V roce 1969 se na Toronto's Rock and Roll Revival festivalu sešla na pódiu následující sestava: John Lennon, Eric Clapton, Yoko Ono, Klaus Voorman (basa) a Alan White (bicí). Potkali se už v letadle, kde si zajamovali a vzhledem k tomu, že si mysleli, jak jim to nejde, tak si zahráli i na výše zmíněném fesťáku. Kapela vystoupil pod názvem Plastic Ono Band a tento koncert bylo první vystoupení Lennona bez Beatles.
Hned na začátku koncertu se Lennon raději omluví, že spolu hrajou úplně poprvé, a tak, že budou hrát jen věci, co všichni umí. Začnou pěkně klasikou, kterou znají snad úplně všichni: Blue Suede Shoe.
Vsadím se, že kdybyste netušili, že jde o Lennona a spol, tak si budete myslet, že je to nějaká vykalená kapela někdy v garáži, která si přišla jen tak zahrát. Zvuk a provedení je totiž 100% garáž i s DPH. Lennon zpívá velice solidně, ale na kapele je dost poznat, že pánové spolu nějak moc necvičili, Naštěstí jsou to všechno výborní muzikanti a tudíž to tak nějak drží pohromadě. Hned dvojka Money je ovšem dost nepovedená. Utahaný a místy falešný zpěv, potácející se rytmus a vůbec podivné vyznění songu, který si tedy raději pustím v podání Beatles.
Dizz Miss Lizzy je další rock and rollová klasika a zde se poprvé objeví prznitel tohoto koncertu jménem Yoko Ono. Ano, tato avantgardní „umělkyně“ sem poprvé umístí svoje nepřeslechnutelné ječení, naštěstí jenom krátce, takže vás to ani nestačí vyděsit. Jinak je tahle skladba zahraná velice slušně a člověk si už začíná říkat, že to zas nebude tak špatné.
Yer Blues je výborné blues z mého oblíbeného White Album od Beatles a tahle garážová úprava mu docela svědčí. Ovšem fandové čistého zvuku nadšeni nebudou. Lennon a Clapton si vystřihnou velmi pohledná sóla.
Dostáváme se ke zlatému hřebu desky a to je Lennonova skladba Cold Turkey. Kapela konečně šlape jak se sluší a kombinace Claptonovy kytary a ječení Yoko Ono je docela zajímavé a v případě Yoko Ono až neuvěřitelně poslouchatelné. Trošku song shazuje nevýrazný konec, ale jinak je to výborná záležitost.
Poslední věc, která na desce stojí za poslech je monotónní hippiesácká Give Peace a Chance s hopsavým rytmem a lehce zapamatovatelných refrénem. (lehké refrén je v případě skladby pro davy nutnost, vyhulené mozky hippies na nějaké složité větné kompozice zřejmě nebyly) Každopádně se zřejmě neubráníte přihlouplému pohupování v křesle nebo kde to vlastní sedíte popř. podupávaní si nohou.
Tak... a sadomasochisti mohou ožít, neboť k mikrofonu se staví Yoko Ono a spustí svoje dvě „umělecké skladby“. Pokud nevíte, jak si představit vokál Yoko Ono, tak zní zhruba jako něco mezi skřeky mučených duší v Očistci, porodem a sirény oznamující poplach. Pokud máte dost silný žaludek a přežijete první skladbu Don't Worry Kyoko, tak se vám Yoko odmění nádherných 12:34 trvající skladbu, kde už vás téměř neobtěžuje kapela, ale jen vytí. Důrazně bych Yoko doporučil účast v soutěži Hejkal Roku nebo Banshee roku, protože tohle je vážně zážitek. Zhruba po 2 minutách jsem začal znepokojeně pozorovat, že si začínám řezat ucho žličkou. Zhruba po 5 minutách se marně snažím schovat v nejvzdálenějším koutu pokoje a přemýšlím, že tahle hudba by se dala používat jako obranný prostředek místu slzného plynu k rozhánění demonstrací. Osmá minuta již přináší sebevražedné myšlenky a vokál Yoko znamenitě supluje skřeky supů, kroužící nad naším domem. Bože... blíží se konec a do mikrofonu hraje cosi, co zní jako když někdo něco vrtá. Dospěl jsem k názoru, že někdo vrtá Yoko do hlavy, proto asi tak kvílí. A hurá.. blíží se konec a … zasloužený potlesk. Zřejmě jsem jediný, kdo nepochopil to umění a nebo je publikum tvořeno bandou zdrogovaných maniaků, kteří nenávidí své uši a mozky. Je konec... .ani nevíte, jak jsem skvělá je věc, která se zve ticho....
Deska Live Peace in Toronto není kdoví jak skvělý koncert a kromě Cold Turkey mě snad žádná skladba extra nezaujala tak, že bych si ji chtěl v tomto provedení ještě někdy pustit. Co však tuto desku sráží do kategorie odpad jsou dvě závěrečné kvaziskladby. Klidně mě nazvěte mainstreamovým posluchačem, ale tohle vážně nedá a jsem přesvědčen o tom, že STB používala skladbu John, John jako mučící nástroj.... Průměrný koncert s děsivým koncem si ode mě vysloužil hodnocení 3/10. (mohlo být hůř, ještě, že mám garáž rád). Sorry Johne, sorry Ericu, sorry Klausi, sorry Alane. Sbohem Yoko.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat