The White Stripes - White Blood Cells (2001)

White Blood Cells je deska, která White Stripes vynesla mezi rockovou elitu 21.století. Lví podíl na tom měla i geniálně audiovizuálně ztvárněná punkově čpící vypalovačka Fell In Love With a Girl. Kdo neviděl kultovní LEGO videoklip, tak neví, o co přichází

Deska však pochopitelně není o jednom singlu. Jack & Meg opět válí a vaří pekelně návykovou směsku. S kytarou osolenou na brutálně šťavnaté zkreslení, s melodikou pevně drženou na rockové uzdě

Najevo probublává i fakt že Jack má nejen blues-punkové kořeny, ale hledá inspiraci i v country, Důkazem budiž výtečná hitovka Hotel Yorba. Cowboye však zklamu, na opravdové flirtování s country si ještě dvě desky počkáme. Téhle fošně tak vládne pevnou rukou elektrická kytara servírující ostré riffy, v kontrastu s Meg, která má výjimečný talent na to, kdy nebubnovat.

White Blood Cells v podstatě navazuje na předešlou De Stijl, kterou jakoby dobrušuje do větší hitovosti. Mám o fous radši předchozí dílo, což ale nemění nic na tom, že se jedná o nehorázně dobrou muziku. White Stripe tak opět potvrdili výsadní místo v mých žebříčcích, co se současné, ale vlastně i té postarší muziky týče. 85%

1. "Dead Leaves and the Dirty Ground" – 3:04
2. "Hotel Yorba" – 2:10
3. "I'm Finding It Harder to Be a Gentleman" – 2:54
4. "Fell in Love with a Girl" – 1:50
5. "Expecting" – 2:03
6. "Little Room" – 0:50
7. "The Union Forever" – 3:26
8. "The Same Boy You've Always Known" – 3:09
9. "We're Going to Be Friends" – 2:22
10. "Offend in Every Way" – 3:06
11. "I Think I Smell a Rat" – 2:04
12. "Aluminum" – 2:19
13. "I Can't Wait" – 3:38
14. "Now Mary" – 1:47
15. "I Can Learn" – 3:31
16. "This Protector" – 2:12


* Jack White – guitar, piano, Vocals
* Meg White – drums, background vocals

Come Together - Cover

Ahoj čtenáři,

Ode dneška mám tu možnost (za laskavého svolení Kneekala) zde ukájet svoji kryptofašistickou touhu šířit svoje znalosti.

Rad bych zde s Vámi sdílel trošičku jiné hudební špíčky než Kneekal a snad tak aspoň trošku tento blog obohatil. Jedním okruhem kterým bych se rád zabýval jsou covery, někdy méně známých předloh.

Což ale nebude dnešní případ. Co takhle začít nějakou klasikou ?

Beatles – Come together (Lennon/McCartney, album Abbey Road, rok výroby 1969)
Píseň není asi nutné šířeji představovat, kdo z nás by si nepamatoval ten chytlavej rytmus a návykovej kytarovej riff? Jediné snad co by stalo za zmínění je múza písně. Tím byl kandidát na guvernéra státu Californie Timothy Leary a jeho kampaň Lets get it together, který byl však uvězněn za drženi marihuany, ještě v průběhu kampaně.

Jako první cover uveďme verzi od Aerosmith r.v. 1978 ze soundtracku k filmu Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band. I když je to verze, která je asi nejvíce věrná předloze (min z těch dnešních), jižansky plechový zvuk kytar a charakteristicky hlas Stevena Tylera dává celé písni ten správný hardrockový kabát. Když by měl tuto verzi shrnout jednou větou - žádná revoluce, ale výborná práce, která tupě nekopíruje předlohu. Byť hlavně ve formě ne obsahu.

Další na paškálu je verze Robina Williamse (herec, komik a příležitostný zpěvák a Bobbyho McFerrina (chodící multiinstrument, dirigent a až nechutně optimisticky hnědo Američan). Píseň nahráli v roce 1990 na tributovém album In my life. Tato verze je specifická tím, že „cítit“ symfonickou hudbou. A to přesto že jsou zde použity nástroje jako kytara, hammondky a McFerrin samotný, jehož anžmá se rozhodně nezapře. Stejně jako je evidentní, že oba jsou to komici. Je to prostě sranda .

Do třetice jedna libůstka. Lynne Arriale americká jazzová pianistka, která se předlohou spíše jen inspirovala a dala obrovsky prostor svému vidění hudby. Perfektně zpracované téma, úžasná nálada, výborně skloubený doprovod. Pro milovníky pianového jazzu záležitost srovnatelná např. s Chick Coreaou.

Všechny tři verze považuji za úspěšné covery do hodně rozličných stylů, což je alespoň pro mě základ úspěchu. Zahrát píseň stejně zvládne kapela na vesnické zábavě. Zahrát ji po svém a někdy i lépe, to je ten bod kde vzniká umění.

Poledník

Queen - Innuendo (1991)

Nevím jak to bylo na přelomu 80. a 90. let, ale po ušmudlané Miracle se muselo Innuendo jevit jako naprosto nečekaný počin. Ony celé 80. jsou pro mě u Queen vcelku průměr, ale s novým desetiletím je vše špatné odpuštěno.

Innuendo je prostě deska, která dovede chytnout za srdce, hrábnout do duše... Když hřmí titulní skladba, tak mi vždycky běhá mráz po zádech. Stejně tomu je i u finální Show Must Go On se zdrcujícím závěrem, která by jistě donutila k slzám i drsňáka norrisovského formátu.

Na Innuendu je hodně skladeb, které mám rád, ale zmíním hlavně našláplou vypalovačku Headlong, skeptickou Don't Try So Hard a nebo velmi solidní tvrďárnu The Hitman.

Žel i chybky se najdou a tituly jako Delilah popř. tradiční Taylorova šílenost Ride the Wild Wind mi zrovna pod nos moc nejdou. I přes ně považuji Innuendo za více než důstojnou tečku za působením skupiny Queen ve své klasické sestavě. Z desek vydaných v 80. a 90. letech patří s The Game suverénně k tomu nejlepšímu.

75%

1. "Innuendo" 6:29

2. "I'm Going Slightly Mad" 4:22

3. "Headlong" 4:39

4. "I Can't Live with You" 4:35

5. "Don't Try So Hard" 3:39

6. "Ride the Wild Wind" 4:41

7. "All God's People" (Queen, Mike Moran) 4:19

8. "These Are the Days of Our Lives" 4:12

9. "Delilah" 3:32

10. "The Hitman" 4:52

11. "Bijou" 3:36

12. "The Show Must Go On" 4:24

* Freddie Mercury: Lead vocals, piano

* Brian May: Electric guitars, vocals

* Roger Taylor: Drums and percussion, vocals

* John Deacon: Bass

o All members also contributed backing vocals, synthesisers, and programming

Guest musicians:

* Steve Howe: Classical Guitar duo with May("Innuendo") (Credited as "Wandering Minstrel")

* Mike Moran: Piano, Synthesisers, Programming ("All God's People")

* David Richards: Producing, Engineering, Synthesisers, Programming

* Brian Zellis: Programming

* Noel Harris: Assistant engineer

* Justin Shirley-Smith: Assistant engineer

Nick Cave & The Bad Seeds - From Her to Eternity (1984)

Pokud patříte k těm, kteří mají v uchu Cavea z 90. let a chcete prozkoumat jeho počátky, tak se připravte na poněkud drsnou jízdu.

From Her To Eternity je nesmírně temná deska, nikoli melancholická, ale zlobná a pulsující. Temné piano, industriální ruchy, zlomený Caveův hlas, vše pořádně omotané undergroundovou pavučinou, žádný popík...

Začátek ještě relativně nevinný, zádumčivá Avalanche od Cohena se drží v klavírních vodách, kde nervní bicí jen sem tam protínají klidnou hladinu. Jenomže Cabin Fever už není muzika pro malé děti. Tato industriální šamanská zuřivost si mě našla až na několikátý poslech.

Královská je "asi zbíječkou" prošpikovaná nervní From Her To Eternity, která vhání krev i do posledních částí vašeho těla. Na konci i v druhé, stravitelnější verzi z filmu Himmel Über Berlin.

Jak vysvobození z nočních můr se může jevit klidnější cover In the Ghetto a The Moon Is In the Gutter, které přeci jenom nezáří hlukovým řeřavěním. Leč na LP je nenajdete.

Sotva jste si odpočli, tak je tu "Achtung!" Saint Huck - gradující skladba s vyjícím Cavem a gotickým zvonem. I poslední skladby se nenechávají zahanbit a zatímco Wings Off Flies místy zuří jak Etna v nejlepších letech, tak téměř desetiminutová A Box For Black Faul zastihuje mistra v klidnější klavírním rozpoložení. Krásný dojezd.

Hoj, to jsem rozepsal, ale From Her to Eternity je velice zajímavá deska. Dlouho jsem se do ní dostával, protože tohle post-punkové industriální písničkaření není lehká záležitost.

83% - Pro mě dříve opomíjená, dnes naprosto ohromující deska.

1. "Avalanche" (Leonard Cohen) – 5:13
2. "Cabin Fever!" – 6:11
3. "Well of Misery" – 5:25
4. "From Her to Eternity" – 5:33
5. "In the Ghetto" (Mac Davis) – 4:06 (CD only)
6. "The Moon Is in the Gutter" – 2:36 (CD only)
7. "Saint Huck" – 7:22
8. "Wings off Flies" (Cave, Peter Sutcliffe, Jim Thirlwell) – 4:06
9. "A Box for Black Paul" – 9:42
10. "From Her to Eternity" (1987 version from the Wim Wenders film Der Himmel Über Berlin) – 4:35 (CD only)


* Nick Cave – vocals, lyrics, hammond, harmonica
* Hugo Race – guitar, vocals
* Anita Lane – lyrics
* Mick Harvey – drums, vocals, piano, vibes
* Barry Adamson – bass, vocals
* Blixa Bargeld – guitar, vocals

The Dictators - Go Girl Crazy! (1975)

Jestli bych měl někdo sbírat ceny za vtip na hudebních dílech, tak by to byli Dictators za svou prvotinu. Takhle zábavný špinavý raný punk se totiž jen tak nevidí.

Hudebně se hodně vyhází ze základů, které před pár lety položili Stooges a velkou měrou vybrousili New York Dolls. Jenomže Dictators nejsou žádná kopírka, ale skupina kombinující naboostřené kytary, místy až neandrtálské bicí, arogantní, ale zároveň kouzelně sebejistý, místy mírně falešný zpěv a dochutili to pořádnou porcí vtipné kaše.

Ono, kdo kdy slyšel jejich úpravu klasického 60. pop fláku I Got You Babe (původně Sonny & Cher), tak se musel chlámat. Jak bych vám to popsal... No, představte si, že sedíte s kolegama muzikantama ve studiu, už jste slušně nalitý, a tak si jen tak z legrace střelíte I Got You Babe. Že nemáte ženskou? Na co? Dva chlapi to zvládají daleko líp. Kdo jednou vyzkoušel, nechce jinak :).

Nesmrtelnou klasikou tzv. newyorské scény je i teatrální (I Live For) Cars and Girls, kde pánové do syrového rocku narvali vokály ve stylu Beach Boys. Naprosto nehorázné, naprosto skvělé.

Mohl bych psát dál a dál a chválit jednu skladbu za druhou, ale jednou slyšet je lepší, než 10x číst, takže jen malou připomínku. Nevím, jestli ta kytarová sóla hraje Kempner nebo The Boss, ale jsou výtečná. Žádné mydlinky, kudrlinky, běhy nahoru dolu, žádná precizní práce té či oné ruky. Ne, přirozená, syrová, místy lehce falešná (no a co:) ale zároveň skvěle padnoucí práce. Tlesky tlesk, kytara dle mého gusta. Přirozenost über alles.

Neprávem trochu přehlížená proto-punková perla, která není o nic horší než tvorba daleko známějších Stooges popř. New York Dolls. Jeden ze spojovacích článků mezi proto-punkem první poloviny 70.let a punkem té druhé má u mě vždy jistých 90%.

Except where otherwise noted, all tracks composed by Andy Shernoff.
1. "The Next Big Thing" – 4:20
2. "I Got You Babe" (Sonny Bono) – 4:08
3. "Back to Africa" – 3:35
4. "Master Race Rock" – 4:13
5. "Teengenerate" – 3:24
6. "California Sun" (Henry Glover, Morris Levy) – 3:04
7. "Two Tub Man" – 4:08
8. "Weekend" – 4:00
9. "(I Live For) Cars and Girls" – 3:56


* Ross "The Boss" Funicello – lead guitar, background vocals
* Scott Kempner – rhythm guitar
* Stu Boy King – percussion, drums
* Handsome Dick Manitoba – lead vocals, secret weapon
* Andy Shernoff – lead vocals, bass, keyboards

The Yardbirds - Five Live Yardbirds (1964)

Takhle to vypadá, když se hraje s nadšením.

Yardbirds mám sice nejraději s Beckem, ale koncert s Claptonem má své neopakovatelné kouzlo. Nejedná se sice o nějakou precizní nahrávku, přeci jenom je to živák a jsou to mlaďoši, tudíž je to blues pěkně od podlahy. Žádné lkající táhlé smutné melodie.

Možná vás překvapí, že se mi daleko víc, než Claptonova kytara, líbí Relfova harmonika (obzvlášť v skvěle odzpívané a zahrané I'm a Man), která mi k tomu jejich tehdejšímu soundu pěkně sedne. No a entuziastické publikum? Nadšené ječení, klubová atmosféra, prostě půlka 60. let.

CD verze navíc přináší rovných 10 bonusových skladeb s klasikami typu I Wish You Would nebo moji oblíbenou A Certain Girl.

No já to vidím na 78%, holt takovéto živáky si dám rád.

1. "Too Much Monkey Business" (Chuck Berry) – 3:51

2. "Got Love If You Want It" (Slim Harpo) – 2:40

3. "Smokestack Lightning" (Howlin' Wolf) – 5:35

4. "Good Morning Little Schoolgirl" (H. G. Demarais) – 2:42

5. "Respectable" (O'Kelly Isley, Ronald Isley, Rudolph Isley) – 5:35

6. "Five Long Years" (Eddie Boyd) – 5:18

7. "Pretty Girl" (Bo Diddley) – 3:04

8. "Louise" (John Lee Hooker) – 3:43

9. "I'm a Man" (Bo Diddley) – 4:33

10. "Here 'Tis" (Bo Diddley) – 5:10

* Eric "Slowhand" Clapton – lead guitar

* Chris Dreja – rhythm guitar

* Jim McCarty – drums

* Keith Relf – lead vocals, harmonica

* Paul "Sam" Samwell-Smith – bass guitar

Uriah Heep - Very 'eavy... Very 'umble (1970)

Nepatřím k fanouškům Uriah Heep a z hard rocku už jsem zřejmě definitivně vyrostl, ale sem tam dostanu chuť zase si pustit tuhle pro mě lehce old-school music. Dneska to padlo na debut Uriah Heep.

Gypsy je klasika, stále dobrá, stále skvělá a rozhodně nejlepší skladba, kterou jsem od UH slyšel a přiznám se, že je asi jediná skladba, kterou bych z této desky upřednostnil. Pozoruhodný je však také bluesový výlet Lucy Blues.

Jinak je to prostě fajný hard-rock, s patřičným patosem, hradbou varhan, ječivých vokálů a s velice solidními muzikantskými výkony.

Pro fanoušky hard-rocku se dozajista jedná dílo u kterého bych se divil, že by jim bylo zahaleno rouškou tajemství. Pro ostatní zřejmě deska bez které se dá bez problému žít i když muzika to rozhodně špatná není. :) 55%

1. "Gypsy" (Mick Box, David Byron) – 6:37
2. "Walking in Your Shadow" (Byron, Paul Newton) – 4:31
3. "Come Away Melinda" (David Hellerman, Fran Minkoff) – 3:46
4. "Lucy Blues" (Box, Byron) – 5:08
5. "Dreammare" (Newton) – 4:39
6. "Real Turned On" (Box, Byron, Newton) – 3:37
7. "I'll Keep On Trying" (Box, Byron) – 5:24
8. "Wake Up (Set Your Sights)" (Box, Byron) – 6:22


Band members
* David Byron – lead vocals
* Ken Hensley – piano, organ, mellotron, slide guitar, vocals
* Mick Box – lead & acoustic guitar, vocals
* Paul Newton – bass guitar, vocals
* Nigel Olsson – drums, percussion


Additional musicians
* Alex Napier - drums (tracks 1–3, 6–8)
* Colin Wood - keyboards ("Come Away Melinda", "Wake Up (Set Your Sights)")
* Keith Baker - drums ("Bird of Prey")