AC/DC - Back in Black (1980)

No, už je to nějaký čas nazpátek, co jsem dokončil řidičák a tudíž jsem začal vybavovat i hudební arsenál našeho vozidla.

Ovšem prohánět škodovácké žihadlo za rytmu AC/DC a desky Back in Black nebyla zrovna šťastná volba. Příliš strhující rytmus, příliš skvělých songů... No, co vám budu povídat, když jsem se po několikáté přistihl, že mám tendenci dupat na plyn do rytmu, tak Back In Black v mžiku vystřídali Floydi. A svět je doufám bezpečnější :).

AC/DC - Dirty Deeds Done Dirt Cheap (1976)

Dnešní den jedem s klokanem, řekl jsem si a už se z beden valil starý dobrý tatarský klokaní biftek s názvem AC/DC.

Jejich druhá neaustralská deska se mi líbí o něco méně, než úderná kompilace High Voltage, ačkoli feeling je stále stejný. Koneckonců, jsou to AC/DC a jestli je kapela u které čekám stále to samé, tak to jsou oni :).

Co na DDDDC stojí za zmínku, jsou již klasické koncertní fláky Problem Child a titulní skladba. Jako hodně zajímavá záležitost se mi jeví i pomalejší Ride On a pro zasmání jistě poslouží lehounká dvojsmyslná vulgaritka Big Balls. To je pane text :)

Jinak jsou to stále stejní AC/DC, i když možná trošku více rock and rolloví. Nic převratného, ale rozhodně neurazí a na 3/5 je to tak akorát.

Tracklist:
1. "Dirty Deeds Done Dirt Cheap" – 3:52 (edited version)
2. "Love at First Feel" – 3:12
3. "Big Balls" – 2:38
4. "Rocker" – 2:51
5. "Problem Child" – 5:46
6. "There's Gonna Be Some Rockin'" – 3:18
7. "Ain't No Fun (Waiting Round to Be a Millionaire)" – 6:57 (edited version)
8. "Ride On" – 5:53
9. "Squealer" – 5:27

All songs composed by Angus Young, Malcolm Young, and Bon Scott.

* Bon Scott – lead vocals
* Angus Young – lead guitar
* Malcolm Young – rhythm guitar, backing vocals
* Mark Evans – bass guitar, backing vocals
* Phil Rudd – drums

The Who – Sings My Generation (1965)

V době, kdy vyšla první deska kapely The Who, byli již tito umělci ve své rodné vlasti velmi známí. Postarali se o to dva singly: I Can’t Explain a Anyway Anyhow Anywhere, které vynesly The Who do popředí. Kapela se rázem stala jedním z nejvýznamnějších představitelů hnutí „mod“. (hnutí mladých lidí střední třídy vymezující se vůči tehdejší společnosti vzniklé koncem 50. let v Anglii, konec tohoto hnutí znamenal vzestup hippies). Čtveřice chtěla své singlové úspěchy podpořit deskou a tou se stala jejich prvotina The Who Sing My Generation.

Desku otvírá song Out In the Street a intro mi něco hodně připomínalo. Ano a bylo to tak. Úplně stejný motiv otvírá předchozí hit kapely Anyway Anyhow Anywhere. Nevím tedy proč je to tady zopakováno. Ale song je to dobrý a hodně napoví o čem bude celá deska. Máme tu Daltreyho chraplák a hlavně pořádně naboostřenou kytaru Pete Townshenda, který struny rozhodně nešetří a vytváří v jistých místech hodně neobvyklé zvuky. Píseň končí opět tím intrem o kterém jsem mluvil.

To bychom měli první, ale musíme se soustředit na to, co je na téhle desce to nejlepší. Ano, ti hudebně vzdělanější již tuší… Je to šestka My Generation. Píseň, která se stala hymnou tehdejší mládeže a nutno říct, že její text je hodně nadčasový a poněkud brutální vůči těm starším. Daltrey to ale zlehčuje tím, že v písni nehorázně koktá. Když k tomu přidáte skvělé basové vyhrávky John Entwistla, správně chaotické bicí Ketih Moona a samozřejmě parádní riff Townshenda, tak dostanete jednu z nejslavnějších písní The Who a rocku obecně.

Pokud se vám jedna hymna mládeže na desku zdá málo, tak sedmá The Kids Are Allright je něco pro vás, skladba s chytlavým refrénem, která vypráví o tom, jak je těžký opustit „mod“ gang. Jistě chápete proč byla tak populární mezi mladými výtržníky.

Třetí velká hitovka je A Legal Matter. Skladbu sice otvírá kytarový riff, ale hodně důležitá je zde basa a také v pozadí valící se piano. O tom, že Keith Moon zde opět řádí je zbytečné mluvit. Píseň o rozvodu je jistě skvělé téma, zvlášť když si ho vybral ještě svobodný skladatel Townshend.

Další songy již tak hitové nejsou, ale jsou velmi zdařilé, ať je to můj velký favorit It’s Not True ve které se opět do pozadí rve piano nebo hodně tvrdá instrumentálka The Ox, kterou vřele doporučuji všem bubeníkům, aby viděli jakej byl Keith řezník. Townshend tvrdí, že nikdy nedokázal hrát tak dobře jako jeho souputníci Clapton, Page atd., a tak hrál aspoň hodně moc nahlas. V The Ox to poznáte na vlastní uši. Rachot téhle skladby ve srovnání s rokem její výroby je neuvěřitelný. Mimo jiné v ní uslyšíte, co všechno se dá vymáčknout z kytary (mám podezření, že ji při natáčení Pete o něco omlacoval). Klavír zde také pěkně běsní. V The Good’s Gone a Much to Much naopak uslyšíte hodně typické vokály pro tvorbu The Who.

Všechny skladby byly napsané Townshendem až na 3 výjimky. Pod The Ox je podepsáno více autorů a dvojka I Don’t Mind a Please Please Please jsou z dílny James Browna. Osobně si myslím, že se na desku zas tak moc nehodí, ale tehdy se na desky dávaly covery v hojném množství a koneckonců aspoň má posluchač jistotu, že na desce jsou kvalitní songy, kdyby se náhodou autorská tvorba nepovedla. Což tady naštěstí nehrozí.

Tak a jdem bilancovat. Deska Sings My Generation je na svou dobu hodně syrová a především za to může Townshend a jeho hra na kytaru, která se stěží dá nazvat poklidnou, ale na druhou stranu je občas nucena držet celkový rytmus, protože Moonovo bubnování plné dlouhých přechodů rozhodně nesplňuje to, co si představíme od pojmu klasické bicí. Ale deska obsahuje několik skvělých hitů a na svou dobu mi přijde velmi jedinečná. Spoustě dnešních posluchačů bude asi vadit hodně starý zvuk, ale holt jsou to 60. léta a s tím se už nic moc nedá dělat. The Who Sings My Generation se mezi deskami své doby ale zcela jistě vyjímá. Takže pokud máte rádi hudbu ala Beatles, ale ti vám přijdou příliš měkcí, sáhněte zcela jistě po této desce.

01 Out In The Street

02 I Don't Mind

03 The Good's Gone

04 La La La Lies

05 Much Too Much

06 My Generation

07The Kids Are Alright

08 Please, Please, Please

09 It's Not True

10 The Ox

11 A Legal Matter

12 Instant Party (Circles)

The White Stripes - The White Stripes (1999)

Detroit. Detroit byl prostě vždycky zcela svébytným hudebním centrem, kde se hudební styly mísily s pozoruhodnou lehkostí a vytvářely nové, zcela originální struktury. A je to právě Detroit, který dal vzniknout jedné z nejpozoruhodnějších kapel přelomu 20. a 21. století – White Stripes.

Jestli chcete nějakou stěžejní charakteristiku první desky téhle kapely, tak to zřejmě bude jednoduchost a syrovost. Zpěvák, kytarista a skladatel v jedné osobě Jack White má totiž rozhodně rád garážovou muziku, ale taky si ujíždí na syrovém blues a country a nebojí se to všechno smíchat dohromady. K tomu všemu je navíc nezaměnitelný zpěvák, který zpívá hlasem tak přiškrceným, že by se oběšenci měli stydět a ze své kytary dere tak zkreslené zvuky, až máte pocit, že po každé druhé skladbě mění struny či rovnou kytaru.

Nezapomeňte ale že jediným dalším členem kapely je bubenice Meg White, která se teda dvakrát za těmi bicími nepřetrhne a hraje jen když opravdu musí a to ještě pokud možno jen na minimální počet částí jejího bicího aparátu.

Výsledkem je tedy 17 poměrně krátkých skladeb s jednoduchou strukturou, které jsou ovšem až po okraj naplněny brutálním syrovým blues-punkovým feelingem. A spojení bluesu a punku je přesně to, co hodně můžu....

Tenhle debut ale rozhodně není bez chyb. Chybí mi zde něco, co by skladby od sebe výrazně odlišovalo, protože po poslechnutí desky se měl trochu pocit, že mi hudba projela jedním uchem dovnitř a druhým kamsi za světlými zítřky. Rozhodně ale nechci říct, že by šlo o hudebně plochou desku, protože celkový dojem ve vás rozhodně zanechá jako hrom.. Ale tak nějak kromě dojmu si moc nevybavím nějakou skladbu, kterou bych postavil na piedestal a oslavoval jako 100% hit. Zřejmě je to i zásluha, že na desce je více skladeb, než opravdu zajímavých hudebních nápadu a vyškrtnutí pár skladeb by albu prospělo.

Jasně, že tu jsou silné kousky typu Jimmy the Explorer, Suger Never Tasted So Good nebo I Fought Piranhas a pro zpestření zde figurují dokonce tři coververze: Stop Breaking Down od bluesmana Robert Johnsona, One More Cup of Coffee od Dylana a hodně ujetá verze bluesové standardy St. James Infirmary, ale i přesto přetrvává, že White Stripes zatím spíše hledají co a jak a že si ještě nejsou zcela jistí, co ze svou muzikou zamýšlejí a kam ji povedou. Jediné co vědí je, že mají vztek, chce se jim řvát a chtějí pořádně ohulit komba a dělat kravál.

Hodně slibná deska, která naznačuje, že White Stripes mohou na současném hudebním moři dělat pořádné vlny. 6/10

Sestava:

Jack White – zpěv, kytara, piano

Meg White – bicí

Johnny Walker – slide kytara

Tracklist:

01. Jimmy The Exploder

02. Stop Breaking Down

03. The Big Three Killed My Baby

04. Suzy Lee

05. Sugar Never Tasted So Good

06. Wasting My Time

07. Cannon

08. Astro

09. Broken Bricks

10. When I Hear My Name

11. Do

12. Screwdriver

13. One More Cup Of Coffee

14. Little People

15. Slicker Drips

16. St. James Infirmary Blues

17. I Fought Piranhas

The Velvet Underground - The Velvet Underground & Nico (1967)

V roce 1967 se na pultech prodejen objevila deska s názvem Velvet Underground & Nico. Její obal zdobil banán, který stvořila ikona pop-artu Andy Warhol. A nebyl to přátelé banán ledajaký. Pokud jste za něj zatáhli, tak se vrchní žlutá část sloupla a objevil se banán oloupaný, ovšem v růžovém provedení. Ale tak co byste chtěli od Warhola? Něco standardního? Ale no tak.. :)

Co se hudební stránky týče, tak před sebou máme desku, která jeden hudební žánr zrodila a další velkou měrou ovlivnila. Ano, pokud čtete tento blog pravidelně, tak víte, že jde o proto-punk, takže tu máme garážový zvuk, žádné velké instrumentální výkony a atmosféru jak po třetím jointu. Můžeme jistě namítnout, že takhle zní každá parta ze žižkovských garáží, ale dost pochybuji o tom, že nějaká by dokázala zplodit tak hitově nabušenou a originální desku. A navíc v roce 1967.

Desku otvírá pohodová a optimistická Sunday Morning u které se snad i bachař v gulagu musí přiblble usmívat. Jde o nejvíce popovou skladbu na desce a nutno říct, že zatraceně dobrou. Jenomže u druhého songu už začíná ta pravá garáž. Monotónní bicí, pořádně zkreslená kytara, lehce znechucený hlas Lou Reeda a pecka I'm Waiting For My Man (man – rozuměj drogového dealera) je na světě. Reed ji dodnes zhusta hraje na svých koncertech. Trojka Femme Fatale sice opět trochu zabředává do popu, ale velmi hluboký hlas zpěvačky Nico jí dodává tunu šmrncu. Refrén je velmi vlezlý a často se přistihnu, že si jej pobrukuju. Nutno přiznat, že lepší si pobrukovat Velvety než „ruma ruma dej“.

Tak a sadomasochisti nechť oživnou.! Venus In Furs je oslavou této úchylky a to oslavou nehoráznou. Mystická atmosféra, kvílející housle Johna Calea, líbání bot, svištění biče... Jako podkres drogových večírků je tato skladba více než vhodná. Pro doplnění: tato skladba hraje v reklamě na minerální vodu Mattoni.

Run, Run, Run je největší garáž desky a vážně zní jak nahrávaná na magneťák. Pokud máte absolutní sluch, tak se jí raději vyhněte a pokud jste fandové kytarových sól, která mají nějakou standardní strukturu, tak raději taky. Kytara zde je spíš náhodné drhnutí strun, než nějaké sólo. Možná teď bude ode mě zní trochu zcestně, když poznamenám, že je to výborná skladba.

All Tommorow's Parties je další skladba v režii Nico a její netradiční hlas sem pasuje na jednotku. Hodně chudinké bicí a psychedelická kytara jsou dalšími hlavními znaky jedné z nejlepších skladeb od Sametového Podzemí.

Heroin je jedním slovem peklo. Ne, že by šlo o nějaký nářez, ale tady už Velveti experimentují fakt hodně. Navíc když k tomu přidáte text, který hodně lavíruje mezi oslavou a varováním před heroinem, bicí, které úplně evokují bušení ve spáncích a další várku kvílejících houslí Johna Calea, tak dostanete hodně třaskavou směs.

There She Goes Again zase navodí trošku méně psychopatickou atmosféru a dostáváme pohodovou garážovou kytarovku, abychom s I'll Be Your Mirror sklouzli opět do popu s naší milou Nico.

The Black Angel's Death Song je zcela v režii Calea a jeho psycho houslí a závěrečná European Son je asi nejslabší skladba desky, kde už je toho experimentování i na můj vkus trochu moc. Do odpadu bych ale tuto skladbu rozhodně neřadil.

Velvet Underground & Nico je velkolepá a nesmírně vlivná deska. Vsadím boty, že na první poslech oceníte spíše ty popovější věci, ale po několika projetí téhle desky vaším mozkem určitě naprosto propadnete těm psycho skladbám. Je asi fakt, že na tuhle muziku už asi musíte mít něco naposloucháno, ale pokud jste fandové garážového, psychedelického, experimentálního rocku, proto-punku, ale i hard rocku no a prostě kvalitní muziky, tak neváhejte a sáhněte po téhle desce. Jeden z klenotů v mojí hudební sbírce 10/10.

Venus in Furs

Femme Fatale

Tracklist:

1.Sunday Morning

2.I'm Waiting For My Man

3.Femme Fatale

4.Venus in Furs

5.Run, Run, Run

6.All Tomorrow's Parties

7.Heroin

8.There She Goes Again

9.I'll Be Your Mirror

10.The Black Angel's Death Song

11.European Son

Sestava:

Lou Reed – zpěv, kytara, klávesy

John Cale – basa, housle, zpěv, klávesy

Sterling Morrison – kytara

Nico – zpěv

Maureen Tucker – bicí, perkuse

The Jimi Hendrix Experience - Are You Experienced? (1967)

Po několika letech hraní v různých doprovodných kapelách všemožných amerických umělců si Jimi Hendrix řekl, že by taky rád sólovou kariéru. Založil tedy vlastní kapelu s názvem Jimmy James and The Blue Flames a jal se koncertovat po NYC. Zde se mu podařilo zaujmout manažera Chase Chandlera, který Hendrix přesvědčil k přesunu do Anglie. V roce 1966 tak v Londýně vznikla nová kapele s názvem The Jimi Hendrix Experience a o rok později (po sérii úspěšných singlů) vklouzla na trh i debutová deska.

Předtím, než se vrhneme na desku jako takovou, tak technická poznámka. Are You Experienced? vyšla ve dvou verzích, anglické a americké, a tracklisty se mezi nimi poněkud liší. Předmětem této recenze tak bude reedice z roku 1997 od vydavatelství MCA, která tyto desky sjednocuje a přináší anglickou verzi, kde jako bonusy figurují skladby z USA verze. Tolik teda technická. :)

Máte rádi geniální práci s kytarou? Máte rádi podmanivý zpěv, který až nehorázně čpí sexem? Jste fandové muziky ze které táhne LSD? Máte afro? A nemáte Are You Experienced? od TJHE? Zřejmě přicházíte o desku, kterou budete uctívat.

O tom, že je Hendrix fenomenální kytarista, se ani nediskutuje, avšak vězte, že tohle není kytara z konzervatoře, která vás dráždí stupnicemi na 136 způsobů, ale čistá feelingová hra, kde kytara a její tóny srůstají s hudebníkem v jednu bytost. Jasně, vychází se z blues, ale dostáváme pekelný kotlík ve kterém kromě poctivých bluesových licků bublá i kýbl té pravé LSD psychedelie, která na desce vytváří patřičnou atmosféru. Všimněte si i faktu, že Hendrix je velký fanda nejrůznějších kytarových efektů a tudíž místy máte pocit, že nehraje nahrávka, ale že přijíždí sanika, či že jeho kytara každou chvíli zemře v hrozných bolestech, aby se náhle uklidnila a spokojení něco zakvákala.

Abychom jen nechválili Jimiho, tak i Noel Redding (basa) a Mitch Mitchell (bicí) odvádějí solidní kus práce a dávají nám zakusit, jak vypadá takové pořadné power-trio, které to umí pekelně rozbalit.

Jestli hledáte hity, tak těch se nabažíte až až. Začínáme hned první skladbou Foxy Lady, kterou sice otvírá vazba, ale ta se rázem překulí do jedinečného riffu do kterého skanduje doprovod své šeptavé „foxy“. Chcete-li skladbu, které vás převálcuje, tak jistě oceníte řinčivou Manic Depression či je libo poctivé klasické blues Red House? Další mega šleha je často přejímaná vypalovačka Fire nebo neuvěřitelným sólem oplývající Stone Free. Největší úspěch však zřejmě u vás bude mít jediná nepůvodní skladba desky, Hey Joe, kterou Hendrix začal svoji hvězdnou kariéru a která se dočkala nehorázného množství coververzí. Z mých oblíbených upozorním také na decentní The Wind Cries Mary a fandové psychedelie se zas zřejmě s chutí čuníků v žitě ponoří do Third Stone From the Sun. A co třeba vítězka několika anket o nejlepší rockovou skladbu historie Purple Haze? Prostě výběr je velký a špatnou skladbu tu nenajdete.

Zhodnoťme tedy jaká je tahle deska? No jaká asi? Prostě skvělá! Fandové netradičních 60. let jistě ocení a fandové kytarové muziky budou v extázi. Hendrix prostě vytvořil jednu z nejdůležitějších desek 20. století, která ukázala kam se dá v kytaře zajít a pootevřel další okénko v adventním kalendáři s názvem Vývoj populární hudby. A já mu za to tleskám... Takže neváhejte, rozmlaťte kytaru, zapalte ji a trosky hoďte mezi dav. Prostě se do téhle muziky naplno ponořte a pochopíte, proč je Hendrix zván Největší kytarista všech dob. Kvůli výšce to vážně není....

Videoklipy:

Hey Joe

Purple Haze

Foxy Lady

Tracklist:

1.Foxy Lady

2.Manic Depression

3.Red House

4.Can You See Me

5.Love Or Confussion

6.I Don't Live Today

7.May This Be Love

8.Fire

9.Third Stone From the Sun

10.Remember

11.Are You Experienced?

12.Hey Joe

13.Stone Free

14.Purple Haze

15.51st Anniversary

16.The Wind Cries Mary

17.Highway Chile

Složení:

Jimi Hendrix – zpěv, kytara

Noel Redding – vokály, basa

Mitch Mitchell – vokáy, bicí

Tyrannosaurus Rex - My People Were Fair and Had Sky in Their Hair... But Now They're Content to Wear Stars on Their Brows (1968)

Tak se na to podíváme. Máme rok 1968, čím obskurnější božstvo nebo ideologii uznáváte, tím více jste in, drogy jsou spolu se psem nejlepším přítelem člověka a hippies vám kempují na zahradě a ani vodní dělo je dokáže vypudit…. A ve staré dobré Anglii se díky inzerátu dávají dohromady dva hudebníci: nadaný kytarista, básník, manekýn a budoucí superstar Marc Bolan a perkusák, fanda Tolkiena a budoucí dealer drog Steve „Peregrin“ Took.

Bolan (který již nebyl úplný začátečník a mihl se v relativně úspěšně kapele John’s Children) tehdy o elektrické kytaře zřejmě nechtěl ani slyšet a proto se s Tookem vydali akustickou cestou. Takže jenom bubínky a akustická kytara, která nesóluje.

Pokud máte pocit, že když někdo hraje jen s takto úspornou výbavou, tak výsledek bude citlivá folková deska, tak zřejmě budete nesmírně překvapeni. Tohle rozhodně není posezení u ohýnku s Honzou Nedvědem, ale spíš party rozjařených hippíků, kteří to zase jednou trochu přehnali v užívání toho, co měli pro vlastní potřebu. Deska na vás velmi často působí, že si ve studiu dvojice řekl: „Hele, teďka si tak jako zajamujem, já do toho zazpívám pár veršů o tom co vidím na tripu a hned to budeme nahrávat.. na nějaký přetáčení nehrajeme.“ Pokud to bylo tak (a možná, že jo, protože deska byla nahraná za 4 hodiny a některé songy vznikly přímo na place), tak je deska docela originální, což ale znamená hůře stravitelná. Took mlátí do bubínků, co se dá, Bolan do kytary jak by smet a nad tímto folkovým běsněním se nese typický Bolanovský zpěv (pokud jste slyšeli nějakou jeho desku, tak víte o čem mluvím). Skladby jsou většinou relativně krátké, mají mystickou atmosféru a naleznete v nich hromadu orientálních motivů.

Když se podíváme na jednotlivé songy, tak zde ale nalezneme i velmi dobré kousky, které ale oceníte zřejmě až na několikátý poslech. Ať je to první Hot Rod Mama, ovlivněná bluesem nebo sedmička Mustang Ford, kterou považuji za nejlepší skladbu, Child Star si zase oblíbil legendární DJ John Peel a nechal ji rotovat ve svém vysílání. Do čtveřice Strange Orchestras, kde zaslechnete i foukací harmoniku a která je ukončena jakýmisi… no.. fakt netuším, co je to za zvuky…

A jaké bude závěrečné zhodnocení? Tahle deska není rozhodně nic jednoduchého a určitě se nezavděčíte, pokud ji pustíte na jakékoli společenské akci (snad kromě mezinárodního sjezdu LSD fanclubu). Ovšem nemůžu ani říct, že je špatná. Naleznete pár zajímavých písní, dost věcí, které ale naopak nestojí za moc. Komu bych desku doporučil jsou fandové kupříkladu Syda Barretta nebo i avagardnějšího Boba Dylan. Ale jsem si jist, že desku si budete muset poslechnout několikrát, aby jste vstřebali její kouzlo a atmosféru ve které zaslechnete dobu květinových dětí, mystických vizí a pořádnou porci psychedelie. Takže já dávám 5 z 10, pokud jste fandové psychedelického folku a hnutí hippies, zřejmě půjdete víš s hodnocením a naopak, jestli vám tato doba nic neříká, nevěřím, že na tom debut T.Rex něco změní.

Tracklist

1. Hot Rod Mama

2. Scenescof

3. Child Star

4. Strange Orchestras

5. Chateau In Virginia Waters

6. Dwarfish Trumpet Blues

7. Mustang Ford

8. Afghan Woman

9. Knight

10. Graceful Fat Sheba

11. Weilder Of Words

12. Frowning Atahuallpa (My Inca Love)