Detroit. Detroit byl prostě vždycky zcela svébytným hudebním centrem, kde se hudební styly mísily s pozoruhodnou lehkostí a vytvářely nové, zcela originální struktury. A je to právě Detroit, který dal vzniknout jedné z nejpozoruhodnějších kapel přelomu 20. a 21. století – White Stripes.
Jestli chcete nějakou stěžejní charakteristiku první desky téhle kapely, tak to zřejmě bude jednoduchost a syrovost. Zpěvák, kytarista a skladatel v jedné osobě Jack White má totiž rozhodně rád garážovou muziku, ale taky si ujíždí na syrovém blues a country a nebojí se to všechno smíchat dohromady. K tomu všemu je navíc nezaměnitelný zpěvák, který zpívá hlasem tak přiškrceným, že by se oběšenci měli stydět a ze své kytary dere tak zkreslené zvuky, až máte pocit, že po každé druhé skladbě mění struny či rovnou kytaru.
Nezapomeňte ale že jediným dalším členem kapely je bubenice Meg White, která se teda dvakrát za těmi bicími nepřetrhne a hraje jen když opravdu musí a to ještě pokud možno jen na minimální počet částí jejího bicího aparátu.
Výsledkem je tedy 17 poměrně krátkých skladeb s jednoduchou strukturou, které jsou ovšem až po okraj naplněny brutálním syrovým blues-punkovým feelingem. A spojení bluesu a punku je přesně to, co hodně můžu....
Tenhle debut ale rozhodně není bez chyb. Chybí mi zde něco, co by skladby od sebe výrazně odlišovalo, protože po poslechnutí desky se měl trochu pocit, že mi hudba projela jedním uchem dovnitř a druhým kamsi za světlými zítřky. Rozhodně ale nechci říct, že by šlo o hudebně plochou desku, protože celkový dojem ve vás rozhodně zanechá jako hrom.. Ale tak nějak kromě dojmu si moc nevybavím nějakou skladbu, kterou bych postavil na piedestal a oslavoval jako 100% hit. Zřejmě je to i zásluha, že na desce je více skladeb, než opravdu zajímavých hudebních nápadu a vyškrtnutí pár skladeb by albu prospělo.
Jasně, že tu jsou silné kousky typu Jimmy the Explorer, Suger Never Tasted So Good nebo I Fought Piranhas a pro zpestření zde figurují dokonce tři coververze: Stop Breaking Down od bluesmana Robert Johnsona, One More Cup of Coffee od Dylana a hodně ujetá verze bluesové standardy St. James Infirmary, ale i přesto přetrvává, že White Stripes zatím spíše hledají co a jak a že si ještě nejsou zcela jistí, co ze svou muzikou zamýšlejí a kam ji povedou. Jediné co vědí je, že mají vztek, chce se jim řvát a chtějí pořádně ohulit komba a dělat kravál.
Hodně slibná deska, která naznačuje, že White Stripes mohou na současném hudebním moři dělat pořádné vlny. 6/10
Sestava:
Jack White – zpěv, kytara, piano
Meg White – bicí
Johnny Walker – slide kytara
Tracklist:
01. Jimmy The Exploder
02. Stop Breaking Down
03. The Big Three Killed My Baby
04. Suzy Lee
05. Sugar Never Tasted So Good
06. Wasting My Time
07. Cannon
08. Astro
09. Broken Bricks
10. When I Hear My Name
11. Do
12. Screwdriver
13. One More Cup Of Coffee
14. Little People
15. Slicker Drips
16. St. James Infirmary Blues
17. I Fought Piranhas
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat