Však víte jak to chodí, když zemře hudební legenda… Najde se najednou spousta nových originálních nahrávek, které nikdo nikdy neslyšel, rarity, koncerty z mládí atd. Prostě spousta materiálu, který je víceméně nic neříkající a jeho hlavním účelem je z vás vytáhnout peníze, které byste mohli zcela jistě investovat inteligentnějším způsobem. Vzhledem k tomu, že však jste fanda, tak přece musíte mít nahrávku pořízené na magneťák na party, kde se celá kapela sjela a kde si někdo náhodou popletl slova nebo rupla struna. Rázem tu máme raritu a peníze lítaj…. Právě z těchto důvodu mám k posmrtným deskám poměrně despekt. Třeba chudák Hendrix. Je to už dlouho, co opustil tento svět a kdybychom se podívali na jeho posmrtnou diskografii, tak bychom shledali, že těch desek je víc, než leckterý interpret vydal za celý život (kromě Franka Zappy teda).
Jednou z nich je deska Cry of Love, která vyšla v roce 1971 a obsahuje studiové nahrávky, které již Jimi nestihl vydat. A jestli tato nahrávka patří ke zbytečným raritám či by neměla ve vaší hendrixovské sbírce chybět, si pokusíme vysvětlit v následujícím článku.
Předně chci poznamenat, že se v tomto případě opravdu nejedná o žádné archivní kousky, kde přes praskání a šum neslyšíte hudbu. Ne, nebojte se, zvuk je naprosto v pořádku a vám nezbývá, než si vychutnat pořádnou porci kytarové muziky řízlé tím typickým hendrixovským feelingem. Ti z vás, kteří něco od Jimiho znají, tak určitě ví o čem mluvím, protože Hendrix patří k těm interpretům, které si málokdy s někým spletete. Takže jen pro méně znalé připomenu, že Hendrixova hudba je velmi originální syntézou funku, rocku a psychedelie podložená naprosto neskutečnými kytarovými vyhrávkami a i na The Cry of Love potvrzuje Hendrix svoji jedinečnou pozici mezi kytaristy. Ovšem nečekejte nic ve stylu kytarových virtuózů jako je třeba Satriani. Je to stále víceméně (spíš více) bluesově orientované.
Co se týče skladeb, tak asi nemůže říct, že by zde byla vysloveně špatná skladba. Ovšem pouze tak pět jich je opravdu výjimečných a byla by opravdová škoda, kdyby se zůstaly válet někde v archivu.
Jde například o první Freedom s opravdu geniálním kytarovým motivem. Nejen u téhle skladby vážně doporučuji mít kvalitní stereo, protože kytarové vyhrávky lítají ze strany na stranu. Nejlepší skladbou desky je asi Ezy Rider, skvěle šlapající pecka podpořená bubínky v pozadí. Nicméně o toto prvenství s ní může směle soupeřit trošku netradiční Night Bird Flying, která patří mezi mé nejvíc nejoblíbenější skladby od Hendrixe. Zmiňovat skvělou práci s kytarou je už asi fakt zbytečné, ale nezmínit zajímavé rytmické přechody by bylo trestuhodné. Předposlední z královské pětice je hodně provařená pomalá a lehce snová skladba s názvem Angel. Zřejmě nejznámější a nejúspěšnější ze skladeb, které už Jimi nestačil vydat. Do pětice všeho skvělého je na skladě pekelně ukvákaná In from the Storm.
Celkově vzato si myslím, že The Cry of Love je více než důstojným reprezentantem vydávání Hendrixovi pozůstalosti (a že nebyla malá) a určitě se může směle zařadit do té části Hendrixovi diskografie, kterou není od věci mít doma a nebo aspoň slyšet. Chcete-li si srovnání s prvními deskami Hendrixe, tak The Cry of Love neobstojí, ale ne proto, že je to špatná deska. Jenom prostě není geniální.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat