XTC - biografie

Základními kameny anglické kapely XTC byla skladatelská dvojice Andy Partridge (zpěv, kytara) a Andy Moulding (zpěv, basa), jejichž hudební snažení se protlo již na počátku 70. let, kdy oba společně fungovali v několika uskupeních, jejichž hudební produkce byla výrazně ovlivněna vládou glam-rocku. S touto dvojicí vystupoval od roku 1973 i bubeník Terry Chambers a když trojici v roce 1976 doplnil klávesista Barry Andrews, došlo ke změně z názvu The Helium Kids na XTC, což je pravděpodobně zkratka ze slova Ecstasy.

Kapela debutovala s EP 3D – EP, které mimo jiné obsahovalo výtečnou sladbu Science Friction a naznačilo, že debutové album White Music bude hodně řízlé, v té době dominantním, punkem. A skutečně, leden 1978 vrhl na pulty obchodníků tuhle debutovou placku a kromě pochvalných recenzí sklidila i slušný komerční ohlas. I přes fakt, že ani jeden singl se neprosadil. Své však udělala i prudérní BBC, která singl Statue of Liberty zakázala, čistě proto, že se v ní zpívá o plutí pod sukni cithodné Sochy svobody.

Chlapci nelenili a začali kutit novou desku, která vyšla ještě téhož roku v říjnu a nesla název GO 2 (podle japonské stolní hry). Přijetí bylo spíš rozpačité. XTC opustili řízný punkový styl a spíš zabředli do post-punkové strojové chmury, což mnoho fanoušků zarazilo. Na kritických komentářích a nule v hitparádě desce neubrala ani skvostná šleha Are You Receiving Me?. Některé skladby vycházejí v remixované dubové podobě na disku Go+.

Po absolvování několika amerických koncertů se s kapelou loučí Andrews, který míří do služeb Robert Frippa a jeho místo zaujímá Dave Gregory, který kromě kláves vládne i kytaře.

A začíná se dařit. Singl „Life Begins At the Hop“ konečně doputoval do hitparád a stejně tak se vedlo i největšímu hitu XTC s názvem Making Plans for Nigel. Obě tyto pecky se daly najít na třetí desce s názvem Drums & Wires, která přinesla charakteristký eklektický pop/rock a zaujímá v diskografii XTC a vůbec pop/rocku přelomu 70. a 80. přední postavení.

Andy Partridge v roce 1980 vydává svoji sólovou desku, která sice posluchačskou veřejnost extra nezaujala, avšak jasně ukázala Andyho lásku k dubu. Sólově se také projevili Moulding a Chambers, kteří společně vydali jeden singlík.

K desce Black Sea z roku 1980 se tak již vzhlíželo s hitovými ambicemi. A skutečně, singly Sgt. Rock a hopsavá Generals and Majors bodovaly a deska se prodávala velice slušně. Osobně ji řadím o kousek níže než předchozí kus, nicméně zde je velmi těžké najít slabé místo a pomalu každá skladba má hitový potenciál. Vskutku parádní nahrávka.

Se singlem Senses Working Overtime a deskou English Settlement z roku 1982 si XTC sáhli na svůj komerční vrchol. Deska se slunila na 5. místě britské hitparády a singl byl v TOP 10. Osobně si myslím, že za svými předchůdci deska lehounce zaostávala, avšak spolu s dvě předchozími tituly tvoří zásadní triumvirát XTC z přelomu desetiletí.

Ovšem rok 1982 přinesl zásadní zlom v kapele. Andy Partridge se během koncertů několikrát zhroutil a oznámil, že kapela bude nadále pracovat pouze ve studiu a přestane koncertovat. Příčinou těchto kolapsů byl fakt, že mu žena vysadila Valium, které hojně od mládí požíval a díky němu tak zaháněl strach z vystupování, kterým trpěl.

Kapelu opouští bubeník Chambers a důvodem je právě konec koncertní aktivity, stálou náhradu nehledají a v řadách XTC se vystřídá mnoho námezdních bubeníků slovutných jmen.

V roce 1983 tak tříčlenní XTC vydávají desku Mummer, která znamená úhyb směrem od řízného pop/rocku ke klidnějším aranžmá, což vede k poměrně nízkým prodejním číslům a i přes silné singly jako Wonderland nebo Great Fire je Mummer hodnocena jako spíš neúspěšná.

O to větší šok byla další řadovky, The Big Express z roku 1984 s poměrně syrovým zvukem a místy dost posluchačsky náročnými pasážemi. Ovšem deska úspěch neslavila, což se na vztahu kapely s vydavatelství Virgin příliš dobře nepromítlo.

Rok 1984 také přinesl převtělení skupiny do projektu The Dukes of Stratosphear pod jejíž hlavičkou vydali dva ceněné psychedelické desky 25 O'clock a Psonic Psunspot.

Pro natáčení další desky dostala kapela k dispozici seznam producentů a zvolila slovutného Todda Rundgrena. I přes fakt, že natáčení bylo plné sporů mezi Toddem a Andym, tak výsledná deska Skylarkin' bývá mnohými považována za jejich nejlepší dílo. Deska je hodně písničkářská a byla podpořenou řadou singlů, kde se překvapivě nejlépe se uchytila B-strana skladby Grass s názvem Dear God, která byla promptně doplněna na US vydání. Kontroverzní ateistická skladby se stala nesmírně populární a Partridgův dopis bohu patří k jedněm z nejlepší textů s kterými jsem měl tu čest. Nicméně i přes nespornou kvalitu tohoto díla bylo umístění ve spodní patrech Top 100 v Británi a v USA poměrně zklamáním.

O něco lépe si vedla řadovka Oranges & Lemons z roku 1989, kde singl The Mayor of Simpleton nakoukl do amerického hitparády a deska se stala nejlépe prodávaným titulem kapely.

Nonsuch z roku 1992 sice hitparády nějak zvlášť netrhal, zato kritika nešetřila chválou a deska si vysloužila nominaci na Grammy za Nejlepší alternativní album. Ovšem v tomto roce již tak poměrně nedobré vztahy s Virgin Records, která prostě chtěla spíše hitovou než nějak extra uměleckou kapelu, nabraly velmi temné odstíny. Kapela chtěla od Virgin pryč, což ovšem společnost nechtěla připustit, a tak smluvně vázaní XTC vstoupili do stávky, která se protáhla do roku 1998. Toho roku se s Virgin konečně rozešli a muzikanti tak byli jenom svými pány.

Začaly se tak spřádat na další desku, mělo se jednat o dvojcd, ovšem z finančích důvodů bylo nakonec rozděleno. Během nahrávání však kapelu opouští Dave Gregory, který nesouhlasil se záměrem udělat orchestrální album a XTC se tak smrskli na projekt Moulding/Partridge.

V roce 1999 tak vychází album Apple Venus Volume 1 a jedná se opět o výtečnou desku, která ale nějak zvlášť hitparády neskolila.

Rok 2000 je svědkem druhého dílu Apple Venus, které naopak přináší silně kytarový zvuk. Kapela se pak odmlčela, Partridge se věnoval sólovým záležitostem v sérii desek Fuzzy Warbles a světlo spatřilo několik kompilací.

Colin Moulding v novém tisíciletí zcela omezil své hudební aktivity a s Partridgem spolu přestali téměř komunikovat. Vzhledem k faktu, Andy nemá zájem bez Mouldinga vydávat desky pod hlavičkou XTC, tak je další činnost této jedinečné kapely bohužel zřejmě vyloučena.

Roy Wood - biografie

Roy Adrien Wood se narodil 8.11.1946 v Birminghamu v Anglii a během svých teenagerovských let si prošel několika lokálními skupinami z nichž první významnější byli Gerry Levene & The Avengers. Kapela se však po vydání neúspěšného singlu v roce 1964 rozpadá a Roy míří do kapely Mike Sheriden & The Nightriders a téhož roku ještě stihne být vyhozen z Moseley College of Art.

Zásadním krokem ve Woodově kariéře bylo zformovaní elitářské skupiny The Move v roce 1966, kde se sešli výborní hudebníci z ostatních birminghamských skupin. Kapela se zabydlela v londýnském klubu Marquee a vydala singl Night of Fear, což byla Woodova skladba, která si to namířila až do Top 5. Následovala řada úspěšných singlů, několik studiových desek a skladba Flowers In the Rain byla dokonce prvním songem hraným na proslulém Radio 1, které začalo vysílat v roce 1967.

Roy Wood, mimo jiné velmi nadaný multiinstrumentalista (hraje na kytaru, basu, klavír, bicí a bezpočet dechových nástrojů), chtěl začít experimentovat se syntézou klasické muziky s rockem. Výsledkem těchto snah byl projekt Electric Light Orchestra, který vznikl v roce 1971, tedy fungoval současně s Move, kteří však záhy ukončili činnost.

Wood se podílel s ELO na jediné desce a po jejím vydání kapelu spolu s několika dalšími členy opouští. Důvodem byla neuspokojivá živá vystoupení a nevraživost s druhou velkou osobností v řadách ELO Jeffem Lynnem se kterým se Wood potkal již v The Move.

Rozštěpením ELO v roce 1972 vzniká Woodův osmičlenný projekt Wizzard, který atakuje hitparádu sérií úspěšných singlů. Kapela se také vyznačuje vskutku obskurní glam-rockovou image, která zastihuje Wooda v podobě extravagantního divouse s pomalovaným obličejem a bílou hvězdou na čele. Wizzard vydávají dvě desky, kde jednak těží z klasického rock and rollu plného zvukových stěn, ale na debutu Wizzard Brew se projevují Woodovy experimentátorské sklony.

V roce 1973 však Wood nepracuje jenom v rámci Wizzard, nýbrž tvoří i svou první sólovou desku s názvem Boulders, kterou natočil téměř sám. Pracovní nasazení však začalo Wooda zmáhat, a tak v roce 1975 rozpouští Wizzard a vydává svou druhou řadovku, Mustard, která však byla méně úspěšnější než debut.

Ovšem bez kapely Roy dlouho nevydržel, a tak v roce 1977 vzniká projekt Wizzo Band, který se orientuje spíše na jazz, avšak jediná deska Super Active Wizzo z téhož roku nikoho příliš nenadchla a v srpnu následujícího roku se skupina rozpadá. Roy Wood se mimo jiné také podílí na desce 15 Big Ones od Beach Boys.

Třetí deska Royovi vychází v roce 1979 a nese název On the Road Again a podílí se na ní i John Bonham, avšak komerčně zcela propadá.

V 80. letech Wood nadále vydává singly, podniká turné s nově zformovanou skupinou Helicopters a také se věnuje produkci, kde spolupracuje s nejrůznějšími umělci (např. Wakeman, Lynott). V roce 1987 vychází dokonce čtvrtá řadovka s názvem Starting Up.

Během 90. let a v prvním desetiletí 21. století se Wood nadále věnoval studiové práci, ale body sbíral také svými vynikajícími koncerty, kde mu doprovod dělal Roy Wood Big Band a později Roy Wood's Army. V roce 2000 vydavá Wood wizzardskou desku Main Street, která přinášela materiál z let 1975-6, který však vydavatelství nepovažoval na hitový, a tak nebyl tehdy vydán.

V současné době se v souvislosti s osobou Roye Wood jeví pozoruhodnou aktivita jeho fanoušků, kteří pomocí stránek releaseroy.com lobují u Warner, aby vydala na cd dosud nevydané Super Active Wizzo a On the Road Again.

Wizzard - biografie

Historie kapely Wizzard úzce souvisí především s nadaným multiinstrumentalistou a skladatelem Roy Woodem, který sbíral úspěchy už v 60. letech s partou, která se jmenovala The Move. V té se také potkal s dalším podobně nadaným hudebníkem Jeff Lynnem s kterým na začátku 70. let založili uskupení Electric Light Orchestra.

Jenomže hned po vydání první a nutno poznamenat, že poměrně úspěšné a velice originální desky začalo být jasné, že oba pánové spolu v další kapele prostě nevydrží. Výsledkem byl odchod Wooda z kapely a založení nového hudebního tělesa, které neslo název Wizzard. Spolu s ním ho tvořili další dva přeběhlíci z ELO (nejde o Pohanku s Melčákem), Bill Hunt (klávesy) a Hugh McDowell (chello). Kromě nich ještě další bývalý spoluhráč, pro změnu z The Move, Rick Price (basa), dva bubeníci, Charlie Chrima a Keith Smart, a konečně dva saxofonisti Mike Burney a Nick Pentelow. Prostě muzikantů jako smetí a to byl ještě Bill Hunt časem nahrazen Bobem Bradym. Když si je všechny nezapamatujete, tak vám to odpustím, protože stěžejní postavou byl především Roy Wood.

Hned první vystoupení Wizzard se setkala se zájmem a nebylo to jenom kvůli hudbě. I v době vrcholu glam-rocku v Británii dokázala kapela svým image přinejmenším zaujmout. Roy Wood nosil ohromný obarvený plnovous, šílený účes a bílou hvězdu na čele a ani ostatní členové jeho ansámblu se nenechávali zahanbit a střídali jeden šílený kostým za druhým. Z nejpekelnějších uvedu například basáka Ricka Price, který se převlékl za anděla, obul kolečkové brusle a v tomto provedení objížděl pódium.

Do TOP 10 vtrhla skupina na počátku roku 1973 se skladbou Ball Park Incident, kterou následoval veleúspěšný singl See My Baby Jive s počtem 4 týdnů na první pozici britské hitparády. Na první místo dosáhl i další singl, Angel Fingers. Kapele v té době byla na vrcholu sil a patřila mezi největší britské glam-rockové hvězdy, což potvrdilo i poměrně slušně se prodávající album Wizard's Brew (1973) a ještě úspěšnější dvojka Introducing Eddie & The Falcons (1974).

Jenomže Roy Wood kromě Wizzard ještě pracoval na svých sólových deskách a jeho pracovní vytížení se neblaze podepsalo na jeho zdravotním stavu, kterým komplikoval koncertní činnost kapely. Dalším problémem byla i finanční náročnost kapely, protože pánové se se skladbami ve studiu hrozně dlouho piplali a to stálo pochopitelně spoustu peněz, které se měly vydělat mimo jiné na neúspěšném turné po USA, které pochopitelně muzikanty příliš finančně neuspokojilo. No a tak se chlapci začali porozhlížet po lukrativnějších kontraktech, než byl projekt Wizzard. Navíc jistou roli mohl sehrát masivní úpadek glam-rocku od roku 1975.

Kapela ohlásila rozchod v roce 1975 a zanechala ve studiu materiál na třetí desku – Main Street, která se ale nahrávací společnosti nezdála moc komerční, a tak se vydání dočkala až v roce 2000.

Roy Wood a Rick Price se ještě krátce setkali v roce 1977 v neúspěšném projektu Wizzo Band.

Kapela Wizzard byla v době svého působení jedna z nejobskurnějších band, které bylo možno v té době vidět na pódiích a jejich image se stala jejich bezpečným poznávacím znakem. Ovšem když odhlédneme od jejich vzhledu, tak dostaneme několik opravdu výborných glam-rockových singlů z let 1973-4, kdy například I Wish It Could Be Christmas Everyday dodnes okupuje britská rádia v čase vánočním.

Složení:

Roy Wood – zpěv, multiinstrumentalista

Bill Hunt – klávesy

Hugh McDowell – chello

Rick Price – basa

Mike Burney- saxofon

Nick Pentelow -saxofon

Charlie Chrima- bicí

Keith Smart -. bicí

Bob Brady – klávesy

Diskografie:

2000 Main Street

1974 Introducing Eddy & The Falcons

1973 Wizzard's Brew

The Tiger Lillies - biografie

The Tiger Lillies je trio pojmenované (překvapivě) po tygří lilii, což je rostlina tropická. Tiger Lillies vznikli v roce 1989 v Londýně a to z podnětu Martyn Jacquesa, který kromě neuvěřitelného kastrátského vokálu vládne i hrou na akordeon, klavír a sem tam si vypůjčí i ukulele či jiný nástroj. Společnost mu dělají pánové Adrian Stout, hrající na nástroj jménem double-bass a bubeník Adrian Huge, jehož bicí souprava je složena z různých hraček, kačenky a jiných divných hejblátek a blbůstek. Když k tomu dodám, že kapela (obzvlášt Martyn) si libuje v obskurním líčení, tak vám musí být jasné, že se nejdená zrovna o nějakou typickou bandu.

Tiger Lillies hrají hudbu, kterou nazvýají punk kabaret, což je poměrně trefné označení, protože jejich produkce je prostoupena brechtovskou dekadencí, s vypjatými vokály, morbidními tématy a obskurními postavami. Velký vliv na tom má dozajista fakt, že Martyn, který je hlavní autor autor kapely, bydlel dlouhou dobu na jedním lodnýnským bordelem.

Tiger Lillies vydali přes 20 řadových desek a patří k hojně koncertujícím uskupením, jejichž věhlas patří spíše do undergroundových kruhů a tudíž není překvapující, že mají mezi svými fanoušky doslova kultovní status. Pro zajímavost je třeba uvést, že v polovině 90. let trávili mnoho času v klubech na pražském Žižkově.

Počáteční tvorba se nesla v duchu desek obsahující velké množství spíše drobných skladeb. Do této kategorie patří debut Births, Marriages and Deaths stejně jako podařená deska Ad Nauseum (1994). Vrcholem prvního období je pak zcela jistě skvostná The Brothel to the Cemetery z roku 1996, které dominuje pekelná Bangin' In The Nails.

Tiger Lillies se dostávají do širšího povědomí až vydáním desky Shockheaded Peter v roce 1998, která spolu se stejnojemnou divadelní hrou zaznamenává solidní úspěch, což je potvrzeno v roce 2002, kdy hra samotná a také Martyn Jacques za svoji roli, obdrží Olivier Award. Deska je inspriována německou knížkou pro děti, která vypráví o tom, co že se jim stane, když bude dělat rozličné špatnosti.

Zájem o kapelu roste a svoji formu trojice potvrzuje snad svojí nejlepší deskou Bad Blood and Blasphemy z roku 1999, kde naleznete jak tklivou Bad, tak i hymnu pyromanů Start a Fire.

Kapela nadále zhusta koncertuje a její obskurní show je možno shlédnout v nejrůznějšícho zemích. Nás může jedině těšit, že Česká republika patří mezi jejich oblíbené štace, kde se jejich vystoupení setkává s mimořádným ohlasem a rostoucí fanouškovskou základnou.

V roce 2000 vychází podařená deska Circus Songs, doplněná kompilací Bouquet of Vegetables - The Early Years, která je následována živou deskou Two Penny Opera, inspirovaná slavným Brechtovým dílem.

Lillies si dávají lehčí oddech a pravdilo „co rok, to deska“ je porušeno cédečkem The Sea z roku 2003 , což je koncepční dílo překvapivě o moři, ovšem za svými předchůdci poněkud zaostává, nehledě na to, že Lillies zde poněkud pozměnili styl a namísto nařvaných halekaček je deska spíš klidná.

Úspěchem však bezesporu byla spolupráce se slovutným Kronos Quartet na díle Gorey End, za které si kapela vysloužila nominaci na Grammy v kategorii Best Classical Crossover Album

I v novém tisíciletní tak kapela chrlí jednu zajímavou fošnu za druhou. Ať už se jedná o výborný živák Live in Russie nebo spolupráci s kapelou Leningrad na desce Huinya (2005), řadovky Die Weberischen a Love & War (kde snad poprvé můžem slyšet zpívat Martyn normálním hlasem) nebo živě nahranou Urine Palace.

Je důležité také zmínit projekt s Alexandrem Häckem a Danielle de Picciotto s názvem Mountains of Madness, kde kapela kombinovala svoje pojetí příběhů od H. P. Lovecrafta s elektronikou a výtvarným uměním. Úspěšná show vyšla pouze na dvd a byla také předvedena v pražském divadle Archa.

Zatím posledním přírůstkem do mohutné diskografie kapely je řadovka Seven Deadly Sins z roku 2008, pojednávající o lidských hřichách.

Television - biografie

Když spolu Američané Tom Verlaine a Richard Hell utíkali ze školy, tak zřejmě netušili, že z jejich přátelství a spolupráce vznikne jedna z nejsofistikovanějších punkových kapel historie populární hudby.

V roce 1972 tedy můžeme pozorovat, jak k sobě Verlaine (kytara) & Hell (basa) přibírají bubeníka Billyho Ficcu a společně tvoří uskupení The Neon Boys. O rok později ale přichází do kapely posila v podobě druhého kytaristy Richard Lloyda a s ním i změna názvu na Television.

Kapela se uhnízdila v newyorském klubu CBGB, kde se stali první rockovou kapelou, která tam vystupovala a z klubu, který měl být zaměřen na country, se rychle stalo centrum, kde to hodně čpělo punkem.

Jenomže v roce 1975 se začaly vyhrocovat vztahy v kapele a to především mezi Hellem a Verlainem, jejichž skladby tvořili páteř repertoáru kapely. Verlainovi vadilo, že se Hell na pódiu chová jako šílenec a jeho kousky zastiňují hudbu samotnou a Hell byl nespokojen s upřednostňováním Verlainových skladeb. Spory skončily Hellových odchodem a založením svého projektu The Heartbreakers ve kterém spojil síly s Johnny Thundersem a Jerry Nolanem, kteří téhož roku opustili New York Dolls. Po rozpadu této kapely pokračoval Hell s názvem Richard Hell & The Voidoids.

Na jeho místo v Television nastoupil Fred Smith a ještě v roce 1975 debutovala kapela se singlem Johnny's Litte Jewel, který málem způsobil další odchod, neboť Lloyd s ním vůbec nebyl spokojen a vážně zvažoval odchod. Nakonec si to ale rozmyslel a zůstal.

Regulérní deska s názvem Marquee Moon vplula na trh v roce 1977 a i přes nadšení kritiky se v USA její prodejnost rozhodně nepohybovala v nějakých závratných číslech. Naopak britské publikum desku poslalo na 28. místo hitparády.

Television hudebně čerpali z odkazu kapel konce 60. let (The Stooges, Velvet Underground), ale byli podstatně lepší muzikanti a tudíž instrumentální stránka jejich skladeb byla zcela o něčem jiném. Charakteristickým znakem se stala vynikající souhra kytaristů Verlaina a Lloyda, jejichž party se navzájem prolínaly a proplétaly a určit, co je doprovod a co sólo, bylo často téměř nemožné.

Další televizní počin se v obchodech s deskami objevil v roce 1978 a nesl název Adventure. Deska se sice v Británii dostala na 7. místo albového žebříčku, ale hudebně opustila syrovost debutu a materiál již rozhodně nebyl tak originální. Uvnitř kapely začalo opět docházet k uměleckým třenicím a když se k tomu ještě připojily problémy s drogami u Lloyda, tak bylo jasné, že kapelu čeká rozpad. Stalo se tak ještě roku 1978 a Veralain i Lloyd se vydali na sólové dráhy.

Reuniony se uskutečnily hned dva a první v roce 1992, kdy kapela dokonce vydala eponymní desku, ale po pár koncertech v roce 1993 se opět rozpadla. Podruhé se pánové sešli v roce 2001 a od té doby jezdí po světě a příležitostně si někde zahrají.

Television sice neslavili žádný velký komerční úspěch, ale i kdyby nenatočili nic jiného než svůj debut Marquee Moon, tak se nesmazatelně zapíšou do dějin populární hudby. Právě touto deskou jejich vliv pronikl do punku a new wave a nezanedbatelnou měrou ovlivňují i moderní kytarovou muziku. Television hodně vycházeli z garážových kořenů a je to právě jejich tvorba, která dovedli tuhle syrovou muziku pozvednout a stvořit něco, čemu já říkám, sofistikovaný punk. Vy si tomu říkejte jak chce, ale faktem zůstává, že Television jsou prostě jedinečná kapela, kterou si stojí za to poslechnout.

Složení:

Tom Verlaine (1973-78,1992-93,2001-) - zpěv, kytara, klávesy

Richard Lloyd (1973-78, 1992-93, 2001-) - zpěv, kytara

Fred Smith (1975-78, 1992-93, 2001-) - basa

Billy Ficca (1973-78, 1992-93, 2001-) - bicí

Richard Hell (1973-5) – zpěv, basa

Diskografie:

2003 Live at the Old Waldorf

1992 Television

1982 Blow-Up

1978 Adventure

1977 Marquee Moon

T.Rex - biografie

Ať se budeme bavit o Tyrannosaurus Rex a T.Rex, tak vždy bude platit, že obě tyto kapely můžeme zcela ztotožnit s kytaristou a zpěvákem, který se jmenoval Marc Bolan (vl. jménem Marc Feld 30.9.1947-16.9.1977), a to proto, že bez něj by tato uskupení nebyla ničím jiným, než doprovodnými muzikanty.

Marc dostal svoji první kytaru už v 9 letech a už ve 14 letech ho vyrazili ze školy. Marc si z toho ale zřejmě tolik nedělal, stal se členem hnutí mod a následně se vydal na dráhu manekýna. Jenomže při předvádění hadrů toho zřejmě hudebně moc neprodukoval, a tak se v roce 1967 připojil k anglické mod kapele John’s Children, kde k jejich materiálu přispěl singlem Desdemona, který BBC (kvůli textu o zvedání sukně) moralisticky zakázala. Kapela se následně rozpadla.

Marc se vydal do Paříže, kde se setkal s jakýmsi čarodějem a stal ze z něj jeho učeň. Zájem o magii a mystiku Marca hodně ovlivnilo a odrazilo se to i na jeho rané tvorbě.

V této době již začíná používat pseudonym Marc Bolan, kde Bolan je pravděpodobně vytvořen ze jména Bob Dylan, kterého Marc také svého času napodoboval.

Po návrata do Londýna se dává dohromady s perkusákem Stevem Tookem a vytváří ryze akustické folkové duo Tyrannosaurus Rex, které na sebe následujícího roku upozorní singlem Debora. Úspěch se dostavuje, vychází další desky a kapela se pevně zabydluje na undergroundové hippie scéně. Jenomže v roce 1969 se začínají projevovat hudební i lidské rozdíly obou muzikantů. Bolan odmítá na desky umisťovat Tookovy kompozice, což není pochopitelně zcela pochopeno a následné americké turné končí fiaskem a Tookovým vyhození. Steve Took se později vydal na sólovou dráhu drogového dealera a na počátku 80. let ho jeho koníček přivádí do hrobu.

Bolan ale nevěší kytaru na hřebík a ještě téhož roku začíná spolupráce s dalším perkusistou Michaelem Finnem, kterého si vybral nejen pro jeho hudební kvality, ale také kvůli tomu, že se Bolanovi líbila jeho motorka. No.. nevím jestli se tomuhle říká zodpovědný přístup ke kapele.

Ale úspěch se opět dostavuje, a to díky singlu Ride a White Swan. Název kapely je zkrácen na T.Rex (vcelku nechtěně, protože producenty už nebaví na pásky ve studiu neustále psát dlouhý název kapely) a hudebně se kapela stále více přibližuje k popu, než k undergroundu.

Pro potřeby turné se k dvojici přidávají další dva hudebníci (Steve Currie - basa, Bill Legend - bicí) a z T.Rex se stává regulérní rocková kapela.

Zásadní zlomem pro britskou scénu počátkem 70. let bylo vystoupení T.Rex v pořadu Top of the Pops, kam Bolan přišel nalíčen a právě toto vystoupení bylo začátkem glam-rockového období, jehož stěžejní deskou se stala Electric Warrior (1971). Singl Get It On dokonce boduje i v glam-rockem téměř nezasažené Americe.

T.Rex jsou na vrcholu popularity a i další deska s názvem The Slider je velice úspěšná, Bolan v tomto období vypadá jak velice ošklivá ženská a patři mu primát ve vystupování v ženských šatech. Novináři mluví o tzv. T.Rextasy, kterou srovnávají s Beatlemánií, protože šílenství teenager fanynek, které ječí a omdlévají na koncertech, je enormní. Bolan dokonce koncertně spolupracuje s Eltonem Johnem a Ringo Starrem, mimo jiné i na koncertním záznamu Born to Boogie.

Rok 1973 sice přináší veleúspěšný singl 20th Century Boy, ale zároveň je posledním rokem výsadního postavení T.Rex na hudební scéně. Bolanovi stoupá kromě slávy do hlavy také kokain do nosu, což vede k diktátorskému přístupu k ostatním muzikantům, což vede nejprve k odchodu Billa Legenda (konec roku 1973) a po totálním propadáku, kterým se stala deska Zinc Alloy and The Hidden Raider of Tomorrow, opouští kapelu i producent Tony Visconti, jehož podíl na úspěchu kapely byl rozhodně nezanedbatelný. No a aby těch rozchodů nebylo málo, tak se i Marc rozvádí a to konkrétně se svou ženou June Child a na místo toho zakládá poměr se zpěvačkou Glorií Jones, která se stává členkou kapely a která mu v roce 1975 nadělí syna, kterého pojmenují Rolan Bolan (pozn. David Bowie, který byl Bolanovým velkým kámošem, má syna, který se jmenuje Zowie Bowie, chudáci děti).

V roce 1975 vzniká deska Bolan's Zip Gun, kterou produkuje sám Marc, ale kapela dostává další ránu s odchodem Mickeyho Finna na počátku téhož roku. V té době už Marc nežije v Anglii a kvůli daním se stěhuje nejprve do Monte Carla a později do USA, kde vegetariánství mění za hamburgry a muzikant, kdysi připomínající spíše elfa než člověka, začíná vypadat jako otylý páprda. Jenomže deska Futuristic Dragon (1976) a singly z ní vyjmuté se stávají částečně úspěšnými a singl Born to Boogie (1976) dokonce dosahuje na 13. pozici britské hitparády, no a deska Dandy in the Underworld (1977) je dokonce pochváleny i kritikou, která v posledních letech nešetřila výsměchem nad Bolanovu produkci. Marc se vzpamatoval i fyzicky, podařilo se mu zhubnout a na televizní stanici ITV má dokonce vlastní show, kam zve mladé nadějné punkové kapely a s kapelou The Damned dokonce pořádá úspěšné turné. Zdá se, že jeho hvězda opět zazáří naplno....

Marc Bolan se bál aut a dokonce si ani neudělal řidičák. Míval totiž vidění, že se zabije právě v autě a tyto představy se promítly i do textů jeho skladeb. Zároveň o sobě tvrdil, že se nikdy nedožije 30i let a bohužel byl dobrým prorokem. 16.9.1977 (14 dní před jeho 30. narozeninami) umírá Marc Bolan na místě spolujezdce, když se spolu s Glorií vrací z kalby domů a pravděpodobně z důvodu technické závady se trajektorie auta protíná s pozicí stromu nedaleko od jejich bydliště v jihovýchodním Londýně. Glorie vyvázne jen s několika zraněními, ale Bolan je na místě mrtev. Dnes je na tomto místě postaven památník připomínající tuto událost a je cílem mnoha jeho fanoušků i mnoho let po oné tragédii. Existence kapely pochopitelně končí.

Bolanův syn Rolan Bolan v 90.letech spojil své síly s Finnem a zahráli při příležitosti 20. výročí smrti Bolana. Finn sice v roce 2002 umírá, ale Rolan Bolan dodnes vystupuje pod hlavičkou kapely T.Rex (Celebration of Marc and Mickey) a šíří slávu svého otce dál a dál.

Složení:

Tyrannosaurus Rex:

Marc Bolan (1967-70) – zpěv, kytara

Steve „Peregrin“ Took (1967-9) – perkuse

Mickey Finn (1969-70) – perkuse

T.Rex:

Marc Bolan (1970-77) – zpěv, kytara

Mickey Finn (1970-75) – perkuse

Steve Currie (1970-76) – basa

Bill Legend (1970-74) – bicí

Jack Green (1973-4) – kytara

Gloria Jones (1973-6) – klávesy

Davy Lutton (1974-6) – bicí

Dino Dines (1974-7) - klávesy

Miller Anderson (1976-7) – kytara

Herbie Flowers (1976-7) – basa

Tony Newman (1976-7) - bicí

Diskografie:

2002 Renaissance

1997 Spaceball

1977 Dandy in the Underworld

1976 Futuristic Dragon

1975 Bolan's Zip Gun

1974 Zinc Alloy and the Hidden Riders of Tomorrow

1973 Tanx

1972 Slider

1971 Electric Warrior

1970 T. Rex

1970 Beard of Stars

1969 Unicorn

1968 Prophets, Seers & Sages the Angels of the Ages

1968 My People Were Fair and Had Sky in Their Hair... But Now They're Content to Wear Stars

Sweet - biografie

Pokud bychom se podívali hluboko, hluboko do historie, tak prvopočátky kapely Sweet můžeme najít v uskupení s názvem Wainwright's Gentleman, kde se sice na pozici zpěváka vykytoval Ian Gillan (ano, opravdu jde o zpěváka Deep Purple), ale také bubeník Mick Tucker a po Gillanově odchodu za lepším se k mikrofonu dostal Brian Connolly.

Ale panové Connolly a Tucker to taky zabalili a v roce 1968 tak vznikla čtveřice Sweetshop ve složení Brian Connolly (zpěv), Frank Torpey (kytara), Steve Priest (basa) a Mick Tucker (bicí). Kvůli jiné britské kapele došlo ke změně názvu na Sweet, ale ani to nezabránilo katastrofickému úspěchu prvního singlu a Torpey to zbaběle zabalil.

Náhradou se stal jakýsi Mick Stewart, který s nimi natočil další tři singly, kterým se vedlo jak pověstným sedlákům u Chlumce, a tak to pro změnu zbaběle zabalil i Stewart.

Jenomže málokterá kapela se dokáže obejít bez kytaristy, a tak nastoupil Andy Scott a začalo se blýskat na lepší časy, protože kapele se podařilo uzavřít smlouvu se společností RCA a navázala spolupráci s tehdy neznámou producentsko-skladatelskou dvojící Mike Chapman a Nicky Chinn, která pro kapelu napsala několik prvních popových skladeb.

Jenomže první deska na které se Sweet vyskytli byla slušně řečeno nestandardní. Jednak na druhé straně LP se vyskytovala produkce zcela jiné kapely (šlo o dnes zapomenuté The Pimpkins) a jednak LP s názvem Gimme Dat Ding obsahovali již výše zmíněné neúspěšné singly. No, úspěch se pochopitelně nedostavil.

Chapman & Chinn však do repertoáry kapely dodali singl Funny Funny, který vlétl do hitparád po celém světě a úspěch byl na světě. Došlo tedy na vydání regulérního alba s název Funny How Sweet Co-Co Can Be (1971), které však díky tomu, že bylo hodně splácané, neslavilo nějaký úspěch.

Ch&Ch dodávali další jednoduché skladby a la Funny Funny, ale vlastní tvorba kapely se ale od těchto bubblegumových popěvků velmi odlišovala svou tvrdostí a příklonem k hardrocku. Paradoxně tak vznikla situace, že na první straně singlu byl popík a na druhé pořádnej hard-rock nářez. Chapman & Chinn se podle toho časem zachovali a začali do repertoáru kapely umisťovat tvrdší věci a i s novou módou glam-rocku (který vypukl v roce 1971) se kapela rychle sžila. Hity jako Little Willy, Wig-Wam Bam, Ballroom Blitz a nejúspěšnější z nich – Blockbuster se rychle zabydlely v britské hitparádě a hvězda Sweet stoupala vzhůru.

Jenomže v roce 1974 ukončila čtveřice spolupráci se svými skladateli z důvodu jejich přílišné kontroly nad celou kapelou, včetně oblékání, prezentace atd. (koneckonců pokud jste viděli někdy videoklip od Sweet a shledali v čem jsou odění, tak možná není tak zcela nepochopitelné, že jim to po čase lezlo krkem). Výsledkem byl příklon k vlastní tvorbě a také zcela nová image, kdy se z načančaných glam-rockerů stala regulérní hard-rocková kapela.

Byly vydány dvě úspěšné desky – Sweet Fanny Adams a Desolation Boulevard, ale hlavní úspěch sólové tvorby kapely přinesla skladba Fox on the Run vydaná jako singl v roce 1975 a singl Action z další, tentokráte kompletně vlastní desky Give Us a Wink (1976).

Jenomže s příklonem kapely k tvrdší muzice začala pomalu hasnout hvězda jejich slávy. Další singly a i nová deska Off the Record přinášely jen rozpačité úspěchy. A jelikož ve fotbale se mění trenéři, tak v hudbě se mění například vydavatelství, když se nedaří.

U nové nahrávací společnosti (šlo o Polydor) byla tedy vydána nová deska s názvem Level Headed a úspěch se dostavil v podobě singlu Love Is Live an Oxygen, který vyšel v roce 1978.

Jenomže dobrým dnům bylo definitivně odzvoněno a kdysi hvězdná kapela už publikum netáhla. Ty tam byly hysterické teenager fanynky, no a aby toho nebylo málo, Connolly byl pro svou lásku k chlastu v roce 1979 vyhozen z kapely.

Do kapely přišel nově klávesista Gary Moberley, zpívat se vydal Priest, ale tato reorganizace snad jen oddálila neodvratitelný konec. Po několika dalších deskách se kapela v roce 1981 rozpadá.

Několikrát došlo k jejímu (vždy neúspěšnému) znovu obnovení v různých sestavách a dokonce se i v roce 1988 sešla původní čtveřice, aby znovu nahráli některé staré hity, jenomže spolupráce vázla mimo jiné na tom, že od napadení Connollyho v roce 1974 (kdy byl několikrát brutálně nakopnut do krku) se jeho hlas nikdy zcela nevrátil do kvality, jakou oplýval na počátku 70. let.

Brian Connolly zemřel v roce 1997 na infarkt a selhání ledvin, jater bubeník Mick Tucker v roce 2002 na leukémii.

V současné době pokračuje kapela Sweet v koncertování spíše jako svůj vlastní revival, neboť z původní sestavy zde figuruje pouze Andy Scott a tudíž se kapela od roku 1991 jmenuje Andy Scott’s Sweet.

Kapela Sweet bezesporu patřila mezi nejdůležitější kapely glam-rockového období, kdy se stala velice populární především mezi teenager mládeží a některé její skladby jsou považovány za tzv. teenage hymny (např. Teenage Rampage). Její úspěch však nebyl v počátku založen na vlastních skladbách a spíše než svébytná kapela byli Sweet jen loutka v rukách svých producentů. S osamostatněním se sice zpočátku úspěch dostavil, ale mimo jiné i s příchodem punku ztratila kapela svoji pozici na výsluní, aby se na ni již nikdy nevrátila.

Složení:

Brian Connolly (1968-1978) – zpěv

Andy Scott (1970-81, 1985-1991) – kytara, zpěv

Steve Priest (1968-1982) – basa, zpěv

Mick Tucker (1968-1982, 1985-91) – bicí

Frank Torpey (1968-1969) – kytara

Mick Stewart (1969-1970) – kytara

Paul Day (1985-88) - zpěv

Malcolm McNulty (1985-88) – basa

Jeff Brown (1988-91) – basa, zpěv

Andy Scott’s Sweet:

Jeff Brown (1991-2003) – basa, zpěv

Andy Scott (1991-) - kytara

Steve Grant (1991-) – kytara, klávesy

Bruce Bisland (1991-) – basa, bicí

Tony O’Hara (2003-2006) – zpěv, basa

Peter Lincoln (2006-) – zpěv, basa

Diskografie:

2002 Stairway to the Stars: Live and Rare

1999 Live at the Rainbow 1973: The Complete Concert

1994 Alterciopelados

1982 Identity Crisis

1980 Waters Edge

1980 VI

1979 Cut Above the Rest

1978 Short & Sweet

1978 Level Headed

1977 Off the Record

1976 Give Us a Wink

1974 Sweet Fanny Adams

1974 Desolation Boulevard

1973 Sweet (kompilace singlů)

1971 Funny How Sweet Co-Co Can Be