David Bowie - The Man Who Sold the World (1970)

Natočit první tři desky a předvést v nich takový rozptyl jako Bowie, to se teda jen tak nevidí.

Man Who Sold the World je jedním z nejrockovějších počinů, co Bowie natočil a velkou roli na tom má excelentní kytarista Mick Ronson, který je snad poprvé (a myslím, že i naposled) na celé desce výrazně přítomný a nespoutaný a je to právě jeho kytara, které hodně dělá hard-rockový sound. Opravdu netuším ke kterému kytaristovi bych jeho jedinečný styl připodobnil... Prostě Ronson :)

Deska neobsahuje žádné extra výrazné singlové zářezy, největší sklony k tomu má titulní skladba, ale celkově je vše pevně do sebe zaklesnuté. "Prodavač světa" se tak podobná pochmurnému monolitu, který místo vzletných rockových kompozic a pop/rockový vypalovaček vytváří hodně dusnou atmosféru plnou kouře, černých mraků...

75% - Velmi neobvyklá, temná rocková tvář mr. Bowieho...

David Bowie - Space Oddity (1969)

Pompézní folk-rock, tak nějak na mě působí Space Oddity. Možná to vypadá jako divné spojení, ale v případě Bowieho by vás již nemělo nic překvapit. :)

Bowie se drží silné melodiky a netlačí příliš na pilu, ale ostatní muzikanti dovedou spustit téměř až orchestrální doprovod. Výsledkem je tak pozoruhodná směska, kterou nejlépe ilustruje gradující Memory of Free Festival s davovým skandováním v druhé části. Festival se spolu s titulní skladbou a poměrně bizarně rozvleklou Cygnet Comitee může směle řadit k zlatému fondu mr. Bowieho.

Celkově vzato je Space Oddity přeci jenom ještě hledačským dílem, které však má svoje nesporné kvality a ukazuje Bowieho zase v jiném světle. Půvabná deska na pomezí popu/rocku/folku má u mě 60% a velké významné plus. Přeci jenom mám u Bowieho mnoho jiných, větších favoritů.

P.S. Nejlepší způsob, jak si vychutnat skladbu Space Oddity je video Ziggy Stardust And The Spiders From Mars The Motion Picture. Tam je podaná způsobem, který rve srdce. Nevidím se, že některé dívky v obecenstvu brečí.

David Bowie - David Bowie (1967)

Jsou sice interpreti, kteří svoji první deskou udělají díru do světa a zapíší se nesmrtelně do dějin hudby, ale k nim tedy David Bowie nepatří.

Jaký tedy jeho debut je?

Zapomeňte na Ziggyho, zapomeňte na experimentální tvorbu s Enem, zapomeňte na discofilní Let's Dance a industrialní choutky 90. let. Zapomeňte na vše, co jste od Bowieho slyšeli, protože tohle je zcela jiná liga.

Bowie zde produkuje poměrně krátké ulítlé skladby (občas mi to přislo, jako hodně divný folk), které jsou navíc podloženy z mého pohledu naprosto nevhodnými aranžemi, které jsou plné smyčců a dechů.

Zkrátka a dobře, desce jsem nějak na chuť nepřišel a to jsem jí dal šanci už několikrát a pěkně s odstupem času. Ze skladeb stojí za zmínku snad jen Love You Till Tuesday a závěrečná Please Mr. Gravedigger.

Věřím, že pro někoho je to veselý a příjemný úlet, ale tohle není můj šálek Bowieho.

Promiň Davide, ale dneska to bude za 20%

Black Sabbath - Black Sabbath (1970)

Kdeže jsou ty časy, kdy Black Sabbath a Deep Purple vládly mojí hifině a kdy se o mou přízeň rvala Highway Star, nemilosrdně vytlačovaná Paranoidem. Inu, pár let již tomu je...

Když jsem si tedy dnes pustil debut Black Sabbath, bylo to jako setkání se starým prohnilým kolegou, který povstal z nějakého zapomenutého hrobu, aby mi připomněl, že je stále ještě tady a má mi co říct.

Co k téhle desce dodat? Jistě, ta skvělá záhrobní atmosféra, která vás div neláká si udělat výlet a za zvuku titulní skladby tančit mezi hroby. :) Pláč zombieho Osbourna, valivá kytara Iommiho, klasické rockové skladby jako je The Wizard nebo N.I.B.

Pro mě má speciální význam Behind the Wall of Sleep, kterou mám z desky snad nejraději a je to jedna z dvou sabbathackých skladeb, které jsem se učil hrát na kytaru (druhá je pochopitelně Paranoid a víc jich nebylo, protože mi Iommi nikdy jako kytarista moc nesedl).

Pro hard/heavy rockery jistě stěžejní záležitost, kterou uctívají za svitu svíček, pro mě výborný hudební zážitek, který si kdykoli zas rád připomenu. 80%

Jeff Beck - Beck, Bogert & Appice (1973)

Superskupina je vždycky ožehavá sranda a málokdy se opravdu povede vhodit do placu kus, který by byl i po letech sháněn nejen kvůli slavným jménům, ale i kvůli muzice.

Beck po rozpuštění své group opět zavelel k hard-blues rockovým zítřkům a do rytmiky si posadil osvědčené rytmické souputníky Bogerta s Appicem a šlo se na věc.

A chlapci si evidentně rozuměli. Oproti předchozím dvěma deskám Beck slyšitelně přitvrdil a na čas dal své jazzové choutky k ledu. Koneckonců neodolá, párkrát zakváká na svou kytaru, nahodí hutný riff a dá vzpomenout na staré časy z období Truth. Duo B&A také trošku vzpomíná, avšak do minulosti velmi nedávné a výborný důkazem, že právě opustili Catus, je našláplé boogie Livin' Thing.

Jako největší zářez mi přijde Supertision, který mám snad raději, než Wonderův originál. Lady mi pro změnu hodně evokuje Cream, vokální nástup mi přijde jak když Bruceovi z hlasivek vypadl.

Konec obstarává vkusný cajdáček I'm So Proud a já se rozmýšlím kolik si chlapci tentokrát vyslouží hvězd. Bude to nakonec 85% i když věřím, že u mnohých posluchačů může tato deska mít s přehledem i na navíc.

Jeff Beck - Jeff Beck Group (1972)

Eponymní deska Jeff Beck Group se zároveň stala náhrobním kamenem tohoto bandu, neboť je posledním zářezem zmíněného uskupení v beckovské diskografii.

Jaká je? Beck si po Rough and Ready asi uvědomil, že dal Midlletonovi za klavírem až moc velký prostor, a tak můžeme slyšet návrat k šesti strunám a Beckovskému kouzlení, které se převaluje v tradičních rock až jazz-rockových škatulkách. Podotknu, že místy na mě dýchl jakoby až funky feeling, ale proč ne, Jeffovi to sluší a i když je tahle deska z první čtveřice asi nejslabší, tak se rozhodně není za co stydět.

Muzika je totiž navýsost chutná, deska odsýpá a velmi příjemně se poslouchá, žádné velké experimentální kočičárny, žádné velké výlety mimo základní strukturu skladeb, prostě prostě pohodička.

Z tracků bych rád poukázal na hitovou I Got To Have a Song (povšimněte si opravdu bravurních klavírních vstupů), tesknou klouzavou instrumentálku Definitely Maybe nebo fešný rytmický otvírák Ice Cream Cakes.

Tak co ještě napsat? Zkrátka a dobře, tenhle náhrobek se kameníkovi Beckovi podařilo vytesat velmi zručně.

4/5 - Jedny z těch lehce slabších čtyř hvězd, ale jenom lehce :).

Jeff Beck - Rough and Ready (1971)

Jeff Beck kompletně přestavěl svoji Group a na výsledku je to hodně znát. Blues už cítíme pouze někde v kořenech, ale kmen téhle desky je rockový a obrostlý jazz-rockovými větvemi, které nám naznačují, kam se bude Beck za pár let orientovat.

Další velká změna je také v tom, že desku již tvoří téměř výhradně Beckovy vlastní kompozice.

Deska má sice v názvu "rough", ale přijde mi, že od Beck-Ola Beck trochu vyměkl a myslím, že velkou roli na změknutí soundu má absence chrapláku Roda Stewarta, protože jeho nástupce Bob Tench má sice vřelý, ale přeci jenom proti Rodovi poněkud civilnější projev.

Velký prostor dostávají také instrumentální pasáže plné vzletných soubojů Beckovy kytary, s Middletonovým pianem.

Rough and Ready je deska velmi kompaktní a jako jediný výraznější singl mi přišla akorát první Got the Feeling. Skvělé muziky je ale tahle deska plná a fandovi výborné kytarové muziky s trochou jazzíku by neměla uniknout.

Jiný, ale stále výborný Jeff Beck Group si zalouží 4/5

Jeff Beck - Beck-Ola (1969)

Jablko evidentně nepadlo daleko od stromu a Beckova dvojka je své předchůdkyni docela podobná. I když zdá se mi, že od blues-rocku se začínám Beck čím dál víc rozkoukávat na vícero stran. Ale možná je to jen pocit :)

Jinak ale Beck a jeho parta stále staví na těžkých bluesových základech, i když už začínají sem tam prosakovat lehce jazzové vlivy (viz. třeba Plynth), které však spolehlivě tlumí masivní bicí a opět výborný Rod Stewart, který místy zní jak kdyby si dal k snídani balíček žiletek. A zdá se, že mu chutnaly. :)

Jestli výraznými prvky první desky byly bluesové standardy, tak na dvojce jsou to předělávky klasických hitů od Elvise a to konkrétně All Shook Up, která je téměř k nepoznání a naprosto geniálně zmáklá Jailhouse Rock, kterou považuji za nejlepší cover Elvise, co znám.

Za trošku slabší místo považuji Girl Mill Valley, která sice neurazí, ale ani nenadchne. Ale jinak si opravdu není na co stěžovat, muzika je výtečná a komu se líbila první deska, tak zblajzne s chutí i tuhle.

Z mého pohledu trošku slabší než Truth, a tak hodnotím 4/5. Zas musím s těma pětkama šetřit.;)

Jeff Beck - Truth (1968)

Když jsem před časem rozhodoval, co poslouchat, tak Jeff Beck byl pro mě jasná volba. A volba to byla velmi vhodná, neb se šmahem zařadil mezi moje oblíbené interprety.

A hned jeho první deska patří k tomu nejlepšímu z jeho dílny. Řízný blues-rock zcela dle mého gusta opentlený Beckovou chameleónskou kytarou, která umí jak běsnit (Beck's Bolero), kvákat (I Ain't Superstitious) nebo se pustit do staré dobré klasické akustické Greensleeves, stálici v repertoáru všech klasických kytaristů. No, kdo jste někdy koketoval s klasikou, tak netvrďte, že jste ji nikdy nehrál? I když asi ne v Beckově úpravě :).

Dalším plusem je pro mě Rod Stewart, jehož chrchlák dává desce potřebný šmrnc a Blues Deluxe je díky jeho hlasu a také díky nervnímu pianu Nicky Hopkinse zážitek, který se musí slyšet. Co Blues Deluxe, celá deska je zážitek.

Dost se objevuje srovnání s Led Zeppelin I a dočetl jsem se, že LedZep od Becka tak trochu kradli. No nevím, jestli to tak skutečně bylo, ale když bych si měl vybrat mezi těmito dvěma deskami, tak v drtivě většině sáhnu pro Truth, obzvlášť když je ve víně :) 5/5

The Clash - 1979 - London Calling

To, že The Clash nejsou prvoplánová punková záležitost už naznačili na své druhé desce, ale asi zřejmě málokdo čekal, že se žánrově rozmáchnou tak, jako na zcela zásadním počinu London Calling.

Přesně před 30 lety totiž vyslala tahle parta do světa desku, kterou dokázala, že hudební styly lze kombinovat až s neuvěřitelnou lehkostí. A kdo pochyboval, že by punk, jazz, ska, r&b, rock a další všemožné žánrové pišišvořiny mohou sdílet jednu desku, dostal pěknou ránu za své pochybovačné uši.  A co víc, nejen, že tuhle ultraeklektickou smažbu dostanete na jedné regulérní desce, ale můžete si užívat rovnou dvě lp (či jednu cd edici).

Možná znáte rádiovku Train In Vain, možná se k vám doneslo London Calling a jeho prostý, ale naprosto geinální kytarových riff, možná jste si uprostřed regálu posteskli, že jste Lost in the Supermarket.... Tahle deska je však hitová celá. Těžko hledat vatu, těžko hledat místečko, kde se budete nudit a říkat si, že hodinová stopáž vás ukradla o vaši pravidelnou hodinovou mzdu... Tu zní punkově pulsující jednoduchá linka, tu se na povrch derou swingující dechy, tu vaše sluchovody oblaží vlnící se zvuk jazzem šmrcnuté kytary, tu vám to nandá refrén vhodný ke všemu, ale především ke skandování. Zapomněl jsem na pohupování v rytmu reggae? Prosím nebijte mě.

Nečekejte pěvecké árie, skladby jsou zpívané sakra civilně, nečekejte instrumentální orgie - není jich třeba. London Calling je totiž dílo naprosto kompaktní, od začátku dokonce. 17 super písniček, které si skoro můžete zahrát na španělu u krbu oblažené neuvěřitelně nápaditými aranžemi.

Dle mého názoru bible multižánrového rocku, jedna z nejzajímavějších desek hudební historie a skoro bych řekl povinnost pro každého, kdo to s muzikou myslí trochu vážně.

A co asi čekáte za hodnocení? 5/5

The Clash - 1978 - Give 'Em Enough Rope

Druhá deska kapely The Clash budiž jasným důkazem, že pánové mají rozhodně větší ambice, než solit to do nás trojakordovkami s dvouminutovou stopáží.

Punkový feeling sice nezmizel, ale kytary už nezní tak útočně, Strummer sice stále huláká, jak kdyby házel královnu do Temže, ale ke slovu se dostávají i bohatší aranže.

Hodnotit, jestli hudební posun Clash prospěl, je diskutabilní. Give 'Em Enough Rope částečně chápu jako zrazení punkových standardů, ale Clash (narozdíl od svých vzorů Ramones) pochopili, že samotný punk jim k úspěch dlouho stačit nebude.

Give 'Em Enough Rope je tak deska na půl cesty mezi debutem a eklektickým mistrovským 2LP London Calling a přináší další kopu skvělé muziky, kde největší šlupkou pro vás asi bude Tommy Gun i když mojí favoritkou je rozverná, klavírem obohacená, July's In The Drug Squad.

Ještě malá poznámka ke Guns on the Roof. Připomíná vám ten úvodní riff někoho? Že by I Can't Explain od The Who? Inu, jak říkám, tady se někdo víc než inspiroval. :)

4/5 - Výborná deska, která ví, jak rozproudit krev v těle.

The Beatles - Abbey Road (1969)

Kdykoli z nějakého popudu přemýšlím nad Top10 nebo sestavuji nějaký ten žebříček oblíbenosti desek, tak Abbey Road už dlouhou dobu drží přední pozice.

Vkus se mění, kapely odcházejí, chřadnou, ztrácí na švihu, neberou, ale Abbey Road stále září. A doufám, že bude zářit dál a dlouho.

Co říct dál... Prostě Abbey Road, mistrovské dílo Beatles, kteří by pro mě byli bozi i kdyby natočili pouze tuhle fošnu. Dost často jsem pobaven, když někdo přijde s tím, jak se mu líbí Beatles a že to Help! je nejlepší atd. a já mu s pobaveným úsměvem servíruji Abbey Road (popř. Stg. nebo White Album), které pochopitelně nezná. (zajímavé, jak si spousta lidí myslí, že Beatles jsou hlavně She Loves You a spol.). Snad pokaždé u dotyčného letělo nějaké to Twist and Shout apod. do kouta a zavládli tak trochou jiní Brouci. Inu, muzika je to velmi nebezpečná...

5/5 - Deska, která s dokonalostí nekoketuje, Abbey Road s dokonalostí souloží...

The Beatles - Magical Mystery Tour (1967)

Magical Mystery Tour mi vždycky přišla jako něco mezi psychedelickým kompaktním Stg. Pepperem a stylovou roztříštěností White Alba. Takový zajímavý mezičlánek, kde se nalézá jedna z mých nej songů od Beatles - Strawberry Fields Forever.

SFF je úžasná záležitost, kde mi vždycky v pasáži před větou "Strawberry Fields" běhá mráz po zádech. Ten odpich, ty dunivé bicí... Už mi tu chybí jen nějaký ten drogový opar... :)

Další mojí oblíbenou krasotinkou je rockově znící I am the Walrus, která má text... No, i velmi zvláštní je slabé slovo a pokud jste neviděli klip, tak to zkuste napravit. To je teprve úlet.

Kromě těchto mých oblíbených je MMT vcelku pestrá deska, kde se vedle sebe nachází třeba popárna Hello Goodbye, Harrisonova zasněná Blue Jay Way a tradiční Beatlesácká odrhovačka All You Need Is Love. Celkově mám Magical Myster Tour velmi rád a věřím, že bude excelentním přírustkém ve vaší sbírce. Ačkoli bych se divil, kdyby tam nebyla. Pro mě trošku slabší než nejlepší desky Beatles, a tak 4/5.

Boston - Don't Look Back (1978)

Zatímco debut Boston, ač není z mého preferovaného hudebního ranku, mě nadchnul, tak o jeho nástupci se to vážně říct nedá.

Don't Look Back je totiž ukázkový vývar první desky. Stejný feeling, stejné aranže, kapela vykrádající sebe sama. Jedním slovem nuda.

Ačkoli o hráčských kvalitách pánů muzikantů nepochybuji a Delp je bezesporu výborný zpěvák, tak tady na téhle desce si někdo jaksi neuvědomil, že opakovaný vtip přestává být vtipem...

2/5 - A to jen za to, že Scholz na tu svou kytaru docela válí.

Boston - Boston (1976)

Zatímco v roce 1976 vydali Ramones svou první desku, kde si s třemi akordy a jednou ohulenou kytarou bohatě vystačili a ukázali další směr vývoje rocku, tak na opačném konci komerčního a hudebního spektra zatroubil k útoku apokalyptický jezdec ušlechtilého rocku - Boston.

Jakožto fanda punku bych asi měl tuhle muziku odsoudit a prohlásit něco ve smyslu, že je to pompézní, nabubřelé, poněkud kýčovité atd. ale neudělám to. Jakkoli si o americkém rocku konce 70. let můžu myslet cokoli, tak deska Boston je naprosto ukázková záležitost, jak se taková muzika dá dělat a v tomto žánru pro mě nemá konkurenci. (no možná Bat Out of Hell od Meat Loafa)

Sholz je totiž moc šikovný řemeslník, který všechny ty akustické a elektrické kytary pěkně namíchal dohromady, přidal úderné hammondy a dohodil stratosférickým jekotem Briana Delpa. A funguje to fakt dokonale. Hit vedle hitu, jedna neuvěřitelně chytlavá pecka střídá druhou a jízda jménem Boston vás semele jen to hvízdne.

Tahle deska se mnou strávila dost času a při jízdách v nočních pražských tramvají byla věrným průvodcem. Takovým uhlazeným, zářným, oproti nočkám v Praze až nechutně kontrastním. :)

5/5 - Jo, plný počet. V rámci žánru pro mě nemá moc konkurentů a fandové elegantního rockového podání by v případě neznalosti tohoto díla neměli váhat ani sekundu.

Syd Barrett - Madcap Laughs (1970)

Takových let zpátky jsem Barretta téměř uctíval. Piper at the Gates of Dawn jel v mojí hifině každou chvíli a já se zatajeným dechem pročítal Sydovu biografii.

Tyto časy jsou sice dávno pryč a povstali noví rockoví bojovníci, kteří nahradili jeho místo, ale k Sydovi se vracím často a rád.

The Madcup Laughs je strašlivě smutná deska a málokteré jiné muzice se ve mně podaří vyvolat tolik emocí.

Tohle není deska o virtuozitě hráčů ani o složitých kompozicích, tohle je Barretova roztřesená výpověď balancující mezi fantastickými světy a nočními můrami. Toto je zoufalý výkřik démanta spalovaného vlastní září, svíčka mihotající se ve větru...

Není to deska bez chyb, není to deska pro každého, ale pro mě je tohle srdeční záležitost. Zcela nekriticky dávám 5/5.

Asia - Asia (1982)

Dobře si vybavuji, jak jsem jednou na koleji z dlouhé chvíli poslouchal Rádio Beat a zrovna tam hráli Soul Survivor. A i když z toho táhly 80., tak jsem začal pátrat a dospěl jsem k debutu kapely Asia.

No, jestli si nějak představuji kultivovanou eighties rockovou muziku, tak Asia by se do této představy vcelku dobře hodila. Hit střídá hit, spousta chytlavých melodií, které jsou podloženy velmi solidní hráčským podkladem (no ještě aby ne, když si člověk přečte obsazení :).

Moje srdcovka to sice není, ale když zazní Heat of the Moment, Here Comes the Feeling atd, tak volume rozhodně nejde doleva, právě naopak. 4/5

Alice Cooper - Pretties For You (1969)

Pretties For You je pro fandu klasického Coopera asi trochu divná ryba. Vincet a jeho boys sice začínají zostra, ale ne hard rockově, ale psychedelicky.

Moc nevím k čemu bych tu desku přirovnal. Vlivů se mi tam mísí nemálo, a tak zatímco sem tam vykukuje vliv barrettovský, tak hned za rohem mám neodbytný pocit, že mají Alice Cooper rádi raného Zappu. Vše ale patřičně elektricky podložené a protkané kratšími poněkud úchylnějšími skladbičkami. No, posuďte sami.

Ze skladeb je zajímavé se mrknout na Reflected. Přijde vám povědomá? Jasná věc, stačí si oživit Billion Dollar Babies, kde se vyskytuje hudební klon Elected.

Jak se mi deska líbila? Jo, u mě dobrý, divná psychedelie, divní týpci. Proč by ne. :)

3/5

AC/DC - Back in Black (1980)

No, už je to nějaký čas nazpátek, co jsem dokončil řidičák a tudíž jsem začal vybavovat i hudební arsenál našeho vozidla.

Ovšem prohánět škodovácké žihadlo za rytmu AC/DC a desky Back in Black nebyla zrovna šťastná volba. Příliš strhující rytmus, příliš skvělých songů... No, co vám budu povídat, když jsem se po několikáté přistihl, že mám tendenci dupat na plyn do rytmu, tak Back In Black v mžiku vystřídali Floydi. A svět je doufám bezpečnější :).

AC/DC - Dirty Deeds Done Dirt Cheap (1976)

Dnešní den jedem s klokanem, řekl jsem si a už se z beden valil starý dobrý tatarský klokaní biftek s názvem AC/DC.

Jejich druhá neaustralská deska se mi líbí o něco méně, než úderná kompilace High Voltage, ačkoli feeling je stále stejný. Koneckonců, jsou to AC/DC a jestli je kapela u které čekám stále to samé, tak to jsou oni :).

Co na DDDDC stojí za zmínku, jsou již klasické koncertní fláky Problem Child a titulní skladba. Jako hodně zajímavá záležitost se mi jeví i pomalejší Ride On a pro zasmání jistě poslouží lehounká dvojsmyslná vulgaritka Big Balls. To je pane text :)

Jinak jsou to stále stejní AC/DC, i když možná trošku více rock and rolloví. Nic převratného, ale rozhodně neurazí a na 3/5 je to tak akorát.

Tracklist:
1. "Dirty Deeds Done Dirt Cheap" – 3:52 (edited version)
2. "Love at First Feel" – 3:12
3. "Big Balls" – 2:38
4. "Rocker" – 2:51
5. "Problem Child" – 5:46
6. "There's Gonna Be Some Rockin'" – 3:18
7. "Ain't No Fun (Waiting Round to Be a Millionaire)" – 6:57 (edited version)
8. "Ride On" – 5:53
9. "Squealer" – 5:27

All songs composed by Angus Young, Malcolm Young, and Bon Scott.

* Bon Scott – lead vocals
* Angus Young – lead guitar
* Malcolm Young – rhythm guitar, backing vocals
* Mark Evans – bass guitar, backing vocals
* Phil Rudd – drums

The Who – Sings My Generation (1965)

V době, kdy vyšla první deska kapely The Who, byli již tito umělci ve své rodné vlasti velmi známí. Postarali se o to dva singly: I Can’t Explain a Anyway Anyhow Anywhere, které vynesly The Who do popředí. Kapela se rázem stala jedním z nejvýznamnějších představitelů hnutí „mod“. (hnutí mladých lidí střední třídy vymezující se vůči tehdejší společnosti vzniklé koncem 50. let v Anglii, konec tohoto hnutí znamenal vzestup hippies). Čtveřice chtěla své singlové úspěchy podpořit deskou a tou se stala jejich prvotina The Who Sing My Generation.

Desku otvírá song Out In the Street a intro mi něco hodně připomínalo. Ano a bylo to tak. Úplně stejný motiv otvírá předchozí hit kapely Anyway Anyhow Anywhere. Nevím tedy proč je to tady zopakováno. Ale song je to dobrý a hodně napoví o čem bude celá deska. Máme tu Daltreyho chraplák a hlavně pořádně naboostřenou kytaru Pete Townshenda, který struny rozhodně nešetří a vytváří v jistých místech hodně neobvyklé zvuky. Píseň končí opět tím intrem o kterém jsem mluvil.

To bychom měli první, ale musíme se soustředit na to, co je na téhle desce to nejlepší. Ano, ti hudebně vzdělanější již tuší… Je to šestka My Generation. Píseň, která se stala hymnou tehdejší mládeže a nutno říct, že její text je hodně nadčasový a poněkud brutální vůči těm starším. Daltrey to ale zlehčuje tím, že v písni nehorázně koktá. Když k tomu přidáte skvělé basové vyhrávky John Entwistla, správně chaotické bicí Ketih Moona a samozřejmě parádní riff Townshenda, tak dostanete jednu z nejslavnějších písní The Who a rocku obecně.

Pokud se vám jedna hymna mládeže na desku zdá málo, tak sedmá The Kids Are Allright je něco pro vás, skladba s chytlavým refrénem, která vypráví o tom, jak je těžký opustit „mod“ gang. Jistě chápete proč byla tak populární mezi mladými výtržníky.

Třetí velká hitovka je A Legal Matter. Skladbu sice otvírá kytarový riff, ale hodně důležitá je zde basa a také v pozadí valící se piano. O tom, že Keith Moon zde opět řádí je zbytečné mluvit. Píseň o rozvodu je jistě skvělé téma, zvlášť když si ho vybral ještě svobodný skladatel Townshend.

Další songy již tak hitové nejsou, ale jsou velmi zdařilé, ať je to můj velký favorit It’s Not True ve které se opět do pozadí rve piano nebo hodně tvrdá instrumentálka The Ox, kterou vřele doporučuji všem bubeníkům, aby viděli jakej byl Keith řezník. Townshend tvrdí, že nikdy nedokázal hrát tak dobře jako jeho souputníci Clapton, Page atd., a tak hrál aspoň hodně moc nahlas. V The Ox to poznáte na vlastní uši. Rachot téhle skladby ve srovnání s rokem její výroby je neuvěřitelný. Mimo jiné v ní uslyšíte, co všechno se dá vymáčknout z kytary (mám podezření, že ji při natáčení Pete o něco omlacoval). Klavír zde také pěkně běsní. V The Good’s Gone a Much to Much naopak uslyšíte hodně typické vokály pro tvorbu The Who.

Všechny skladby byly napsané Townshendem až na 3 výjimky. Pod The Ox je podepsáno více autorů a dvojka I Don’t Mind a Please Please Please jsou z dílny James Browna. Osobně si myslím, že se na desku zas tak moc nehodí, ale tehdy se na desky dávaly covery v hojném množství a koneckonců aspoň má posluchač jistotu, že na desce jsou kvalitní songy, kdyby se náhodou autorská tvorba nepovedla. Což tady naštěstí nehrozí.

Tak a jdem bilancovat. Deska Sings My Generation je na svou dobu hodně syrová a především za to může Townshend a jeho hra na kytaru, která se stěží dá nazvat poklidnou, ale na druhou stranu je občas nucena držet celkový rytmus, protože Moonovo bubnování plné dlouhých přechodů rozhodně nesplňuje to, co si představíme od pojmu klasické bicí. Ale deska obsahuje několik skvělých hitů a na svou dobu mi přijde velmi jedinečná. Spoustě dnešních posluchačů bude asi vadit hodně starý zvuk, ale holt jsou to 60. léta a s tím se už nic moc nedá dělat. The Who Sings My Generation se mezi deskami své doby ale zcela jistě vyjímá. Takže pokud máte rádi hudbu ala Beatles, ale ti vám přijdou příliš měkcí, sáhněte zcela jistě po této desce.

01 Out In The Street

02 I Don't Mind

03 The Good's Gone

04 La La La Lies

05 Much Too Much

06 My Generation

07The Kids Are Alright

08 Please, Please, Please

09 It's Not True

10 The Ox

11 A Legal Matter

12 Instant Party (Circles)

The White Stripes - The White Stripes (1999)

Detroit. Detroit byl prostě vždycky zcela svébytným hudebním centrem, kde se hudební styly mísily s pozoruhodnou lehkostí a vytvářely nové, zcela originální struktury. A je to právě Detroit, který dal vzniknout jedné z nejpozoruhodnějších kapel přelomu 20. a 21. století – White Stripes.

Jestli chcete nějakou stěžejní charakteristiku první desky téhle kapely, tak to zřejmě bude jednoduchost a syrovost. Zpěvák, kytarista a skladatel v jedné osobě Jack White má totiž rozhodně rád garážovou muziku, ale taky si ujíždí na syrovém blues a country a nebojí se to všechno smíchat dohromady. K tomu všemu je navíc nezaměnitelný zpěvák, který zpívá hlasem tak přiškrceným, že by se oběšenci měli stydět a ze své kytary dere tak zkreslené zvuky, až máte pocit, že po každé druhé skladbě mění struny či rovnou kytaru.

Nezapomeňte ale že jediným dalším členem kapely je bubenice Meg White, která se teda dvakrát za těmi bicími nepřetrhne a hraje jen když opravdu musí a to ještě pokud možno jen na minimální počet částí jejího bicího aparátu.

Výsledkem je tedy 17 poměrně krátkých skladeb s jednoduchou strukturou, které jsou ovšem až po okraj naplněny brutálním syrovým blues-punkovým feelingem. A spojení bluesu a punku je přesně to, co hodně můžu....

Tenhle debut ale rozhodně není bez chyb. Chybí mi zde něco, co by skladby od sebe výrazně odlišovalo, protože po poslechnutí desky se měl trochu pocit, že mi hudba projela jedním uchem dovnitř a druhým kamsi za světlými zítřky. Rozhodně ale nechci říct, že by šlo o hudebně plochou desku, protože celkový dojem ve vás rozhodně zanechá jako hrom.. Ale tak nějak kromě dojmu si moc nevybavím nějakou skladbu, kterou bych postavil na piedestal a oslavoval jako 100% hit. Zřejmě je to i zásluha, že na desce je více skladeb, než opravdu zajímavých hudebních nápadu a vyškrtnutí pár skladeb by albu prospělo.

Jasně, že tu jsou silné kousky typu Jimmy the Explorer, Suger Never Tasted So Good nebo I Fought Piranhas a pro zpestření zde figurují dokonce tři coververze: Stop Breaking Down od bluesmana Robert Johnsona, One More Cup of Coffee od Dylana a hodně ujetá verze bluesové standardy St. James Infirmary, ale i přesto přetrvává, že White Stripes zatím spíše hledají co a jak a že si ještě nejsou zcela jistí, co ze svou muzikou zamýšlejí a kam ji povedou. Jediné co vědí je, že mají vztek, chce se jim řvát a chtějí pořádně ohulit komba a dělat kravál.

Hodně slibná deska, která naznačuje, že White Stripes mohou na současném hudebním moři dělat pořádné vlny. 6/10

Sestava:

Jack White – zpěv, kytara, piano

Meg White – bicí

Johnny Walker – slide kytara

Tracklist:

01. Jimmy The Exploder

02. Stop Breaking Down

03. The Big Three Killed My Baby

04. Suzy Lee

05. Sugar Never Tasted So Good

06. Wasting My Time

07. Cannon

08. Astro

09. Broken Bricks

10. When I Hear My Name

11. Do

12. Screwdriver

13. One More Cup Of Coffee

14. Little People

15. Slicker Drips

16. St. James Infirmary Blues

17. I Fought Piranhas

The Velvet Underground - The Velvet Underground & Nico (1967)

V roce 1967 se na pultech prodejen objevila deska s názvem Velvet Underground & Nico. Její obal zdobil banán, který stvořila ikona pop-artu Andy Warhol. A nebyl to přátelé banán ledajaký. Pokud jste za něj zatáhli, tak se vrchní žlutá část sloupla a objevil se banán oloupaný, ovšem v růžovém provedení. Ale tak co byste chtěli od Warhola? Něco standardního? Ale no tak.. :)

Co se hudební stránky týče, tak před sebou máme desku, která jeden hudební žánr zrodila a další velkou měrou ovlivnila. Ano, pokud čtete tento blog pravidelně, tak víte, že jde o proto-punk, takže tu máme garážový zvuk, žádné velké instrumentální výkony a atmosféru jak po třetím jointu. Můžeme jistě namítnout, že takhle zní každá parta ze žižkovských garáží, ale dost pochybuji o tom, že nějaká by dokázala zplodit tak hitově nabušenou a originální desku. A navíc v roce 1967.

Desku otvírá pohodová a optimistická Sunday Morning u které se snad i bachař v gulagu musí přiblble usmívat. Jde o nejvíce popovou skladbu na desce a nutno říct, že zatraceně dobrou. Jenomže u druhého songu už začíná ta pravá garáž. Monotónní bicí, pořádně zkreslená kytara, lehce znechucený hlas Lou Reeda a pecka I'm Waiting For My Man (man – rozuměj drogového dealera) je na světě. Reed ji dodnes zhusta hraje na svých koncertech. Trojka Femme Fatale sice opět trochu zabředává do popu, ale velmi hluboký hlas zpěvačky Nico jí dodává tunu šmrncu. Refrén je velmi vlezlý a často se přistihnu, že si jej pobrukuju. Nutno přiznat, že lepší si pobrukovat Velvety než „ruma ruma dej“.

Tak a sadomasochisti nechť oživnou.! Venus In Furs je oslavou této úchylky a to oslavou nehoráznou. Mystická atmosféra, kvílející housle Johna Calea, líbání bot, svištění biče... Jako podkres drogových večírků je tato skladba více než vhodná. Pro doplnění: tato skladba hraje v reklamě na minerální vodu Mattoni.

Run, Run, Run je největší garáž desky a vážně zní jak nahrávaná na magneťák. Pokud máte absolutní sluch, tak se jí raději vyhněte a pokud jste fandové kytarových sól, která mají nějakou standardní strukturu, tak raději taky. Kytara zde je spíš náhodné drhnutí strun, než nějaké sólo. Možná teď bude ode mě zní trochu zcestně, když poznamenám, že je to výborná skladba.

All Tommorow's Parties je další skladba v režii Nico a její netradiční hlas sem pasuje na jednotku. Hodně chudinké bicí a psychedelická kytara jsou dalšími hlavními znaky jedné z nejlepších skladeb od Sametového Podzemí.

Heroin je jedním slovem peklo. Ne, že by šlo o nějaký nářez, ale tady už Velveti experimentují fakt hodně. Navíc když k tomu přidáte text, který hodně lavíruje mezi oslavou a varováním před heroinem, bicí, které úplně evokují bušení ve spáncích a další várku kvílejících houslí Johna Calea, tak dostanete hodně třaskavou směs.

There She Goes Again zase navodí trošku méně psychopatickou atmosféru a dostáváme pohodovou garážovou kytarovku, abychom s I'll Be Your Mirror sklouzli opět do popu s naší milou Nico.

The Black Angel's Death Song je zcela v režii Calea a jeho psycho houslí a závěrečná European Son je asi nejslabší skladba desky, kde už je toho experimentování i na můj vkus trochu moc. Do odpadu bych ale tuto skladbu rozhodně neřadil.

Velvet Underground & Nico je velkolepá a nesmírně vlivná deska. Vsadím boty, že na první poslech oceníte spíše ty popovější věci, ale po několika projetí téhle desky vaším mozkem určitě naprosto propadnete těm psycho skladbám. Je asi fakt, že na tuhle muziku už asi musíte mít něco naposloucháno, ale pokud jste fandové garážového, psychedelického, experimentálního rocku, proto-punku, ale i hard rocku no a prostě kvalitní muziky, tak neváhejte a sáhněte po téhle desce. Jeden z klenotů v mojí hudební sbírce 10/10.

Venus in Furs

Femme Fatale

Tracklist:

1.Sunday Morning

2.I'm Waiting For My Man

3.Femme Fatale

4.Venus in Furs

5.Run, Run, Run

6.All Tomorrow's Parties

7.Heroin

8.There She Goes Again

9.I'll Be Your Mirror

10.The Black Angel's Death Song

11.European Son

Sestava:

Lou Reed – zpěv, kytara, klávesy

John Cale – basa, housle, zpěv, klávesy

Sterling Morrison – kytara

Nico – zpěv

Maureen Tucker – bicí, perkuse

The Jimi Hendrix Experience - Are You Experienced? (1967)

Po několika letech hraní v různých doprovodných kapelách všemožných amerických umělců si Jimi Hendrix řekl, že by taky rád sólovou kariéru. Založil tedy vlastní kapelu s názvem Jimmy James and The Blue Flames a jal se koncertovat po NYC. Zde se mu podařilo zaujmout manažera Chase Chandlera, který Hendrix přesvědčil k přesunu do Anglie. V roce 1966 tak v Londýně vznikla nová kapele s názvem The Jimi Hendrix Experience a o rok později (po sérii úspěšných singlů) vklouzla na trh i debutová deska.

Předtím, než se vrhneme na desku jako takovou, tak technická poznámka. Are You Experienced? vyšla ve dvou verzích, anglické a americké, a tracklisty se mezi nimi poněkud liší. Předmětem této recenze tak bude reedice z roku 1997 od vydavatelství MCA, která tyto desky sjednocuje a přináší anglickou verzi, kde jako bonusy figurují skladby z USA verze. Tolik teda technická. :)

Máte rádi geniální práci s kytarou? Máte rádi podmanivý zpěv, který až nehorázně čpí sexem? Jste fandové muziky ze které táhne LSD? Máte afro? A nemáte Are You Experienced? od TJHE? Zřejmě přicházíte o desku, kterou budete uctívat.

O tom, že je Hendrix fenomenální kytarista, se ani nediskutuje, avšak vězte, že tohle není kytara z konzervatoře, která vás dráždí stupnicemi na 136 způsobů, ale čistá feelingová hra, kde kytara a její tóny srůstají s hudebníkem v jednu bytost. Jasně, vychází se z blues, ale dostáváme pekelný kotlík ve kterém kromě poctivých bluesových licků bublá i kýbl té pravé LSD psychedelie, která na desce vytváří patřičnou atmosféru. Všimněte si i faktu, že Hendrix je velký fanda nejrůznějších kytarových efektů a tudíž místy máte pocit, že nehraje nahrávka, ale že přijíždí sanika, či že jeho kytara každou chvíli zemře v hrozných bolestech, aby se náhle uklidnila a spokojení něco zakvákala.

Abychom jen nechválili Jimiho, tak i Noel Redding (basa) a Mitch Mitchell (bicí) odvádějí solidní kus práce a dávají nám zakusit, jak vypadá takové pořadné power-trio, které to umí pekelně rozbalit.

Jestli hledáte hity, tak těch se nabažíte až až. Začínáme hned první skladbou Foxy Lady, kterou sice otvírá vazba, ale ta se rázem překulí do jedinečného riffu do kterého skanduje doprovod své šeptavé „foxy“. Chcete-li skladbu, které vás převálcuje, tak jistě oceníte řinčivou Manic Depression či je libo poctivé klasické blues Red House? Další mega šleha je často přejímaná vypalovačka Fire nebo neuvěřitelným sólem oplývající Stone Free. Největší úspěch však zřejmě u vás bude mít jediná nepůvodní skladba desky, Hey Joe, kterou Hendrix začal svoji hvězdnou kariéru a která se dočkala nehorázného množství coververzí. Z mých oblíbených upozorním také na decentní The Wind Cries Mary a fandové psychedelie se zas zřejmě s chutí čuníků v žitě ponoří do Third Stone From the Sun. A co třeba vítězka několika anket o nejlepší rockovou skladbu historie Purple Haze? Prostě výběr je velký a špatnou skladbu tu nenajdete.

Zhodnoťme tedy jaká je tahle deska? No jaká asi? Prostě skvělá! Fandové netradičních 60. let jistě ocení a fandové kytarové muziky budou v extázi. Hendrix prostě vytvořil jednu z nejdůležitějších desek 20. století, která ukázala kam se dá v kytaře zajít a pootevřel další okénko v adventním kalendáři s názvem Vývoj populární hudby. A já mu za to tleskám... Takže neváhejte, rozmlaťte kytaru, zapalte ji a trosky hoďte mezi dav. Prostě se do téhle muziky naplno ponořte a pochopíte, proč je Hendrix zván Největší kytarista všech dob. Kvůli výšce to vážně není....

Videoklipy:

Hey Joe

Purple Haze

Foxy Lady

Tracklist:

1.Foxy Lady

2.Manic Depression

3.Red House

4.Can You See Me

5.Love Or Confussion

6.I Don't Live Today

7.May This Be Love

8.Fire

9.Third Stone From the Sun

10.Remember

11.Are You Experienced?

12.Hey Joe

13.Stone Free

14.Purple Haze

15.51st Anniversary

16.The Wind Cries Mary

17.Highway Chile

Složení:

Jimi Hendrix – zpěv, kytara

Noel Redding – vokály, basa

Mitch Mitchell – vokáy, bicí

Tyrannosaurus Rex - My People Were Fair and Had Sky in Their Hair... But Now They're Content to Wear Stars on Their Brows (1968)

Tak se na to podíváme. Máme rok 1968, čím obskurnější božstvo nebo ideologii uznáváte, tím více jste in, drogy jsou spolu se psem nejlepším přítelem člověka a hippies vám kempují na zahradě a ani vodní dělo je dokáže vypudit…. A ve staré dobré Anglii se díky inzerátu dávají dohromady dva hudebníci: nadaný kytarista, básník, manekýn a budoucí superstar Marc Bolan a perkusák, fanda Tolkiena a budoucí dealer drog Steve „Peregrin“ Took.

Bolan (který již nebyl úplný začátečník a mihl se v relativně úspěšně kapele John’s Children) tehdy o elektrické kytaře zřejmě nechtěl ani slyšet a proto se s Tookem vydali akustickou cestou. Takže jenom bubínky a akustická kytara, která nesóluje.

Pokud máte pocit, že když někdo hraje jen s takto úspornou výbavou, tak výsledek bude citlivá folková deska, tak zřejmě budete nesmírně překvapeni. Tohle rozhodně není posezení u ohýnku s Honzou Nedvědem, ale spíš party rozjařených hippíků, kteří to zase jednou trochu přehnali v užívání toho, co měli pro vlastní potřebu. Deska na vás velmi často působí, že si ve studiu dvojice řekl: „Hele, teďka si tak jako zajamujem, já do toho zazpívám pár veršů o tom co vidím na tripu a hned to budeme nahrávat.. na nějaký přetáčení nehrajeme.“ Pokud to bylo tak (a možná, že jo, protože deska byla nahraná za 4 hodiny a některé songy vznikly přímo na place), tak je deska docela originální, což ale znamená hůře stravitelná. Took mlátí do bubínků, co se dá, Bolan do kytary jak by smet a nad tímto folkovým běsněním se nese typický Bolanovský zpěv (pokud jste slyšeli nějakou jeho desku, tak víte o čem mluvím). Skladby jsou většinou relativně krátké, mají mystickou atmosféru a naleznete v nich hromadu orientálních motivů.

Když se podíváme na jednotlivé songy, tak zde ale nalezneme i velmi dobré kousky, které ale oceníte zřejmě až na několikátý poslech. Ať je to první Hot Rod Mama, ovlivněná bluesem nebo sedmička Mustang Ford, kterou považuji za nejlepší skladbu, Child Star si zase oblíbil legendární DJ John Peel a nechal ji rotovat ve svém vysílání. Do čtveřice Strange Orchestras, kde zaslechnete i foukací harmoniku a která je ukončena jakýmisi… no.. fakt netuším, co je to za zvuky…

A jaké bude závěrečné zhodnocení? Tahle deska není rozhodně nic jednoduchého a určitě se nezavděčíte, pokud ji pustíte na jakékoli společenské akci (snad kromě mezinárodního sjezdu LSD fanclubu). Ovšem nemůžu ani říct, že je špatná. Naleznete pár zajímavých písní, dost věcí, které ale naopak nestojí za moc. Komu bych desku doporučil jsou fandové kupříkladu Syda Barretta nebo i avagardnějšího Boba Dylan. Ale jsem si jist, že desku si budete muset poslechnout několikrát, aby jste vstřebali její kouzlo a atmosféru ve které zaslechnete dobu květinových dětí, mystických vizí a pořádnou porci psychedelie. Takže já dávám 5 z 10, pokud jste fandové psychedelického folku a hnutí hippies, zřejmě půjdete víš s hodnocením a naopak, jestli vám tato doba nic neříká, nevěřím, že na tom debut T.Rex něco změní.

Tracklist

1. Hot Rod Mama

2. Scenescof

3. Child Star

4. Strange Orchestras

5. Chateau In Virginia Waters

6. Dwarfish Trumpet Blues

7. Mustang Ford

8. Afghan Woman

9. Knight

10. Graceful Fat Sheba

11. Weilder Of Words

12. Frowning Atahuallpa (My Inca Love)

Sweet – Funny How Sweet Co-Co Can Be (1971)

Páteří desky Funny... jsou jednoduché, ale přesto výborně napsané, bubblegumové popěvky (krátké veselé skladby s chytlavým, dost často nic neznamenajícím refrénem). Ať je to první Co-co, které má i na můj vkus už opravdu nechutně chytlavý refrén a když jsem si ho ještě několik dní vesele pobrukoval, začal jsem mít Co-ca, který je hlavním hrdinou, plný zuby. Nicméně marketingový tah se zadařil a na Co-ca jen tak nezapomenete. Stejně prostinká je i druhá s názvem Chop-chop. Podobný případ jako Co-co. Do třetice, a zřejmě největší hit této desky je song Funny Funny a nezbývá jen dodat, že do vlezlosti refrénu může směle konkurovat oběma předchozím. Právě Funny Funny se stala jednou z nejpopulárnější songů své doby a vyšvihla se na vršky hitparád hned v několika zemích. (pozn. na této skladbě se nepodílel kytarista Andy Scott, neboť byla nahrána ještě před jeho příchodem do kapely) Všechny tyto skladby napsal Chinn a Chapman, kteří tak naznačili, že o nich ještě populární hudba uslyší.

Druhou skupinou jsou skladby, které bych definoval muzikologickým termínem miš-maš. Ať je to fanfárová trojka Reflections či Honeysuckle Love, která je sice vlastní tvorbou čtveřice Sweet, ale klidně by zapadla na desku kapel stylu The Monkees tzn. takový ten popík. Že by mě skladba Santa Monica Sunshine nadchla? Bohužel mi přijde stejně plytká a nezajímavá jako Sunny Sleeps Late i když obě mají velmi nebezpečně chytlavý refrén.. Poslední do této party zařadím coververzi Daydream, které je původně od skupiny Lovin‘ Spoonful a já rád dám přednost originálů před produkcí Sweet.

Třetí chlíveček nám tvoří country dvojice Jeanie a Tom Tom Turnaround, kterou bych si dovedl klidně představit, jak ji zpívá parta trampů u kotlíku. Ne, že by byly extra špatné skladby, ale country mi k Sweet nějak moc nesedí.

Tak vážení čtenáři a teď věřte, že jsem by překvapen, protože poslední skladba, která je opět původní tvorbou kapely, se zcela vymyká zbytku desky. Začátek – tamburína, akustická kytara, ale postupně se připojí bicí i elektrika a do pozadí vstoupí vokály, které bych hledal tak někde na raných deskách Queen. Andy Scott se dokonce pouští do lehkého sólování. Pokud jste rockověji založení, věřím, že tuhle skladbu oceníte.

Tak si to shrneme. Funny How Sweet Co-Co Can Be je popová deska a určitě se bude líbit milovníkům jednoduchých oldies písniček 60. let. Fandové pozdější tvorby kapely nebo rockeři ji zřejmě příliš neocení. Na nějaká extra sóla zapomeňte, stejně tak se často dočkáte používání jednoduchých perkusí místo bicích. Ale skladbám Funny Funny nebo Co-Co těžko můžu upřít to, jak jsou dobře napsané. Avšak celou desku podle mě sráží velká nevyrovnanost písniček a jejich různorodost. Ta je sice často plusem, ale zde to na mě prostě nepůsobí dobře. Dávám 5/10 a teď mě omluvte, protože musím nějak zajistit to, aby mi Co-Co furt nezněla v hlavě.

Co-co

Tracklist:

1. Co-Co

2. Chop Chop

3. Reflections

4. Honeysuckle Love

5. Santa Monica Sunshine

6. Daydream

7. Funny Funny

8. Tom Tom Turaround

9. Jeanie

10. Sunny Sleeps Late

11. Spotlight

Simon and Garunkel – Sounds of Silence (1966)

Těžko odhadnout, co by se stalo s duem Paul Simon a Art Garfunkel nebýt producenta Toma Wilsona, který obohatil skladbu Sound of Silence z jejich nepříliš úspěšného debutu Wednesday, 3 AM o elektrickou kytaru a bicí a takto nově naaranžovaná skladba vyletěla vzhůru v hitparádách a přinesla folkovému duu velkou popularitu a publicitu. Jenomže elektrifikovaná verze „Zvuku ticha“ vyšla zatím jen na singlu a jak to tak hudební průmyslu bývá, tak byl od nahrávací společnosti vyvíjen tlak na plnohodnotnou desku. Simon a Garfunkel tak naběhli honem rychle do studia, aby co nejrychleji spáchali novou desku, a tak v lednu roku 1966 spatřila světlo světa druhá, pouhopouhých 29 minut dlouhá deska s názvem Sounds of Silence. Tolik k historii, přejděme k hudbě.

Skladby na této desce můžeme rozdělit do několika kategorií.

Kategorie 1. – Rockovější skladby

Desku otvírá jeden z nejznámějších songů od S&G a to již zmíněný Sounds of Silence, kvůli kterému vlastně celá deska vznikla. Je to pochopitelně jedna z nejlepší věcí, kterou zde můžete najít a její věhlas dokonce sahá tak daleko, že ji můžeme naleznout i v kultovním zpěvníku Já, písnička díl 3. (taková ta modrá). Velice dobrá je i balada Richard Cory, pojednávají o smutném osudu úspěšného podnikatele, která na rozdíl od většiny balad vskutku šlape a je to song, který mám z desky úplně nejraději. Třetí působivou folk-rockovou peckou je I am a Rock o které by recenzent-citlivka napsal, že poodkrývá křehkou podstatu chlapské duše, no a pak by se dobu vykecával o tom, co nám chtěl autor říci. Další z této skupiny dechy a klávesami podložená We’ve Got a Groovy Thing Going, která mi přijde jak od Ray Charlese a to hlavně díky pianu a jí podobná je také Somewhere They Can’t Find, která je obdařena působivými basovými rify. Anji je naopak výborná instrumentálka, kterou jenom doporučím k přehrání klasickým kytaristům a je to jediná skladba na desce, která nebyla složená Simonem.

Kategorie 2. – Filmovější skladby

Do této kategorie mohu zařadit všechny zbylé skladby s jedinou výjimkou. Skladbám většinou dominuje pouze decentní zpěv a akustický kytarový doprovod. Máme tu tedy pohodovější Leaves That Are Green (opět ozvláštněná klávesami) s lehce zapamatovatelným refrénem a vyznačující se nutkavou potřebou posluchače blboučce se usmívat a podupávat si nohou (teda.. snad v tom nejsem sám). Další je křehká, minimalistická Kathy’s song (mimojité nejdelší skladba desky) ideální pro zasnění při večerní posezením nikoli v hospodě na růžku za zvuku hokeje v bedně, ale u krbu za zvuku praskání dřeva a kapek deště bijících o okno. Prostě romantika. Stejného ražení je i nostalgicky znějící April She Will Come. Poslední do této kategorie řadím A Most Peculiar Man, založená na tradičním skvělém souzvuku hlasů hlavních protagonistů desky.

Kategorie 3. – Blessed

Tak skladbu Blessed opravdu netuším kam zařadit. Biblický text, podložený lehce psychedelickým kabátem, tak ve stylu pozdějších Beatles s pozoruhodným a u S&G nezvyklým koncem. No poněkud překvapivý kousek na této desce.

Sounds of Silence je deska dělaná ve spěchu a je to na ní trochu znát a to nemluvím o tom, že je opravdu strašně krátká. Muzika je bezesporu kvalitní, ale poněkud nesourodá. Celkově se tak zdá, že umělci trošičku tápají a neví, jestli se dát cestou tradičního akustického folku a nebo ve stylu Dylana zaměřit své snahy k elektrickým aranžmá. Určitě je tu několik vynikajících skladeb (Sound of Silence, Richard Cory, I am a Rock), několik dobrých, ale průměr taktéž opanoval několik tracků. Co se instrumentální stánky týče, tak kromě instrumentálky Anji nečekejte žádné velké sólové výlety, protože hlavní devizou S&G je zpěv a nejlépe, když zpívají oba dva současně. Tohle jsou prostě hlasy, které se hledaly. Takže komu desku doporučit? Tak třeba fanouškům ranějších 60. let, kteří neholdují Merseybeatu a určitě Vás, kteří prostě nechtěj slyšet nářez, co bourá stěny. Pohodová, jemná muzika s trochou nostalgie… tak asi tak .. .6/10 (fandové folku nechť si přidají bod navíc)

Videoklipy:

Sound of Silence

Richard Cory

I am a Rock

Tracklist:

1.Sound of Silence

2.Leaves That Are Green

3.Blessed

4.Kathy’s Song

5.Somewhere They Can’t Fin dMe

6.Anji

7.Richard Cory

8.A Most Peculiar Man

9.April Come She Will

10.We’ve Got a Groovy Thing Going

11.I am a Rock

Sestava:

Paul Simon – zpěv, kytara

Art Garfunkel - zpěv

Pink Floyd - A Saucerful of Secrets (1968)

Jenom málo kapel by asi radostným tancem přivítalo, kdyby jejich leader a autor drtivé většiny hudby začal magořit a práce s ním se podobala robotě někde za Uralem. Tato nemilá situace se stala kapele Pink Floyd při natáčení druhé desky, která měla definitivně potvrdit, že tahle čtveřice patří na hudební výsluní. Jenomže Sydu Barrettovi LSD hodně zatemnilo mozek a ne-tak-sjetá kapela s ním odmítala nadále pracovat. Vše vyústilo příchodem pátého člena, Davida Gilmoura a následným vyhazovem Syda.

V takovéto atmosféře tedy vznikala A Saucerful of Secrets a je to jediná deska na které se podílelo všech 5 členů kapely Pink Floyd. (i když opravdu všichni se podíleli pouze na skladbě Set the Controls for the Heart of the Sun) A Saucerful of Secrets je tak poněkud schizofrenní deska, která odhaluje kapelu na rozcestí, které ukazuje drogovou cestu ke skřítkům ala Piper at the Gates a nebo pěšinu do temnějších psychedelických vod, kde už pro nějakou hravost a naivitu není zas tolik místa.

Desku otvírá Let There Be More Light s pozoruhodným kytarovým intrem, plíživým zpěvem a hymnickým refrénem. Závěr pak tradičně patří psychedelickému běsnění.

Prvním autorským příspěvkem klávesisty Ricka Wrighta je pak dvojka Remember a Day ke které jeho lehký a jakoby zasněný vokál skvěle sedí. Povšimněte si zajímavé slide-kytary Syda Barretta, která má téměř kosmický zvuk a citlivého klavíru, který dělá z této skladby jedinečnou záležitost. Jasná hitovka téhle desky, která však spíše spadá do Barrettovského pojetí Floydů. (koneckonců taky vznikla při nahrávání první desky, i když byla později přepracována)

Další parádní floydovskou skladbou je již zmíněná Set the Controls for the Heart of the Sun s šeptavým Watersovým zpěvem a mystickou atmosférou. Nick Mason se zde také konečně pořádně vyblbne na ty svoje škopky.

Po těchto třech, místy až mystických písních, vás z drogového oblaku, lví silou, letem sokolím, vykopne Corporal Clegg. Acid rockově znějící Watersův počin s tématem války (které nám ještě Roger naservíruje v míře více než hojné na pozdějších dílech), který ozvláštňuje dechový nástroj kazoo v rukách Davida Gilmoura. Tenhle song se mi jeví jako solidní úlet a hodně velký návrat někam před první desku. A vůbec, prostě mi přijde spíš jak z nějaké experimentální desky The Beatles (např. White Album). Každopádně skladba to rozhodně není špatná.

Naopak titulní, téměř 12 minut dlouhá A Saucerful of Secrets je z mého pohledu nudná instrumentálka, která dnes již posluchači nemá moc nabídnout a buď jsem nepochopil umělcův zájem a nebo jsem tetřev hlušec. Doba však byla taková a takovéto dlouhé progressivní experimenty se prostě nosily. Ovšem jestli chcete dlouhé art-rockové kompozice, tak po této příliš nesahejte.

K slabším kusům také patří další Wrightův výtvor a to See Saw, která hraje na podobnou notu jako Remember a Day, ovšem již zcela ne tak povedeně. Z mého pohledu příliš utahané.

Co však Barrottofily rozhodně potěší je závěrečná skladba Jugband Blues, která je poslední autorským příspěvkem Bláznivého démanta do tvorby Pink Floyd. Skladba se sice snaží znít vesele a nějak tak cítíte, že sranda tentokrát není hlavní hvězdou večera. Konečně, i text je plný hořkosti a vyjadřuje rozrytý stav Barrettovy mysli. Song to je ale skvělý a za pozornost jistě stojí i účast kapely Armády spásy uprostřed skladby.

A Saucerful of Secrets je tak poměrně důstojným nástupcem první, imho geniální desky. Pink Floyd ztrátu Barretta na této desce ještě přežili, ale pouze díky velmi mocnému čerpání z jeho odkazu, který z této desky dělá nadprůměrnou záležitost, kterou zřejmě ocení především fandové psychedelických Floydů, ale svoje by si mohli najít i uctívači jejich vrcholné progresivní tvorby v polovině 70. let.

Oasis - Definitely Maybe (1994)

Manchesterská kapela Oasis sice vznikla už v roce 1991, ale na svoji debutovou desku si musela počkat až do roku 1994. Pánové ovšem nelenili, pilně cvičili, koncertovali a v roce 1993 se zmohli dokonce na nějaké demo. Jejich popularita však stoupala závratnou rychlostí a po vydání několika úspěšných singlů v roce 1994 jim v září vyšla debutová deska Definitely Maybe. Stala se v Británii nejrychleji prodávanou debutovou deskou všech dob.

Jestli je věc, která by vás měla přesvědčit, že Oasis stojí za to, tak je to jejich zvuk. Málokdy začínám recenzi takhle, ale Oasis vás prostě dostanou díky tomu jak zní. Zvuk je neuvěřitelně plný, pořádně zkreslené kytary se navzájem přeřvávají, basa zadělává na pořádně hutnou kaši, bicí drží celou tuhle masu pohromadě a uprostřed toho jako žába na prameni sedí lehce utahaný a sarkastický vokál Liam Gallaghera. Při poslechu prostě nemáte před Oasis úniku a tahle muzika prostě nezní pěkně lehce a tichounce.

Oasis hudebně rozhodně nesází na nějaké instrumentální orgie, ale důležitá je pro ně samotná písnička. Sóla se sice vyskytují vcelku v hojné míře, ale také se stává, že muzikanti místo sóla spíše pořádně našlápnou backlight a věřte, že se vám po nějakém tom sólu ani moc nezasteskne. Ale Noel Gallagher rozhodně není špatný kytarista, ale jeho melodický projev je občas až trošku na škodu utopen v ostatních nástrojích. Vzhledem k tomu, že i tak je to nářez, tak proč by ne.

Většina skladeb si drží takové svižné střední tempo, takže fanoušci pomalých balad a rychlostních záležitostí zřejmě utřou. O tomhle Oasis prostě nejsou.

Chcete-li nějaké ty hitovky, tak výběr je hodně bohatý. Slabá místa plná vaty se snad nevyskytují, ale z debutové oázy některé skladby vyčnívají jako lehce přerostlé palmy. Tak třeba úvodní vypalovačka Rock & Roll Star, která je perfektní ukázkou proč si Oasis podmanili davy. Základem je pochopitelně úderný doprovod a sloka, která vygraduje v hymnický téměř stadiónový refrén. Výtečný nářez i je trojka Live Forever okořeněná falsetem a nebo trošku vykradeným riffem okořeněná Cigarettes & Alcohol. Super je taky Supersonic, no a taky Columbia.. a ještě tahle a tahle...

Asi bych tady vypsal všechny skladby a u každé bych napsal něco vy stylu super nářez, dobrý to a to, ale vzhledem k tomu, že bych se musel opakovat, tak to vynechám. Je to prostě hodně vyrovnaná deska, která netrpní neduhem, který se nevyrovnanost zve. Jediná skladba, která z alba lehce vyčnívá je poslední, minimalistická Married with Children, ale to jen díky aranžmá. Jestli je to pocta Elu Bundovi nevím.

Celkově vzato se nedivím, že deska Definitely Maybe byla a stále je velice úspěšná. Oasis skvěle kombinují umění napsat chytlavou popovou písničku (v tom dobrém slova smyslu) a dodat jí aranžmá, které zní velmi rockově. Na Definitely Maybe je takových skladeb 11 a proto ho všema dvaceti doporučím každému fandovi pop/rocku. O fanoušcích britpopu ani nemluvím, protože ti pro tohle album mají doma soukromou svatyni.

Nick Cave & The Bad Seeds - The Good Son (1990)

Řeknu vám, že obal na kterém figuruje v bílém obleku Nick Cave, obklopený skupinou malých holčiček v bílých šatičkách, musí snad na každého působit poněkud pedofilně. Takhle prostě undergroundové deska nevypadá a už obalem nám dává Nick najevo, že industriálním choutkám již neholduje.

Pro fandy prvního období The Bad Seeds musí být The Good Son tak trochu zrada na voličích a už první skladba s názvem Foi Na Cruz značí jistý hudební posun. Nejde o psycho, nejde o řev, jde o chytře napsanou popovou skladbu se sladkobolným nádechem a jasným refrénem. Už tady vidíte jasný kontrast s předchozí deskou Tender Prey, kterou otvírala pekelná řežba The Mercy Seat. Nenechte se však příliš šokovat, dvojka The Good Son nám dá vzpomenout na staré časy. Máme zde sice monotónní prozpěvování „one more man gone“, které zní tak trochu jak z jižanského kostela, ale vzápětí nastoupí naléhavý a poněkud nervní doprovod do kterého Cave spílá ze všech sil. A to jen proto, aby vše zase uklidnil do smyčci obohaceného zvolání „the good son“ a v zápětí zmizel v infarktovém doprovodu. The Good Son je prostě hodně dynamická skladba a člověk její kvality většinou ocení až na několikátý poslech.

Sorrow's Child je založená především na klavíru a opět se noří do popovějších a písničkářských vod, které ovšem mají hodně pochmurné hlubiny.

Největší peckou desky je dle mého názoru The Weeping Song. Cave zneužil ke zpěvu svého kytaristu Blixu Bargelda a výsledný duet je více než působivý. K shlédnutí rovněž doporučím i klip, kde jsou výše zmínění pánové převlečeni za kněze a houpou se na loďce v moři igelitu. Z hudebního pohledu jistě zaujme velký prostor, který je v rytmické sekci ponechán tleskání.

Druhou jasnou hitovkou je baladická The Ship Song, které vládne piano a zasněné vokály v pozadí. Tahle věc je hodně radio friendly a pokud máte rádi tu klidnější stránku Nick Cavea, tak The Ship Song je jasná volba.

Charakteristika Ship Song rozhodně neplatí pro třetí song v pořadí – The Hammer Song. Nedůtklivé vyťukávání kláves se nese celou skladbou a člověk má pocit, že to kladivo mu každou chvíli spadne na hlavu, zvlášť když tomu přičteme časté hřmění někdy v pozadí.

Lament opět patří ke skladbám, které se nikam neřítí a nemůžu se zbavit pocit, že je v ní namícháno trochu latinsko-americké rytmiky, což u Nicka věc poměrně nevídaná. Refrén mi ale přijde trošičku cajdákovitý.

Se čtvrtou song (nevím proč se tohle album prostě nejmenuje Songs, když jich tu má tolik), která nese název The Witness Song se opět podíváme jak dovedou Bad Seeds hrát rychle. Místy mi to připomíná rock & roll, místy gospel a místy mám dojem, že měl Nick Cavě ve studiu nějaké náboženské vidění či co.

Posledním článkem tasemnice s názvem The Good Son je skladba Lucy. A je to článek poměrně decentní a nutno říct, že velmi milý. Je to sice pomalé, ale Caveův feeling dělá divy a srdce nejedné Lucky by zřejmě touhle skladbou dostal. Minimálně na jednu noc. Skladba má také melancholické outro, kde nám kvílí harmonika jako z westernu.

Co závěrem... The Good je velice zdařilá deska, která věrně ilustruje přechod post-punkového maniaka k morbidnímu chlapíkovi za klavírem, jak zná Cavea většina veřejnosti. The Good Son přináší kombinaci písničkářství s temným post-punkovým feelingem a i když to místy trošičku skřípe, tak je nutno říct, že je to kombinace velmi povedená a pokud Nicka Cavea neznáte, tak The Good Son je jednou z dobrých možností, jak s ním začít. Je pak na vás, jestli se vydáte cestou popovější a budete sjíždět Foi Na Cruz, Ship Song či Lament a nebo vsadíte na tvrdší The Good Son či The Hammer Song. Stejně tak je na vás, jestli se pak vydáte k jeho náročnější tvorbě 80.let a nebo zamíříte do hitparád, stejně jako Cave v letech 90.