Takových let zpátky jsem Barretta téměř uctíval. Piper at the Gates of Dawn jel v mojí hifině každou chvíli a já se zatajeným dechem pročítal Sydovu biografii.
Tyto časy jsou sice dávno pryč a povstali noví rockoví bojovníci, kteří nahradili jeho místo, ale k Sydovi se vracím často a rád.
The Madcup Laughs je strašlivě smutná deska a málokteré jiné muzice se ve mně podaří vyvolat tolik emocí.
Tohle není deska o virtuozitě hráčů ani o složitých kompozicích, tohle je Barretova roztřesená výpověď balancující mezi fantastickými světy a nočními můrami. Toto je zoufalý výkřik démanta spalovaného vlastní září, svíčka mihotající se ve větru...
Není to deska bez chyb, není to deska pro každého, ale pro mě je tohle srdeční záležitost. Zcela nekriticky dávám 5/5.
Příspěvky
Kdysi jsem si tuhle desku zařadil mezi nejprogresivnější nahrávky :). Člověk nikdy neví, kam napadne Barretta uhnout (akordově nebo zpěvově). Vynikající je verze nahrávky s bonusy (nepovedené pokusy atd.)
OdpovědětVymazatAlbum je smutné když si člověk uvědomí, že Barrett už v té době byl "mimo", ale jako dokumentace cesty Pištce od bran svítání k branám soumraku to je prostě dokonalé.