The Monkees - biografie

12. září 1966 poprvé mohli diváci americké televizní stanice NBC sledovat pořad The Monkees. O co šlo? Dozvuky Beatlemánie byly stále patrné a úspěch jejich filmů A Hard Day’s Night a Help! podnítil producenty k vytvoření televizní šou především pro teenagery, která by zahrnovala předevšém groteskní skeče kombinované s hudebními čísly. No a pro tyto účely bylo pomocí konkurzu vytvořená „umělá“ fiktivní skupina s názvem The Monkees.

Osazenstvo tvořili pánové Davy Jones (zpěv, kytara, perkuse), Mike Nesmith (zpěv, kytara, klávesy), Peter Tork (zpěv, basa, klávesy) a Micky Dolenz (zpěv, bicí, kytara), kteří byli vybráni z 437 zájemců. Každý z nich už měl minimálně minimální hudební zkušenosti, ale když přišlo na rozdělování nástrojů, tak se ukázalo, že bicí nikomu nevoní, a tak se jich nakonec ujal Dolenz, ačkoli to znamenalo, že na ně musí naučit hrát od základů. To, co je pro nás stěžejní je ale to, že v každém díle bylo jakési hudební okénko, kde Monkees vystupovali jako kapela a které nesouviselo s dějem celého dílu, ale z historického hlediska se na tato vystoupení můžeme dívat jako na předchůdce videoklipů. Tato televizní show trvala až do 9. září 1968 a v pozdějších fázích se z původně ryze groteskních čísel přesunuli i k společným shotům s takovými velikány jako byl např. Frank Zappa.

Show slavila velikánské úspěchy a alba, která obsahovala songy hrané v oněch hudebních vstupech se prodávala doslova na jedničku, kterou byla pozice v americkém albovém žebříčku a jehož vrchol se podívala hned čtyři alba pod hlavičkou Monkees. (připomenu hity Take the Last Train to Clarksville z The Monkees a I’m a Believer z More of the Monkees). V prodejnosti v USA dokonce předčili Beatles. To zákonitě vedlo k poptávce po koncertování kapely, které začalo na konci roku 1966. Nutno poznamenat, že na prvních dvou deskách nenajdete ani jednu skladbu, kterou by napsal jeden ze členů kapely a dokonce zde nefigurují ani jako hráči na nástroje. Zkrátka a dobře, prostě tam jenom zpívají. S přihlednutím k tomuto se živé vystupování zdálo být ohromným riskem, ale opak byl pravdou. Turné bylo nesmírně úspěšné a vypuklo šílenství zvané Monkeemania doprovázené vyprodanými koncerty a ječícími a omdlévající fanynkami. Bez zajímavosti jistě není, že několikrát dělala Monkees předkapelu kapela The Jimi Hednrix Experience, ale bylo to opravdu jen několik vystoupení, neboť monkeefilní teenage obecenstvo na nějaké kytarové exhibice zvědavé nebylo a o nadčasové umění pokoušící se kapela záhy opustila tuto předskokanskou funkci. (šlo to dokonce tak daleko, že publikum ve skladbě Foxy Lady skandovalo Foxy Davy)

Z Monkees tedy byly mezinárodní hvězdy, neboť jejich tvorba slavila úspěchy i v Británii. Jenomže především v staré dobré Anglii byla Monkees neustále předhazována jejich hudební a skladatelská albová absence a s kapelou se po celou jejich historii neslo označení „americký umělý plagiát Beatles“. (mimochodem vztah Beatles k Monkees byl mimořádně kladný)

Této nálepce se snažila vzdorovat i kapela a sympatie veřejnosti si bezesporu získala svým bojem s managementem, který nakonec ustoupil a od třetí desky The Headquarters můžete na deskách Monkees nejen hrát, ale také jejich vlastní skladby.

Kapela vydala ještě další dvě úspěšné desky, ale po ukončení The Monkees Show v roce 1968 a po komerčním neúspěchu filmu Head (který měl být zřejmě odpovědí na psychedelické počiny Beatles) a stejnojmenné desky, která, co se prodejnosti týče, nesahala svým předchůdcům ani po kotníky, dochází ke zvyšování napětí v kapele, což tradičně vedlo k rozpodu. První to zabalil Peter Tork (prosinec 1968), ale zbylé trio vydalo další dvě desky. Po jejich vydání to zabalil Mike Nesmith (březen 1970), ale zbylé duo vydalo ještě jednu desku než to zabalili oni dva.

Dolenz a Jones se dali dohromady v roce 1976 v uskupení Dolenz, Jones, Boyce and Hart, které na tvorbu Monkees v zásadě navazovalo, ale z právních důvodů nemohli používat originální název. Dlouho jim to spolu nevydrželo. Rok 1976 znamenal také zrození punku a ten na Monkees rozhodně nezapomněl. Respektive jeho interpreti zřejmě zamlada ječeli na vyprodaných turné nebo u gramofonů, a tak můžeme sledovat opětovný zájem o jejich hudbu. The Sex Pistols dokonce nahrají cover verzi jejich hitu I’m Not Your Stepping Stone. Dolenz, Jones a Tork dokonce toho roku vydají společný singl.

K regulérnějšímu reunionu došlo v roce 1986 k 20. výročí založení kapely, kde mimo jiné i díky MTV došlo ke comebacku kapely ve složení Jones, Dolenz, Tork a následovalo překvapivě úspěšné turné, kdy se ke kapele dokonce na pár vystoupení připojil Nesmith. Vyšla i nová deska s názvem Pool It! a úspěch singlů Heart and Soul a That Was Then, This Is Now.. vrátil Monkees do hitparád. V roce 1989 se do kapely vrací i Nesmith.

V 90. letech se kapela dala dohromady v původním složení, aby v roce poslali na trh réunion desku Justus (1996), která se nevedla zcela špatně. Opět se konalo turné a opět velice úspěšné.

Na přelomu milénia se konalo několik koncertů, ale za zpopularizování pro mladší generace (např. mě) mohou poděkovat Monkees soundtracku filmu Shrek, kde si jejich hit I’m a Believer půjčili Smash Mouth a zazněl i ve finální sekvenci filmu.

Ačkoli Monkees (mimo jiné držitelé dvou cen Emmy) bývají často zatracování, tak patří k nejprodávanějším interpretům 20. století a u jejich songů už vyrůstá několikátá generace posluchačů, a tak ačkoli k nimi mnoho kritiků vzhlíží s opovržením, tak zůstanou beze sporu jednou z kapel na kterou historie nezapomene.