Začalo to jako klasická pohádka – David Ian Jackson se narodil 11. srpna 1954 v jakémsi Burton-upon-Trent (Anglie) do chudé rodiny námořníka a servírky. Od dětství trpěl astmatem, tudíž se nemohl účastnit běžných sportovních aktivit s ostatními dětmi a tak obrátil svou pozornost ke knihám a hudbě. Moudří rodičové pro jeho radosti měli pochopení a tak mu za těžce vydělané peníze koupili housle a staré piano. Malý David začal cvičit klasiku a brzy se rozhodl stát se profesionálním skladatelem. V 16 založil jazzové trio, se kterým hrál po hospodách a dokonce se mu podařilo získat stipendium na Královské hudební akademii. Jenže pak se jeho nadějná budoucí kariéra klasika náhle zvrhla, když se na začátku 70. let poprvé začal zajímat o fenomén jménem rock, který v té době už pár let vládl světu.
První skupinou, ve které se Jackson angažoval, byla Edward Bear, jenž později přetvořil na Arms&Legs. Tady získal svoji přezdívku Joe podle jakési hlavní postavy televizní loutkové show Joe 90, kterou prý nápadně přípomínal. Kapela se rozpadla po 2 neúspěšných singlech a Jackson se vrhl na dočasnou kariéru kabaretního umělce, aby si vydělal peníze a mohl natočit nějaký svůj vlastní počin. V roce 1977 dal dohromady některé členy svého bývalého uskupení – kytaristu Marka Andrewse (kterého však brzy vystřídal Gary Sanford) a basáka Grahama Mabyho + přibral bubeníka Davida Houghtona a The Joe Jackson Band byla na světě. Brzy nahráli první demo, které Jackson rozeslal všem nahrávacím společnostem v Londýně - a všichni ho svorně odmítli. Kdo ví, jak by to tehdy s kapelou (a Joe Jacksonovou celou hudební kariérou) dopadlo, kdyby nebylo Američana Kershenbauma, který sháněl mladé talenty pro A&M Records - a narazil na Jacksonovu bandu, které okamžitě nabídl spolupráci.
Jacksonova autorská tvorba byla v té době ovlivněna nastupující post-punkovou New Wave, ve které se zhlédl hlavně energickou hudbou a útočným tónem textu, který doplnil bohatou dávkou vtipné ironie a sarkasmu. V říjnu 1978 vyšel první Jacksonův single „Is She Really Going Out With Him?“, který však zcela propadl. Brzy po něm vyšlo debutové album Look Sharp! – u kterého se zdálo, že dopadne úplně stejně. Kapela však pokračovala v turné po Británii a získávala si čím dál větší pozornost tisku i veřejnosti a konečně po 2 měsících od vydání se album upoceně doplazilo na spodní příčky Top 40. V tom samém měsíci vyšlo Look Sharp! i v Americe, kde už pohodlně dosáhlo do první dvacítky v hitparádě. Napoprvé neúspěšná „Is She Really Going Out With Him?“ byla vydána znovu a tentokrát zcela překvapivě obsadila 13. příčku. Joe Jackson byl nominován na Grammy a úspěch byl na světě - aspoň pro zatím.
Kapela intenzivně túrovala po Británii, Evropě i Spojených státech, ale našla si čas i na další nahrávání. Krátce po Look Sharp! vyšlo hned druhé album I´m the Man se singlem „It´s Different For Girls“, které bylo v podstatě pokračováním svého předchůdce (v kladném i záporném slova smyslu). Zatímco v Británii zaznamenalo veliký úspěch, když se okamžitě dostalo do první dvacítky (a singl dokonce do první pětky), po vydání v Americe Jackson zjistil, že „it´s different for U.S“ – když I´m the Man skoro zmizelo ještě v rozruchu po velkém úspěchu první desky.
Na podzim 1980 vyšlo třetí album Beat Crazy, které nedopadlo úplně špatně, nebylo však tak komerčně úspěšné jako první 2 počiny kapely. Po evropském turné na podporu desky se The Joe Jackson Band rozpadla (údajně prý kvůli tomu, že bubeník Houghton už měl koncertování po všech možných čertech plné zuby a odmítal pokračovat v jakémkoli dalším turné).
Po rozpadu kapely Jackson radikálně změnil směr svého hudebního směřování a vrátil se ke svým hospodským začátkům – tedy co se týče hudebního stylu – jazzu. Dal dohromady uskupení Joe Jackson Jumpin´ Jive, jehož eponymní nový debut ve stylu swingu a bluesu 40. let opět slavil úspěch na obou stranách Atlantiku. Dařilo se i dalšímu dílku Night And Day – byť byste pravděpodobně neřekli, že něco, co se tváří jako spojení popu, jazzu, salsy a dance music, může fungovat. Může a dost dobře – album vystřelilo do vysokých míst hitparád single „Steppin´Out“ (který se stal poslední Jacksonovou skladbou, jenž se dostala do Top 10) a vydělalo autorovi nominaci na Grammy. Následující Body&Soul v podobném stylu však sklidilo už jen „průměrný“ úspěch.
Mezi vydáváním alb také Jackson nadále velmi pilně koncertoval, z čehož vzešly 2 nahrávky – nové, naživo nahrané album Big World a dvojdisk Live 1980/1986 – což byla kompilace z jeho četných vystoupení v posledních letech.
Aby toho ale ještě nebylo málo, složil také Jackson v mezidobí soundtracky ke 3 filmům a jen tak pro zábavu si vyšvihnul instrumentální, téměř klasické album Willpower, které způsobilo dost starostí pop/rockovým kritikům, zvyklým hodnotit jeho předchozí tvorbu ve stylech, kterým aspoň trochu rozuměli.
Soundtrack složený k filmu Jamese Bridge Mike´s Murder (o kterém ani osvědčený filmový server ČSFD neví o moc víc než název a jméno režiséra) byl vydán v roce 1983 a nevedl si jako deska vůbec špatně – přestože do filmu samotného bylo nakonec použito jen málo z něj. Swingový soundtrack ke Coppolově filmu Tucker:Člověk a jeho sen (1988), by se pravděpodobně dočkal mnohem větší pozornosti, jen kdyby film byl úspěšnější – přesto i tak vynesl autorovi opět alespoň nominaci na Grammy.
Další alba Blaze of Glory a Laughter&Lust sklidila velmi skromný úspěch (na což si Jackson stěžuje i v jedné písni z druhého jmenovaného alba). Zřejmě proto raději na další 3 roky víceméně mizí z hudební scény a tvoří si svoje soukromé projekty v -jako dítě vysněné- kariéře skladatele klasiky – soundtracky k filmům Dospívání v Queens (Queens Logic) a Srdcová trojka (Three of Hearts). V 2. polovině 90. let se snaží o kombinaci popu a klasiky v albech Night Music, Heaven&Hell a Symphony no.1.(za kterou konečně dostal tu Grammy)
Když už si veřejnost i kritici na počátku nového tisiciletí mysleli, že Jackson definitivně opustil vody pop/rocku a radši se utopí v klasice, přišla pecka – živák Summer in the City:Live in New York, kde Jackson oprášil své staré hity z éry The Joe Jackson Band spolu s covery mimo jiné Beatles a Duke Ellington. O 4 měsíce později přišlo nové album Night and Day II, které se opět vracelo ke stylu prvních Jacksonových hitů z dob New Wave. Joe Jackson dodnes považuje toto album za svůj nejlepší počin. A úspěch u veřejnosti? Po dlouhé době se o něm dá konečně mluvit jako o větším než malém.
K 25. výročí od vydání debutu Look Sharp! v roce 2002 připravil Jackson pro své věrné fanoušky z dávných dob jeho mládí další překvapení – reunion The Joe Jackson Band po 25 letech a album Volume 4 nahrané v původní sestavě úspěšného uskupení (název alba přímo vyjadřuje návaznost na předchozí 3 desky Jackson Bandu). Z následného turné potom pochází zatím poslední nahrávka Joe Jacksona – živák Afterlife.
Diskografie:
2008 Rain
2004 Afterlife
2003 Volume 4
2002 Two Rainy Nights: Live in the Northwest (The Official Bootleg)
2002 Joe Jackson Live
2000 Summer in the City: Live in New York
2000 Night and Day II
1999 Symphony No. 1
1997 Heaven & Hell
1994 Night Music
1991 Laughter & Lust
1989 Blaze of Glory
1988 Tucker
1988 Live 1980/86
1987 Will Power
1986 Big World
1984 Body and Soul
1983 Mike's Murder
1982 Night and Day
1981 Jumpin' Jive
1980 Beat Crazy
1979 Look Sharp!
1979 I'm the Man
2007 (autor Lucie Dvořáková)
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat