To, že The Clash nejsou prvoplánová punková záležitost už naznačili na své druhé desce, ale asi zřejmě málokdo čekal, že se žánrově rozmáchnou tak, jako na zcela zásadním počinu London Calling.
Přesně před 30 lety totiž vyslala tahle parta do světa desku, kterou dokázala, že hudební styly lze kombinovat až s neuvěřitelnou lehkostí. A kdo pochyboval, že by punk, jazz, ska, r&b, rock a další všemožné žánrové pišišvořiny mohou sdílet jednu desku, dostal pěknou ránu za své pochybovačné uši. A co víc, nejen, že tuhle ultraeklektickou smažbu dostanete na jedné regulérní desce, ale můžete si užívat rovnou dvě lp (či jednu cd edici).
Možná znáte rádiovku Train In Vain, možná se k vám doneslo London Calling a jeho prostý, ale naprosto geinální kytarových riff, možná jste si uprostřed regálu posteskli, že jste Lost in the Supermarket.... Tahle deska je však hitová celá. Těžko hledat vatu, těžko hledat místečko, kde se budete nudit a říkat si, že hodinová stopáž vás ukradla o vaši pravidelnou hodinovou mzdu... Tu zní punkově pulsující jednoduchá linka, tu se na povrch derou swingující dechy, tu vaše sluchovody oblaží vlnící se zvuk jazzem šmrcnuté kytary, tu vám to nandá refrén vhodný ke všemu, ale především ke skandování. Zapomněl jsem na pohupování v rytmu reggae? Prosím nebijte mě.
Nečekejte pěvecké árie, skladby jsou zpívané sakra civilně, nečekejte instrumentální orgie - není jich třeba. London Calling je totiž dílo naprosto kompaktní, od začátku dokonce. 17 super písniček, které si skoro můžete zahrát na španělu u krbu oblažené neuvěřitelně nápaditými aranžemi.
Dle mého názoru bible multižánrového rocku, jedna z nejzajímavějších desek hudební historie a skoro bych řekl povinnost pro každého, kdo to s muzikou myslí trochu vážně.
A co asi čekáte za hodnocení? 5/5
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat