. Paul nebyl a není takovou mediální ikonou jako je kolega John Lennon a ani není divu, sociální kritika prostě nebyla jeho parketa. Přesto by bylo chybou opomíjet jeho sólovou diskografii, protože se stále jedná o jednoho z nejlepších písničkářů historie.
 

Velice pádným důkazem je deska Flaming Pie z roku 1997. Málokde dostanete tak silný a přesto velice civilní písničkářský počin jako v případě téhle sólovky. Žádné rockové běsnění tedy rozhodně nečekejte. Hlavní cenu v kategorii nástroj alba totiž vyhrála akustická kytara. Jasně, i elektriky se dočkáme, celkem i často, ale tak nějak tohle album prostě zní hodně akusticky a i ta elektrika se zjevně právě vrátila z kadeřnictví, protože je velmi učesaná.

Paul klade důraz na silnou zpěvovou melodickou linku, místy opravdu neuvěřitelně chytlavou, avšak zároveň nemáte pocit, že "tuhle stupidní melodii už z hlavy nevymlátím ani bestofkou německého diska". U něterých desek je zcela oprávněné vinit McCartneyho z produkce kýčovitých popěvků, tentokrát ale tak cítím, že vše je v naprosto správném hudebním formátu a vyznění.

A celková atmosféra? Žádná chmura, maximálně lehounká melancholie, ale jinak pohoda jazz slunného nedělního odpoledne, kde jediné co máte na práci je analýza tvaru oblak.

Tradičně uvedu své oblíbené skladby. Jednoznačně to bude melancholický akustický lovesong Somedays, který osobně považuju za jednen z nejsilnějších songů co kdy McCartney napsal. Ale výběr je opravdu široký a klidně se vsadím, že soft vypalovačky If You Wanna či Used to Be Bad uvedou vaše chodila do podusávacího módu. A co třeba nagradovaná patetická klavírní orgie Beautiful Night? Či vysloveně odpolední pohoda s Heaven on a Sunday? Na něco echt stupidního prosím zapomeňte, tady to nenajdete.

Flaming Pie je tak jednou z McCartneyho nejzdařilejších sólových alb a jeden z nejlepších post-Beatles počinů legendární čtveřic. Paul totiž v 90. letech chytil neuvěřitelně silnou skladatelskou slinu a deska jako je Flaming Pie všem fandům čistého pop/rocku prostě musí zákonitě udělat radost. 85%

All songs written by Paul McCartney, except where noted.
1. "The Song We Were Singing" – 3:55
2. "The World Tonight" – 4:06
3. "If You Wanna" – 4:38
4. "Somedays" – 4:15
5. "Young Boy" – 3:54
6. "Calico Skies" – 2:32
7. "Flaming Pie" – 2:30
8. "Heaven on a Sunday" – 4:27
9. "Used to Be Bad" (with Steve Miller) (Miller, McCartney) – 4:12
10. "Souvenir" – 3:41
11. "Little Willow" – 2:58
12. "Really Love You" (McCartney, Richard Starkey) – 5:18
13. "Beautiful Night" – 5:09
14. "Great Day" – 2:09

* Paul McCartney – vocals, guitars, bass, keyboards, drums, percussion, harmonium, vibes
* Dave Bishop – saxophone
* Richard Bissill – French horn
* Chris "Snake" Davis – saxophone
* Jeff Lynne – vocals, guitars, keyboards
* George Martin – orchestral arrangement
* James McCartney – guitar
* Linda McCartney – vocals
* Steve Miller – vocals, guitar
* John Pigneguy – French horn
* Kevin Robinson – trumpet
* Ringo Starr – drums, vocals, percussion
* Michael Thompson – French horn
* Richard Watkins – French horn
* Geoff Emerick – recording engineer
* Roy Carter – oboe, cor anglais[2]

The Smiths - The Smiths (1984)

Spousta posluchačů žije v takovém nepěkném bludu, že 80. léta byla doba podivného disca a natupírovaých metalistů. Ano, jistě by se takové skupiny našly, ale že by byla tato dekáda chudá na dobrou muziku je po hříchu idea zcela špatná. Dnes se proto mrknem přímo doprostřed této doby na debutový počin jedné z těch hodně zajímavých kapel historie populární hudby - The Smiths.

The Smiths jsou jednou z nejpopulárnějších britských kapel a jestli je nějaký reunion nechutně žádaný, tak je to právě jejich. A hnedle první deska dokazuje proč. Smiths jsou totiž velice nebezpečná hudba u které vám možná nějaký ten čas bude trvat, než vám zaleze pod kůži, pak už se jí ale nikdy nezbavíte. 

Pár důvodů pro to.

Smiths mají ve své sestavě jednu z nejlepších autorských dvojic, která kdy vylezla na pódia. Spojení lkajícího zpěváka Morriseye a kytaristy Johnny Marra bylo jedno z těch osudových. Tihle hoši rozhodně ví jak napsat dobrý song. A právě díky nim získávají Smiths i svůj charakteristický zvuk.

Morriseyho hlas je podivný, lavíruje mezi nářkem mutujícího kluka a sentimentálním barovým zpěvákem. Možná vám bude chvilku trvat, než mu přijdete na chuť, ale brzy budete mít pocit, že jiný hlas tam ani nepatří. Naopak Marrova kytara je neuvěřitelně hravá záležitost, spousty rozložených akordů, spousty drobných vyhrávek. A muzika dostává neuvěřitelnou šiři. Jestli je pro mě někdo mistr doprovodné kytary tak je to právě on. A celý zvuk? Velice zvláštní, místy vykazující post-punkovou chmuru, místy naopak vykoukne hospavý rytmus, který vás nutí podupávat kopýtky. Skladby mají neuvěřitelnou atmosféru a místy budí dojem velice složitých organismus, ačkoli v jádru jsou to prosté obyčejné kytarové písničky.

Debut The Smiths není za až tak hitová deska, že bych něco vyšvihl jako jasný singl. Každý song má svoje charisma. Já osobně preferuji drogovku You've Got Everything Now s naprosto famózní textem a opravdu grandiozně vystavěným refrénem. Nebo natlakovaná Still Ill, to je rytmus, kterému se těžko uhýbá. 

Každopádně, jestli chcete kapelu na celý život vyberte si The Smiths, není na první poslech, ale takové jsou ty nejlepší. Tohle je skvělá písničkařina v skělých aranžích, s neobyčejným zvukem a feelingem. Není to hitová deska, opravdové megahity přišly na deskách dalších. Ale tohle skupina 11 songů si těch 85% rozhodně zaslouží. Pro fandy The Cure a britpopu naprosto povinné.

