The Doors - The Doors (1967) - recenze

Je spousta skvělých debutů, je spousta vlivných debutů, ale jen několik z nich udělalo takovou díru do dějin rockové muziky jako debut The Doors, který se jmenuje (jak už to u mnoha debutů bývá) stejně jako kapela. Takže, co že to je za těmi prvními dveřmi?

Já osobně, když jsem poprvé viděl tracklist této desky, jsem se domníval, že musí jít o bestofku, neboť většina těch hlavních pecek, co jsem znal, se tam vyskytovala. Nenechte se ale zmást a nenechte pochybnost otrávit vaše mozky, zde se opravdu jedná o řadovou studiovou desku.

A že začíná pěkně zostra. Break On Through (To the Other Side) je jednou z těch nejslavnějších skladeb z dílny Doors a typické rysy kapely jsou v ní nádherně patrné. Doors basu nevedou, a tak vás do skladby vrhnou pedály varhan Raye Manzareka podpořené nervozními bicími, které se doslova nemůžou dočkat, až do nich bude pořádně mláceno. Dále tu také máme výborný text, který dokazuje, že Morrison byl básník a když k tomu připočteme, že ho umí parádně zařvat, tak dostaneme hodně poslouchatelnou kombinaci. Kriegrova kytara zde sice hraje druhé housle a spíš přizvukuje, ale to je také dost častý znak tvorby Doors, protože Doors jsou hodně moc o klávesách.

Výborně to ilustruje zřejmě největší hit skupinu Light My Fire s již legendárním intrem a dlouhou instrumentální mezihrou, kde se oba sólové nástroje vyřádí dosytosti. K textu skladby se váže průšvih kapely v Ed Sullivan Show, kdy Morrison odmítl změnit text darling we could get much higher (drahá, můžem se sjet daleko víc) a i přes upozornění, ať tam zpívá něco jiného, si Jim tuto repliku zařval hezky natvrdo v přímém přenosu a slušně řečeno, cenzura nebyla ráda :).

Doors umí i pořádně psychedelicko-mystické skladby, které reprezentuje například The Crystal Ship s podmanivým zpěvem a výbornou kombinací kláves a čistého piana. V podobném duchu je ukuta i End of the Night.

Také It Easy Baby je v podobném duchu jako Break on Through a je to stejný skvělý nářez se zběsilými klávesovými vyhrávkami a úderným refrénem. Jedna z nejlepší skladeb od The Doors, která je imho trochu nedoceněná. Back Door Man není sice nějak zběsilá, ale po plíživém začátku se dostáváme k tradičně vyřvanému refrénu a bluesovému kytarovému sólu. Do kategorie údernějších skladeb, které spojuje výrazný uřvaný refrén patří bezesporu i Twentieth Century Fox a I Looked at You.

Co nám tu zbylo? Alabama Song (Whiskey Bar) je kabaretní záležitost popisující téměř smrtící nedostatek whiskey a litte girl. Změna rytmu a úchylné aranžmá vám dodá atmosféru z počátku století až k vám do repráků.

Taaak... a to nejšílenější nakonec. Fanoušci Apocalypsy (myslím film, ale fandové posledního soudu si doufám také přijdou na své) již tuší, že půjde o The End. Tahle přes deset minut dlouhá kompozice je podle mě jedna z nejúžasnějších skladeb všech dob. Má totiž neuvěřitelnou atmosféru , která dokáže pohltit celou vaši duši. Nikam se nespěchá, ale všichni cítíme, že konec musí nastat. To vše podkreslené lehce orientálními motivy a výjimečným textem, který nemá obdoby a nalézt v něm můžete ledacos. Prostě podobenství jako hrom, obsahující i slavnou Oidipovskou pasáž s větou mother, I want to fuck. Na nahrávce ovšem muselo být ono „fuck“ nahrazeno šíleným zavřeštěním, neboť tohle už bylo vskutku dost a kvůli této skladbě dokonce Doors přišli o své první stále angažmá. The End je skladba ze které běhá mráz po zádech. No schválně.. zkuste si ji někdy v noci pustit a zhasnout...

V konečném zhodnocení uspěje deska The Doors na výtečnou a považuji ji za jednu z nejlepších a nejoriginálnějších rockových desek všech dob. Skvělé texty, skvělé skladby, skvělé instrumentální výkon (především Manzarek válí) … tohle se vážně musí slyšet. Tak na co čekáte??? Běžte si ji sehnat...