David Bowie - Pin-Ups (1973)

David Bowie je známá měňavka, a ačkoli bylo jeho převtělení do mimozemského Ziggyho Stardusta z kategorie zásadních, čas změny pomalu nacházel. Éru glam-rockového übermensche tak završila předělávková deska Pin-Ups.

V zásadě od alb složených z coververzí nečekám nějaké velké dílo. Většinou chce spíš kapela vzdát hold svým vzorům a nějak po svém připomenout na čem že to vyrůstali. Bowie proto zabořil své nenechavé hudební pracky do psychedelických garážových šedesátek.

Což o to, na vkusu bychom celkem shodli. The Who, Kinks, Pretty Things, Pink Floyd, Yardbirds jsou fajní muzikanti a vybraný materiál mi poměrně sedí. Ovšem mám důvodné pochyby, jestli bych si některou skladbu pustil raději, než původní verzi.

Zahanben přiznávám, že některé originální počiny jsou mi zahaleny tajemstvím a je to případ i zřejmě nejlepší skladby desky - Sorrow. Vysoce hodnotím i I Can't Explain, které saxík velice sluší a potom See Emily Play s doslova klasickým zakončením.

A jaký je zbytek? Ale jo, máte-li rádi šedesátky a rozumíte si s Bowieho tvorbou 70. let, tak budete spokojeni. Desku si možná ještě někdy poslechnete a sem tam se vrátíte k nějakému singlíku. Nicméně na Bowieho je tohle slabší kus, který se mezi jeho skvělými deskami snadno propadne k zapomnění.

Pohodová deska, která neurazí - nenadchne. Tak těch 50%

1. "Rosalyn"
2. "Here Comes the Night"
3. "I Wish You Would"
4. "See Emily Play"
5. "Everything's Alright"
6. "I Can't Explain"
7. "Friday on My Mind"
8. "Sorrow"
9. "Don't Bring Me Down"
10. "Shapes of Things"
11. "Anyway, Anyhow, Anywhere"
12. "Where Have All the Good Times Gone"

The Tiger Lillies - Bad Blood and Blasphemy (1999)

Jsou kapely často pro mainstreamovou skupinu posluchačů zcela nestravitelné. Na druhou stranu je zde vždy nezanedbatelná masa nadšených obdivovatelů, která nešetří slovy jako jsou "kultovní, zásadní, pro fajnšmekry atp.". Britská kabaretiárská trojice The Tiger Lillies mezi takové hudebníky bezpochyby patří.

Z bohaté diskografie je místy obtížné vybrat nějaké to stěžejní dílo, nicméně určitě se s mnohými fanoušky shodnu, že deska Bad Blood and Blasphemy patří mezi nejpovedenější.

Ne, není oproti předchozím deskám nějak novátorská. Stále zde máme vykastrovaný patetický falzet, kaberetiérskou harmoniku, rozvážnou basu a poměrně netradiční minimalistický přístup k bicím. Nicméně, Lillies zde měli výjimečně zručnou skladatelskou ruku.

Skupina 15 morbidních skladeb nás provede obchodem s dětmi, pálením všeho hořlavého či vraždami nejrůznějšího charakteru. A srdce dekadentního hudebního úchyláka může jenom jásat, protože velká část těchto skladeb má sakra hitový potenciál. Sice ne pro Evropu 2, ale na pro šansoniérské zvrhlíky zcela jistě.

Geniální je bezesporu hnedle první - Bad, kde se jen těžko ubránit svírávé otázce "Am I bad?" zatímco sháníte pro malé děti nějaké ty perverzáky. Start the Fire naopak ukojí srdce pravého pyromana a skladba Crack of Doom je přímo ideální, aby vás svou nevyhnutelností osudu vytáhla z těžké životní deprese..

Na závěr si zaskotačte s rozšafnou Swing 'Em High a zhodnoťte si, co jste to vlastně slyšeli?

The Tiger Lillies a jejich punkový kabaret v jedné ze svých nejlepších podob. Takže, jestli máte rádi zvrhlou šansoniérskou muziku, jste na správné adrese.

1 Bad

2 Killer

3 Car Crash

4 Maria

5 Start a Fire

6 Soho Boy

7 Neighbour

8 Angel

9 XYZ

10 Crack Of Doom

11 Clown

12 Rapist

13 Salvation

14 Dead Souls

15 Swing 'em High

Sting - The Dream Of The Blue Turtles (1985)

Sting je postavou poměrně provařenou, takže netřeba tolik představovat. Tedy hurá na jeho první regulérní studiovou desku.

Při poslechu The Dream od the Blue Turtles se skoro nechce věřit, že tenhle Anglán kdysi začínal na punkových rytmech. Od nějakých elektrických hrátek je totiž tahle deska hodně očesaná. Své místo pod sluncem si tak vydobyl klavír a klávesy obecně plus citlivě doplněné dechovou složkou. Tu vykoukne řádivý, podmanivý saxofon, tu se blýskne rozvážný klarinet. Komentovat Stingův vokální výkon je zřejmě zbytečné. To je zpěvák z kategorie "jeho party odmítají jiní zpívat" a osobně patří mé oblíbence v téhle oblasti. Nejen barva hlasu, ale i jeho frázovací schopnosti jsou neuvěřitelné. 

Dostáváme tak kolekci 10 skaldeb v příjemném pop/rockovém vyznění, které je silně šmrncnuto jazzovým pojetím. Pro fanoušky bílého zvonivého reggae, což byla doména jeho bývalé kapely The Police, se ale také najdou nějaké ty kousky (třeba plážová Love Is The Seventh Wave).

Vyberme zas nějaké ty favoritní skladby. Tak naprosto určitě nevynechejte parádní Russians. Hudba je z dílny S. Prokofieva, kombinace klasiky a populární hudby se zde páří s přirozeností králíků. Pozoruhodný je i cover vlastní písničky. Shadows in the Rain jsou narozdíl od verze The Police jasnou a našlapanou, skoro až bigbandovou, peckou. Vypíchnu ještě refrénovku Fortress Around Your Heart jakožto hezký příklad toho, jak se mají vkusně dělat popové rádiovky.

Stingův sólový debut je povedený. Pokud hledáte vkusný, příjemný pop/rock, tak s touhle vysoce vyrovnanou deskou těžko šlápnout vedle. 78%

All songs written by Sting except as noted.

1. "If You Love Somebody Set Them Free" – 4:14

2. "Love Is the Seventh Wave" – 3:30

3. "Russians" (Prokofiev, Sting) – 3:57

4. "Children's Crusade" – 5:00

5. "Shadows in the Rain" – 4:56

1. "We Work the Black Seam" – 5:40

2. "Consider Me Gone" – 4:21

3. "The Dream of the Blue Turtles" – 1:15

4. "Moon over Bourbon Street" – 3:59

5. "Fortress Around Your Heart" – 4:48

Big Star - #1 Record (1972)

Když jsem se minulý měsíc dočetl v MF Dnes o úmrtí Alexe Chiltona, nebyl jsem překvapen pouze jeho skonem, nýbrž i faktem, že česká média tuto smutnou událost postřehla a zveřejnila.

Alex Chilton a jeho kapela Big Star totiž patří mezi umělce, kteří se sice nikdy nestali mainstreamovými hvězdami, ačkoli ovlivnili mnoho dalších hudebníků. Ruku si tak můžou podat s The Stooges, The Velvet Underground, Television a dalšími komerčně nedoceněnými velikány.

Mrkněme tedy blíže na debut téhle kapely.

Desku #1 Record bych charakterizoval především jako hudební skvost balancující na hranici sladkobolného písničkáření a elektrickými kytarami šlehlého pop/rocku. Nemyslím tím tedy žádnou tvrďárnu, ale spíše úderné podpoření skadatelského mistrovství. Na téhle desce má totiž skoro každá skladba ambice být hitem.

Takže stačí jenom vybírat...

Máte-li chuť na nějakou tu pecku, tak nelze nedoporučit Feel, bluesovou figurou řízlou Don't Lie to Me a nebo našláplou tleskačku When My Baby's Beside Me. Psychedelickou škatluku reprezentuje India Song, ale dáváte-li přednost křehkým akustickým vybrnkávačkám, tak nesáhnout po Thirteen (fandové Elliotta Smithe možná znají) by bylo trestuhodné.

Dle mého skromného názoru udělali svým debutem pořádný zářez do dějin populární hudby a je škoda, že povědomí o téhle skvělé kapele je v Čechách tak nízké. Takže, máte-li  rádi Beatles, brit-pop nebo třeba R.E.M., tak věřím, že tomuhle kousku přijdete na chuť.

100% - mistrovský pop/rock. Biografii téhle kapely můžete na těchto stránkách najít taktéž.

All songs by Chris Bell and Alex Chilton, except where noted.


1. "Feel" – 3:34
2. "The Ballad of El Goodo" – 4:21
3. "In the Street" – 2:55
4. "Thirteen" – 2:34
5. "Don't Lie to Me" – 3:07
6. "The India Song" (Andy Hummell) – 2:20
7. "When My Baby's Beside Me" – 3:22
8. "My Life Is Right" (Bell, Eubanks) – 3:07
9. "Give Me Another Chance" – 3:26
10. "Try Again" – 3:31
11. "Watch the Sunrise" – 3:45
12. "ST 100/6" – 1:01

The Velvet Underground - White Light/White Heat (1968)

White Light/White Heat není záležitost pro slabé povahy. Jestli netoužíte po muzice syrovější než tatarák, kde při kytarových sólech máte pocit, že kytarista dostal epileptický záchvat, tak se téhle desce vyhněte obloukem. Pravděpodobně ji totiž ani nedoposloucháte.

Desku otvírá reedovská klasika White Light/White Heat, kterou dokonce s oblibou na koncertech hrával (a možná ještě hraje) David Bowie. Už u téhle skladby zjistíte, že Velveti hodně přitvrdili a že poměrně jasné popěvky z první desky jsou ty tam. Na povrch se nám naopak nesou instrumentální orgie, které místy protínají melodiku asi tak něžně, jako když vybuchuje sopka.

Z ostatních skladeb... The Gift je pozoruhodná tím, že je celá odrecitována, naopak čtyřka Here She Comes Now téměř šokuje svým klidem a čitelností. Sister Ray, sedmnáct a půl minuty trvající garážové orgie s důrazným klávesovým podkladem - tak to je záležitost pro sklaní fandy opravdové psychedelické garáže.

Tahle deska se dá hodnotit dvěma způsoby. Buď jste fanda Velvetů a téhle muziky, a tak White Light/White Heat oceníte především jako brilantní tvrdý náraz Cale-experimentátora na Reeda-písničkáře. No a nebo vám tale muzika nic neříká a deska projde zcela mimo vás. Zanechá jen pocit, že to byl sice nářez, ale vůbec jste mu nerozuměli.

Já jsem ten první případ a tudíž hodnotím vysoko - 85%. Deska u které vás to klidně může stát dost poslechů, než ji vstřebáte a oceníte.

All tracks written by Lou Reed unless otherwise noted.

Side one
1. "White Light/White Heat" – 2:47
2. "The Gift" (Reed, Morrison, Cale, Tucker) – 8:18
3. "Lady Godiva's Operation" – 4:56
4. "Here She Comes Now" (Reed, Morrison, Cale) – 2:04
Side two
5. "I Heard Her Call My Name" – 4:38
6. "Sister Ray" (Reed, Morrison, Cale, Tucker) – 17:27

John Cale – vocals, electric viola, organ, bass guitar, Medical Sound Effects on Lady Godiva's Operation
Sterling Morrison – vocals, guitar, bass guitar, Medical Sound Effects on Lady Godiva's Operation
Lou Reed – vocals, guitar, piano
Maureen Tucker – percussion, drums

Chumbawamba - A Singsong And A Scrap (2005)

Chumbawamba je obecně považována za tzv. one-hit wonder,. Způsob jakým skákačka Tubthumping protlétla světovými hitparádami byl sice fenomenální, nicméně po tomto komerčním megaúspěchu se kapela zase stáhla z výsluní hitparád. Máte-li za to, že to bylo díky pochybné kvalitě desek, tak pravdu nemáte. Po sérii slušných počinů, vygradovaných brilantním zářezem Un (2004), se tahle početná smečka rozhodla udělat zásadní ořez. A z kapely libující si v různých vychytávkách a bombastickém zvuku se rázem stala akustická folkovka.

Hrátky s minimálním zvukem si tihle Britové ozkoušeli už na staré desce English Rebel Songs, avšak tentkorát vrhli do světa téměř kompletně vlastní tvorbu.

A zdařilou, to vskutku ano. Chumbawamba tradičně sází na svoji sílu, kterou jsou silné vokální výkony - kombinace mužských a ženských hlasů v mohutných harmoniích. A je jedno, jestli vynikají v pomalejších něžnějších skladbách či cupitavých juchárnách.

Jasná hitovka je Fade Away (I Don't Wanna). Harmonika, spolehlivá akustická kytara a houslové riffy. Opravdu, takhle si představuju akustickou pecku. Ve stejném duchu září i zobcovou flétnou kořeněná William Francis. Z těch pomalejších rozhodně nevynechejte čistě vokální záležitost Walking Into Battle with the Lord. Tahle protiválečná agitka místy způsobuje až mrazení v zádech.

Chutná záležitost je i The Land Of Do What You're Told, která naprosto jasně odkazuje na předchozí tvorbu Chumby. Pokud znáte starší desky, tak vám automaticky naskakuje elektrické aranžmá, která by tahle vítečná skladba mohla mít. A zase to musím říct. Ty vokální harmonie jsou prostě geniální. Jenom škoda, že v druhé časti deska trošičku ztrácí dech a hudebních nápadů již není zdaleka tolik.

Celkově vzato. Chumba dokázala přejít do akustické podoboy s neuvěřitelnou lehkostí a představila vysoce zábavnou desku, která se velice příjemně poslouchá. Není to nějak převratné dílo, které vás donutí přemýšlet o podstatě vesmíru a ani nepřínáší nějaké převratné progresivní hudební momenty. Přesto,Chumba ukázala, že je kapelou mnoha tváří a i v akustické podobě se jedná o muziku, která věřím, že je pro mnoho lidí vysoce chutnou záležitostí. 77%

All songs written, arranged and produced by Chumbawamba, except 8 & 11

1 "Laughter in a Time of War" 2:46

2 "William Francis" 3:39

3 "By and By" 4:31

4 "You Can (Mass Trespass, 1932)" 4:38

5 "Walking into Battle With the Lord" 2:56

6 "When Alexander Met Emma" 3:10

7 "Fade Away (I Don't Want To)" 3:10

8 "Bankrobber" 2:07

9 "Learning to Love" 3:12

10 "The Land of Do What You're Told" 4:19

11 "Bella Ciao" 1:34

12 "Smith and Taylor" 4:00

13 "The Untraditional" 1:56

All instruments and voices

Jude Abbott

Lou Watts

Boff Whalley

Neil Ferguson

With

John Jones & Barry Coope, Jim Boyes & Lester Simpson - Vocals

Winkie Thin - Accordion on 1, 4, 7, 10, 12; Whistling on 6; Cello on 9

Richard Ormrod - Accordion on 3; Mellophone on 12

Andy Cutting - Melodeon on 2,9

James O'Grady - Uillean pipes on 3, 13; Whistle on 2

Ian Telfer - Fiddle on 7, 10

The Offspring - Americana (1998)

Kdo na konci 90. let neznal Americanu a kapelu The Offspring, tak ten snad seděl zavřen kdesi v almaře. Poměrně dobře si vzpomínám, že tahle deska se v mém kazeťáku točila sakra často a samotnou kapelu jsem řadil mezi to nejlepší co jsem znal (No, zas tak moc toho tehdy nebylo:)).

A dnes? S odstupem času?

The Offspring se zásadní měrou podíleli na úspěšném tažení neo-punkových výtržníků hifinami let devedasátých. Pryč byl syrový a špinový zvuk, všechno bylo vymydleno, načančáno a zabaleno do obalu snadno zbaštitelného. A proč by ne? Důkazem budiž geniální deska Smash - věřím, že modla kdejakého dnešního punkera.

Americana zdaleka není tak dobrá jako zmíněný opus a imho nedosahuje ani kvalit předchozí Ixnay on the Hombra. Nicméně, poslouchá se celkem dobře i dnes. Velkou měrou se na tom podílí naprosto geniální Pretty Fly (for a White Guy). Hitová smažba jak má být. Začátek je obecně plný výtečných pecek, která vás umí parádně nakoponout (Staring at the Sun, The Kids Aren't Alright), ale s postupujícím časem to jde kvalitativně poněkud dolů. Parodie na klasiku Feeling je stále ještě dost vtipná, ale série od Walla, Walla až po No Brakes je vyloženě slabá. Songy bez většího nápadu mají tendece se topit v pop-punkové nudě a vykrádáním sebe sama.

Samostatná kapitola je song "Why Don't You Get a Job". Nic proti inspiraci jinými počiny, ale tohle je zlodějina největšího kalibru. No, jen si pusťe Ob-la-di, Ob-la-da od the Beatles. No, tomuhle fakt netleskám a stráhvám dost pomyslných bodů. Fuj.

Titulní skladba se naopak dost povedla a pro většinu punkáčů tady zřejmě deska končí. Závěrečná Pay the Man je totiž monumentální kvazi hard-rockové epické dílo, které místy zní jako kdyby The Doors či nějaká podobná mystická kapela hrála pop-punk. :) Nicméně nagradovaná je výborně a musím uznat, že je to ultimání šleha, kterou si sakra rád dám víckrát. A housličky a trubky nakonec v bonusu Pretty Fly jsou také velmi chutné.

Celkově vzato. Americana je hodně nevyrovnaná deska. Na jedné straně pár super pecek, na druhé slušné množství vaty. Jako oddychovka, proč by ne, ale sama kapela umí lépe. Pro pop/punkové klenoty bych tedy sáhl jinam. 50%

1. "Welcome" 0:09
2. "Have You Ever" 3:56
3. "Staring at the Sun" 2:13
4. "Pretty Fly (for a White Guy)" 3:08
5. "The Kids Aren't Alright" 3:00
6. "Feelings" 2:51
7. "She's Got Issues" 3:48
8. "Walla Walla" 2:57
9. "The End of the Line" 2:59
10. "No Brakes" 2:06
11. "Why Don't You Get a Job?" 2:52
12. "Americana" 3:15
13. "Pay the Man" 10:19