Sweet – Funny How Sweet Co-Co Can Be (1971)

Páteří desky Funny... jsou jednoduché, ale přesto výborně napsané, bubblegumové popěvky (krátké veselé skladby s chytlavým, dost často nic neznamenajícím refrénem). Ať je to první Co-co, které má i na můj vkus už opravdu nechutně chytlavý refrén a když jsem si ho ještě několik dní vesele pobrukoval, začal jsem mít Co-ca, který je hlavním hrdinou, plný zuby. Nicméně marketingový tah se zadařil a na Co-ca jen tak nezapomenete. Stejně prostinká je i druhá s názvem Chop-chop. Podobný případ jako Co-co. Do třetice, a zřejmě největší hit této desky je song Funny Funny a nezbývá jen dodat, že do vlezlosti refrénu může směle konkurovat oběma předchozím. Právě Funny Funny se stala jednou z nejpopulárnější songů své doby a vyšvihla se na vršky hitparád hned v několika zemích. (pozn. na této skladbě se nepodílel kytarista Andy Scott, neboť byla nahrána ještě před jeho příchodem do kapely) Všechny tyto skladby napsal Chinn a Chapman, kteří tak naznačili, že o nich ještě populární hudba uslyší.

Druhou skupinou jsou skladby, které bych definoval muzikologickým termínem miš-maš. Ať je to fanfárová trojka Reflections či Honeysuckle Love, která je sice vlastní tvorbou čtveřice Sweet, ale klidně by zapadla na desku kapel stylu The Monkees tzn. takový ten popík. Že by mě skladba Santa Monica Sunshine nadchla? Bohužel mi přijde stejně plytká a nezajímavá jako Sunny Sleeps Late i když obě mají velmi nebezpečně chytlavý refrén.. Poslední do této party zařadím coververzi Daydream, které je původně od skupiny Lovin‘ Spoonful a já rád dám přednost originálů před produkcí Sweet.

Třetí chlíveček nám tvoří country dvojice Jeanie a Tom Tom Turnaround, kterou bych si dovedl klidně představit, jak ji zpívá parta trampů u kotlíku. Ne, že by byly extra špatné skladby, ale country mi k Sweet nějak moc nesedí.

Tak vážení čtenáři a teď věřte, že jsem by překvapen, protože poslední skladba, která je opět původní tvorbou kapely, se zcela vymyká zbytku desky. Začátek – tamburína, akustická kytara, ale postupně se připojí bicí i elektrika a do pozadí vstoupí vokály, které bych hledal tak někde na raných deskách Queen. Andy Scott se dokonce pouští do lehkého sólování. Pokud jste rockověji založení, věřím, že tuhle skladbu oceníte.

Tak si to shrneme. Funny How Sweet Co-Co Can Be je popová deska a určitě se bude líbit milovníkům jednoduchých oldies písniček 60. let. Fandové pozdější tvorby kapely nebo rockeři ji zřejmě příliš neocení. Na nějaká extra sóla zapomeňte, stejně tak se často dočkáte používání jednoduchých perkusí místo bicích. Ale skladbám Funny Funny nebo Co-Co těžko můžu upřít to, jak jsou dobře napsané. Avšak celou desku podle mě sráží velká nevyrovnanost písniček a jejich různorodost. Ta je sice často plusem, ale zde to na mě prostě nepůsobí dobře. Dávám 5/10 a teď mě omluvte, protože musím nějak zajistit to, aby mi Co-Co furt nezněla v hlavě.

Co-co

Tracklist:

1. Co-Co

2. Chop Chop

3. Reflections

4. Honeysuckle Love

5. Santa Monica Sunshine

6. Daydream

7. Funny Funny

8. Tom Tom Turaround

9. Jeanie

10. Sunny Sleeps Late

11. Spotlight

Simon and Garunkel – Sounds of Silence (1966)

Těžko odhadnout, co by se stalo s duem Paul Simon a Art Garfunkel nebýt producenta Toma Wilsona, který obohatil skladbu Sound of Silence z jejich nepříliš úspěšného debutu Wednesday, 3 AM o elektrickou kytaru a bicí a takto nově naaranžovaná skladba vyletěla vzhůru v hitparádách a přinesla folkovému duu velkou popularitu a publicitu. Jenomže elektrifikovaná verze „Zvuku ticha“ vyšla zatím jen na singlu a jak to tak hudební průmyslu bývá, tak byl od nahrávací společnosti vyvíjen tlak na plnohodnotnou desku. Simon a Garfunkel tak naběhli honem rychle do studia, aby co nejrychleji spáchali novou desku, a tak v lednu roku 1966 spatřila světlo světa druhá, pouhopouhých 29 minut dlouhá deska s názvem Sounds of Silence. Tolik k historii, přejděme k hudbě.

Skladby na této desce můžeme rozdělit do několika kategorií.

Kategorie 1. – Rockovější skladby

Desku otvírá jeden z nejznámějších songů od S&G a to již zmíněný Sounds of Silence, kvůli kterému vlastně celá deska vznikla. Je to pochopitelně jedna z nejlepší věcí, kterou zde můžete najít a její věhlas dokonce sahá tak daleko, že ji můžeme naleznout i v kultovním zpěvníku Já, písnička díl 3. (taková ta modrá). Velice dobrá je i balada Richard Cory, pojednávají o smutném osudu úspěšného podnikatele, která na rozdíl od většiny balad vskutku šlape a je to song, který mám z desky úplně nejraději. Třetí působivou folk-rockovou peckou je I am a Rock o které by recenzent-citlivka napsal, že poodkrývá křehkou podstatu chlapské duše, no a pak by se dobu vykecával o tom, co nám chtěl autor říci. Další z této skupiny dechy a klávesami podložená We’ve Got a Groovy Thing Going, která mi přijde jak od Ray Charlese a to hlavně díky pianu a jí podobná je také Somewhere They Can’t Find, která je obdařena působivými basovými rify. Anji je naopak výborná instrumentálka, kterou jenom doporučím k přehrání klasickým kytaristům a je to jediná skladba na desce, která nebyla složená Simonem.

Kategorie 2. – Filmovější skladby

Do této kategorie mohu zařadit všechny zbylé skladby s jedinou výjimkou. Skladbám většinou dominuje pouze decentní zpěv a akustický kytarový doprovod. Máme tu tedy pohodovější Leaves That Are Green (opět ozvláštněná klávesami) s lehce zapamatovatelným refrénem a vyznačující se nutkavou potřebou posluchače blboučce se usmívat a podupávat si nohou (teda.. snad v tom nejsem sám). Další je křehká, minimalistická Kathy’s song (mimojité nejdelší skladba desky) ideální pro zasnění při večerní posezením nikoli v hospodě na růžku za zvuku hokeje v bedně, ale u krbu za zvuku praskání dřeva a kapek deště bijících o okno. Prostě romantika. Stejného ražení je i nostalgicky znějící April She Will Come. Poslední do této kategorie řadím A Most Peculiar Man, založená na tradičním skvělém souzvuku hlasů hlavních protagonistů desky.

Kategorie 3. – Blessed

Tak skladbu Blessed opravdu netuším kam zařadit. Biblický text, podložený lehce psychedelickým kabátem, tak ve stylu pozdějších Beatles s pozoruhodným a u S&G nezvyklým koncem. No poněkud překvapivý kousek na této desce.

Sounds of Silence je deska dělaná ve spěchu a je to na ní trochu znát a to nemluvím o tom, že je opravdu strašně krátká. Muzika je bezesporu kvalitní, ale poněkud nesourodá. Celkově se tak zdá, že umělci trošičku tápají a neví, jestli se dát cestou tradičního akustického folku a nebo ve stylu Dylana zaměřit své snahy k elektrickým aranžmá. Určitě je tu několik vynikajících skladeb (Sound of Silence, Richard Cory, I am a Rock), několik dobrých, ale průměr taktéž opanoval několik tracků. Co se instrumentální stánky týče, tak kromě instrumentálky Anji nečekejte žádné velké sólové výlety, protože hlavní devizou S&G je zpěv a nejlépe, když zpívají oba dva současně. Tohle jsou prostě hlasy, které se hledaly. Takže komu desku doporučit? Tak třeba fanouškům ranějších 60. let, kteří neholdují Merseybeatu a určitě Vás, kteří prostě nechtěj slyšet nářez, co bourá stěny. Pohodová, jemná muzika s trochou nostalgie… tak asi tak .. .6/10 (fandové folku nechť si přidají bod navíc)

Videoklipy:

Sound of Silence

Richard Cory

I am a Rock

Tracklist:

1.Sound of Silence

2.Leaves That Are Green

3.Blessed

4.Kathy’s Song

5.Somewhere They Can’t Fin dMe

6.Anji

7.Richard Cory

8.A Most Peculiar Man

9.April Come She Will

10.We’ve Got a Groovy Thing Going

11.I am a Rock

Sestava:

Paul Simon – zpěv, kytara

Art Garfunkel - zpěv

Pink Floyd - A Saucerful of Secrets (1968)

Jenom málo kapel by asi radostným tancem přivítalo, kdyby jejich leader a autor drtivé většiny hudby začal magořit a práce s ním se podobala robotě někde za Uralem. Tato nemilá situace se stala kapele Pink Floyd při natáčení druhé desky, která měla definitivně potvrdit, že tahle čtveřice patří na hudební výsluní. Jenomže Sydu Barrettovi LSD hodně zatemnilo mozek a ne-tak-sjetá kapela s ním odmítala nadále pracovat. Vše vyústilo příchodem pátého člena, Davida Gilmoura a následným vyhazovem Syda.

V takovéto atmosféře tedy vznikala A Saucerful of Secrets a je to jediná deska na které se podílelo všech 5 členů kapely Pink Floyd. (i když opravdu všichni se podíleli pouze na skladbě Set the Controls for the Heart of the Sun) A Saucerful of Secrets je tak poněkud schizofrenní deska, která odhaluje kapelu na rozcestí, které ukazuje drogovou cestu ke skřítkům ala Piper at the Gates a nebo pěšinu do temnějších psychedelických vod, kde už pro nějakou hravost a naivitu není zas tolik místa.

Desku otvírá Let There Be More Light s pozoruhodným kytarovým intrem, plíživým zpěvem a hymnickým refrénem. Závěr pak tradičně patří psychedelickému běsnění.

Prvním autorským příspěvkem klávesisty Ricka Wrighta je pak dvojka Remember a Day ke které jeho lehký a jakoby zasněný vokál skvěle sedí. Povšimněte si zajímavé slide-kytary Syda Barretta, která má téměř kosmický zvuk a citlivého klavíru, který dělá z této skladby jedinečnou záležitost. Jasná hitovka téhle desky, která však spíše spadá do Barrettovského pojetí Floydů. (koneckonců taky vznikla při nahrávání první desky, i když byla později přepracována)

Další parádní floydovskou skladbou je již zmíněná Set the Controls for the Heart of the Sun s šeptavým Watersovým zpěvem a mystickou atmosférou. Nick Mason se zde také konečně pořádně vyblbne na ty svoje škopky.

Po těchto třech, místy až mystických písních, vás z drogového oblaku, lví silou, letem sokolím, vykopne Corporal Clegg. Acid rockově znějící Watersův počin s tématem války (které nám ještě Roger naservíruje v míře více než hojné na pozdějších dílech), který ozvláštňuje dechový nástroj kazoo v rukách Davida Gilmoura. Tenhle song se mi jeví jako solidní úlet a hodně velký návrat někam před první desku. A vůbec, prostě mi přijde spíš jak z nějaké experimentální desky The Beatles (např. White Album). Každopádně skladba to rozhodně není špatná.

Naopak titulní, téměř 12 minut dlouhá A Saucerful of Secrets je z mého pohledu nudná instrumentálka, která dnes již posluchači nemá moc nabídnout a buď jsem nepochopil umělcův zájem a nebo jsem tetřev hlušec. Doba však byla taková a takovéto dlouhé progressivní experimenty se prostě nosily. Ovšem jestli chcete dlouhé art-rockové kompozice, tak po této příliš nesahejte.

K slabším kusům také patří další Wrightův výtvor a to See Saw, která hraje na podobnou notu jako Remember a Day, ovšem již zcela ne tak povedeně. Z mého pohledu příliš utahané.

Co však Barrottofily rozhodně potěší je závěrečná skladba Jugband Blues, která je poslední autorským příspěvkem Bláznivého démanta do tvorby Pink Floyd. Skladba se sice snaží znít vesele a nějak tak cítíte, že sranda tentokrát není hlavní hvězdou večera. Konečně, i text je plný hořkosti a vyjadřuje rozrytý stav Barrettovy mysli. Song to je ale skvělý a za pozornost jistě stojí i účast kapely Armády spásy uprostřed skladby.

A Saucerful of Secrets je tak poměrně důstojným nástupcem první, imho geniální desky. Pink Floyd ztrátu Barretta na této desce ještě přežili, ale pouze díky velmi mocnému čerpání z jeho odkazu, který z této desky dělá nadprůměrnou záležitost, kterou zřejmě ocení především fandové psychedelických Floydů, ale svoje by si mohli najít i uctívači jejich vrcholné progresivní tvorby v polovině 70. let.

Oasis - Definitely Maybe (1994)

Manchesterská kapela Oasis sice vznikla už v roce 1991, ale na svoji debutovou desku si musela počkat až do roku 1994. Pánové ovšem nelenili, pilně cvičili, koncertovali a v roce 1993 se zmohli dokonce na nějaké demo. Jejich popularita však stoupala závratnou rychlostí a po vydání několika úspěšných singlů v roce 1994 jim v září vyšla debutová deska Definitely Maybe. Stala se v Británii nejrychleji prodávanou debutovou deskou všech dob.

Jestli je věc, která by vás měla přesvědčit, že Oasis stojí za to, tak je to jejich zvuk. Málokdy začínám recenzi takhle, ale Oasis vás prostě dostanou díky tomu jak zní. Zvuk je neuvěřitelně plný, pořádně zkreslené kytary se navzájem přeřvávají, basa zadělává na pořádně hutnou kaši, bicí drží celou tuhle masu pohromadě a uprostřed toho jako žába na prameni sedí lehce utahaný a sarkastický vokál Liam Gallaghera. Při poslechu prostě nemáte před Oasis úniku a tahle muzika prostě nezní pěkně lehce a tichounce.

Oasis hudebně rozhodně nesází na nějaké instrumentální orgie, ale důležitá je pro ně samotná písnička. Sóla se sice vyskytují vcelku v hojné míře, ale také se stává, že muzikanti místo sóla spíše pořádně našlápnou backlight a věřte, že se vám po nějakém tom sólu ani moc nezasteskne. Ale Noel Gallagher rozhodně není špatný kytarista, ale jeho melodický projev je občas až trošku na škodu utopen v ostatních nástrojích. Vzhledem k tomu, že i tak je to nářez, tak proč by ne.

Většina skladeb si drží takové svižné střední tempo, takže fanoušci pomalých balad a rychlostních záležitostí zřejmě utřou. O tomhle Oasis prostě nejsou.

Chcete-li nějaké ty hitovky, tak výběr je hodně bohatý. Slabá místa plná vaty se snad nevyskytují, ale z debutové oázy některé skladby vyčnívají jako lehce přerostlé palmy. Tak třeba úvodní vypalovačka Rock & Roll Star, která je perfektní ukázkou proč si Oasis podmanili davy. Základem je pochopitelně úderný doprovod a sloka, která vygraduje v hymnický téměř stadiónový refrén. Výtečný nářez i je trojka Live Forever okořeněná falsetem a nebo trošku vykradeným riffem okořeněná Cigarettes & Alcohol. Super je taky Supersonic, no a taky Columbia.. a ještě tahle a tahle...

Asi bych tady vypsal všechny skladby a u každé bych napsal něco vy stylu super nářez, dobrý to a to, ale vzhledem k tomu, že bych se musel opakovat, tak to vynechám. Je to prostě hodně vyrovnaná deska, která netrpní neduhem, který se nevyrovnanost zve. Jediná skladba, která z alba lehce vyčnívá je poslední, minimalistická Married with Children, ale to jen díky aranžmá. Jestli je to pocta Elu Bundovi nevím.

Celkově vzato se nedivím, že deska Definitely Maybe byla a stále je velice úspěšná. Oasis skvěle kombinují umění napsat chytlavou popovou písničku (v tom dobrém slova smyslu) a dodat jí aranžmá, které zní velmi rockově. Na Definitely Maybe je takových skladeb 11 a proto ho všema dvaceti doporučím každému fandovi pop/rocku. O fanoušcích britpopu ani nemluvím, protože ti pro tohle album mají doma soukromou svatyni.

Nick Cave & The Bad Seeds - The Good Son (1990)

Řeknu vám, že obal na kterém figuruje v bílém obleku Nick Cave, obklopený skupinou malých holčiček v bílých šatičkách, musí snad na každého působit poněkud pedofilně. Takhle prostě undergroundové deska nevypadá a už obalem nám dává Nick najevo, že industriálním choutkám již neholduje.

Pro fandy prvního období The Bad Seeds musí být The Good Son tak trochu zrada na voličích a už první skladba s názvem Foi Na Cruz značí jistý hudební posun. Nejde o psycho, nejde o řev, jde o chytře napsanou popovou skladbu se sladkobolným nádechem a jasným refrénem. Už tady vidíte jasný kontrast s předchozí deskou Tender Prey, kterou otvírala pekelná řežba The Mercy Seat. Nenechte se však příliš šokovat, dvojka The Good Son nám dá vzpomenout na staré časy. Máme zde sice monotónní prozpěvování „one more man gone“, které zní tak trochu jak z jižanského kostela, ale vzápětí nastoupí naléhavý a poněkud nervní doprovod do kterého Cave spílá ze všech sil. A to jen proto, aby vše zase uklidnil do smyčci obohaceného zvolání „the good son“ a v zápětí zmizel v infarktovém doprovodu. The Good Son je prostě hodně dynamická skladba a člověk její kvality většinou ocení až na několikátý poslech.

Sorrow's Child je založená především na klavíru a opět se noří do popovějších a písničkářských vod, které ovšem mají hodně pochmurné hlubiny.

Největší peckou desky je dle mého názoru The Weeping Song. Cave zneužil ke zpěvu svého kytaristu Blixu Bargelda a výsledný duet je více než působivý. K shlédnutí rovněž doporučím i klip, kde jsou výše zmínění pánové převlečeni za kněze a houpou se na loďce v moři igelitu. Z hudebního pohledu jistě zaujme velký prostor, který je v rytmické sekci ponechán tleskání.

Druhou jasnou hitovkou je baladická The Ship Song, které vládne piano a zasněné vokály v pozadí. Tahle věc je hodně radio friendly a pokud máte rádi tu klidnější stránku Nick Cavea, tak The Ship Song je jasná volba.

Charakteristika Ship Song rozhodně neplatí pro třetí song v pořadí – The Hammer Song. Nedůtklivé vyťukávání kláves se nese celou skladbou a člověk má pocit, že to kladivo mu každou chvíli spadne na hlavu, zvlášť když tomu přičteme časté hřmění někdy v pozadí.

Lament opět patří ke skladbám, které se nikam neřítí a nemůžu se zbavit pocit, že je v ní namícháno trochu latinsko-americké rytmiky, což u Nicka věc poměrně nevídaná. Refrén mi ale přijde trošičku cajdákovitý.

Se čtvrtou song (nevím proč se tohle album prostě nejmenuje Songs, když jich tu má tolik), která nese název The Witness Song se opět podíváme jak dovedou Bad Seeds hrát rychle. Místy mi to připomíná rock & roll, místy gospel a místy mám dojem, že měl Nick Cavě ve studiu nějaké náboženské vidění či co.

Posledním článkem tasemnice s názvem The Good Son je skladba Lucy. A je to článek poměrně decentní a nutno říct, že velmi milý. Je to sice pomalé, ale Caveův feeling dělá divy a srdce nejedné Lucky by zřejmě touhle skladbou dostal. Minimálně na jednu noc. Skladba má také melancholické outro, kde nám kvílí harmonika jako z westernu.

Co závěrem... The Good je velice zdařilá deska, která věrně ilustruje přechod post-punkového maniaka k morbidnímu chlapíkovi za klavírem, jak zná Cavea většina veřejnosti. The Good Son přináší kombinaci písničkářství s temným post-punkovým feelingem a i když to místy trošičku skřípe, tak je nutno říct, že je to kombinace velmi povedená a pokud Nicka Cavea neznáte, tak The Good Son je jednou z dobrých možností, jak s ním začít. Je pak na vás, jestli se vydáte cestou popovější a budete sjíždět Foi Na Cruz, Ship Song či Lament a nebo vsadíte na tvrdší The Good Son či The Hammer Song. Stejně tak je na vás, jestli se pak vydáte k jeho náročnější tvorbě 80.let a nebo zamíříte do hitparád, stejně jako Cave v letech 90.

The New York Dolls – New York Dolls (1973)

Pokud ve vás první polovina 70. letech vyvolává pocit, že čím šílenější kompozice a čím náročnější nástrojové party, tím líp, tak debutová deska newyorské kapely New York Dolls vám zcela jistě naboří vaše představy.

Tahle skupina totiž rezignovala jak na progress-artrockovou hudební megalomanii, tak na expermintální tendence proto-punkových guru – Velvet Underground a vydala se zcela cestou jinou. Naznačenou jejich předchůdci The Stooges.

Základem je prostě se s tím nesrat (slabší povahu nechť přivřou všech 8 očí nad tímto vulguarismem, ale tak to prostě je) a divákovi to prostě přímočaře nasolit přímo do ušních kovadlinek, kladívek a třmínků. A to mají mazlíčkové rádi. Aspoň tedy ti, kteří mají rádi méně akordů, zato více řevu.

Hned první skladba desky je krásným ukázkovým příkladem, jak vypadá taková proto-punková šleha té doby. Personality Crisis oplývá klasickým zpěvem-nezpvěm, který mi místy připomíná styl Micka Jaggera, naboosterovanou kytarou, která sem tam neví, jestli hraje sólo nebo doprovod a punkeři se mohou přesvědčit, že i piano je nástroj do takovéhle muziky. Bicí rozhodně nejsou nějak zatěžkané a většinou skladbu ženou dopředu buď přes činely a nebo místy až neandrtálsky znějícím využíváním kotle. Prostě jasná pecka, které však na desce konkuruje nemalé množství kvalitní skladeb.

A namátkou hned nabídneme ve stejném duchu uvařenou Looking for a Kiss nebo jedinečnou peckou se skandovacím motivem „trash“, která se překvapivě jmenuje Trash. Tyto skladby s výše zmíněnou Personality Crisis tvoří triumvirát vládnoucí této desce a jsou to prostě nejvíc nejjasnější hitovky.

Podceňovat ostatní skladby by však bylo moudré asi jako běh s kovou tyčí po kopci za temné bouře, a tak si kromě výše popsaných typů skladeb můžeme užit i netradičně utahanou Lonely Planet Boy nebo oproti zbytku desky neuvěřitelně dlouhou Frankenstein. Vydrží hrát celých 6 minut.

Pro podrobnější popis dalších skladeb mi chybí dostatek vtipných hlášek a podobenství, a tak jdeme do finále, kde se dozvíme, jak to všechno dopadlo.

Finále!!!

New York Dolls od kapely New York Dolls je deska, která předběhla svou dobu a kdyby vyšla o pár let později, tak by se jí dostala mnohem většího komerčního úspěchu než tomu bylo v roce 1973. Každopádně ji doporučím všem, co mají rádi punk ve stylu Sex Pistols popř. Ramones nebo fandům Iggyho Popa, T.Rex a jiných podobných kapel. Zkrátka a dobře – skvělá volba.

Motörhead – On Parole (1979)

On Parole je deska se zvláštní osudem. Kapela ji nahrála už v roce 1975, ale nahrávací společnosti se jaksi nelíbila, a tak deska skončila někde v archivu myším na hraní. Jenomže o pár let později se z Motörhead stala moc moc slavná kapela. Rázem si vydavatelství vzpomnělo, že něco jako On Parole existuje, vyhnalo myši okusující pásky s hudbou a desku s náležitou pompou vydalo. Další zajímavostí, že jde o jediný počin, kde bubnuje první bubeník Motörhead Lucas Fox a to ve skladbě Lost Johnny. Byla to totiž jediná skladba, kterou jeho nástupce Phil Taylor nedokázal přehrát.

Přiznám se, že od Motörhead jsem před poslechem této desky znal jenom pár provařených věcí jako je třeba Ace of Spades, a tak jsem měl jen hrubou představu, co od této desky čekat. A jelikož rád sleduji opravdové začátky kapel, tak On Parole (ačkoli je vydána později) považuji za debut kapely Motörhead.

Nasazuji sluchátka, otáčím opatrně volume doprava, pouštím winamp a uvítá mě pořádně ohulenej výfuk. Aha, říkám si, industriál... jenomže to už se na mě valí skladba Motörhead. Lemmyho neuvěřitelně syrový vokál, chytlavý refrén (nikoli však stupidní), rozostřená kytara, našláplý bicí, kterým zdatně sekunduje basa, valící se dopředu, jak buldozer s tryskovými motory... Tohle se nezastaví před ničím. Motörhead je prostě nekompromisní rock n rollová skladba.

Dvojka On Parole naopak trošku zvolní a trochu mi připomíná Rolling Stones, asi rytmem nebo tak, prostě ten feeling... kromě opět chytlavého refrénu se dočkáme i prvního sóla a to překvapivě kytarového, které máme rozkouskované po celé skladbě.

A teď něco pro dámy. Vibrator. Skladbu nezpívá Lemmy, ale kytarista Larry Wallis a je to hodně poznat. Ne, že by to bylo špatné, ale rozhodně to ubírá pekelnosti nahrávky, protože Lemmyho vokál má pořádné grády. Ovšem text stojí za to a sólový vibrátor uprostřed skladby taky. Zajímalo by mě, kdo na něj hraje, nikde jsem to nenašel...

Iron Horse (Born to Lose) opět zvolní a není to na škodu. Příjemný houpavý rytmus a obrovský prostor pro kytaru, který ho využívá velmi zodpovědně. Ty vyhrávky se mi, jako kytaristovi, velice líbí.

City Kids je ukuta ve stylu první skladby a zaujaly mě na ní především přechody na bicí a vůbec efektní hra na činel, který celou skladbu odlehčuje.

Záčatek The Watcher mě trošku překvapil a skoro jsem čekal nějakou psychedelii, ale Motörhead se do ničeho takového nepouští a zůstává věrný zaběhlým pořádkům na desce. Přiznám se, že The Watcher mě nějak úplně nezaujal, možná chce víc poslechů.. kdo ví...

Leavin' Here mě dostalo naopak na první poslech – rytmické přechody a kytarový bridge se stopkami je rozhodně můj šálek piva.

O osudu skladby Lost Johnny jsem již lehce promluvil, a tak jen dodám, že nic tak převratného to není a řadím ji k tomu slabšímu na desce.

No a je tu poslední song – Fools, který opět zpívá Larry Wallis a tady mi jeho hlas sedí mnohem víc , než v případě Vibratoru. Příjemný song, který se mi však z paměti rychle vypařil. A ani mi to nevadí.

Pokud jste majiteli cd verze, tak na desce můžete naleznout i čtyři bonusové skladby v podobě alternativních verzí skladeb On Parole, City Kids, Motörhead a Leaving Here. Věřte, že pokud je nemáte, tak o nic nepřicházíte, jedná se o záležitost pro motörheadofily.

Závěrem bych rád podotknul několik postřehů k této desce jako takové.

Motörhead nám servíruje velice poslouchatelný a přímočarý heavy metal rock n roll s prvky punku a pokud jste příznivcem jednoho z těchto žánrů, tak vám rozhodně tuhle desku doporučím. Nejedná se sice o něco zcela nevídáného, ale s On Parole dostanete slušnou porci muziky, která nejenže šlape, ale má také hlavu a motor.

The Monkees – The Birds, Bees and The Monkees (1968)

Řeknu vám, že v porovnání se svými čtyřmi předchůdci, je pátá deska kapely Monkees tak trochu looser. 3. místo v americkém žebříčku je bezesporu úspěchem, který ale bledne ve světle toho, že všechny předchozí se podívaly až na vrchol. Inu každá série musí jednou skončit a The Birds, Bees and The Monkees znamenala přerod mimo jiné v tom, že byla poslední veleúspěšnou desku Monkees. Poté se již kapela nikdy nedokázala vrátit mezi superhvězdy a její kariéra začala skomírat.

Co se skladeb týče, tak první tři skladby klidně přeskočte. Nic originálního se v nich nevyskytuje a pravděpodobně je po prvním poslechu pustíte z hlavy. Dejte si ale bacha na trojku s názvem We Were Made for Each Other, která kromě toho, že je sladší než nejpřeslazenější dortík z cukrárny pro cukrofily, tak je i velice vlezlá. Takže bacha na to.

Se čtvrtou skladbou se ale zdá, že zlým dnům je konec. Tapioca Tundra má zajímavě naefektovaný zpěv a poměrně milou melodii. Není nějak stupidně vlezlá, ale v paměti vám zůstane. No a přichází královská skladba této desky. Daydream Believer. Když jsem se začal o Monkees zajímat, tak tahle skladba byla jednou z prvních, kterou jsem slyšel a dodnes si ji sem tam pustím. Založena je na klavírním riffu a ozvláštněna orchestrálními vsuvkami. Kdyby nic jiného tak tuhle skladbu si pusťte. Perfektní příklad kvalitního popu, který ani po 40 letech neztrácí svoje kouzlo.

Do třetice všeho dobrého zmíním skladbu číslo 11 s názvem Valleri. Pozoruhodné intro tvořené pekelným kytarovým během, úderný refrén podložený volnou kytaro-dechovou variací na I Can’t Get No Satisfaction od Rolling Stones – to jsou hlavní prvky, které tuto skladbu dělají vyjímečnou. Jasná volba.

Writing Wrongs je vykradená až to bolí a někdo si zřejmě neuvědomil, že divné psycho-piano umění nedělá . Zvláštní efekt na vokálu potvrzuje pravidlo, že opakovaný vtip přestává být vtipem. I’ll Be Back Upon My Feet se pro změnu jeví jako kvalitnější popová písnička (doslova písnička, o skladbě se hovořit nedá), ale zmínit se o tom, že znám tisíc lepších, je asi zbytečné. U The Poster mám taky dojem, že jsem něco podobného slyšel už několikrát.

P.O. Box 9847 je takový lehký pokus o psychedelii, který ale Monkees prostě neuvěříte. Zvlášť když po ní zazní Magnolia Simms, která psychedelii neviděla ani dalekohledem, ale na druhou stranu je hodně retro a naprosto se nebere vážně. Což je dozajista plus. Finální skladba Zor and Zam rozhodně není špatná, ale na tuhle desku se hodí asi jako plamenomet do rukou batolete a člověk čeká po jejím konci ledacos, ale rozhodně ne konec desky.

Takže co s tohle deskou….

Nejlepší by z ní bylo vybrat Tapioca Tundra, Daydream Believer a Valleri a tyhle skladby vydat jako singly a neobtěžovat posluchače dalšími skladbami pochybné kvality, protože výše zmíněné songy stojí za to a každý Monkeefil a nebo fanda popu 60. let by jim měl věnovat aspoň minimální pozornost. A tady se dostávám k problematice komu je deska určená.. ano, nejsou to hudební kritici, nejsou to kavárenští povaleči, ale je to prosté nenáročné publikum, které chce slyšet nějakou tu pěknou písničku a hlavně o tom nepřemýšlet. Pokud hledáte takovou desku, tak zkuste The Birds, Bees… atd. , pokud ne, poslechněte si nějaký ten výběr, kde uslyšíte výše zmíněnou trojici a nechte včely a ptáky být. Abyste náhodou nedostali žihadlo. 4/10

John Lennon – Live Peace in Toronto (1969)

V roce 1969 se na Toronto's Rock and Roll Revival festivalu sešla na pódiu následující sestava: John Lennon, Eric Clapton, Yoko Ono, Klaus Voorman (basa) a Alan White (bicí). Potkali se už v letadle, kde si zajamovali a vzhledem k tomu, že si mysleli, jak jim to nejde, tak si zahráli i na výše zmíněném fesťáku. Kapela vystoupil pod názvem Plastic Ono Band a tento koncert bylo první vystoupení Lennona bez Beatles.

Hned na začátku koncertu se Lennon raději omluví, že spolu hrajou úplně poprvé, a tak, že budou hrát jen věci, co všichni umí. Začnou pěkně klasikou, kterou znají snad úplně všichni: Blue Suede Shoe.

Vsadím se, že kdybyste netušili, že jde o Lennona a spol, tak si budete myslet, že je to nějaká vykalená kapela někdy v garáži, která si přišla jen tak zahrát. Zvuk a provedení je  totiž 100% garáž i s DPH. Lennon zpívá velice solidně, ale na kapele je dost poznat, že pánové spolu nějak moc necvičili, Naštěstí jsou to všechno výborní muzikanti a tudíž to tak nějak drží pohromadě. Hned dvojka Money je ovšem dost nepovedená. Utahaný a místy falešný zpěv, potácející se rytmus a vůbec podivné vyznění songu, který si tedy raději pustím v podání Beatles.

Dizz Miss Lizzy je další rock and rollová klasika a zde se poprvé objeví prznitel tohoto koncertu jménem Yoko Ono. Ano, tato avantgardní „umělkyně“ sem poprvé umístí svoje nepřeslechnutelné ječení, naštěstí jenom krátce, takže vás to ani nestačí vyděsit. Jinak je tahle skladba zahraná velice slušně a člověk si už začíná říkat, že to zas nebude tak špatné.

Yer Blues je výborné blues z mého oblíbeného White Album od Beatles a tahle garážová úprava mu docela svědčí. Ovšem fandové čistého zvuku nadšeni nebudou. Lennon a Clapton si vystřihnou velmi pohledná sóla.

Dostáváme se ke zlatému hřebu desky a to je Lennonova skladba Cold Turkey. Kapela konečně šlape jak se sluší a kombinace Claptonovy kytary a ječení Yoko Ono je docela zajímavé a v případě Yoko Ono až neuvěřitelně poslouchatelné. Trošku song shazuje nevýrazný konec, ale jinak je to výborná záležitost.

Poslední věc, která na desce stojí za poslech je monotónní hippiesácká Give Peace a Chance s hopsavým rytmem a lehce zapamatovatelných refrénem. (lehké refrén je v případě skladby pro davy nutnost, vyhulené mozky hippies na nějaké složité větné kompozice zřejmě nebyly) Každopádně se zřejmě neubráníte přihlouplému pohupování v křesle nebo kde to vlastní sedíte popř. podupávaní si nohou.

Tak... a sadomasochisti mohou ožít, neboť k mikrofonu se staví Yoko Ono a spustí svoje dvě „umělecké skladby“. Pokud nevíte, jak si představit vokál Yoko Ono, tak zní zhruba jako něco mezi skřeky mučených duší v Očistci, porodem a sirény oznamující poplach. Pokud máte dost silný žaludek a přežijete první skladbu Don't Worry Kyoko, tak se vám Yoko odmění nádherných 12:34 trvající skladbu, kde už vás téměř neobtěžuje kapela, ale jen vytí. Důrazně bych Yoko doporučil účast v soutěži Hejkal Roku nebo Banshee roku, protože tohle je vážně zážitek. Zhruba po 2 minutách jsem začal znepokojeně pozorovat, že si začínám řezat ucho žličkou. Zhruba po 5 minutách se marně snažím schovat v nejvzdálenějším koutu pokoje a přemýšlím, že tahle hudba by se dala používat jako obranný prostředek místu slzného plynu k rozhánění demonstrací. Osmá minuta již přináší sebevražedné myšlenky a vokál Yoko znamenitě supluje skřeky supů, kroužící nad naším domem. Bože... blíží se konec a do mikrofonu hraje cosi, co zní jako když někdo něco vrtá. Dospěl jsem k názoru, že někdo vrtá Yoko do hlavy, proto asi tak kvílí. A hurá.. blíží se konec a … zasloužený potlesk. Zřejmě jsem jediný, kdo nepochopil to umění a nebo je publikum tvořeno bandou zdrogovaných maniaků, kteří nenávidí své uši a mozky. Je konec... .ani nevíte, jak jsem skvělá je věc, která se zve ticho....

Deska Live Peace in Toronto není kdoví jak skvělý koncert a kromě Cold Turkey mě snad žádná skladba extra nezaujala tak, že bych si ji chtěl v tomto provedení ještě někdy pustit. Co však tuto desku sráží do kategorie odpad jsou dvě závěrečné kvaziskladby. Klidně mě nazvěte mainstreamovým posluchačem, ale tohle vážně nedá a jsem přesvědčen o tom, že STB používala skladbu John, John jako mučící nástroj.... Průměrný koncert s děsivým koncem si ode mě vysloužil hodnocení 3/10. (mohlo být hůř, ještě, že mám garáž rád). Sorry Johne, sorry Ericu, sorry Klausi, sorry Alane. Sbohem Yoko.

Joe Jackson - Look Sharp! (1979) - recenze

Joe Jackson je sice pianista, ale jestli čekáte nějaké exhibice po klávesnici, zřejmě budete trochu zklamáni. Jádro většiny songů totiž tvoří zkreslené kytary, které se ale nepouští do nějakých sól. Asi jediný opravdu sólový výstup máme ve skladbě Fools in Love a spáchán je právě opomíjeným pianem. Jinak všechny songy jsou ve svižnějším tempu (opět výjimkou je pomalejší Fools in Love) a vládne jim především zpěv Joe Jacksona, který je zároveň i výhradním autorem i aranžérem desky.

Zlatým hřebem desky je určitě singlová Is She Really Going Out With Him?, která vlastně posunula Jacksona do hitparád. Další songy se ale také určitě nemají za co stydět, ať je to Sunday Papers (která se naváží do bulváru), Fools in Love (ve které je patrný vliv reggae) a nebo poslední Got the Time, kterou si dokonce do svého repertoáru zařadili Anthrax a ve předělali ji do trash-metalu. Joe se také projevuje jako srandista, na začátek Pretty Girls si zacituje ze slavné Do Wah Diddy od Manfred Mann.

Co ale určitě stojí za pozornost jsou texty. Mr. Jackson si nebere servítky a náváží se do lecčehos (např. bulvár, uspěchanosti doby), ale především do spokojeným párů, milenců a podobných. Viz. stěžejní Is She…, (o tom jak si jeho bývalá razí s jinými), Happy Loving Couples (že spokojené páry opravdu nejsou jeho krevní skupina) a především moje oblíbená Fools in Love (znechucení nad slepě zamilovanými… - velmi doporučuji přečíst si text, jeden z nejlepších co znám).

Závěrem. Debut Joe Jacksona je skvělý, jak po hudební stránce, tak i po té textové, kde se nedočkáte žádných blábolů ani bezduchých frází. Přiznejme si však, že na textu, a ještě když jsou anglicky, se příliš nehledí, hlavní je muzika. Stopáž 36:38 se může zdát příliš krátká a deska uteče jako voda. Není to ale jenom stopáží, ale především díky skvělým chytlavým pop-rockovým songům, kterých je deska plná. Takže jedno větou? Look Sharp! je neskutečně zábavná deska!

Joe Jackson - I'm the Man (1979) - recenze

Po poslechu desky I’m the Man jsem se neubránil pocitu, že v podstatě poslouchá mdruhý disk od debutové Look Sharp!. Podobné skladby, podobný duch desky, podobná aranžmá – hudební posun žádný. Jenomže Jackson nám to servíruje takovým způsobem, že mu to s největší pravděpodobností sežerete i s navijákem.

Titulní I’m the Man je třeba hezkým příkladem jak má vypadat svižná pop-rocková hitovka s chytlavým refrénem. Rychlost s jakou se vám vypaří hlavy je asi stejná jako růst životní úrovně v KLDR. Hodně zajímavýsong je křehká skladba It’s Different for Girls rozebírající problematiku „spolunocležení“ a postoj leckterých dívčin k tématu. Určitě do kolonky hodně dobrá skladba patří i Get That Girl, On Your Radio, Friday a vlastně i všechny ostatní skladby. Prostě těžko vybírat, protože jak je u Joea zvykem, co song, to pozoruhodná skladba.

Joe opět míchá ve své hudbě mnoho žánrů. Takže se dočkáme pop-rocku s výraznými melodiemi, reggae (např. v Geraldine and John ve které se opět Jackson zaobírá vztahy mezi mužem a ženou) a samozřejmě vlivu nové vlny. Opět zde také nenajdete žádnou instrumentální ekvilibristiku, což ale není nějak na škodu a celkovému výrazu desky to nějak neubírá.

K I’m the Man žádnou velkou výtku nemám. Deska působí kompaktně, obsahuje hned několik skladeb s výrazným potenciálem a ačkoli vznikala bezprostředně po předchozí desce, tak výskyt skladeb tvořících vatu je nulový. Na předchozí Look Sharp! zcela nepochybně hudebně navazuje, ale neodvažuju se tady mluvit o nějakém vykrádání. Tedy pokud se vám Joeova první deska líbila, tak věřím, že si hodně oblíbíte i jeho druhý počin. Ten stojí za to a svému předchůdci se hudebně zcela jistě vyrovná. Já ale nedám plný počet z toho důvodu, že přece jenom zde není oproti žádný hudební posun… Ale co? Komu to vadí? Kritika ať si kecá, co chce…. Tak parádní hudbu vám jen tak nějakých jiných 10 skladeb neposkytne. Takže odpověď na otázku ze začátku článku je: deska si v USA zasloužila daleko větší úspěch, takže neváhejte a přesvědčte se jakej že je to Joe Jackson chlap.9/10

Cheap Trick - Cheap Trick (1977) - recenze

Cheap Trick patří k představitelům tzv. power-popu, což je muzika, která kombinovala rockovou údernost a drive ve stylu The Who s melodičností popových kapel 60. let ve stylu Beatles či třeba Byrds.

