neděle 24. ledna 2010

The Sensantional Alex Harvey Band - Next (1973)


Po letech tápání si Alex Harvey zjevně velmi dobře uvědomil, že SAHB je pro něj to pravé ořechové a i další deska Next je parádním kouskem k poslechu.

Tihle skotští výtržníci pokračují v linii nastolené první deskou, a tak si dosyta můžeme užívat míchanice hard-rocku, boogie, blues a kdoví čeho ještě.

Leckoho jistě potěší bublající hitová šlupka Vambo Marble Eye s nesmírně chytlavým refrénem. Osobně mám velký problém s kapelou ono "Vambo" nevyřvávat.

Největší pecka je ale titulní skladba. Brelův originál je skvost, ale Harveyho verze také zaslouží výjimečné ocenění. Řezající hlas, tklivé housle, výtečný překlad francouzského textu, tango rytmus, kapela hrající přesně jenom tam, kde je to nezbytně potřeba... Opravdu mistrovský kousek za který ode mne SAHB sklízí ovace. A to covery extra rád nemám.

Takže celkově - další nesmírně originální dílo jedné z těch trestuhodně opomíjených uskupení. Fandové rocku řízlého vším možným, neváhejte ani vteřinu. 80%


All songs written and composed by Alex Harvey & Hugh McKenna, except where noted.

1. "Swampsnake" 4:54
2. "Gang Bang" 4:42
3. "The Faith Healer" 7:21
4. "Giddy up a Ding Dong" (Freddie Bell, Joey Lattanzi) 3:14
5. "Next" (Jacques Brel, Mort Shuman, Eric Blau)) 4:02
6. "Vambo Marble Eye" (Alex Harvey Band) 4:25
7. "The Last of the Teenage Idols" (Harvey, Hugh McKenna, Zal Cleminson) 7:15


Alex Harvey - Lead vocals, harmonica, guitar
Zal Cleminson - Guitar
Chris Glen - Bass guitar
Hugh McKenna - Electric piano, organ, grand piano
Ted McKenna - Drums

The Sensantional Alex Harvey Band - Framed (1972)

K SAHB jsem se dostal přes svoji vášeň k Nicku Caveovi. Dočetl jsem se totiž, že hrál ve své kapele jejich covery, a tak jsem si říkal, že to může být poměrně zajímavá muzika. A taky že je.

Tu blues, tu hard-rockový riff, najednou se na vás nahrne boogie, dechy, k tomu všemu projev Alexe Harveyho, - a ten  je naprosto nezaměnitelný. Nejvíce mi připomíná nějakého šíleného klauna nebo pořádně vychlastaného námořníka. Desce dodává naprosto patřičnou dávku pózerské teatrálnosti, která je ale Harveymu naprosto přirozená. Lví podíl na údernosti muziky má ale i zdařile sólující Cleminson a co mě opravdu dostalo byl běsnící saxík Phila Kenzieho v Hole In Her Stocking.

SAHB bývají řazeni ke glam-rocku, ale těžko je k nějaké takové skupině připodobnit. Jsou prostě zcela svébytní a nutno říct, že na téhle desce opravdu výborní. 75%



All tracks composed by Alex Harvey; except where indicated

1. "Framed" (Jerry Leiber, Mike Stoller)
2. "Hammer Song"
3. "Midnight Moses"
4. "Isobel Goudie" (Part 1: My Lady of the Night, Part 2: Coitus Interruptus, Part 3: Virgin and the Hunter)
5. "Buff's Bar Blues"
6. "I Just Want to Make Love to You" (Willie Dixon)
7. "Hole In Her Stocking"
8. "There's No Lights On The Christmas Tree, Mother They're Burning Big Louie Tonight"
9. "St. Anthony"


Alex Harvey - Lead vocals
Zal Cleminson - Lead guitar
Hugh McKenna - Electric piano
Chris Glen - Bass guitar
Eddie McKenna - Drums
Phil Kenzie - Tenor saxophone
Big Bud's Brass - Brass section

čtvrtek 21. ledna 2010

Iggy Pop - Préliminaires (2009)


Taky vám občas nějaký ten váš interpret vytře zrak počinem, který jde poněkud mimo jeho klasický záběr. Jasně, často to zaváním průšvihem, ale občas se opravdu zadaří a přijde novátorská deska... Ale teda u dědka Iggy Popa jsem to tak nějak už nečekal.

Po poněkud ušmudlé reunionové desce se Stooges se Iggy zřejmě rozhodl, že punku bylo dosti a budem dělat něco jiného. To, že padla volba na muziku ovlivněnou chansonem a jazzem se jeví víc než překvapivé a riskantní. Ale ono to, přátelé, funguje víc než dobře a písničkářský kabát Iggymu sluší. Pravda, je ale sakra vyválený ve špíně zakouřených lokálů

Jemné industriální výlety se zcela přirozeně snoubí s akustickou kytarou, nervózní basa všemu dává patřiční šmrnc a místy elektronická rytmika dodává patřičnou hybnost a koření sklaby pomalé a naopak pohání skladby rychlé. Připočtěte Iggyho podmanivý projev, teskné piano a máte temnou písničkářskou desku jak když vyšije.

Pro dokonalejší atmosféru odpudivého lokálu na předměstí Paříže se Iggy podíval do učebnice "Francouzština pro punkery" a střihl si i pár čísel v jazyce milovníků gilotin. Jeho verze slavných "Les Feuilles Mortes" (známých též jako Autumn Leaves) má své nepochybné kouzlo. Grandiózní je především dvojka "I Wanna Go to the Beach", která tesknotu a melancholii valí ve svých útrobách v množství větším než malém. Pro přílišné depkaře si Iggy střelí i rockovou smažbu "Nice To Be Dead", ale je to spíš takový bonbónek na jinak hodně umírněné desce. 

A co hodnocení? Iggymu vysekávám hlubokou poklonu. Ukázal, že je sakra všestranným umělcem a že má i svoji citlivější stránku. Vysoce rozmáchlá záležitosti s prvky jazzu a chansonu na post-punkovém podloubí si ode mě zaslouží sakra vysokých 80%. Milovníci Toma Waitse, Leonarda Cohena, Nicka Cave neváhejta a shánějte shánějte shánějte.




1. "Les feuilles mortes" (music: Joseph Kosma; lyrics: Jacques Prévert) - 3:55
2. "I Want to Go to the Beach" (Iggy Pop) - 2:53
3. "King of The Dogs" (Lil Armstrong, Iggy Pop)- 2:02
4. "Je sais que tu sais" (Lucie Aimé, Hal Cragin, Iggy Pop) - 3:12
5. "Spanish Coast" (Hal Cragin, Iggy Pop) - 3:59
6. "Nice to Be Dead" (Hal Cragin, Iggy Pop) - 2:49
7. "How Insensitive" (Vinicius De Moraes, Ray Gilbert, Antônio Carlos Jobim) - 3:03
8. "Party Time" (Hal Cragin, Iggy Pop) - 2:08
9. "He's Dead / She's Alive" (Iggy Pop) - 2:00
10. "A Machine for Loving" (Hal Cragin, Michel Houellebecq, Iggy Pop) - 3:16
11. "She's a Business" (Hal Cragin, Iggy Pop) - 3:11
12. "Les feuilles mortes (Marc's Theme)" (music: Joseph Kosma; lyrics: Jacques Prévert) - 3:53


* Iggy Pop - guitar, vocals
* Hal Cragin - bass, guitar, percussion, drum programming
* Jon Cowherd - piano
* Kevin Hupp - drums, conga
* Tim Ouimette - trumpet
* Françoise Hardy - duet vocals on "I'll Be Seeing You"

pondělí 18. ledna 2010

Roxy Music - Roxy Music (1973)


Britský glam-rock v další ze svých podob, tentokráte na pomezí pop/rocku, prog-rocku a experimentálních syňtákových hrátek. No a to celé v čele s kabaretiérem Bryanem Ferrym, jehož lkající vokál je jasnou poznávačkou Roxy Music.

Co se týče kapely samotné, tak s ní jsem začínal právě touhle deskou a byly to tvrdé začátky.

Sice cítíte, že někde v jádru téhle muziky sedí solidní pop/rock, ale Ferryho podivný zpěv podpořený šílencem Enem, který umí hudební linky nejprve bravurně rozplést, aby je po menším elektronickém běsnění opět skloubil dohromady, je poněkud bizarní záležitost. Velká měrou se na zvuku Roxy podílí i výborný Andrew Mackay, který už tak dost zvláštní kombinaci dovede v pravý čas dodat tu správnou špetku dechové esence. (obzvlášť hoboj v Virginia Plain je pekelný). Ale i kytarista Manzanera se snaží a nejlépe jeho umění oceníte hned v první skladbě.

Desce jsem po prvních nedůvěřivých posleších přicházel čím dál více na chuť a několik jejích skladeb považuji za skvělé hity, které se směle můžou zařadit mezi to nejlepší, co Roxy vydali. Tak namátkou třeba první čtyři skladby, které začínají poněkud experimentální řežbou Re-Make/Re-Model, přes hravou Ladytron, grandiózní If There Is Something až po imho nejlepší skladbu od Roxy vůbec, kterou je famózní Virginia Plain.

Jak se dá elektronicky prznit teskná skladba nám předvedou hoši v další Enově úletu s názvem Chance Meeting, kterou následně vystřídá bizarní rock and roll Would You Believe?, kterému pro změnu zcela neskromně dominují dechy.

I další skladby jsou zajímavé a rozhodně se nedá říct, že by mě nějaká z nich nudila nebo že bych ji dokonce přeskakoval. I když na elekroběs v Sea Breezes musí mít člověk už trochu podobné muziky v uchu, jinak ho tohle může snadno spláchnout.

A závěr? Svůdná Bitters End prostě dovede vykouzlit úsměv na tváři. :)

Debut Roxy Music hodnotím jako velice pestrou a rozmáchlou desku, kde si dovedu představit, že by se takový materiál dal natočit daleko popověji. Pro někoho by možná deska Roxy Music získala na hodnotě, ale mě se prostě takhle neučasaná, neurvalá, roztřesená, podivná a kdoví ještě jaká, prostě moc líbí.  80%



1. "Re-Make/Re-Model" – 5:14
2. "Ladytron" – 4:26
3. "If There Is Something" – 6:34
4. "Virginia Plain" – 2:58 (not included on the original British release)
5. "2HB" – 4:30
6. "The Bob (Medley)" – 5:48
7. "Chance Meeting" – 3:08
8. "Would You Believe?" – 3:53
9. "Sea Breezes" – 7:03
10. "Bitters End" – 2:03

Bryan Ferry – vocals, piano, Hohner Pianet, Mellotron
Brian Eno – VCS3 synthesizer, tape effects, backing vocals
Andy Mackay – oboe, saxophone, backing vocals
Phil Manzanera – electric guitar
Graham Simpson - bass guitar
Paul Thompson – drums
Rik Kenton – bass on "Virginia Plain"

neděle 17. ledna 2010

Iggy Pop - The Idiot (1977)


Po kolaborační desce s Williamsonem se Iggyho opět chopil jeho anděl strážný David Bowie, aby spolu spáchali první Popův sólový počin.. A věřte, o pop se v žádném případě nejedná. Ovšem kdo by čekal, že punkový taťka v roce punku natočil desku, kterou by se chtěl rovnat svým následovníkům, tak bude krutě zklamán. .

Pomalé tempo, hodně zkreslené kytary, které však nedrtí pádivý doprovod, ale spíš vybrnkáváním podkreslují už tak tak dost dekadentní atmosféru. Přidejte místy velmi monotónní basovou linku, střídmé bicí, temný syňtákový podkres a Popův lety notně prochlastaný chlast. Daleko víc, než punkem to zavání něčím post-punkovým až lehce gotickým.

Co se týče skladeb, tak je to pozoruhodná sestava. Temně funková Sister Midnight, dusavá a dusná Nightclubbin', Funtime evokující mi Velvety ve White Light, hitovka China Girl, která je rozhodně lepší, než disco Bowie a nakonec strojově nehostinná Mass Production s industriálními klávesovými nájezdy. Moc lákavá kolekce. Akorát saxíkovou nic neříkající Tiny Girl si mohli hoši odpustit. Na tuhle fošnu se vůbec nehodí.

Hodnocení bude po čertech vysoké. Už to sice není nekomprimisní garážový náklep, avšak máte-li chuť na undergroundové post-punkové přítmí, tak The Idiot od Iggyho je deska přesně pro vás. 90%



1. "Sister Midnight" – 4:19
2. "Nightclubbing" – 4:14
3. "Funtime" – 2:54
4. "Baby" – 3:24
5. "China Girl" – 5:08
6. "Dum Dum Boys" – 7:12
7. "Tiny Girls" – 2:59
8. "Mass Production" – 8:24

Iggy Pop – vocals
David Bowie – keyboards, synthesizer, guitar, piano, saxophone, xylophone, backing vocals
Carlos Alomar – guitar
Dennis Davis – drums
George Murray – bass
Phil Palmer – guitar
Michel Santangeli – drums
Laurent Thibault – bass

pátek 15. ledna 2010

Jeff Beck - biografie


Jeff Beck se narodil 24. června 1944 ve Wallingtonu v Anglii a už mládí jeho činnost neodvratně směřovala k elektrické kytaře. Měl také štěstí na přátelé. Když totiž v roce 1965 opouštěl Eric Clapton Yardbirds, byl to právě jeho kamarád Jimmy Page, který ho doporučil jako náhradu.

A tak se Jeff stal členem The Yardbirds. Zde se podílal jednak na singlové tvrobě, ale jeho kytarové umění bylo možné najít i na výtečné desce Roger the Engineer z roku 1966. S příchodem Jimmy Pagea však atmosféra v kapele zhoustla. Brzy se ukázalo, že dva sóloví kytaristé vedle sebe jen tak nevydrží a Beck the Yardbirds záhy opouští.

V mezidobí se Jeff blýskl sólovou skladbou Beck's Bollero, ale bez kapely dlouho nevydržel.
Rok 1967 je tak ve znamení založení první The Jeff Becks Group, kde se vedle Jeffa objevil Rod Stewart (zpěv), Nicky Hopkins (piano), Ronnie Wood (basa) a Micky Waller (bicí). Skupina debutovala ještě téhož rocku parádním blues-rockovým dílem s názvem Truth za které po zásluze sklidila solidní úspěch. I druhý počin, Beck-Ola z roku 1968, si udržel velice slušnou úroveň, avšak krátce po jeho vydání se kapela rozpadá. Stewart a Lane se připojují k reformovaným Small Faces (později Faces) a Beckovu ideu spolupráce s rytmickým due Tim Bogert a Carmine Appice přerušuje jeho zranění při autonehodě.

Vzniká tak druhý Jeff Beck Group, tentokrát s Bobby Tenchem (zpěv, kytara), Max Middleton (klávesy), Clive Chaman (basa) a Cozy Powell (bicí). Se změnou muzikantů přišla i změna hudebního stylu a od blues-rocku se kapela velmi silně posunula směrem k jazz-rocku a soulu. S touto sestavou Beck vydal dvě desky. Rough and Ready (1971) a Jeff Beck Group (1972), přičemž druhá zmíněná obsahovala především předělávky soulových fláků.

Jeff Beck však nezapomněl na své původní plány. S rozpadem kapely Cactus se Bogert s Appicem opět stávají bezprizorními hudebníky a Beck utváří trio s originálním názvem Beck, Bogert & Appice. Avšak tato sestava vyplodila pouze eponymní desku, která zas až tak veřejnost nezaujala a při nahrávání druhé Beck odchází na sólovou kariéru.

Deska Blow by Blow z roku 1975 znamená zásadní zásek v Jeffově diskografii. Špičková jazz-rocková deska uhranula posluchače a toto instrumentální dílo se produkovalo na 4. místě britské hitparády. Velkou zásluhu na úspěchu měl i producent George Martin, jež dokázal perfekcionistického Becka úspěšně krotit. Povedená byla i další jazz-rocková řadovka Wired jejíž nahrávání započalo sérii společných projektů s Janem Hammerem. Oproti měkkému zvuku Blow by Blow tentokrát Beck vsadil na agresivnější, elektroničtější sound a hudební svět opět tleskal. Tehdejší Jeffovu formu je možné taktéž zhodnotit na živé desce z roku 1977. Na desce There and Back se hudebně se Beck posunul opět spíše k rocku a Hammerovi zdatně sekundoval další klávesista Tony Hymas.

V následujících letech se Beck hudebně příliš neprojevoval a na pultech obchodů ho bylo možno zaregistrovat až v roce 1985. Název desky byl Flash a Beck blýskl se zde hitem People Get Ready, kde mu hlasem vypomohl starý parťák Rod Stewart. Za skladbu Escape si Jeff dokonce odnesl Grammy za nejlepší rockovou instrumentálku.

Po čtyřletém čekání se Beck dal opět dokupy s Hymasem a společně ještě s bubeníkem Terry Bozziem vypustili do světa desku Jeff Beck's Guitar Shop. Návrat k jazz-rocku se setkal s uznáním, které dokumentoval zisk Grammy za nejlepší rockový instrumentální počin. Svoji kariéru pak Jeff shrnul obsáhlou kompilací Beckology, kde je možné nalézt i raritní nahrávky jeho pra-kapely Tridents.

Pro dokumentaci Beckovy hudební rozmáchlosti je možné sehnat i soundtrack Frankie's House (1992) na němž spolupracoval s Jedem Leiberem. No a nebo pozoruhodný počin jménem Crazy Legs. Ten natočil v roce 1993 s The Big Town Playboys jako poctu Gene Vincentovi a najdete na něm velmi fešný rock and roll.

A následovala opět pauza. Tentokráte šestiletá na jejímž konci se Beck prezentoval vcelku nevýraznou Who Else, avšak o dva roky si o poznání lépe vedla řadovka You Had It Coming. Za tu nejen, že dostal Grammy (konrétně za skladbu Dirty Mind), ale ukázal, že i v muzikant v pozdějších letech dokáže vykročit experimentálním směrem a neztratit tvář. Kombinace Jeffovy kytary a tanečních rytmů se ukázala být pozoruhodně živatoschopnou.

Že se nejednalo o ojedinělý výstřelek pak Jeff potvrdil v roce 2003, kdy vydal skvělou desku s názvem Jeff. Zde již naplno ukázal jak mohou dva zdánlivě zcela odlišné žánry proůrast do sebe naprosto přirozeně. Odměnou mu byla již čtvrtá Grammy za skladbu Plan B.

V současné době Jeff Beck poměrně často koncertuje s nejrůžnějšími hudebními legendami a na další desku si tak budeme muset asi nějaký ten pátek počkat.

Diskografie
1968 Truth
1969 Beck-Ola
1971 Rough and Ready
1972 Jeff Beck Group
1973 Beck, Bogert & Appice
1975 Blow by Blow
1976 Wired
1980 There and Back
1985 Flash
1989 Jeff Beck's Guitar Sho
1992 Frankie's House
1993 Crazy Legs
1999 Who Else!
2001 You Had It Coming
2003 Jeff

Živě
1974 Live in Japan
1977 Jeff Beck With the Jan Hammer Group Liv
2006 Live At BB King Blues Club
2008 Performing This Week...Live At Ronnie Scott


Kompilace
1991 Beckology
1995 Best of Beck

čtvrtek 14. ledna 2010

The Stooges - Raw Power (1973)


The Stooges si po natočení druhé desky ujížděli na drogách ještě víc, než bylo i v jejich případě zdrávo a kdoví, jak by to s nimi dopadlo, kdyby je dokupy nedal jejich fanoušek David Bowie. Byl to právě David, který se ujal produkce třetí desky a udržoval kapelu v živém a relativně práce schopném stavu. A ještě, že tak. Deska Raw Power z roku je 1973 je totiž dílo naprosto fenomenální dílo.

Už začátek je nakládačka nejhrubšího zrna a snad nexistuje lepší výtržnický song, než je Search & Destroy. Kytara tak špinavá, že by vás s ní na slušné pódium nepustili, zběsilé bubnování a nade vším řičí pan Iggy. A jemu sakra věříte, že je "jakožto zapomenutý chlapec hledá, aby zničil". Jestli chcete proto-punkovou hymnu, popěvek hochů ulice, tak tady ho máte. Energie, že byste točili myší nad hlavou...

Zbytek desky netvoří vycpávky, nýbrž neurvalá garážová smršť kořeněná místy lehčí písničkářskou formou. Třeba Gimme Danger, tu vede akustická kytara, ale kouzlo ji dodává monotónní ťukání v pozadí, která dělá z popovky hodně zneklidňující záležitost. Jinak jasná hitovka.

A to nemluví o své favoritce... Penetration.. Průnik do sluchovodů je z kategorie zásadních. Iggy do vás sype svůj uhrančivý projev a pod nástroji se kouzelně vlní kratičký riff kláves. Omračující. :)

Sakra.. Nechtěl jsem popisovat každou skladb a už se pomalu rozjíždím. Tak jen krátce. Titulní Raw Power je nekompromisní garážový nářez a s Your Pretty Face is Going to Hell tvoří tu tvrdší, temnější a řezavější část desky. Je libo riffový rockec, tak hurá na Shake Appeal. Naopak I Need Somebody má skoro až bluesový, teskný feeling... Samozřejmě, v rámci možností.

Závěr desky tradičně s pořádnou kakafonií překotně kvílících kytar, divokého řevu, drogových dobytčáren, ale hlavně s naprosto, a nebojím se použít to slovo, kurevskou atmoškou, která vás dokážne vcucnout jako rybku vaše toaleta.

Samozeřjmě za předpokladu, že máte rádi pořadně začuněnou garážovou muziku, kde se neřeší, že hlásek není jako konipásek, nýbrž jako perverzní varan pod vlivem lysohlávek. Raw Power je deska přesně podle svého názvu. Nekompromisní, syrová, přísná... Jak chcete.  Pro mě jeden z nejlepších počinů začátku 70. let a vlastně pro mě i jedna z top desek, co jsem kdy slyšel.

Takže.. už jste ji také slyšeli? :) 100%


úterý 12. ledna 2010

The Stooges - Fun House (1970)


Fun House mi přišla decentně méně psychopatická a šílená než debut a Stooges dokonce místy ukazují, že dovedou aspoň trochu znít jako "v rámci možností normální rocková kapela". Ale netěšte se na nějakou úlitbu mainstreamovému vkusu. To, že se John Cale už na téhle fošně nepodílel ji neubírá z monstróznosti.

Iggy je stále ten samý maniak, který projevem osciluje mezi morovým supem a z hrobu lezoucím dělníkem a ani instrumentální doprovod se s tím opět nemaže. Tahle muzika však není o počítání pražců za vteřinu, ale o velké porci surové síly narvaných do pouhých sedmi skladeb.

Úvod obstarává dusavá Down on the Street s ryze pekelnými vohulenými kytarovými odpichy. Mlask, a to je teprv začátek. Pokud máte rádi Smoke on the Water, tak se u basy v Loose zamyslete, kde že jste už tu figuru slyšeli. Nepředpokládám, že by Deep Purple opisovali, ale první zkrátka nejsou :).

T.V. Eye - královská skladba plná psychouškých kytar, které přeřvává maniakálním projevem mr. Pop. Silnější než Cilit Bang... Možná ne tak jednoduché na poslech, ale jak se do téhle skladby dostanete, tak už jste ztraceni a podvědomě přemýšlíte, jestli poblíž nejsou střepy ve kterých byste se mohli vyválet.

Dirt je pro změnu drogová náladovka, smyslně vás obalí a pronese celými sedmi minutami. 1970 je naopak taneční záležitost. Ovšem na hodně divoký ples, kde se juchá kolem zapálené popelnice, aby do Iggyho skřekotu, jak raketa do mateřské školky, vlétl neurvalý saxofonista MacKaye.

A jízda se Stevem pokračuje i nadále, neb se překulíme do Zábavného domečku. Titulní skladba je po čertech živočišný skoro-jam s ježatou kvákavou kytarou, kterou probijí místy znuděný, místy naštvaný saxík. Stopáž? Dlouhá, ale mě tedy nenudí.

A je tu závěr, milé děti. Asi nejslabší kus, L.A. Blues totiž není blues, ale spousta kvílení a mlácení do všeho hlava nehlava.

Hodnocení nemůže být jiné, než krutě vysoké. Jedna z nejoblíbenějších desek pánů Cobaina a Jacka Whitea si o ode mě zaslouží 90%.


neděle 10. ledna 2010

The Stooges - The Stooges (1969)


Při poslechu první desky Stooges si vždycky říkám, jak by to vypadalo, kdyby jim to neprodukoval John Cale. Ono, když se dočtete, že při natáčení této desky přišli Stooges do studia a šokovanému Caleovi řekli, že oni prostě hrají s aparátem vytočeným na desítku. Kdo zná dvojku Velvetů, ten ví, že Cale nebyl žádnej měkkoň, ale Stooges byli i na něj trochu moc a tuším, že to tehdy usmlouvali na 7 nebo 8. Inu, někdy je dělat produkci asi o nervy.

Čtvero chuligánů a feťáků, kteří spolu údajně soutěžili v tom, kdo chytne za turné víckrát kapavku, však hned svojí první deskou udělali zásadní zářez do historii rocku.

Debut Stooges je hodně temný nášup garážového rocku smixovaného s místy psychedelickým nádechem a bůhví čím ještě. Iggy Pop zpívá místy znechuceně, místy řve a místy máte pocit, že je na hodně velkém tripu. Stejně jako celá kapela, která do toho buší, jak banda zfetovaných magorů. Ashetonova kytara - to je opravdu záležitost pro kytarové gurmány, protože je tak divná, až je naprosto skvělá a invenční. No a když to vážně vypadá, že se to celé sesype, tak zasáhne Cale se svou zkreslenou violou a muzika zas dostane o něco jiný náboj. Ne, tuhle desku nenatočili normální lidi a upozorňuji, že tahle muzika bude asi pro klasického sixties fandu těžká na zkousnutí.

Proto-punkové klasiky jako 1969, I Wanna Be Your Dog, No Fun, Not Right, Little Doll, téměř až morrisonovsky podaná Ann nebo sbor mnichů ulice ve We Will Fall. No a to kvákadlo na některých kytarách... Ne, tohle se vážně musí slyšet. :)

Stooges je pro mě spolu s Velvet Underground & Nico jednou z nejdůležitějších a pro mě nejlepších desek 60.let. Deska inspirativní i po těch všech letech. Jedna z model pozdějších punkerů. Tohle slyšet tehdy naživo, to musel být hukot.  90%



sobota 9. ledna 2010

David Bowie - Aladdin Sane (1973)


Že si Bowie nasadil Ziggy Stardustem laťku nehorázně vysoko je zřejmě nevyvratitelné, a tak se nabízí otázka, zda po geniálním díle nemusí zákonitě přijít pokles kvality.

Kdepak, nemusí a Aladdin Sane jest toho zářným příkladem. Posun oproti Ziggymu není drastický, ale stále ještě lehce akustické prvky střídá plně elektrický zvuk, který Bowie ještě přitvrdil popř. přidal nějaké ty experimentálnější prvky a místy na mě trochu dýchají Roxy Music.

Za monstr hitovku je považovaná The Jean Genie. Jo, je fajn, ale kytarový riff je stokrát vyvařený a přiznám se, že ji zase tolik nemusím. To Cracked Actor, to zasekávaná hudební muchlovačka zcela v Bowieho rockovém stylu. Je libo kabaretiérský klavír? Ale jistě, máme tu Time a vás už ovívá nefalšovaná atmosféru kouřem nasáklých meziválečných šantánů. Pro fanoušku coververzí si můžete také jednu užít. Let's Spend the Night Together od Rolling Stones se rozhodně zahanbit nenechává a patří k těm hodně povedeným předělávkám.

Celkový dojem? Hodně hodně solidní. Aladdin Sane je naprosto důstojným pokračovatelem Ziggyho. Bowie přitvrdil, ukázal, že mu to jde a Ziggy Stardust stále řádí. Takže z mého pohledu velmi přívětivých 90%.


úterý 5. ledna 2010

David Bowie - The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spider from Mars


A jedeme dále přátelé a přesouváme se k velmi důležitému období mr. Bowieho. Po vydání desky Hunky Dory si totiž David usmyslel, že mu vlastní osobnost nestačí, a tak si vytvořil alter-ego. A aby toho nebylo málo, tak to bylo ego mimozemské a co se týče jeho přístupu k této postavě, tak po několik dalších let se do Ziggy Stardusta, tak se jeho ego jmenovalo, zcela převtělil.

A věru image tomu podřídil zcela v duchu tehdejší muzikantské módy. Ženské šaty, výrazné líčení, agresivní oranžový sestřih. No a aby nebyl sám opuštěný, tak si ze svých doprovodných muzikantů vytvořil trio Spiders of Mars. Skupina debutovala v roce 1972 deskou The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spider from Mars.
 
O tomto albu jsem slyšel a četl tolik nadšených ohlasů, že jsem se těšil jako malé pachole, když se tato deska dostala k mým pařátům. Na první poslech jsem však byl trochu zaskočen. Čekal jsem prostě hrozně moc hitovou desku, ale takhle jsem si ji nepředstavoval. A nutno říct, že jsem si ji musel pustit několikrát, než jsem doopravdy dokázal vstřebat všechno, co nám zde pan Chameleón zanechal.

Ačkoli deska není kdoví jak elektická a akustické kytaře i klavíru se prostoru dostává relativně dost, tak můžete cítit, že písničkářka uvolněnost Hunky Dory je pryč. Ziggy je daleko kompaktnější, pevně do sebe zakleslé dílo, kde Bowie poprvé rozjíždí svoje proto-punkové choutky. A kombinace citu pro výtečnou skladbu v kombinaci s punkových feelingem dělá ze Ziggyho skvostnou záležitost.

Osobně mám nejraději elektrickou krásku Moonage Daydream, ve které je vypuštěn ze řetězu kytarista Mick Ronson, aby pořádně vytrestal jednak svoji kytaru a jednak ucho posluchačovo. Trestá výborně. Tohle sólo je možná místy kroucení dvou tónu do nebetyčných výšek, ovšem dle mého názoru se jedná o jedno z nejlepších sól, které jsem měl tu čest slyšet. Žádné kytarové stupnicové onanie, ale procítěnost tónu... No, to jsem se zas nechal unést.

Přijde mi, že tato deska opravdu nemá slabé místo. Ať to jsou vypalovačky typu Suffragette City a Hang On To Yourself, tklivá Starman či riffová údernice Ziggy Stardust všechno se směle může řadit ke zlatému fondu Bowieho rockové tvorby.

Končíme emočním trháken Rock ‚N‘ Roll Suicide, který završuje i příběh Ziggyho Stardusta na této desce. Dle příběhu v textech mimozemšťan Ziggy sestoupil na zem, aby zahránil lid, stal se mesiášem a na závěr zahynul. Ovšem neplačte pro Ziggyho, zemřel možná na této desce, nicméně alter-ego si David ponechal i pro další desky. Ale o tom příště :)

100% jedna z těch desek o kterých tvrdím, že by si ji každý, kdo to s muzikou myslí jen trochu vážně, měl poslechnout :)


sobota 2. ledna 2010

David Bowie - Hunky Dory (1971)


Po mrazivém Man Who Sold the World je Hunky Dory jak skok do jiného světa. Masivní elektriku střídá akustika a vrcholné skladby mají těžiště v nádherných klavírních partech. Inu, jak by taky nebyl skvostné, když za klavírem sedí Wakeman (pozdější klávesista Yes).

Hunky Dory je Bowieho pop/rockový majstrštyk, kde se shledáváme s takovými hity jako jsou Changes, Oh! You Pretty Things nebo vypjatá a monementální Life on Mars. Je-li libo nějaký ten rock tak na výběr je výjimečně elektrická Queen Bitch s prostším, ale o to účinějším riffem. Experimentálnější oblast je také zastoupena, konkrétně Andy Warholem, který začíná kosmickým úvodem a přes příjemnou melodiku se nese do psychedelického finále.

Jediné pro mě trochu překvapení, na téhle desce už figurují jako doprovod muzikanti z budoucích Spiders of Mars a na to, že na kytaru zde hraje Ronson, tak se nějakých jeho exhibicí nebo silnějších kytarových momentů téměř nedočkáte.

Hunky Dory je první zcela zásadní deskou z Bowieho diskografie. Dílo, kde dosáhl svého písničkářského vrcholu a jenž zakončilo první etapu jeho tvorby. Příště už se nesetkáme s Davidem, ale s hedonistickým mimozemšťanem Ziggy Stardustem a najedeme na proto-punkovou vlnu. :) 100%