Jenom málo kapel by asi radostným tancem přivítalo, kdyby jejich leader a autor drtivé většiny hudby začal magořit a práce s ním se podobala robotě někde za Uralem. Tato nemilá situace se stala kapele Pink Floyd při natáčení druhé desky, která měla definitivně potvrdit, že tahle čtveřice patří na hudební výsluní. Jenomže Sydu Barrettovi LSD hodně zatemnilo mozek a ne-tak-sjetá kapela s ním odmítala nadále pracovat. Vše vyústilo příchodem pátého člena, Davida Gilmoura a následným vyhazovem Syda.
V takovéto atmosféře tedy vznikala A Saucerful of Secrets a je to jediná deska na které se podílelo všech 5 členů kapely Pink Floyd. (i když opravdu všichni se podíleli pouze na skladbě Set the Controls for the Heart of the Sun) A Saucerful of Secrets je tak poněkud schizofrenní deska, která odhaluje kapelu na rozcestí, které ukazuje drogovou cestu ke skřítkům ala Piper at the Gates a nebo pěšinu do temnějších psychedelických vod, kde už pro nějakou hravost a naivitu není zas tolik místa.
Desku otvírá Let There Be More Light s pozoruhodným kytarovým intrem, plíživým zpěvem a hymnickým refrénem. Závěr pak tradičně patří psychedelickému běsnění.
Prvním autorským příspěvkem klávesisty Ricka Wrighta je pak dvojka Remember a Day ke které jeho lehký a jakoby zasněný vokál skvěle sedí. Povšimněte si zajímavé slide-kytary Syda Barretta, která má téměř kosmický zvuk a citlivého klavíru, který dělá z této skladby jedinečnou záležitost. Jasná hitovka téhle desky, která však spíše spadá do Barrettovského pojetí Floydů. (koneckonců taky vznikla při nahrávání první desky, i když byla později přepracována)
Další parádní floydovskou skladbou je již zmíněná Set the Controls for the Heart of the Sun s šeptavým Watersovým zpěvem a mystickou atmosférou. Nick Mason se zde také konečně pořádně vyblbne na ty svoje škopky.
Po těchto třech, místy až mystických písních, vás z drogového oblaku, lví silou, letem sokolím, vykopne Corporal Clegg. Acid rockově znějící Watersův počin s tématem války (které nám ještě Roger naservíruje v míře více než hojné na pozdějších dílech), který ozvláštňuje dechový nástroj kazoo v rukách Davida Gilmoura. Tenhle song se mi jeví jako solidní úlet a hodně velký návrat někam před první desku. A vůbec, prostě mi přijde spíš jak z nějaké experimentální desky The Beatles (např. White Album). Každopádně skladba to rozhodně není špatná.
Naopak titulní, téměř 12 minut dlouhá A Saucerful of Secrets je z mého pohledu nudná instrumentálka, která dnes již posluchači nemá moc nabídnout a buď jsem nepochopil umělcův zájem a nebo jsem tetřev hlušec. Doba však byla taková a takovéto dlouhé progressivní experimenty se prostě nosily. Ovšem jestli chcete dlouhé art-rockové kompozice, tak po této příliš nesahejte.
K slabším kusům také patří další Wrightův výtvor a to See Saw, která hraje na podobnou notu jako Remember a Day, ovšem již zcela ne tak povedeně. Z mého pohledu příliš utahané.
Co však Barrottofily rozhodně potěší je závěrečná skladba Jugband Blues, která je poslední autorským příspěvkem Bláznivého démanta do tvorby Pink Floyd. Skladba se sice snaží znít vesele a nějak tak cítíte, že sranda tentokrát není hlavní hvězdou večera. Konečně, i text je plný hořkosti a vyjadřuje rozrytý stav Barrettovy mysli. Song to je ale skvělý a za pozornost jistě stojí i účast kapely Armády spásy uprostřed skladby.
A Saucerful of Secrets je tak poměrně důstojným nástupcem první, imho geniální desky. Pink Floyd ztrátu Barretta na této desce ještě přežili, ale pouze díky velmi mocnému čerpání z jeho odkazu, který z této desky dělá nadprůměrnou záležitost, kterou zřejmě ocení především fandové psychedelických Floydů, ale svoje by si mohli najít i uctívači jejich vrcholné progresivní tvorby v polovině 70. let.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat