Pink Floyd - biografie

Počátky skupiny, která vešla do dějin hudby pod názvem Pink Floyd můžeme hledat v rockové kapele, která si prošla různými názvy (Sigma 6, Abdabs, Tea Set) a v které se setkali základní kameny budoucích Floydů, bubeník Nick Mason a klávesista Rick Wright. Toto duo doplňoval ještě kytarista Rado „Bob“ Klose a záhy se připojili zpěvák a kytarista Syd Barrett a basista Roger Waters.

Názvem Tea Set se ukázal být nevyhovujícím, a tak Barrett kapelu přejmenoval na The Pink Floyd Sound, kde Pink a Floyd byla jména bluesmanů Pink Andersona a Floyd Councila. Dovětek Sound byl rychle opuštěn a stejně tak se stalo i s Klosem, který byl jazzově zaměřený a směrování kapely k psychedelii mu příliš nevonělo. Čtveřice se rychle zabydlela v londýnských klubech a stala se významným jevem na undergroundové scéně.

Kapela debutovala v březnu 1967 singlem Arnold Layne, který se i přes lehce kontroverzní text o fetišistovi vyšplhal na 20. příčku hitparády. Druhý singl, psychedelická See Emily Play, to dotáhla dokonce na 6. pozici a potvrdila vzrůstající popularitu kapely. Pink Floyd albově debutovali s psychedelickým opusem Piper at the Gates of Dawn, který mnozí fandové považují za nejlepší desku Pink Floyd a která ukázala ohromnou šíři Barrettovy fantazie. Piper obsadil v Británii 6. místo, ovšem v USA se do první stovky nepodíval.

V rámci živé propagace desky se začaly naplno projevovat psychické problémy leadera kapely Barretta, které byly silně podmíněny soustavným užíváním LSD. Syd pomalu nebyl sto odehrát koncert, a tak kapela sáhla pro kytaristu Davida Gilmoura (starého Barretova kámoše) a představa byla taková, že Barrett bude muziku psát a Gilmour s kapelou koncertovat. Sydův stav však došel do takové fáze, že ho byla kapela během natáčení druhé desky nucena vyhodit. Syd za výrazné pomoci svých ex-spoluhráčů natočil ještě dvě sólovky, než se až do své smrti v roce 2006 prakticky uzavřel před světem.

Albová dvojka A Saucerful of Secrets byla ještě hodně ovlivněna psychedelií, avšak úspěchu debutu nedosahovala. Důvodem byla možná silná roztříštěnost kapely, která se ze Sydova odchodu ještě plně nevzpamatovala a ve velké těžila z jeho odkazu. Třetí deska už si vedla lépe a to i přes fakt, že se jednalo o soundtrack k filmu More. Hudebně obsahovala akustické skladby, které střídaly místy až hard-rockové prvky nebo experimentální kusy.

Ummagumma (slangový název pro soulož) z roku 1969 byla rozdělena na živou a studiovou část, kde byl dán prostor každému hudebníkovi, aby se vyřádil a vyjevil své nápady. I přes experimetnální charakter nahrávky byla odměnou kapela další Top 10 v UK a první Top 100 v USA.

I v roce 1970 pokračovala kapela ve vydávání desek. Atom Heart Mother se slavným kravským obalem byla první deskou, která to dotáhla na samý vrchol britské hitparády a to i přes titulní dvacetiminutovou kompozici, která zabírala celou jednu stranu desku. Vzrůstala i popularita kapely v USA kam se Floydi vydali koncertovat.

V pauze mezi studiovkami se Floydi blýskli povedenou kompilací Relics a přispěli i na soundtrack k filmu The Zabriskie Point, ačkoli si režisér vybral jen malé množství jejich kompozic.

Meddle z roku 1971 je mnohými považována za první desku Pink Floyd a vévodila ji strhující progresivní kompozice Echoes, která platí za jedno z nejlepší děl z dílny této kapely. Deska byla nadšeně přijata jak kritikou, tak fanoušky, ačkoli dosáhla „jen“ na 3. místo v UK.

V roce 1972 si Floydi opět střihli soundtrack a tentokrát se jednalo o hudbu k filmu La Vallee. Deska přinesla rozmanitější materiál s vlivy folk-rocku a blues-rocku, avšak kritikou byla přijata o dost chladněji než Meddle. Floydům však mohlo udělat radost, že byla první deskou, která doputovala do Top 50 v USA.

The Dark Side of the Moon je deska, která přinesla Floydům nesmrtelnost. Opus zabývající se smyslem života a poukazující na jeho negativní aspekty vydržel v US hitparádě 741 týdnů, v UK to bylo dvakrát méně, a tak se „Odvrácená strana měsíce“ stala první floyďáckou deskou, která byla úspěšnější v US, než v UK. Z kapely se staly superhvězdy a podařilo se jí konečně složit opravdový rádiový hit. Skladba Money tehdy skutečně zněla všude.

Navázat na ohromný úspěch je vždy obtížné, ale deska Wish You Were Here podle mnohých svého předchůdce hudebně překonala a vrátila se opět k dlouhé kompozici, čehož jest důkazem skladba Shine On You Crazy Diamond, která desku z obou strane ohraničuje. Deska odkazuje na „chybění“ dávného leadera Syda Barretta i přesto, že útočila na hudební průmysl ve svých textech, tak to dotáhla na 1. místo jak v UK, tak i v US.

S rozmachem punku se Floydi rázem ocitli na seznamu dinosaurů, kteří přežili svou dobu, a tak se kapela pokusila na nové skutečnosti reagovat tvrdší kytarovou tvrobou. Deska Animals z ledna roku 1977 je tak tvrdší než předchozí materiál a tématicky se inspiruje Orwellovou Farmou zvířat. Kromě třech rozsáhlých skladeb obsahuje i odlehčující akustické ohraničení v podobě Pigs on the Wings. Deska se umístila na 2. místě v UK resp. 3. v US.

V tomto období již kontrolu nad kapelou přebíral basák a většinový autor Roger Waters a nastolování nových poměrů se neobešlo beze ztrát. Kapelu tak při natáčení desky The Wall opouští Rick Wright i když na koncertech stále s kapelou hraje, ačkoli jen jako najatý hudebník. The Wall se tak stává ryze watersovským dílem, které představuje podobenství o zdi, která chrání člověka před okolním světem. Na desce se také silně promítají Watersovy frustrace, především stigma ztráty otce v Druhé světové válce. „Zeď“ byla mimořádně úspěšná a prodalo se jí 30 milionů. Populární byl především konstantně rádiově ohrávaný singl Another Brick in the Wall Part 2. Deska byla podpořená monstrózním turné a v roce 1982 byla také zfilmována.

Studiový počin The Final Cut z roku 1983 platí za kontroverzní dílo. Nesla se v podobném duchu jako The Wall a nebylo již pochyb o tom, že Waters pasoval Masona a Gilmoura pouze do rolí přisluhovačů k jeho hudebním myšlenkám. Po dokončení desky se jednotliví členové věnují svým sólovým projektům a Waters v roce 1985 oznamuje, že skupinu Pink Floyd opouští.

Rok 1986 však přináší k Watersovi zprávu, že Mason a Gilmour dělají na nové desce, což ústí v soudní tahanici o používání názvu Pink Floyd. Rozsudek vyzní příznivě pro dvojici a v roce 1987 vychází první deska bez Waterse, které nese název A Momentary Lapse of Reason a je především Gilmourovým dílem. Podílí se na ní i Rick Wright, který se na následné turné opět stává členem kapely a tudíž je možné ho slyšet i na živáku Delicate Sound of Thunder.

Na další desky si fandové museli počkat až do roku 1994, kdy na trh přichází mimořádně úspěšné album The Division Bell, které obsadí 1. příčku jak v US, tak i v UK. Kapela vyráží na velkolepé turné a pořizuje živák P.U.L.S.E., které zdobí poněkud neobvyklý obal s blikající diodou.

Po skončení turné, které zahrnovala i koncert v ČR se kapela odmlčuje a trh zásobuje pouze kompilacemi a živákem z turné k The Wall. V roce 1995 se stává členem Rock and Roll Hall of Fame.

Kdo si však myslel, že kapela se již nikdy v nejslavnější sestavě nesejde, tak se velmi mýlil. K příležitosti akce Live 8 se Pink Floyd schází v klasickém složení a zahraje čtyři skladby. Nadšení nezná mezí, avšak kapela odmítá veškeré finanční pobídky k dalšímu koncertování. Zřejmě tak pouze další podobná akce umožní fandům jedné z nejslavnějších rockových kapel vidět své idoly všechny pohromadě.

Rok 2008 přinesl zřejmě definitivní jistotu, že Pink Floyd pohromadě už neuvidíme. Rakovině podlehl Rick Wright.