Fun House mi přišla decentně méně psychopatická a šílená než debut a Stooges dokonce místy ukazují, že dovedou aspoň trochu znít jako "v rámci možností normální rocková kapela". Ale netěšte se na nějakou úlitbu mainstreamovému vkusu. To, že se John Cale už na téhle fošně nepodílel ji neubírá z monstróznosti.
Iggy je stále ten samý maniak, který projevem osciluje mezi morovým supem a z hrobu lezoucím dělníkem a ani instrumentální doprovod se s tím opět nemaže. Tahle muzika však není o počítání pražců za vteřinu, ale o velké porci surové síly narvaných do pouhých sedmi skladeb.
Úvod obstarává dusavá Down on the Street s ryze pekelnými vohulenými kytarovými odpichy. Mlask, a to je teprv začátek. Pokud máte rádi Smoke on the Water, tak se u basy v Loose zamyslete, kde že jste už tu figuru slyšeli. Nepředpokládám, že by Deep Purple opisovali, ale první zkrátka nejsou :).
T.V. Eye - královská skladba plná psychouškých kytar, které přeřvává maniakálním projevem mr. Pop. Silnější než Cilit Bang... Možná ne tak jednoduché na poslech, ale jak se do téhle skladby dostanete, tak už jste ztraceni a podvědomě přemýšlíte, jestli poblíž nejsou střepy ve kterých byste se mohli vyválet.
Dirt je pro změnu drogová náladovka, smyslně vás obalí a pronese celými sedmi minutami. 1970 je naopak taneční záležitost. Ovšem na hodně divoký ples, kde se juchá kolem zapálené popelnice, aby do Iggyho skřekotu, jak raketa do mateřské školky, vlétl neurvalý saxofonista MacKaye.
A jízda se Stevem pokračuje i nadále, neb se překulíme do Zábavného domečku. Titulní skladba je po čertech živočišný skoro-jam s ježatou kvákavou kytarou, kterou probijí místy znuděný, místy naštvaný saxík. Stopáž? Dlouhá, ale mě tedy nenudí.
A je tu závěr, milé děti. Asi nejslabší kus, L.A. Blues totiž není blues, ale spousta kvílení a mlácení do všeho hlava nehlava.
Hodnocení nemůže být jiné, než krutě vysoké. Jedna z nejoblíbenějších desek pánů Cobaina a Jacka Whitea si o ode mě zaslouží 90%.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat