Když jsem před časem rozhodoval, co poslouchat, tak Jeff Beck byl pro mě jasná volba. A volba to byla velmi vhodná, neb se šmahem zařadil mezi moje oblíbené interprety.
A hned jeho první deska patří k tomu nejlepšímu z jeho dílny. Řízný blues-rock zcela dle mého gusta opentlený Beckovou chameleónskou kytarou, která umí jak běsnit (Beck's Bolero), kvákat (I Ain't Superstitious) nebo se pustit do staré dobré klasické akustické Greensleeves, stálici v repertoáru všech klasických kytaristů. No, kdo jste někdy koketoval s klasikou, tak netvrďte, že jste ji nikdy nehrál? I když asi ne v Beckově úpravě :).
Dalším plusem je pro mě Rod Stewart, jehož chrchlák dává desce potřebný šmrnc a Blues Deluxe je díky jeho hlasu a také díky nervnímu pianu Nicky Hopkinse zážitek, který se musí slyšet. Co Blues Deluxe, celá deska je zážitek.
Dost se objevuje srovnání s Led Zeppelin I a dočetl jsem se, že LedZep od Becka tak trochu kradli. No nevím, jestli to tak skutečně bylo, ale když bych si měl vybrat mezi těmito dvěma deskami, tak v drtivě většině sáhnu pro Truth, obzvlášť když je ve víně :) 5/5
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat