Blondie - biografie

Kapela Blondie vznikla v New Yorku v roce 1975 přejmenováním skupiny Angel and the Snake podle pokřiku, kterým častovali řidiči po ulici jdoucí blonďatou zpěvačku Deborah Harry. Spolu s ní se u hudebních nástrojů vyskytovali jenom pánové a tak si je představme: kytarista Chris Stein, basák Gary Valentine, klávesák Jimmy Destri a konečně bubeník Clem Burke.

Jednotliví členové už nějaké ty hudební zkušenosti s různými kapelami měli, a tak netrvalo dlouho a Blondie se stali stálou atrakcí vyhlášených klubů CBGB a Max’s Kansas City, kde se kapela stala součástí rodící se punkové scény. Není divu, však vedle nich vystupovali hudebníci formátu Television, Patti Smith či Ramones.

Blondie se rychle prosazovali a díky získání nahrávacího kontraktu mohla spatřit světlo světa eponymní debutová deska z roku 1976 ze které vynikal singl X-Offender, který zdařile dokumentoval jejich tehdejší punkové ladění . Hitové ambice této skladby však mařil právě punkový feeling, který se do mainstreamových rádií poněkud nehodil. Ovšem B-straně tohoto singlu s názvem In the Flash se kapela podařilo zabodovat v daleké Austrálii, kde ji omylem přehráli v hudebním pořadu a tato baladická záležitost strhla pozornost na kapelu pozornost. Album se na sklonku roku 1977 vyšplhalo až na 5. příčku australské hitparády a Blondie v zemi klokanů podnikli úspěšné turné.

Ve stejné době vychází druhé cd kapely s názvem Plastic Letters, ovšem už bez Gary Valentina, který kapelu před začátkem natáčení opouští. Za basovou kytarou tak můžeme vidět nováčka Franka Infanteho, kterého záhy doplnil ještě druhý kytarista Nigel Harrison. Samotná deska Plastic Letters pokračovala v trendu nastoleném debutem, ovšem bylo již znatelně cítit, že kapela má rozhodně nakročeno od punku k uhlazenějším záležitostem. A úspěch pilotního singlu Denis to jen potvrdil.

Denis - skladba, původně z roku 1963 od Randy and the Rainbows - totiž vylétla v evropských hitparád do velmi vysokých pater a podobně se vedlo i druhému singlu "(I'm Always Touched by Your) Presence, Dear" (lehce pikantní je, že skladbu napsal Valentine těsně předtím, než kapelu opustil). Blondie se tak zařadili po bok těch amerických kapel, které si hýčká Velká Británie více než jejich domovina.

Pokud Plastic Letters popovou oblast jenom lehce lechtala, tak na třetí desce, Paralel Lines, už punk mával z ujíždějícího vlaku. Ovšem žádné laciné popové slaďáky, Blondie uměli míchat, a tak v roce 1978 jejich album zbouralo britskou hitparádu a pyšně se usadilo na prvním místě. Lví podíl na tom měla bezesporu jedna z kontroverznějších skladeb této šestice – Heart of Glass. V čem byl problém? Mnoho fandů nedokázalo skousnout disko rytmus, který podložil původně rockovou skladbu a tudíž se v souvislost s Blondie začalo mluvit o obligátním zaprodání se komerci. Ovšem deska přinesla i rockové fláky, což dokumentují výborné One Way or Another nebo Hangin‘ on the Telephone. Dle mého názoru se jedná o nejlepší počin Blondie a jeho úspěch byl navíc podtržen faktem, že hity Heart of Glass a Sunday Girl dosáhly na první příčku i v USA, kde popularita kapela oproti starému kontinentu poněkud zaostávala. Zajímavá je i pozice producenta této a dalších úspěšných desek. Fandům kapel Sweet, Smokie nebo Suzi Quatro není jméno Mike Chapmana jistě neznámé.

Ovšem USA dlouho kapele věrné nezůstaly, takže zatímco čtvrté desce Spojené království zatleskalo, v Americe už byla fanouškovská obec o poznání chladnější. Deska nesla název Eat to the Beat, psal se rok 1979 a singl Atomic se o rok později houpal na vrcholu britské hitparády. Minimálně v Evropě tak Blondie zůstávají superhvězdami.

Pokud vás v roce 1980 zaujal snímek Americký gigolo, tak vám jistě nemohl uniknout singl Call Me, který kapela pro tento film natočila. A světě div se! Američani opět kupovali blonďatou produkci jako o život a jenom v USA se ho prodalo přes milión kusů.

Pátá deska Autoamerican si pak znovu razila cestu světovými hitparádami a zanechávala za sebou cestičku lemovanou bankovkami. Mladší generace má možná hit Tide Is High spojený s popovou trojicí Atomic Kitten, ovšem již v roce 1980 s tímto polozapomenutým reggae flákem, rok výroby 1967, objížděli svět právě Blondie. No a aby těch různých stylů nebylo málo, tak další hit, Rapture, pro změnu zaváněl rapem. Teď už bylo opravdu těžké Blondie nějak škatulkovat.

Rok 1981 znamenal pauzu kapely, kterou svými sólovými pokusy vyplnili Debbie a Destri, a tak Blondie ožívá až v roce 1982 s deskou The Hunter. Ta sice dosáhla na 9. místo britské hitparády, ale pro mašinu na hity, jakou v té době Blondie byli, to znamenalo neúspěch. K tomu se ještě přidaly nepěkné recenze, které přispěly k zvýšení tlaku v kapele samotné, který vycházel z faktu, že zatímco na Debbie svět hleděl jako na superstar, tak po ostatních muzikantech neštěklo ani novinářské štěně. Krize vyvrcholila smrtelným onemocněním Steina, odřeknutím koncertů a ohlášením konce kapely. Jednotliví hudebníci se pak věnovali rozličné činnosti, z níž nejhodnotnější bylo Steinovo uzdravení a poměrně solidní sólová činnost Debbie.

K reunionu kapely došlo v roce 1997, ovšem bez dvojice Harrison a Infante, kteří se zbytku kapely odměnili žalobou. Nic naplat, kapela začala koncertovat a deska No Exit vystřelila singl Maria až na vrchol britské hitparády. Deska se sice svým předchůdcům hudebně nevyrovnala, ovšem ukázala, že Blondie nejsou sbírkou dinosaurů na vymření. Skupina se ovšem nevyhnula typickém jevu starších hvězd a to hostování současných umělců na svých deskách. Účast rappera Coolia budiž příkladem.

V roce 2003 nás Blondie studiově obšťastnili zatím naposled a i když se deska The Curse of Blondie prodávala špatně, tak hudebně nepatří k tomu nejhoršímu, co by kapela, která vznikla v roce 1976, může po skoro 30 letech přinést.

Pro fanoušky různých ocenění je třeba zmínit, že v roce 2006 byli Blondie uvedeni do Rock and Rollové Síně slávy.