První deska této kapely splňuje všechno, co si představujete pod pojmem úderný pop. Máme tu přebuzené kytary, máme tu bicí, kde lítají od paliček třísky, ale na druhou stranu se nad přebuzeným doprovodem nese jasná popová melodie, kterou reprodukuje nasládlý hlas zpěváka Robina Zandera. A věřte, že tahle kombinace funguje velmi dobře a velmi efektně i díky tomu, že pánové nejsou žádní hudební neumětelové. Kytaroví fajnšmekři jistě ocení práci Ricka Nielsena, který provozuje poměrně neobvyklý styl sólování, kdy místo sprintu po notách a stupnicích ždíme maximum z akordů.

Výjimečné skladby? Jen si vyberte! Je jich tu hodně... jedna vedle druhé.... Třeba hned první - Elo Kiddies, moje favoritka s jasným refrénem, která se valí dopředu jak tanky na Berlín. Hard-rockovým podkladem vás jistě zaujme Daddy Should Have Stayed in High School a to ani nemluvím o pedofilovi, který nám vystupuje v textu. Obecně s texty se kapela nemaže, viz. třeba story o sebevraždě v Oh, Candy a nebo skvělá hymna cizinců cestujících po Praze jménem Taxman, Mr. Thief. Z hudebních lahůdek zmíním ještě například vypalovačku Hot Love a nebo jedinou klidnější skladbu Mandocello s akustickým podkresem. Ve skutečnosti jsem sice mohl napsat, že snad všechny skladby jsou vážně výborné a chytře napsané, ale pak byste měli pocit, že jsem vás zřejmě poněkud ošidil. Každopádně s výběrem skladby, kterou začít, snad nelze šlápnout vedle.

Takže sečteno a znásobeno tu máme vskutku zdařilý debut, který si v době svého vydání rozhodně nezasloužil nevalný komerční zájem. Nevíte-li o žánru jménem power-pop zhola nic a vaší hudební vlajkovou lodí jsou třeba The Who či kytarová new wave (J.Jackson, E.Costello), tak neváhejte a nechte se zlákat na tenhle laciný trik. A věřte, že tahle deska je rozhodně víc power než pop. 8/10

Jimi Hendrix - The Cry of Love (1971) - recenze

Však víte jak to chodí, když zemře hudební legenda… Najde se najednou spousta nových originálních nahrávek, které nikdo nikdy neslyšel, rarity, koncerty z mládí atd. Prostě spousta materiálu, který je víceméně nic neříkající a jeho hlavním účelem je z vás vytáhnout peníze, které byste mohli zcela jistě investovat inteligentnějším způsobem. Vzhledem k tomu, že však jste fanda, tak přece musíte mít nahrávku pořízené na magneťák na party, kde se celá kapela sjela a kde si někdo náhodou popletl slova nebo rupla struna. Rázem tu máme raritu a peníze lítaj…. Právě z těchto důvodu mám k posmrtným deskám poměrně despekt. Třeba chudák Hendrix. Je to už dlouho, co opustil tento svět a kdybychom se podívali na jeho posmrtnou diskografii, tak bychom shledali, že těch desek je víc, než leckterý interpret vydal za celý život (kromě Franka Zappy teda).

Jednou z nich je deska Cry of Love, která vyšla v roce 1971 a obsahuje studiové nahrávky, které již Jimi nestihl vydat. A jestli tato nahrávka patří ke zbytečným raritám či by neměla ve vaší hendrixovské sbírce chybět, si pokusíme vysvětlit v následujícím článku.

Předně chci poznamenat, že se v tomto případě opravdu nejedná o žádné archivní kousky, kde přes praskání a šum neslyšíte hudbu. Ne, nebojte se, zvuk je naprosto v pořádku a vám nezbývá, než si vychutnat pořádnou porci kytarové muziky řízlé tím typickým hendrixovským feelingem. Ti z vás, kteří něco od Jimiho znají, tak určitě ví o čem mluvím, protože Hendrix patří k těm interpretům, které si málokdy s někým spletete. Takže jen pro méně znalé připomenu, že Hendrixova hudba je velmi originální syntézou funku, rocku a psychedelie podložená naprosto neskutečnými kytarovými vyhrávkami a i na The Cry of Love potvrzuje Hendrix svoji jedinečnou pozici mezi kytaristy. Ovšem nečekejte nic ve stylu kytarových virtuózů jako je třeba Satriani. Je to stále víceméně (spíš více) bluesově orientované.

Co se týče skladeb, tak asi nemůže říct, že by zde byla vysloveně špatná skladba. Ovšem pouze tak pět jich je opravdu výjimečných a byla by opravdová škoda, kdyby se zůstaly válet někde v archivu.

Jde například o první Freedom s opravdu geniálním kytarovým motivem. Nejen u téhle skladby vážně doporučuji mít kvalitní stereo, protože kytarové vyhrávky lítají ze strany na stranu. Nejlepší skladbou desky je asi Ezy Rider, skvěle šlapající pecka podpořená bubínky v pozadí. Nicméně o toto prvenství s ní může směle soupeřit trošku netradiční Night Bird Flying, která patří mezi mé nejvíc nejoblíbenější skladby od Hendrixe. Zmiňovat skvělou práci s kytarou je už asi fakt zbytečné, ale nezmínit zajímavé rytmické přechody by bylo trestuhodné. Předposlední z královské pětice je hodně provařená pomalá a lehce snová skladba s názvem Angel. Zřejmě nejznámější a nejúspěšnější ze skladeb, které už Jimi nestačil vydat. Do pětice všeho skvělého je na skladě pekelně ukvákaná In from the Storm.

Celkově vzato si myslím, že The Cry of Love je více než důstojným reprezentantem vydávání Hendrixovi pozůstalosti (a že nebyla malá) a určitě se může směle zařadit do té části Hendrixovi diskografie, kterou není od věci mít doma a nebo aspoň slyšet. Chcete-li si srovnání s prvními deskami Hendrixe, tak The Cry of Love neobstojí, ale ne proto, že je to špatná deska. Jenom prostě není geniální.

The Doors - The Doors (1967) - recenze

Je spousta skvělých debutů, je spousta vlivných debutů, ale jen několik z nich udělalo takovou díru do dějin rockové muziky jako debut The Doors, který se jmenuje (jak už to u mnoha debutů bývá) stejně jako kapela. Takže, co že to je za těmi prvními dveřmi?

Já osobně, když jsem poprvé viděl tracklist této desky, jsem se domníval, že musí jít o bestofku, neboť většina těch hlavních pecek, co jsem znal, se tam vyskytovala. Nenechte se ale zmást a nenechte pochybnost otrávit vaše mozky, zde se opravdu jedná o řadovou studiovou desku.

A že začíná pěkně zostra. Break On Through (To the Other Side) je jednou z těch nejslavnějších skladeb z dílny Doors a typické rysy kapely jsou v ní nádherně patrné. Doors basu nevedou, a tak vás do skladby vrhnou pedály varhan Raye Manzareka podpořené nervozními bicími, které se doslova nemůžou dočkat, až do nich bude pořádně mláceno. Dále tu také máme výborný text, který dokazuje, že Morrison byl básník a když k tomu připočteme, že ho umí parádně zařvat, tak dostaneme hodně poslouchatelnou kombinaci. Kriegrova kytara zde sice hraje druhé housle a spíš přizvukuje, ale to je také dost častý znak tvorby Doors, protože Doors jsou hodně moc o klávesách.

Výborně to ilustruje zřejmě největší hit skupinu Light My Fire s již legendárním intrem a dlouhou instrumentální mezihrou, kde se oba sólové nástroje vyřádí dosytosti. K textu skladby se váže průšvih kapely v Ed Sullivan Show, kdy Morrison odmítl změnit text darling we could get much higher (drahá, můžem se sjet daleko víc) a i přes upozornění, ať tam zpívá něco jiného, si Jim tuto repliku zařval hezky natvrdo v přímém přenosu a slušně řečeno, cenzura nebyla ráda :).

Doors umí i pořádně psychedelicko-mystické skladby, které reprezentuje například The Crystal Ship s podmanivým zpěvem a výbornou kombinací kláves a čistého piana. V podobném duchu je ukuta i End of the Night.

Také It Easy Baby je v podobném duchu jako Break on Through a je to stejný skvělý nářez se zběsilými klávesovými vyhrávkami a úderným refrénem. Jedna z nejlepší skladeb od The Doors, která je imho trochu nedoceněná. Back Door Man není sice nějak zběsilá, ale po plíživém začátku se dostáváme k tradičně vyřvanému refrénu a bluesovému kytarovému sólu. Do kategorie údernějších skladeb, které spojuje výrazný uřvaný refrén patří bezesporu i Twentieth Century Fox a I Looked at You.

Co nám tu zbylo? Alabama Song (Whiskey Bar) je kabaretní záležitost popisující téměř smrtící nedostatek whiskey a litte girl. Změna rytmu a úchylné aranžmá vám dodá atmosféru z počátku století až k vám do repráků.

Taaak... a to nejšílenější nakonec. Fanoušci Apocalypsy (myslím film, ale fandové posledního soudu si doufám také přijdou na své) již tuší, že půjde o The End. Tahle přes deset minut dlouhá kompozice je podle mě jedna z nejúžasnějších skladeb všech dob. Má totiž neuvěřitelnou atmosféru , která dokáže pohltit celou vaši duši. Nikam se nespěchá, ale všichni cítíme, že konec musí nastat. To vše podkreslené lehce orientálními motivy a výjimečným textem, který nemá obdoby a nalézt v něm můžete ledacos. Prostě podobenství jako hrom, obsahující i slavnou Oidipovskou pasáž s větou mother, I want to fuck. Na nahrávce ovšem muselo být ono „fuck“ nahrazeno šíleným zavřeštěním, neboť tohle už bylo vskutku dost a kvůli této skladbě dokonce Doors přišli o své první stále angažmá. The End je skladba ze které běhá mráz po zádech. No schválně.. zkuste si ji někdy v noci pustit a zhasnout...

V konečném zhodnocení uspěje deska The Doors na výtečnou a považuji ji za jednu z nejlepších a nejoriginálnějších rockových desek všech dob. Skvělé texty, skvělé skladby, skvělé instrumentální výkon (především Manzarek válí) … tohle se vážně musí slyšet. Tak na co čekáte??? Běžte si ji sehnat...

The Clash - 1977 - The Clash

Předem se zeptám, jestli máte rádi kapely, co si nehrajou na kdoví jaké muzikanty? Nudí vás instrumentální orgie? Máte rádi zpěváky, co neumí zpívat? Neposloucháte náhodou punk? :) Pokud ano, tak je pro vás debut The Clash naprosto zásadní záležitost. Joe Strummer a jeho boys se s tím totiž pěkně punkové neserou.

Téměř všechny songy se délkou pohybují okolo dvou minut (šestiminutová Police & Thieves zde vypadá jako slon v myším hnízdě) a začínají několika jednoduchými akordy, údernými bicími se slokou nastupující ještě dřív, než si uvědomíte, že začala další skladba. Samozřejmě musíme přidat snadno zapamatovatelný refrén, který se snad pokaždé shoduje s názvem skladby. Kytarová sóla se drží pěkně zkrátka a i nejzarytější kytarofilové musí uznat, že sem se prostě nějaké strunobraní prostě nehodí. Jestli mě něco překvapilo, tak to byla foukací harmonika v Garageland.

Zpěv... No... Joe Strummer ani Mick Jones by superstar rozhodně nevyhráli, ale já mám tyhle zpěváky-nezpěváky docela rád a člověk si koneckonců docela rychle zvykne na tuhle velmi netradiční barvu hlasu. A vůbec, dovedete si představit, že v punku to někdo žene do nějaký árií? Brrrr.... úplně vidím, jak se vaše číra zlostně ježí..

Nezapomeňte se připravit na hodně alternativní zvuk tzv. garáž. Klub přátel dokonale čistého zvuku, ať tuto desku raději nezkoumá.

A kterépak skladby jsou ty best? Není to lehká volba, ale určitě stojí za pozornost hlavně: White Riot (s refrénem, který vás téměř zvedne ze židle a donutí něco rozmlátit); úvodní Janie Jones; mezi teroristy dnes jistě populární I'm So Bored With the USA (mimochodem tato skladba byla populární i mezi americkými punkery... ale za srdce se zřejmě nedrželi); Police & Thieves (což je jediná coververze na desce a ukazuje, jak si Clash s reggae rozumí a jak si ještě rozumět budou) a ještě třeba rockovější Deny. Je klidně možné, že za nejlepší budete považovat zcela jiné skladby a klidně můžou být, protože tahle deska je velice kompaktní.

Závěrem. Kdyby se mě někdo ptal, jaké punkové desky bych mu doporučil, tak The Clash by mezi nimi určitě byla. Hlavně si prosim vás nemyslete, že punk je něco ve stylu Green Day, Blink -182 atd., protože byste byli zřejmě velmi rozčarováni. The Clash přináší ten pravý punk 70. let, plný špíny, hluku, zloby, idealismu a nutkavé potřeby jedné generace říct svůj názor na svět. Debut The Clash není sice originální a vliv Sex Pistols a Ramones je zde hodně znát, ale spolu s těmito kapelami hrají The Clash punkovou extraligu.

Eric Clapton - Eric Clapton (1970) - recenze

Poté co vložíte cd do přehrávače (pustíte winamp atd.), tak vás možná hned první tóny desky zarazí. A vskutku… Neznalý posluchač by po instrumentální skladbě Slunky mohl klidně přijít k názoru, že se deska bude pohybovat v lehce najazzlém duchu s funky prvky, kde prim bude hrát velká improvizace.. No.. něco na tom bude, ale pravdě blíž bude spíš názor, že Slunky je trochu zvláštní skladba ( v rámci této desky) plná hraní si s kytarovými efekty (hlavně echem) a pěkně šlapající bicích.

Předtím než se tedy vydám do popisu dalších skladeb, tak chci upozornit, že většina skladeb je opatřena výbornou kytarou a tudíž už to zde nebudu opakovat. Koneckonců není divu, Clapton byl na tenhle nástroj vždycky šikovnej.

Stěžejní skladby desky však leží zcela jinde než Slunky a na první místo vypíchnu hnedle tři.

Jakožto fanoušek J.J.Calea si Clapton vypůjčil jeho skladbu After Midnight a udělal z ní hit. To tam bylo Caleovo pohodové, poklidné hraní. Claptonova verze je pořádná smažba, kterou žene dobře i vhodně umístěná tamburína spolu se skvělým klavírem a výbornými vokály. Takhle by se měly dělat covery.

Druhou skladbou, která na 100% stojí za to je Blues Power. Nenechte se zmást poklidným začátkem, nejde o nějaký pomalý instrumentální počin, ale o výbornou kombinaci blues se soul-funkovým nádechem. Dovolím se upozornit, že obě výše zmíněné skladby najdete i na živáku Just One Night, kde teprv uslyšíte, jak se dají rozbalit na živo.

Do třetice všeho claptonovského je zde poslední song alba s názvem Let It Rain, který však s bluesem už mnoho společného nemá a hudebně patří někam do pop-rocku. Základem je kytarový riff podloženými klavírními sestupy. Tady se ale fakt musím zmínit o výborném kytarovém sólu, kterému zdatně sekunduje i klavír. Lahůdka, ozvláštněná mírně chaotickým koncem.

Tato svatá trojice stojí nad celým albem a je záhodno si poslechnout minimálně tyhle skladby. Nehledě na to, že je najdete na každé slušné claptonovské bestofce.

Co se týče ostatního obsahu desky, tak se určitě není za co stydět. Clapton se totiž pohybuje někde mezi blues, funkem, country a popem, což činí z desky mimořádně zajímavou záležitost. Všechny skladby sice k sobě nějak pasují, ale nějak není cítit, že by byly všechny na jedno brdo. Tak namátkou: Lonesome and Long Way Home je nastavena téměř gospelovými prvky v podobě výborně znějícího sboru opakujícího Claptonovo lkaní, jak je chudák sám a daleko od domova. Easy Now je téměř folková záležitost, která zní skoro jak z desky Simon & Garfunkela, Told For the Last Time je naopak záležitost spojující prvky gospelu a country, no a Don’t Know Why je pro změnu načuchlá soulem.

Kdybych měl říct, jestli je deska Eric Clapton dobrá nebo špatná, tak zcela jistě řeknu, že moc dobrá. Clapton se evidentně odklonil od dřívějšího rockového běsnění s Cream a dalo by se říct, že se velmi uklidnil. Tempo není zběsilé, nálada je dobrá, tedy až na to občasné lkaní, jak je na tom špatně, ale to už tak u bluesu bývá. Co se týče zpěvu, tak Clapton nějak netlačí na pilu, ale jeho spíše komornější projev je rozhodně lepší, než kdyby se zde pokoušel o nějakou ekvilibristiku. O kytaře už vážně mluvit nechci, a tak se zaměřím na doprovodnou kapelu, kterou víceméně tvoří Delaney & Bonnie & Friends, kde chválím hlavně piano a doprovodné vokály a snad není bez zajímavostí, že Delaney je spoluautorem většiny skladeb.

Deska Eric Clapton je tedy výborným začátkem Claptonovi sólové kariéry a dost možná jednou z nejlepších z jeho sólových desek. Není to sice kdoví jaký nářez a fandům Cream může přijít více popovější, ale kombinace bluesu a popu je zde velice příjemná. 7/10

Bruce Dickinson - Tattooed Millionaire (1990) - recenze

Sólové desky. Ve většině případů to znamená buď, že originální kapela se rozpadla nebo k rozpadu spěje a nebo, že to dotyčného umělce se svými kolegy už prostě nebaví a kapela se pohybuje jiným směrem, než by si představoval. První sólová deska zpěváka kapely Iron Maiden Bruce Dickinsona je představitelem možnosti poslední.

Čekáte heavy-metal? Čekáte pekelně rychlé kytarové sjezdy? Tak to ne, moje milé děti, tahle pohádka to tentokrát není. Bruce vám totiž na nějakej heavy metal kašle... No moc nekoukejte, je to tak..A za co vyměnil Bruce slovo heavy? Odpovědí je prostá – jde o pop-metal.

Akustické kytary na začátek, aby se navodila taková ta správná atmoška, pak táhlý zpěv (nutno dodat, že Bruce je opravdu dobrý zpěvák) no a to vše okořeníme bombastickým refrénem, který si na druhý poslech musí zapamatovat i batole. No a máme tu skladbu, kterou s radostí zhltne každé radio. Hezkým příkladem je např. Born in '58 a nebo Gypsy Road (u které mi ale zpěv teda moc nesedne).

Bruce má ale rád i jiné kapely a to třeba australské AC/DC. Úderný riff, vyřvaný chraplák a všichni můžeme házet vlasama. Hell On Wheels budiž důkazem vlivu protinožců na tuhle desku. Naopak jedničku Son of a Gun bych hledal někde na desce pozdějších Black Sabbath a nebo Dia.

Které skladby se mi líbí? No řekněme, že první čtyři (na můj vkus poněkud křečovité) skladby to teda nejsou, ale když šáhnu na chvost desky, tak už začínám být spokojenější. Lickin' the Gun je správě ujetá a křečovitost začátku alba zde zcela mizí a No Lies má rozhodně chytlavý refrén a takhle nějak si představuji dobře napsanou pop-metalovou skladbu. Do třetice pochválím Dive! Dive! Dive! , která kromě zmínky o Davy Jonesovi z Monkees obsahuje i úplně stejný riff jako Lickin the Gun. Dobrý důkaz toho, že na jednom riffu se toho dá postavit hodně.

Nebyl bych to já, kdybych nezmínil něco, co souvisí s glam-rockem. Je to skladba All the Young Dudes, která je původně z dílny Bowieho, ale interpretovali ji Mott the Hoople. Přiznám se, že Dickinsonovo podání mě opravdu nezaujalo a raději jsem si šel pustit originál. A vy to raději udělejte taky.

Takže celkově bych debutovou desku Dickinsona zhodnotil takto: Nejedná se rozhodně o nějak originální počin, protože vliv kapel jako Def Leppard a Bon Jovi je velice markantní. Pozitivem, ale bezesporu je, že Bruce pop-metal bere s nadhledem a kromě několika kýčovitých momentů je deska docela svěží a uteče docela rychle. Fandové tradiční tvorby Iron Maiden zřejmě desce zas tak na chuť nepřijdou, neboť příklon k popu je více než evidentní a mohli by Bruceovi vyčítat, že vyměkl. No.. ale měli by pravdu. Takže fandové rockových kapel 80. let, zkuste tuhle desku ze které i přes rok vydání 1990 ta 80. léta přímo sálají.

Brian May - Back to the Light (1991) - recenze

Brian May má minimálně tři vlastnosti, kterých si na něm cením. Kromě toho, že je kytaristou kapely Queen, tak také patří mezi ty kytaristy, kteří mají jedinečný styl a pokud je chytnete do ucha, tak je na deskách bezpečně poznáte. No a třetí důvod je, že Brian byl jediný z členů kapely Queen, který si nechal stejný účet po celou svoji kariéru. No je to prostě kudrnáč... :)

Se sólovou deskou se May objevil už v roce 1984, ale tedy šlo jen o 4 skladbové EP s názvem Star Fleet Project a neprodávalo se zas tak špatně. May další sólové ambice nejevil, ale když v roce 1991 umírá Mercury a Queen přestává fungovat, tak se May začne koncertovat na svoji sólovou kariéru a v roce 1993 přichází na trh jeho první regulérní deska Back to the Light.

May se rozhodl neangažovat zpěváka a celou desku si odzpíval sám a nutno říct, že i když na Mercuryho vážně nemá (a kdo taky má, že?), tak jeho projev je překvapivě dobrý, i když není obdařen kdoví jakým hlasem. Co se týče kytar, tak jak u sólových desek kytaristů bývá dobrým zvykem, zde jde o výbornou práci. Dočkáme se jak klasického Maye – ať jde o navrstvování kytarových stop na sebe, tak i změny v podobě některých pseudo-klasických sól ala Van Halen (např. Ressurection) a nebo bluesového feelingu ala Gary Moore (např. Last Horizon). Zbytek ansámblu také není k zahození, zvlášť když na bicí válí Cozy Powell a za klávesami se mihne např. Don Airey.

Celkově se Brian otočil zády k produkci Queen v 80. letech a elektroniku vystřídaly pořádné hard-rockové riffy a šlapající pecky na kterých celou desku postavil. A vybral si dobře, protože na balady prostě nemá hlas, i když jeho podání Too Much Love Will Kill You má taky něco do sebe.

Hlavními šlehami jsou ale například Love Token s výborným dialogem uprostřed a téměř ZZ Top feelingem; Ressurection zní pro změnu trochu ve stylu Satrianiho, což je umocněno tapovacím sólem a pokud vás zde překvapí pekelné bicí, tak vězte, že Cozy Powell jest spoluautorem téhle skladby; I'm Scared pro změnu láká chytlavým refrénem. Z dalších skladeb jsem si často znovu pouštěl také Back to the Light, Driven by You, Too Much Love will You (ačkoli dávám přednost verzi z Made in Heaven) a rozhodně věnujte pozornost coververzi Rollin' Over, která je původně z dílny kapely Small Faces.

Co však nemám rád je třeba Nothin' But Blue, která mi přijde poněkud plytká a nic neříkající, stejně jako Just One Life, kterou považuji za nejhorší song desky. Instrumentálka Last Horizon také není kdoví jaké, ale jako relax by se dala, no a u country Let Your Heart Rule Your Head je návaznost na Mayovu starčí skladbu '39 (deska Night at the Opera) více než evidentní. Inu opakovaný vtip....

Závěrem nutno říct, že Back to the Light se nemá za co stydět. May je schopný autor a dokázal, že nepotřebuje Queen k tomu, aby psal kvalitní songy. Samozřejmě, že zde ucítí takový ten Queen feeling, ale to budiž důkazem pro ty, co tvrdí, že Queen byli pouze záležitost Mercuryho. Back to the Light sice nedosahuje uměleckého vrcholu Queen konce 70. let, ale zároveň si na nic nehraje a dobře se poslouchá. Takže pokud chcete další desku od Queen a nevadí vám absence Freda, tak zkus Back to the Light. Věřím, že zklamání nebudete. Já teda nebyl. 6/10

Blur - Leisure (1991) - recenze

Když v roce 1991 vyšel anglické kapele Blur jejich debut Leisure, tak britpop byl ještě v plenkách a nějak zrovna se nezdálo, že tahle parta se stane jednou z vlajkových lodí tohoto žánru. Blur se v této době pohybovali spíše na indie scéně, ale i přes to se jim podařilo hned dvěma singly proniknout do hitparád. Tyto úspěchy měla stvrdit i debutová deska. Problémem ovšem je, že Leisure trpí klasickým syndromem desky kapely, která žije ze singlových úspěchů.

A copak je tím problémem moji draží čtenáři? Ano, uhádli jste, jedná se o nevyrovnanost. Je sice hezké, když máme jeden opravdu skvělý kytarový singl (tzn. There's No Another Way), ale když k němu nenajdeme stejně kvalitní doprovod, tak se z desky stává proklikávací záležitost, kdy se zuřivě snažíme dostat skrz tuny vaty k naší vyvolené skladbě. O deskách ze kterých tu jednu mp3 máte zkopírovanou zcela mimo, ani nemluvě.

Druhým problémem je hudební tápání kapely, která neví, jestli chce hrát tvrdší kytarový pop-rock ve stylu The Who (třeba Come Together) nebo se chce raději unášet na vlnách neo-psychedelie (Birthday – která hodně zavání Sydem Barrettem) či chce být těžce indie. Jasně, u některých desek a kapel tenhle miš maš funguje velmi dobře, ale Blur na to prostě v tomto případě nemají..

Dosti již plivání špíny a pojďme si také popovídat o nějakých těch kladech.

Jak jsem již zmínil, tak There's No Another Way je vynikají šleha, která to dotáhla až na 8. příčku hitparády a když už něco, tak tohle z Leisure určitě stojí vzato. V roli ještě docela zdatných sekundantů se pak jeví druhý singl, She's So High, který je však na můj vkus poněkud kolovrátkovitý a refrén poněkud vlezlý způsobem, kterému netleskám. Ale věřím, že popověji laděnému posluchači přijde k chuti. Dále je vhodné k alternative pop-rockovým choutkám servírovat Bad Day, nepochybnými kvalitami oplývající Come Together či klidnější Bang.

Z mých neoblíbených vypíchnu hlavně Sing, která mi přišla jako 6 minut nudy, ale pokud chcete muzika na usnutí, tak neváhejte. Jako uspávadlo funguje skvěle.

Takže jak to nakonec dopadlo?

Přiznám se, že hodnotit Leisure není zcela lehké. Rozhodně tuto desku nemůžu zahodit někam ke komunálnímu odpadu popř. s ní s chutí zatopit, ale že by se jednalo o nějaký majstrštyk bych si nedovolil tvrdit ani po půl lahvi absinthu. Debut Blur bych tedy doporučil k takovému tomu domácímu nenáročnému žvýkání.. pardon.... poslouchání či jako nenásilný podklad, kdy nechcete ticho, ale zároveň se nechce nechat rušit strhující muzikou. Takže dejme tomu, zavřu obě oči, vyndám čočky..... 5/10

The Beach Boys - 1964 - The Christmas Album

V roce 1964 měli The Beach Boys rozhodně napilno, protože Christamas Album (o kterém si dnes budeme povídat) bylo již jejich čtvrtou deskou, která byla tento rok vydána. Z dnešního pohledu téměř neuvěřitelné. Uvěříme ale klukům, kteří se proslavili songy o serfování a autech, že jsou celý hotový ze stromečku a přerostlého páprdy v červeném kožichu?

Ne, neuvěříme. Respektive já neuvěřím, protože si myslím, že když už někdo vydává desky takhle rychle za sebou, tak by měl mít zřejmě neskutečné množství materiálu (většinu hudebního) a nebo ohromné umělecké pnutí nebo já nevím co. No ale a pak je možnost číslo 2 a to, že milého služebníka múz pěkně dusí vydavatelství, které z něj chce vymlátit peníze co to dá a honem rychle vydává desky, dokud je interpret prodejný a zrovna možnost vánočního alba je zde pozoruhodně lákavá, protože kdo by si nekoupil svůj oblíbený vánoční cajdák zpívaný svým oblíbeným idolem?

Přiznám se, že neznám dobové reálie natáčení této desky, ale neubráním se pocitu, že podbízivost a snaha vydělat prachy z Christmas album přímo sálá. Beach Boys ovšem nesáhli jen k prověřeným vánočním hitů jako je Blue Christmas či White Christmas (ano, jsou to Bílé Vánoce z Já, písničky ..), ale přispěli i svou troškou do mlýna. Jenomže to dělat neměli, protože ačkoli je Brian Wilson nepochybně geniální autor, tak v tomto případě potvrzuje staré dobré přísloví, že i „mistr tesař si někdy utne“. Snad jediná skladba z jeho pera, která stojí za poslech je Little Saint Nick a která má hitové ambice.

Co se týče těch převzatých, tak jsou to takové nevýrazné plevy mezi kterými jako diamantové zrno září Santa Claus is Comin' to Town, která má opravdu výborné aranžmá a je bezesporu nejlepší skladbou na desce.

Celkově vzato Beach Boys nepředvedli nic světoborného a i na průměr musí zaklonit hlavu. Psát o tom, že jsou výborní vokalisté je doufám zbytečné, ale jen z výborného zpěvu dobrou desku neuděláte. Potřebujete totiž nápady a ty na téhle desce setsakramentsky chybí. Jenom kroutím hlavou nad slovy Danny Wilsona, který v závěrečné skladbě tvrdí, že doufá, že si budeme téhle desky cenit stejně jako oni. Mám podezření, že si z fanoušků evidentně dělá prdel. Tuhle desku bych si rozhodně o Vánocích nepustil a vy to taky nedělejte, tedy pokud nejste opravdový fandové kluků z pláže, kteří zdobí umělý stromeček. Už nám tady prostě jen chybí ti falešní sobi. 3/10

Videoklipy:

Little Saint Nick - přehraj

Tracklist:

1 Little Saint Nick

2 The Man With All the Toys

3 Santa's Beard

4 Merry Christmas, Baby

5 Christmas Day

6 Frosty the Snowman

7 We Three Kings of Orient Are

8 Blue Christmas

9 Santa Claus Is Coming to Town

10 White Christmas

11 I'll Be Home for Christmas

12 Auld Lang Syne

Složení:

Brian Wilson

Denny Wilson

Carl Wilson

Mike Love

Al Jardine

Tori Amos - Little Earthquakes (1992) - recenze

Debutová deska Tori Amos má rozhodně několik znaků, kvůli kterým není těžké jí lehce propadnout.

Za prvé je Tori naprosto fenomenální pianistka a to, že si ve většině skladeb vystačí jen s pianem a nenásilným doprovodem není vůbec na škodu. Nerad bych ale abyste propadli dojmu, že jde o jakousi ospalou záležitost na usnutí. Tori to totiž umí rozbalit do netušených možností a ve své hře kombinuje prvky od klasiky přes jazz až do rocku. Přiznám se, že neznám moc pianistů, kteří by dovedli hrát tak působivě jako ona.

Druhou věcí, která je velkým plusem je její hlas. Máte-li chuť na ironii, vztek, lítost, melancholii nebo radost, tak všeho dostanete dosytosti, protože Tori emoceni ani v nejmenším nešetří. A to je setsakramentsky dobře, protože desky studené jak psí čumák mají rádi snad jen tvůrci reklam na Vodafon. Na mou duši, na psí uši.

Tori je také vynikající skladatelka. Rozhodně kompozice z pera žen patří ve světě hudby k menšině a o to víc potěší fakt, když se někde objeví kvalitní umělkyně, která jen neprodukuje skladby jiných. Tori má ale vynikajících pecek plný klavír a servíruje je nám po celé album. Už začátek s Crucify, pop-rockovou šlehou, která je sice asi nejvíc radio-friendly song z desky, ale na kráse ji to rozhodně neubývá. Další moje favoritka je minimalisitická Silent All the Years a nebo song Precious Things s rockovějším zvukem a lehce psychedelickým nádechem. Za nejlepší skladbu desky považuji Winter – melancholií přetékající piano a skvěle vygradovaný refrén jsou velká plus téhle skladby. Do kategorie ujeté skladby směle zařadíme hopsavou Happy Phantom a určitě je potřeba zmínit bluesem načuchlou Leather. K hodně drsným skladbám patří Me and a Gun, která vychází ze skutečné události, kdy byla Tori znásilněna ve svém autě. Působivost textu umocňuje i provedení bez použití jediného hudebního nástroje, pouze zpěv.

Posledním zmíněným plusem jsou texty, kde rozhodněte nenajdete repliky duchaplné asi jako stádo ovcí. Tori se nebojí prezentovat svoji duši a zaobírá se hlavně svými zážitky, postoji atd. U málokterého umělce můžeme sledovat takhle velkou otevřenost.

Deska Little Earthquakes na mě udělala velký dojem a i především díky ní jsem byl ochoten vypláznout na své poměry hříšných 800 za Amosin koncert v Praze. Skvělá kombinace klavírní virtuozity a písničkářského talentu by neměla ujít fanouškům alternativního pop-rocku a klavírních exhibicionistů. Takže pokud jste fandové Toma Waitse, Eltona Johna, Nick Cave, Sinead O'Connor a jiných, tak rozhodně neváhejte a tuhle desku si sežeňte. Bravurní debut.

Sestava:

Tori Amos – zpěv, klávesy, piano

Steve Caton – kytara, basa
Eric Rosse – bicí, perkuse, klávesy
John Chamberlain - mandolína
Paulinho Da Costa – perkuse
Stuart Gordon – housle
Ed Greene – bicí
Chris Hughes - bicí
Will McGregor – basa
Nuccio Carlo – basa, bicí
David Rhodes - kytara
William McGregory - hoboj
Jeff Scott – basa, kytara
Matthew Seligman - basa

The Yardbirds - biografie

Kapela The Yardbirds vznikla už v roce 1962, ale do širšího povědomí se dostali až v září roku 1963 kdy jako stálá kapela nahradili v Crawdaddy Club v té době stoupající hvězdu britského rock n rollu Rolling Stones. Družstvo tvořili hráči: Keith Relf (harmonika, zpěv – mimo jiné astmatik a pouze s jednou plící), Tom Topham (lead-kytara), Chris Dreja (rhytm-kytara), Paul Samwell-Smith (basa), Jim McCarty (bicí) a jejich repertoár tvořily především skladby velikánů blues jako byl např. Muddy Waters nebo Howlin‘ Wolf.

Jenomže pánové nebyli zrovna nějací velcí hudebníci, a tak v souvislosti s přesunem do výše zmíněného klubu bylo třeba trochu vylepšit instrumentální práci. A tak to schytal právě Top Topham, který byl už říjnu nahrazen 18iletým mladíčkem, který si říkal Eric Clapton a který byl v bluesových sólech jak ryba ve vodě.

The Yardirds se rychle zdokonalovali a především chemie mezi Claptonovými sóly a bluesovou harmonikou Keith Relfa zaujala producenta Giorgia Gomelského (mimo jiné byl tím, kdo objevil výše zmíněné Rolling Stones). Ten jim zajistil kontakt s nahrávací společností, což vedlo k vydání prvního alba s názvem Five Live Yardbirds, která bylo sice nahráno živě a přineslo živelné blues, ale komerčně zcela propadlo.

Velice zajímavou epizodou byla spolupráce s bluesmanem první kategorie Sonny Boy Williamsonem, který si Yardbirds oblíbil a absolvoval s nimi dokonce turné. Další spolupráci učinila přítrž až jeho nemoc a smrt.

S blues tedy Yardbirds neuspěli, a tak jim byla přihrána popová skladba Grahama Gouldmana (mimo jiné pozdější člen kapely 10cc) s názvem For You Love, která s blues nic společného neměla, ale hit byl na světě. Yardbirds však svým příklonem k popu velmi velmi rozladili Claptona, kterého skladba hnětla natolik, že kapelu opustil a zamířil do doprovodné kapely Johna Mayalla.

Ke spolupráci byl pozván výborný studiový hráč Jimmy Page, který ale nechtěl vyměnit svoje jisté místo ve studiu za kapelu s možnou všelijakou budoucností, a tak jim doporučil svého kámoše, kterým nebyl nikdo jiný než Jeff Beck, s jehož angažmá problém nebyl.

Kapela se rozhodla expandovat i na americký trh, kam šoupla dvě desky s názvy For Your Love a Having a Rape Up (obě 1965) a které kompilovaly starší i novější materiál, ale na regulérní desku si fandové museli počkat až roku 1966.

Deska nesla název The Yardbirds, ale známější je pod názvem Roger the Engineer podle postavičky, která je na jejím obalu (v USA vyšla pozměněna s názvem Over, Under, Sideways Down). Beckův vliv byl nepřeslechnutelný mimo jiné i díky jeho experimentování s kytarovým zvukem a kapela se v konečném důsledku odklonila od popu směrem k undergroundu.

Jenomže krátce po dokončení této desky si Samwell-Smith vzpomněl, že už v kapele fungovat nechce a že chce být producent. No, co se dalo dělat, a tak se opět reorganizovalo. Basy se tedy chopil (a teď se podržte) Jimmy Page. Možná se divíte, co dělal tento geniální kytarista na této pozici… Byl to fakt pouze dočasný, neboť se čekalo až se Dreja přeorientuje z kytary na basu a když se tak stalo, v Yardbirds vedle sebe stáli Beck & Page a na koncertech rozpoutávali doslova kytarové souboje. Z tohoto období pochází i psychedelický sing Happening Ten Years Ago a také nějaký materiál na budoucí Beckova sólová alba.

Jenomže oba výborní kytaristé vedle sebe na jednou pódiu vydrželi jen cca 4 měsíce a jejich vzájemné rozpory a nevraživost vyvrcholila Beckovým odchodo-vyhazovem v říjnu 1966.

Komerční úspěch byl v té době ale už jen hudba minulosti, protože Page pokračoval v experimentátorském stylu Becka a hitparády na nějaké extra kytarové šílení ve stylu hraní smyčcem přeš struny, zvědavé nebyly. Kapela ještě vydala poslední desku, psychedelickou Little Games, která nezaznamenala komerční úspěch a poté se zcela zapletla do kolotoče drogových problémů a hudební schizofrenie, protože společnosti je nutili vydávat popové hity, zatímco koncerty byly plné experimentálních a improvizovaných pasáží.

V lednu roku 1968 vyšel Yardbirds poslední singl, ale kapela se rozpadla z důvodu rozdílného směřování svých členů už na konci roku 1967. Některý materiál ještě vyšel na desce Live Yardbirds! Featuring Jimmy Page, což byla snaha společnosti Epic vydělat na kapele ještě nějaké prachy, ale Page to rychle právní cestou zatrhl, protože neexistovala žádná smlouva, který by dovolovala Epicu něco takového vydat.

Co ale existovalo bylo domluvené turné po Skandinávii. Page to řešil najmutím nových hudebníků, kteří s ním toto turné odehráli stále pod názvem Yardbirds. Page chtěl s nimi dále pokračovat pod hlavičkou Yardbirds, ale právní tahanice s Drejou mu tento název znemožnily používat. Když Vám prozradím, že ti spoluhráči byli Robert Plant, John Paul Jones a John Bonham, tak Vám musí být jasné, že nový název kapely byl Led Zeppelin. Ale to je zcela jiný příběh.

Keith Relf také hudebně pokračoval, a to s uskupením s názvem Armaggedon, ale v roce 1976 umírá, když ho zabije elektrický proud z neuzemněného aparátu v jeho studiu.

McCarty, Samwell-Smith, Dreja, Page a Beck se setkali v krátce fungujícím uskupení Box of Frogs v 80. letech, které mělo spíše revivalový charakter. K znovufungování kapely pod názvem Yardbirds došlo v roce 1992, kdy Dreja a McCarty angažovali zpěváka John Idana a začali znovu koncertovat, což jim vydrželo přes různé změny v sestavách až dodnes.

V roce 1992 byli The Yardbirds uvedeni do Rock and Roll Hall of Fame.

Sestava:

60. léta

Keith Relf (1963-68) – zpěv, harmonika

Chris Dreja (1963-68) - rhytm kytara, basa

Paul Samwell-Smith (1963-66) – basa

Jim McCarty (1963-68) - bicí

Top Topham (1963) – lead kytara

Eric Clapton (1963-65) – lead kytara

Jeff Beck (1965-66) – lead kytara

Jimmy Page (1966-68) – lead kytara, basa

90.léta

John Idan (1994 - ) - lead zpěv, basa

Chris Dreja (1992 - ) – zpěv, kytara

Ben King (2004 - ) lead kytara

Billy Boy Miskimmin (2003 - ) - harmonika, perkuse

Jim McCarty (1992 - ) - zpěv, bicí

Rod Demmick (1992-4) – basa, harmonika

Ray Majors (1994-6) – lead kytara

Laurie Garman (1994-7) – harmonika

Gypie Mayo (1996-2004) – lead guitar

Alan Glen (2001-3) – harmonika, perkuse

Diskografie:

2003 Live! Blueswailing July '64

2003 Birdland

1971 Live Yardbirds Featuring Jimmy Page

1967 Little Games

1967 Blow-Up

1966 Sonny Boy Williamson & the Yardbirds

1966 Roger the Engineer

1966 Over Under Sideways Down

1965 Having a Rave Up

1965 For Your Love

1964 Five Live Yardbirds