 

 

The New York Dolls - New York Dolls (1973)

Žádné velké kudrlinky, žádné složité kompoziční práce. Prostě naboostrovat kytaru, sebrat pár kámošů, natočit legendární desku a ovlivnit další generace.... Něco podobného se povedlo kapele New York Dolls na svém debutu.

Hned první skladba desky je krásným ukázkovým příkladem, jak vypadá taková dobová proto-punková šleha. Personality Crisis oplývá klasickým nařvaným neškoleným zpěvem, který mi místy připomíná styl Micka Jaggera a naboosterovanou kytarou, která sem tam neví, jestli hraje sólo nebo doprovod. Punkeři se ale mohou i přesvědčit, že piano je nástroj do takovéhle muziky. Bicí rozhodně nejsou nějak zatěžkané a většinou skladbu ženou dopředu buď přes činely a nebo místy až neandrtálsky znějícím využíváním kotle. Prostě jasná pecka, které však na desce konkuruje nemalé množství kvalitní skladeb.

A namátkou hned nabídneme ve stejném duchu uvařenou Looking for a Kiss nebo jedinečnou peckou se skandovacím motivem „trash", která se překvapivě jmenuje Trash. Tyto skladby s výše zmíněnou Personality Crisis tvoří triumvirát vládnoucí této desce a jsou to prostě nejvíc nejjasnější hitovky. Leč zbytek není moudré podceňovat. Debut New York Dolls si s vatou nebo odpadem netyká ani v nejfantastičtějším snu. .

Pro fanoušky proto-punkových kapel zcela nezbytná deska, pro ostatní výborný začátek s touhle muzikou.

95% - Ukázkové spojení glam-rocku s proto-punkem a jeden ze základních kamenů (ne-li základní) punkové sólové (jestli se tak dá nazvat) kytary. Schválně si pusťte Sex Pistols a přemýšlejte, kde se asi inspirovali. :)

All tracks written by David Johansen and Johnny Thunders, except as noted.
1. "Personality Crisis" – 3:43
2. "Looking for a Kiss" – 3:20
3. "Vietnamese Baby" (Johansen) – 3:39
4. "Lonely Planet Boy" – 4:10
5. "Frankenstein (Orig.)" (Johansen, Sylvain Sylvain) – 6:00
6. "Trash" (Johansen, Sylvain) – 3:09
7. "Bad Girl" – 3:05
8. "Subway Train" – 4:22
9. "Pills" (Bo Diddley) – 2:49
10. "Private World" (Johansen, Arthur Kane) – 3:40
11. "Jet Boy" – 4:40


David Johansen – harmonica, gong, vocals
Sylvain Sylvain – rhythm guitar, piano, vocals
Arthur "Killer" Kane – bass
Jerry Nolan – drums
Johnny Thunders – guitar, vocals


Additional personnel
Todd Rundgren – piano, keyboards, Moog synthesizer
Buddy Bowser – saxophone
Alex Spyropoulos – piano

Santana - Santana (1969)

Trocha blues-rocku na kterém je naroubovaná pekelná latinskoamerická rytmika, tak to bych asi popsal jedničku od Mexikána Santany.

Těžiště desky je spíše v instrumentálkách, což potvrzují stěžejní rytmické orgie Jingo a především hypnotická Soul Sacrifice. A tady tedy vskutku nevím, jestli mám oslavovat perkuse, klávesy nebo kytaru. Inu, stačí se mrknout na památné vystoupení na Woodstocku. To je panečku řežba.

Dáváte-li raději přednost spíše zpěvu, než čisté nástrojové produkci, tak doporučím Evil Ways. Na živáku s Buddy Milesem je dokonce ještě o pár řádu lepší, nicméně studiovku patří k latino-rockové klasice a není radno ji opomíjet.

Carlos Santana je sice skvělý kytarista a má svoji zcela charakteristickou tvář.  Nicméně není to jenom o kytaře. Jeho band jsou totiž muzikanti první kategorie a rozhodně nestojí ve stínu svého leadera. Obzvlášť ty klávesy a zběsilá conga. Jo, jo... Fešné...

Debut Santany řadím mezi to nejlepší, co od něj znám (celou diskografii ještě v uchu nemám, ale postupně napravuji :) a pokud si chcete pustit trochu Mexika do svého přehrávače, tak není důvod tuto desku opomíjet. 85%

 1. "Waiting" (Santana Band) - 4:07
2. "Evil Ways" (Clarence Henry) - 3:58
3. "Shades of Time" (Santana Band) - 3:13
4. "Savor" (Santana Band) - 2:47
5. "Jingo" (Babatunde Olatunji) - 4:23


1. "Persuasion" (Santana Band) - 2:36
2. "Treat" (Santana Band) - 4:46
3. "You Just Don't Care" (Santana Band) - 4:37
4. "Soul Sacrifice" (Santana Band) - 6:34

Joe Cocker - With a Little Help From My Friends (1969)

Chroptící jelen, tak bývá Joe Cocker často charakterizován a nutno poznamenat, že  k tomuto osobitému soulovému zpěvákovi to sedí naprosto přesně. Při příležitosti jeho koncertní návštěvy v naší republice si trošku omrkneme jeho první desku.

Joe Cocker během své bohaté diskografie nebyl nikdy příliš znám jakožto tvůrce originálních písní, ale naopak jeho doménou bývají coververze. A tenhle žánr Joe ovládá se zručností tramvajových chmatáků. Osu jeho první desku tak tvoří vypjaté soulové aranže někdy provařených, někdy, pro našince, téměř neznámých songů. Z těch nejslavnějších uvedeme pochopitelně With a Little Help From My Friends, která je možná i slavnější než originál slovutných Beatles. Dynamické přechody, místy až orgastická vyvrcholení a pochopitelně zmírající jelen a jeho řev lesa. Souputníkem budiž další notoricky známý hit - Don't Let Me Be Misunderstood. Není tak nervní jako slavná verze The Animals, ale naopak si Joe vychutnává každou notu a skladbu koření i hravé varhanické sólo a povinná kytarová tečka na závěr.

Byla by však škoda držet se jen osvědčených hitů, a tak směle můžu doporučit blouznivou lehce disharmonickou Marjorine. Koneckonců Cockerův první mini-hit s hopsavým pianem a rozevlátou slokou. Pozornosti by se mělo dostat i interpretově spoluautorském počinu Sandpaper Cadillac. Vynikající symbióza klavíru a kytaru s podmanivým zpěvem. Trošku mi sice připomíná Summer in the City od Lovin' Spoonful, ale dejme tomu. :)

Najdeme i slabší místa, Dylanova Just Like a Women je taková nijaká a závěrečná I Shall Be Released mě také nějak neuchvátila. Příliš procítěnosti přeci jenom také škodí. 

Závěrem tak zhodnoťme, že Cockerův debut je vysoce podařená deska. Skvělý pozdně šedesátkový zvuk, bombastický, ale nikoli kýčovitý, hrající spíše na efektivitu piana a varhan, než na orchestrální blouznění. Pro fanoušky skvělých zpěváků a soulové muziky je tato deska bezesporu chutným bonbónem. 77%

1. "Feelin' Alright" (Dave Mason) – 4:10
2. "Bye Bye Blackbird" (Ray Henderson, Mort Dixon) – 3:27
3. "Change in Louise" (Joe Cocker, Chris Stainton) – 3:22
4. "Marjorine" (Joe Cocker, Chris Stainton) – 2:38
5. "Just Like a Woman" (Bob Dylan) – 5:17
6. "Do I Still Figure in Your Life" (Pete Dello) – 3:59
7. "Sandpaper Cadillac" (Joe Cocker, Chris Stainton) – 3:16
8. "Don't Let Me Be Misunderstood" (Gloria Caldwell, Sol Marcus, Bennie Benjamin) – 4:41
9. "With a Little Help from My Friends" (John Lennon, Paul McCartney) – 5:11
10. "I Shall Be Released" (Bob Dylan) – 4:35

Bonus Tracks
1. "The New Age of Lily" (Joe Cocker, Chris Stainton) – 2:15
2. "Something's Coming On" (Joe Cocker, Chris Stainton) – 2:15

Evelyn Evelyn - Evelyn Evelyn (2010)

Bývá to rizikový byznys, když se sejdou dva výrazní umělci, aby společně spáchali hudební počin. Dopadá to leckdy nevýrazně či ego jednoho našroubuje toho druhého do role pouhého statisty. O spojení Amandy Palmer (ano, pianistka Dresden Dolls) a písničkáře Jason Webleyho tato slova rozhodně neplatí. Spíš se mi na klávesnici dere spojení "osudové setkání", protože z jejich spolupráce muzikantská chemie doslova príští. 

Evelyn Evelyn je koncepční deskou na které se oba hlavní protagonisti vydávají za siamská dvojčata Evu a Lyn, jejichž životní osud jim lze je těžko závidět. Albem nás tak kromě skladeb samotných čeká i zhruba 20 minut mluveného slova líčící otřesné zážitky obou slečen,rámované mrtvolami, tlející drůbeží, chlípnými strýčky, siamskými sloními dvojčaty a dalšími výstřednostmi. Ale nebojte se, že byste se v těchto pasážích nudili, se slušnou znalostí angličtiny vás příběh vtáhne a nepustí. Pravda, u některých výjevů bych asi neobědval. Ale jestli vydržíte zprávy na Nově, zvládnete i toto.

Hudebně oba hlavní protagonisté nezapomínají na svůj písničkářský původ a deska se tak chvěje v kaberetiérsky šansonových vodách. Místy zatrpkle chmurných, místy až lascivně humorných. Podivnou výjimkou budiž skladba My Space, která místy zní jak sborovka finalistů Česko hledá Superstar s neuvěřitelně levnými eighties bicími a pseudo-Queenovskými kytarami. Nicméně, nepředpokládám, že by to Amanda a Jason mysleli vážně. :) A pro fajnšmekry křehoučká Love Will Tear Us Apart (originál Joy Division) na závěr.

Webleyho křehký hlas a živočišný alt slečny Palmer dávají dohromady pozoruhodné dílo, které fanoušky alternativního písničkářství nemůže nechat chladnými. Osobně jsem velice zvědav, jestli ve své spolupráci budou pokračovat a vyplodí další počin. Protože tohle spojení se opravdu povedlo. 85% (Jedinou kaňkou budiž fakt, že některé hudební motivy již Webley použil na svých předchozích deskách. Ale stejně mu to odpustíte, tak co. :) )

1. "Evelyn Evelyn" - 4:36
2. "A Campaign of Shock and Awe" - 2:39
3. "The Tragic Events of September Part I" - 4:33
4. "Have You Seen My Sister Evelyn?" - 2:13
5. "Chicken Man" - 3:08
6. "Tragic Events Part II" - 11:11
7. "Sandy Fishnets" - 7:04
8. "Elephant Elephant" - 2:26
9. "You Only Want Me 'Cause You Want My Sister" - 3:49
10. "Tragic Events Part III" - 4:15
11. "My Space" - 5:22
12. "Love Will Tear Us Apart" - 2:50 (Joy Division cover)

David Bowie - Diamond Dogs (1974)

Diamond Dogs je první post-Stardustovská Bowieho deska, ale co se hudební stránky týče, tak na předchozí počiny poměrně jasně navazuje a osobně ji k glam-rockovému Bowieho období ještě řadím.

Tematicky však Bowie míří do koncepčních, orwellovských vod, a tak můžeme nalézt paralelu mezi Man Who Sold the World, ačkoli Diamond Dogs jsou rozhodně měkčí. A Ronsových kytarových eskapád se také nedočkáte. Bowie si to povětšinou odehraje sám a od něj prostě nemůžete čekat nějaké velkolepé kytarové kouzlení. To není Davidův styl.

Bowie čerpal inspiraci při cestě po Trans-sibiřské magistrále a zřejmě ho ruské múzy hojně obletovaly, neb materiál vznikl velmi solidní.

Kupodivu nejprofláklejší hitovku Rebel, Rebel zas tolik nemusím, avšak song to rozhodně není špatný a pro mnoho lidí jistě nejlepší skladba desky. Samá pozitiva tak mohu dštít především na Sweet Thing v kombinaci s Candidate nebo na riffovou jízdu 1984. A co třeba titulní skladba? Nebo pochmurná We Are the Dead? Uznale pokyvuji hlavou.

Takže když to shrnu, tak myslím, že pokud máte rádi glam-rockového Bowieho, tak Diamong Dogs vám sednou. Nejsou sice tak našláplí jako Ziggy Stardust a Aladdin Sane, přesto jsou pro mě vysoce nadprůměrné album. 79%

All songs written by David Bowie except where noted.

1. "Future Legend" – 1:05

2. "Diamond Dogs" – 5:56

3. "Sweet Thing" – 3:39

4. "Candidate" – 2:40

5. "Sweet Thing (reprise)" – 2:31

6. "Rebel Rebel" – 4:30

1. "Rock 'n' Roll with Me" (lyrics: Bowie, music: Bowie, Warren Peace) – 4:00

2. "We Are the Dead" – 4:58

3. "1984" – 3:27

4. "Big Brother" – 3:21

5. "Chant of the Ever Circling Skeletal Family" – 2:00

Bonus tracks (1990 Rykodisc/EMI)

12. "Dodo" (recorded 1973, previously unreleased) – 2:53

13. "Candidate" (demo version, recorded 1973, previously unreleased) – 5:09

Personnel

* David Bowie – vocals, guitars, saxes, Moog synthesizer, Mellotron, producer, mixing engineer

* Mike Garson – keyboards

* Herbie Flowers – bass

* Tony Newman – drums

* Aynsley Dunbar – drums

* Alan Parker – guitar on "1984"

* Tony Visconti – strings, mixing engineer

* Keith Harwood – engineer, mixing engineer

Ringo Starr - Y Not (2010)

Ringo Starr dnes slaví kulatých 70. let a to je dobrý důvod se podívat, jak si tento legendární bubeník vede ve své sólové diskografii. Pochopitelně nic nemůže přemazat jeho účinkování v Beatles a hudební šťouralové si jistě upomenou na hostování na mnoha dalších zásadních deskách ať svých kolegů z Beatles či dalších slavných persón. Málokdo však již ví, že Ringo Starr se v 70. letech jakožto sólový performer několikrát podíval do výšin hitparád se songy It Don't Come Easy či Photograph. A co se týče kadence vydávání vlastních počinů, tak je poměrně úctyhodná.

Poslední přírustkem je letošní deska Y Not. Takhle... Od Ringo Starra se už opravdu nečeká dílo měnící historii a ti, kteří stále doufají možná po večerech baští houby, které by vám mykolog s psychiatrem rozhodně nedoporučili.

Ringo nikdy netočil žádné temné nebo svíravé desky, ale právě naopak. Platí za věčného pohodáře a Y Not není výjimkou. Výsledkem je tak 10 příjemných skladeb plné hudební radosti, kde bývalého Beatla doplňuje plejáda jeho hvězdných kamarádů. Kvalita jednotlivých písniček je celkem vyrovnaná, ovšem uslintanou Walk With You s chutí přeskakuju. Tu a tam máte dokonce pocit, že některé melodie jste již někde slyšeli. Srovnat titulní Y Not a Bowieho Fashion se přímo nabízí. Nicméně song je to super a stejně tak vyzvihnu i vtipnou kolaboraci s Joss Stone ve Who's Your Daddy.

Y Not není extra originální počin, dokonce ani nijak vybočuje z Ringova stylu posledních desek. O muzikantském posunu si tak můžete nechat jenom zdát. Ale jak jsem již psal, tady jde o pohodovou záležitost, kterou si odpoledne rozhodně nezkazíte. A vzheldem k tomu, že Ringo na 70 rozhodně nevypadá, tak si zaslouží pocitvých 65%.

Track listing
No. Title Writer(s) Length
1. "Fill in the Blanks" (featuring Joe Walsh[1]) Richard Starkey, Joe Walsh 3:14
2. "Peace Dream" (featuring Paul McCartney on bass) Starkey, Gary Wright, Gary Nicholson 3:34
3. "The Other Side of Liverpool" Starkey, Dave Stewart 3:23
4. "Walk With You" (lead single, a duet with McCartney) Starkey, Van Dyke Parks 4:42
5. "Time" Starkey, Dave Stewart 3:49
6. "Everyone Wins" (a re-recording of a song originally released in 1992 as a B-side) Starkey, Johnny Warman 3:54
7. "Mystery of the Night" Starkey, Richard Marx 4:05
8. "Can't Do It Wrong" Starkey, Gary Burr 3:45
9. "Y Not" Starkey, Glen Ballard 3:49
10. "Who's Your Daddy" (featuring Joss Stone) Starkey, Joss Stone[4] 2:29


* Ringo Starr – Lead Vocals, Drums, Keyboards, Piano, Backing vocals, Percussion
* Steve Dudas – Guitar
* Benmont Tench – Organ, Piano
* Michael Bradford – Bass guitar
* Bruce Sugar – Engineer, Co-producer, Keyboards
* Keith Allison – Guitar, Backing vocals


Guest musicians
* Don Was – Bass guitar ("Who's Your Daddy"), Upright bass ("Can't Do it Wrong")
* Joe Walsh – Guitar ("Fill in the Blanks", "Peace Dream" and "Everyone Wins"), Bass guitar, Backing vocals ("Fill in the Blanks")
* Dave Stewart – Guitar ("The Other Side of Liverpool" and "Time")
* Paul McCartney – Bass guitar ("Peace Dream"), Additional vocals ("Walk With You")
* Billy Squier – Guitar ("The Other Side of Liverpool", "Can't Do it Wrong")
* Edgar Winter – Horns ("Can't Do it Wrong"), Tenor and alto sax ("Who's Your Daddy"), Backing vocals ("Peace Dream", "Everyone Wins")
* Joss Stone – Lead vocals ("Who's Your Daddy")
* Ben Harper – Backing vocals ("Peace Dream")
* Richard Marx – Backing vocals ("Mystery of the Night")
* Ann Marie Calhoun – Violin ("The Other Side of Liverpool", "Walk With You" and "Time")
* Tina Sugandh – Tabla and chanting ("Peace Dream", "Y Not")
* Cindy Gomez – Backing vocals ("The Other Side of Liverpool" and "Time")

The Modern Lovers - The Modern Lovers (1975)

The Modern Lovers jsou pro mě naprosto zásadní a jejich jedinou studiovou desku považuji za jednu z nejlepších desek, které nám 70.léta a vůbec historie nabídla. Především na poli proto-punkových a písničkářských desek září jako hvězdička blýskavá. Hledáte-li tak pravé nástupce rozpadnuvších se Velvet Underground, byli to právě Moder Lovers, kdo zvedli jejich hudební veslo.

Frontman Jonathan Richman dokazuje, že je skvělý písničkář. Jeho nesmělý, nalomený a místy melancholický hlas skvěle padne do zvuk ostatních moderních milenců, kteří tehdy rozhodně nebyli jen nějaká doprovodná kapela . Vše sedí jak má, obzvlášť výborně fungující klávesy, které umí nahodit přesně tu atmosféru, která je potřeba. Nečekejte žádné bombastické aranže, tahle deska bublá písničkářským vyzněním a i když je místy rockověji šlapající, tak se nedivte i naléhavosti, často až depresivnímu nádechu.

Nenašel jsem slabé místo. Nevím jestli mám glorifikovat legendární pecku Roadrunner, kterou taky hrál kde kdo, skvěle otextovaného Pablo Picassa , gradující I'm Straight, tesknou Hospital, houpavou kolovrátkovou Girl Friend. Ne, nemá smysl popisovat každou skladbu. Každou uctívám. :)

Modern Lovers jsou pro fandu muziky stylu Velvet Underground pravé požehnání a deska, které není těžké propadnout. Pánové, za tento počin se vám hluboce klaním.

100% jako vyšitých.

1. "Roadrunner" – 4:04

2. "Astral Plane" – 3:00

3. "Old World" – 4:00

4. "Pablo Picasso" – 4:15

1. "She Cracked" – 2:53

2. "Hospital" – 5:31

3. "Someone I Care About" – 3:37

4. "Girlfriend" – 3:51

5. "Modern World" – 3:40

1989 CD reissue bonus tracks

1. "I'm Straight" – 4:18

2. "Dignified and Old" – 2:29

3. "Government Center" – 2:03

* Jonathan Richman – vocals, guitar

* Jerry Harrison – piano, organ, backing vocals

* Ernie Brooks – bass, backing vocals

* David Robinson – drums, backing vocals

Peter Frampton - Wind of Change (1972)

Frampton nám opustil Humble Pie, pozval si hvězdou sestavu a natočil si sólovku. Jak to dopadlo?

No, jsem trošku rozpačitý. Mám rád Framptonův jásavý zpěv, který ve mě často navozuje pocity pohodových dní, kdy se vše daří a život si vykračuje vycházkovým tempem.

Jenomže Framtpon má trošku problém s materiálem a docela záleží na písničce, jestli ho právě chytla múza. Tak třebas Wind of Change je parádní kus a riffová kytarovka It's a Plain Shame si také zaslouží pochvalu. I cover Jumpin' Jack Flash mi přijde velmi zdařilý a Framptonovo podání sice není tak nagradované jako originál, ale Peter vás svým hlasem dovede rychle oblbnout.

No a teď už s chválou začneme trošku šetřit. All I Wanna Be by slušelo trošku zkrátit, 6 a půl minuty mi přišlo fakt hodně i na tak půvabnou podfantofláckou skladbu. Kdo zná Comes Alive, jistě mi dá za pravdu, že jen s akustikou zní daleko lépe.

Frampton má bohužel také sklon cukrovat své skladby jako o život, a tak místy mé punkové srdce nervózní tluče, snad ve snaze, abychom už se vymotali k další skladbě, která přinese trošku švihu a méně patosu. Lodger a Hard budiž toho svědky.

Celkově hodnotím 50%, ale je to hodně nevyrovnaná deska. Další důkaz, že hvězdná sestava hvězdnou muziku nedělá.

Track listing


All song are written by Peter Frampton except "Jumpin' Jack Flash", which is written by Mick Jagger and Keith Richards


1. "Fig Tree Bay" – 3:36
2. "Wind of Change" – 3:05
3. "Lady Lieright" – 2:56
4. "Jumpin' Jack Flash" (Jagger, Richards) – 5:20
5. "It's a Plain Shame" – 3:14
6. "Oh for Another Day" – 3:53
7. "All I Wanna Be (Is by Your Side)" – 6:36
8. "The Lodger" – 5:44
9. "Hard" – 4:30
10. "Alright" – 4:26


* Peter Frampton - double bass, bass guitar, guitar, electric guitar, acoustic guitar, keyboards, vocals
* Rick Wills - double bass, bass guitar
* Mick Gallagher - piano, clavinet, electric piano, hammond organ, organ, hammond B-3, synthesizer, moog synthesizer, Fender Rhodes, harpsichord, keyboards
* Mike Kellie - drums, percussion

Mott the Hoople - Mott the Hoople (1969)

Tak ačkoli moji hlavní favoriti z tvorby Mottlů leží v letech 1972-4, tak debut poslouchám snad nejčastěji. Takovouhle muziku nechávat ležet ladem by byl hřích.

Mottlové jsou především rocková kapela, a tak to pochopitelně dovedou pořádně rozvášnit imaginární kotel. Na druhou stranu však u mikrofonu stojí Ian Hunter. A ten má hodně dylanovský projev především ve chvílích, kdy se řinčící doprovod stáhne do pozadí a vystoupí jehovroucí hlas... No, dobré to je. :)

Toho Dylana mi nejvíc připomíná Laugh at Me, kde prostě slyším varhaníka Koopera v Like a Rolling Stone. Naopak Rock and Roll Queen je šlupka ukutá v slušivém rockerském hávu a závěrečná jízda se skandovacím refrénem bezpodmínečně nutí hoblovat imaginární kytaru.

Jinak Mottlové si troufli i na několik coverů, které v podstatě tvoří půlku desky. You Really Got Me instrumentální oděv sluší a Ohio oproti dokonale harmonické verzi CSNY zní sice místy jako vyřváčka, ale jako námitek nemám.

75% - Celkově hodnotím jako vysoce nadprůměrný debut. Máte-li rádi vintage hard rock a dávate přednost živelnosti přes vyumělkovanou produkcí, tak veřím, že si tuhle desku užijete. Jako kdyby Bob Dylan hrál s hard-rockovou kapelou :)

1. "You Really Got Me" (Ray Davies) 2.55

2. "At the Crossroads" (Doug Sahm) 5.33

3. "Laugh at Me" (Sonny Bono) 6.32

4. "Backsliding Fearlessly" (Ian Hunter) 3.47

5. "Rock and Roll Queen" (Mick Ralphs) 5.10

6. "Rabbit Foot and Toby Time" (Mick Ralphs) 2.04

7. "Half Moon Bay" (Mick Ralphs, Ian Hunter) 10.38

8. "Wrath and Wroll" (Guy Stevens) 1.49

9. "Ohio" (Neil Young - bonus track on 2003 CD re-issue) 4.26

10. "Find Your Way" (Mick Ralphs - bonus track on 2003 CD re-issue) 3.30

Personnel

* Ian Hunter - lead vocals, piano

* Pete "Overend" Watts - bass

* Mick Ralphs - lead guitar, vocals

* Verden Allen - organ

* Dale Griffin - drums

The White Stripes - White Blood Cells (2001)

White Blood Cells je deska, která White Stripes vynesla mezi rockovou elitu 21.století. Lví podíl na tom měla i geniálně audiovizuálně ztvárněná punkově čpící vypalovačka Fell In Love With a Girl. Kdo neviděl kultovní LEGO videoklip, tak neví, o co přichází

Deska však pochopitelně není o jednom singlu. Jack & Meg opět válí a vaří pekelně návykovou směsku. S kytarou osolenou na brutálně šťavnaté zkreslení, s melodikou pevně drženou na rockové uzdě

Najevo probublává i fakt že Jack má nejen blues-punkové kořeny, ale hledá inspiraci i v country, Důkazem budiž výtečná hitovka Hotel Yorba. Cowboye však zklamu, na opravdové flirtování s country si ještě dvě desky počkáme. Téhle fošně tak vládne pevnou rukou elektrická kytara servírující ostré riffy, v kontrastu s Meg, která má výjimečný talent na to, kdy nebubnovat.

White Blood Cells v podstatě navazuje na předešlou De Stijl, kterou jakoby dobrušuje do větší hitovosti. Mám o fous radši předchozí dílo, což ale nemění nic na tom, že se jedná o nehorázně dobrou muziku. White Stripe tak opět potvrdili výsadní místo v mých žebříčcích, co se současné, ale vlastně i té postarší muziky týče. 85%

1. "Dead Leaves and the Dirty Ground" – 3:04
2. "Hotel Yorba" – 2:10
3. "I'm Finding It Harder to Be a Gentleman" – 2:54
4. "Fell in Love with a Girl" – 1:50
5. "Expecting" – 2:03
6. "Little Room" – 0:50
7. "The Union Forever" – 3:26
8. "The Same Boy You've Always Known" – 3:09
9. "We're Going to Be Friends" – 2:22
10. "Offend in Every Way" – 3:06
11. "I Think I Smell a Rat" – 2:04
12. "Aluminum" – 2:19
13. "I Can't Wait" – 3:38
14. "Now Mary" – 1:47
15. "I Can Learn" – 3:31
16. "This Protector" – 2:12


* Jack White – guitar, piano, Vocals
* Meg White – drums, background vocals

Come Together - Cover

Ahoj čtenáři,

Ode dneška mám tu možnost (za laskavého svolení Kneekala) zde ukájet svoji kryptofašistickou touhu šířit svoje znalosti.

Rad bych zde s Vámi sdílel trošičku jiné hudební špíčky než Kneekal a snad tak aspoň trošku tento blog obohatil. Jedním okruhem kterým bych se rád zabýval jsou covery, někdy méně známých předloh.

Což ale nebude dnešní případ. Co takhle začít nějakou klasikou ?

Beatles – Come together (Lennon/McCartney, album Abbey Road, rok výroby 1969)
Píseň není asi nutné šířeji představovat, kdo z nás by si nepamatoval ten chytlavej rytmus a návykovej kytarovej riff? Jediné snad co by stalo za zmínění je múza písně. Tím byl kandidát na guvernéra státu Californie Timothy Leary a jeho kampaň Lets get it together, který byl však uvězněn za drženi marihuany, ještě v průběhu kampaně.

Jako první cover uveďme verzi od Aerosmith r.v. 1978 ze soundtracku k filmu Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band. I když je to verze, která je asi nejvíce věrná předloze (min z těch dnešních), jižansky plechový zvuk kytar a charakteristicky hlas Stevena Tylera dává celé písni ten správný hardrockový kabát. Když by měl tuto verzi shrnout jednou větou - žádná revoluce, ale výborná práce, která tupě nekopíruje předlohu. Byť hlavně ve formě ne obsahu.

Další na paškálu je verze Robina Williamse (herec, komik a příležitostný zpěvák a Bobbyho McFerrina (chodící multiinstrument, dirigent a až nechutně optimisticky hnědo Američan). Píseň nahráli v roce 1990 na tributovém album In my life. Tato verze je specifická tím, že „cítit“ symfonickou hudbou. A to přesto že jsou zde použity nástroje jako kytara, hammondky a McFerrin samotný, jehož anžmá se rozhodně nezapře. Stejně jako je evidentní, že oba jsou to komici. Je to prostě sranda .

Do třetice jedna libůstka. Lynne Arriale americká jazzová pianistka, která se předlohou spíše jen inspirovala a dala obrovsky prostor svému vidění hudby. Perfektně zpracované téma, úžasná nálada, výborně skloubený doprovod. Pro milovníky pianového jazzu záležitost srovnatelná např. s Chick Coreaou.

Všechny tři verze považuji za úspěšné covery do hodně rozličných stylů, což je alespoň pro mě základ úspěchu. Zahrát píseň stejně zvládne kapela na vesnické zábavě. Zahrát ji po svém a někdy i lépe, to je ten bod kde vzniká umění.

Poledník

Queen - Innuendo (1991)

Nevím jak to bylo na přelomu 80. a 90. let, ale po ušmudlané Miracle se muselo Innuendo jevit jako naprosto nečekaný počin. Ony celé 80. jsou pro mě u Queen vcelku průměr, ale s novým desetiletím je vše špatné odpuštěno.

Innuendo je prostě deska, která dovede chytnout za srdce, hrábnout do duše... Když hřmí titulní skladba, tak mi vždycky běhá mráz po zádech. Stejně tomu je i u finální Show Must Go On se zdrcujícím závěrem, která by jistě donutila k slzám i drsňáka norrisovského formátu.

Na Innuendu je hodně skladeb, které mám rád, ale zmíním hlavně našláplou vypalovačku Headlong, skeptickou Don't Try So Hard a nebo velmi solidní tvrďárnu The Hitman.

Žel i chybky se najdou a tituly jako Delilah popř. tradiční Taylorova šílenost Ride the Wild Wind mi zrovna pod nos moc nejdou. I přes ně považuji Innuendo za více než důstojnou tečku za působením skupiny Queen ve své klasické sestavě. Z desek vydaných v 80. a 90. letech patří s The Game suverénně k tomu nejlepšímu.

75%

1. "Innuendo" 6:29

2. "I'm Going Slightly Mad" 4:22

3. "Headlong" 4:39

4. "I Can't Live with You" 4:35

5. "Don't Try So Hard" 3:39

6. "Ride the Wild Wind" 4:41

7. "All God's People" (Queen, Mike Moran) 4:19

8. "These Are the Days of Our Lives" 4:12

9. "Delilah" 3:32

10. "The Hitman" 4:52

11. "Bijou" 3:36

12. "The Show Must Go On" 4:24

* Freddie Mercury: Lead vocals, piano

* Brian May: Electric guitars, vocals

* Roger Taylor: Drums and percussion, vocals

* John Deacon: Bass

o All members also contributed backing vocals, synthesisers, and programming

Guest musicians:

* Steve Howe: Classical Guitar duo with May("Innuendo") (Credited as "Wandering Minstrel")

* Mike Moran: Piano, Synthesisers, Programming ("All God's People")

* David Richards: Producing, Engineering, Synthesisers, Programming

* Brian Zellis: Programming

* Noel Harris: Assistant engineer

* Justin Shirley-Smith: Assistant engineer

Nick Cave & The Bad Seeds - From Her to Eternity (1984)

Pokud patříte k těm, kteří mají v uchu Cavea z 90. let a chcete prozkoumat jeho počátky, tak se připravte na poněkud drsnou jízdu.

From Her To Eternity je nesmírně temná deska, nikoli melancholická, ale zlobná a pulsující. Temné piano, industriální ruchy, zlomený Caveův hlas, vše pořádně omotané undergroundovou pavučinou, žádný popík...

Začátek ještě relativně nevinný, zádumčivá Avalanche od Cohena se drží v klavírních vodách, kde nervní bicí jen sem tam protínají klidnou hladinu. Jenomže Cabin Fever už není muzika pro malé děti. Tato industriální šamanská zuřivost si mě našla až na několikátý poslech.

Královská je "asi zbíječkou" prošpikovaná nervní From Her To Eternity, která vhání krev i do posledních částí vašeho těla. Na konci i v druhé, stravitelnější verzi z filmu Himmel Über Berlin.

Jak vysvobození z nočních můr se může jevit klidnější cover In the Ghetto a The Moon Is In the Gutter, které přeci jenom nezáří hlukovým řeřavěním. Leč na LP je nenajdete.

Sotva jste si odpočli, tak je tu "Achtung!" Saint Huck - gradující skladba s vyjícím Cavem a gotickým zvonem. I poslední skladby se nenechávají zahanbit a zatímco Wings Off Flies místy zuří jak Etna v nejlepších letech, tak téměř desetiminutová A Box For Black Faul zastihuje mistra v klidnější klavírním rozpoložení. Krásný dojezd.

Hoj, to jsem rozepsal, ale From Her to Eternity je velice zajímavá deska. Dlouho jsem se do ní dostával, protože tohle post-punkové industriální písničkaření není lehká záležitost.

83% - Pro mě dříve opomíjená, dnes naprosto ohromující deska.

1. "Avalanche" (Leonard Cohen) – 5:13
2. "Cabin Fever!" – 6:11
3. "Well of Misery" – 5:25
4. "From Her to Eternity" – 5:33
5. "In the Ghetto" (Mac Davis) – 4:06 (CD only)
6. "The Moon Is in the Gutter" – 2:36 (CD only)
7. "Saint Huck" – 7:22
8. "Wings off Flies" (Cave, Peter Sutcliffe, Jim Thirlwell) – 4:06
9. "A Box for Black Paul" – 9:42
10. "From Her to Eternity" (1987 version from the Wim Wenders film Der Himmel Über Berlin) – 4:35 (CD only)


* Nick Cave – vocals, lyrics, hammond, harmonica
* Hugo Race – guitar, vocals
* Anita Lane – lyrics
* Mick Harvey – drums, vocals, piano, vibes
* Barry Adamson – bass, vocals
* Blixa Bargeld – guitar, vocals

The Dictators - Go Girl Crazy! (1975)

Jestli bych měl někdo sbírat ceny za vtip na hudebních dílech, tak by to byli Dictators za svou prvotinu. Takhle zábavný špinavý raný punk se totiž jen tak nevidí.

Hudebně se hodně vyhází ze základů, které před pár lety položili Stooges a velkou měrou vybrousili New York Dolls. Jenomže Dictators nejsou žádná kopírka, ale skupina kombinující naboostřené kytary, místy až neandrtálské bicí, arogantní, ale zároveň kouzelně sebejistý, místy mírně falešný zpěv a dochutili to pořádnou porcí vtipné kaše.

Ono, kdo kdy slyšel jejich úpravu klasického 60. pop fláku I Got You Babe (původně Sonny & Cher), tak se musel chlámat. Jak bych vám to popsal... No, představte si, že sedíte s kolegama muzikantama ve studiu, už jste slušně nalitý, a tak si jen tak z legrace střelíte I Got You Babe. Že nemáte ženskou? Na co? Dva chlapi to zvládají daleko líp. Kdo jednou vyzkoušel, nechce jinak :).

Nesmrtelnou klasikou tzv. newyorské scény je i teatrální (I Live For) Cars and Girls, kde pánové do syrového rocku narvali vokály ve stylu Beach Boys. Naprosto nehorázné, naprosto skvělé.

Mohl bych psát dál a dál a chválit jednu skladbu za druhou, ale jednou slyšet je lepší, než 10x číst, takže jen malou připomínku. Nevím, jestli ta kytarová sóla hraje Kempner nebo The Boss, ale jsou výtečná. Žádné mydlinky, kudrlinky, běhy nahoru dolu, žádná precizní práce té či oné ruky. Ne, přirozená, syrová, místy lehce falešná (no a co:) ale zároveň skvěle padnoucí práce. Tlesky tlesk, kytara dle mého gusta. Přirozenost über alles.

Neprávem trochu přehlížená proto-punková perla, která není o nic horší než tvorba daleko známějších Stooges popř. New York Dolls. Jeden ze spojovacích článků mezi proto-punkem první poloviny 70.let a punkem té druhé má u mě vždy jistých 90%.

Except where otherwise noted, all tracks composed by Andy Shernoff.
1. "The Next Big Thing" – 4:20
2. "I Got You Babe" (Sonny Bono) – 4:08
3. "Back to Africa" – 3:35
4. "Master Race Rock" – 4:13
5. "Teengenerate" – 3:24
6. "California Sun" (Henry Glover, Morris Levy) – 3:04
7. "Two Tub Man" – 4:08
8. "Weekend" – 4:00
9. "(I Live For) Cars and Girls" – 3:56


* Ross "The Boss" Funicello – lead guitar, background vocals
* Scott Kempner – rhythm guitar
* Stu Boy King – percussion, drums
* Handsome Dick Manitoba – lead vocals, secret weapon
* Andy Shernoff – lead vocals, bass, keyboards

The Yardbirds - Five Live Yardbirds (1964)

Takhle to vypadá, když se hraje s nadšením.

Yardbirds mám sice nejraději s Beckem, ale koncert s Claptonem má své neopakovatelné kouzlo. Nejedná se sice o nějakou precizní nahrávku, přeci jenom je to živák a jsou to mlaďoši, tudíž je to blues pěkně od podlahy. Žádné lkající táhlé smutné melodie.

Možná vás překvapí, že se mi daleko víc, než Claptonova kytara, líbí Relfova harmonika (obzvlášť v skvěle odzpívané a zahrané I'm a Man), která mi k tomu jejich tehdejšímu soundu pěkně sedne. No a entuziastické publikum? Nadšené ječení, klubová atmosféra, prostě půlka 60. let.

CD verze navíc přináší rovných 10 bonusových skladeb s klasikami typu I Wish You Would nebo moji oblíbenou A Certain Girl.

No já to vidím na 78%, holt takovéto živáky si dám rád.

1. "Too Much Monkey Business" (Chuck Berry) – 3:51

2. "Got Love If You Want It" (Slim Harpo) – 2:40

3. "Smokestack Lightning" (Howlin' Wolf) – 5:35

4. "Good Morning Little Schoolgirl" (H. G. Demarais) – 2:42

5. "Respectable" (O'Kelly Isley, Ronald Isley, Rudolph Isley) – 5:35

6. "Five Long Years" (Eddie Boyd) – 5:18

7. "Pretty Girl" (Bo Diddley) – 3:04

8. "Louise" (John Lee Hooker) – 3:43

9. "I'm a Man" (Bo Diddley) – 4:33

10. "Here 'Tis" (Bo Diddley) – 5:10

* Eric "Slowhand" Clapton – lead guitar

* Chris Dreja – rhythm guitar

* Jim McCarty – drums

* Keith Relf – lead vocals, harmonica

* Paul "Sam" Samwell-Smith – bass guitar

Uriah Heep - Very 'eavy... Very 'umble (1970)

Nepatřím k fanouškům Uriah Heep a z hard rocku už jsem zřejmě definitivně vyrostl, ale sem tam dostanu chuť zase si pustit tuhle pro mě lehce old-school music. Dneska to padlo na debut Uriah Heep.

Gypsy je klasika, stále dobrá, stále skvělá a rozhodně nejlepší skladba, kterou jsem od UH slyšel a přiznám se, že je asi jediná skladba, kterou bych z této desky upřednostnil. Pozoruhodný je však také bluesový výlet Lucy Blues.

Jinak je to prostě fajný hard-rock, s patřičným patosem, hradbou varhan, ječivých vokálů a s velice solidními muzikantskými výkony.

Pro fanoušky hard-rocku se dozajista jedná dílo u kterého bych se divil, že by jim bylo zahaleno rouškou tajemství. Pro ostatní zřejmě deska bez které se dá bez problému žít i když muzika to rozhodně špatná není. :) 55%

1. "Gypsy" (Mick Box, David Byron) – 6:37
2. "Walking in Your Shadow" (Byron, Paul Newton) – 4:31
3. "Come Away Melinda" (David Hellerman, Fran Minkoff) – 3:46
4. "Lucy Blues" (Box, Byron) – 5:08
5. "Dreammare" (Newton) – 4:39
6. "Real Turned On" (Box, Byron, Newton) – 3:37
7. "I'll Keep On Trying" (Box, Byron) – 5:24
8. "Wake Up (Set Your Sights)" (Box, Byron) – 6:22


Band members
* David Byron – lead vocals
* Ken Hensley – piano, organ, mellotron, slide guitar, vocals
* Mick Box – lead & acoustic guitar, vocals
* Paul Newton – bass guitar, vocals
* Nigel Olsson – drums, percussion


Additional musicians
* Alex Napier - drums (tracks 1–3, 6–8)
* Colin Wood - keyboards ("Come Away Melinda", "Wake Up (Set Your Sights)")
* Keith Baker - drums ("Bird of Prey")

MC5 - Kick Out the Jams (1969)

Kick Out the Jams, motherfuckers!!!! Při tomhle pokřiku mám vždycky chuť prohodit svoji malou televizku skrz okno. Naštěstí se ovládám. Zatím.

Neuvěřitelné jak brutální a syrový živák natočila tahle parta detroitských vandalů v době sladkých šedesátek. Muzika místa ostrouhaná ne na kost, ale na samotnou kostní dřeň. Nařvané, ohulená, sršící energií, drtící slabé povahy. Dokonce i nevinné blues Motor City Is Burning je zprzněno způsobem krutozlým a to se raději ani nezmiňuji o psychopatickém psychedelickém kousku Starship.

Výtka. Politický podtext, fuj fuj...  MC5 byli po čertech angažování a já se přiznám, že agitku v muzice nemusím. Proslovy typu "brothers and sister, bla bla bla..." tedy prostě musím přežít.

Ale jinak je to řežba největšího kalibru, která by neměla ve sbírce správného výtržníka chybět. Dobové rádoby hard kapely jsou v porovnání s MC5 uslintaní žabaři. Tudíž, chcete-li vidět, že i v 60. letech to některé kapely uměli drhnout až krev z rukou stříkala, tak si schválně pusťte debutovou desky téhle americké bandy. Z téhle muziky musely slézt zhuleným hipíkem jejich špinavé nehty... 80%

All tracks composed by MC5; except where indicated

1. "Ramblin' Rose" (Fred Burch, Marijohn Wilkin) – 4:15

2. "Kick Out the Jams" – 2:52

3. "Come Together" – 4:29

4. "Rocket Reducer No. 62 (Rama Lama Fa Fa Fa)" – 5:41

5. "Borderline" – 2:45

6. "Motor City Is Burning" (Fred "Sonic" Smith credited with writing the song although it was written by Al Smith) - 6:04

7. "I Want You Right Now" (C. Frechter, L. Page) – 5:31

8. "Starship" (MC5, Sun Ra) – 8:15

Personnel

* Rob Tyner - vocals

* Wayne Kramer - Lead Guitar, Backing vocals

* Fred "Sonic" Smith - Rhythm guitar, Lead Guitar, Backing Vocals

* Michael Davis - bass

* Dennis Thompson - drums

* Brother J. C. Crawford - spiritual advisor