Superskupina je vždycky ožehavá sranda a málokdy se opravdu povede vhodit do placu kus, který by byl i po letech sháněn nejen kvůli slavným jménům, ale i kvůli muzice.
Beck po rozpuštění své group opět zavelel k hard-blues rockovým zítřkům a do rytmiky si posadil osvědčené rytmické souputníky Bogerta s Appicem a šlo se na věc.
A chlapci si evidentně rozuměli. Oproti předchozím dvěma deskám Beck slyšitelně přitvrdil a na čas dal své jazzové choutky k ledu. Koneckonců neodolá, párkrát zakváká na svou kytaru, nahodí hutný riff a dá vzpomenout na staré časy z období Truth. Duo B&A také trošku vzpomíná, avšak do minulosti velmi nedávné a výborný důkazem, že právě opustili Catus, je našláplé boogie Livin' Thing.
Jako největší zářez mi přijde Supertision, který mám snad raději, než Wonderův originál. Lady mi pro změnu hodně evokuje Cream, vokální nástup mi přijde jak když Bruceovi z hlasivek vypadl.
Konec obstarává vkusný cajdáček I'm So Proud a já se rozmýšlím kolik si chlapci tentokrát vyslouží hvězd. Bude to nakonec 85% i když věřím, že u mnohých posluchačů může tato deska mít s přehledem i na navíc.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat