Sólové desky. Ve většině případů to znamená buď, že originální kapela se rozpadla nebo k rozpadu spěje a nebo, že to dotyčného umělce se svými kolegy už prostě nebaví a kapela se pohybuje jiným směrem, než by si představoval. První sólová deska zpěváka kapely Iron Maiden Bruce Dickinsona je představitelem možnosti poslední.
Čekáte heavy-metal? Čekáte pekelně rychlé kytarové sjezdy? Tak to ne, moje milé děti, tahle pohádka to tentokrát není. Bruce vám totiž na nějakej heavy metal kašle... No moc nekoukejte, je to tak..A za co vyměnil Bruce slovo heavy? Odpovědí je prostá – jde o pop-metal.
Akustické kytary na začátek, aby se navodila taková ta správná atmoška, pak táhlý zpěv (nutno dodat, že Bruce je opravdu dobrý zpěvák) no a to vše okořeníme bombastickým refrénem, který si na druhý poslech musí zapamatovat i batole. No a máme tu skladbu, kterou s radostí zhltne každé radio. Hezkým příkladem je např. Born in '58 a nebo Gypsy Road (u které mi ale zpěv teda moc nesedne).
Bruce má ale rád i jiné kapely a to třeba australské AC/DC. Úderný riff, vyřvaný chraplák a všichni můžeme házet vlasama. Hell On Wheels budiž důkazem vlivu protinožců na tuhle desku. Naopak jedničku Son of a Gun bych hledal někde na desce pozdějších Black Sabbath a nebo Dia.
Které skladby se mi líbí? No řekněme, že první čtyři (na můj vkus poněkud křečovité) skladby to teda nejsou, ale když šáhnu na chvost desky, tak už začínám být spokojenější. Lickin' the Gun je správě ujetá a křečovitost začátku alba zde zcela mizí a No Lies má rozhodně chytlavý refrén a takhle nějak si představuji dobře napsanou pop-metalovou skladbu. Do třetice pochválím Dive! Dive! Dive! , která kromě zmínky o Davy Jonesovi z Monkees obsahuje i úplně stejný riff jako Lickin the Gun. Dobrý důkaz toho, že na jednom riffu se toho dá postavit hodně.
Nebyl bych to já, kdybych nezmínil něco, co souvisí s glam-rockem. Je to skladba All the Young Dudes, která je původně z dílny Bowieho, ale interpretovali ji Mott the Hoople. Přiznám se, že Dickinsonovo podání mě opravdu nezaujalo a raději jsem si šel pustit originál. A vy to raději udělejte taky.
Takže celkově bych debutovou desku Dickinsona zhodnotil takto: Nejedná se rozhodně o nějak originální počin, protože vliv kapel jako Def Leppard a Bon Jovi je velice markantní. Pozitivem, ale bezesporu je, že Bruce pop-metal bere s nadhledem a kromě několika kýčovitých momentů je deska docela svěží a uteče docela rychle. Fandové tradiční tvorby Iron Maiden zřejmě desce zas tak na chuť nepřijdou, neboť příklon k popu je více než evidentní a mohli by Bruceovi vyčítat, že vyměkl. No.. ale měli by pravdu. Takže fandové rockových kapel 80. let, zkuste tuhle desku ze které i přes rok vydání 1990 ta 80. léta přímo sálají.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat