Poté co vložíte cd do přehrávače (pustíte winamp atd.), tak vás možná hned první tóny desky zarazí. A vskutku… Neznalý posluchač by po instrumentální skladbě Slunky mohl klidně přijít k názoru, že se deska bude pohybovat v lehce najazzlém duchu s funky prvky, kde prim bude hrát velká improvizace.. No.. něco na tom bude, ale pravdě blíž bude spíš názor, že Slunky je trochu zvláštní skladba ( v rámci této desky) plná hraní si s kytarovými efekty (hlavně echem) a pěkně šlapající bicích.
Předtím než se tedy vydám do popisu dalších skladeb, tak chci upozornit, že většina skladeb je opatřena výbornou kytarou a tudíž už to zde nebudu opakovat. Koneckonců není divu, Clapton byl na tenhle nástroj vždycky šikovnej.
Stěžejní skladby desky však leží zcela jinde než Slunky a na první místo vypíchnu hnedle tři.
Jakožto fanoušek J.J.Calea si Clapton vypůjčil jeho skladbu After Midnight a udělal z ní hit. To tam bylo Caleovo pohodové, poklidné hraní. Claptonova verze je pořádná smažba, kterou žene dobře i vhodně umístěná tamburína spolu se skvělým klavírem a výbornými vokály. Takhle by se měly dělat covery.
Druhou skladbou, která na 100% stojí za to je Blues Power. Nenechte se zmást poklidným začátkem, nejde o nějaký pomalý instrumentální počin, ale o výbornou kombinaci blues se soul-funkovým nádechem. Dovolím se upozornit, že obě výše zmíněné skladby najdete i na živáku Just One Night, kde teprv uslyšíte, jak se dají rozbalit na živo.
Do třetice všeho claptonovského je zde poslední song alba s názvem Let It Rain, který však s bluesem už mnoho společného nemá a hudebně patří někam do pop-rocku. Základem je kytarový riff podloženými klavírními sestupy. Tady se ale fakt musím zmínit o výborném kytarovém sólu, kterému zdatně sekunduje i klavír. Lahůdka, ozvláštněná mírně chaotickým koncem.
Tato svatá trojice stojí nad celým albem a je záhodno si poslechnout minimálně tyhle skladby. Nehledě na to, že je najdete na každé slušné claptonovské bestofce.
Co se týče ostatního obsahu desky, tak se určitě není za co stydět. Clapton se totiž pohybuje někde mezi blues, funkem, country a popem, což činí z desky mimořádně zajímavou záležitost. Všechny skladby sice k sobě nějak pasují, ale nějak není cítit, že by byly všechny na jedno brdo. Tak namátkou: Lonesome and Long Way Home je nastavena téměř gospelovými prvky v podobě výborně znějícího sboru opakujícího Claptonovo lkaní, jak je chudák sám a daleko od domova. Easy Now je téměř folková záležitost, která zní skoro jak z desky Simon & Garfunkela, Told For the Last Time je naopak záležitost spojující prvky gospelu a country, no a Don’t Know Why je pro změnu načuchlá soulem.
Kdybych měl říct, jestli je deska Eric Clapton dobrá nebo špatná, tak zcela jistě řeknu, že moc dobrá. Clapton se evidentně odklonil od dřívějšího rockového běsnění s Cream a dalo by se říct, že se velmi uklidnil. Tempo není zběsilé, nálada je dobrá, tedy až na to občasné lkaní, jak je na tom špatně, ale to už tak u bluesu bývá. Co se týče zpěvu, tak Clapton nějak netlačí na pilu, ale jeho spíše komornější projev je rozhodně lepší, než kdyby se zde pokoušel o nějakou ekvilibristiku. O kytaře už vážně mluvit nechci, a tak se zaměřím na doprovodnou kapelu, kterou víceméně tvoří Delaney & Bonnie & Friends, kde chválím hlavně piano a doprovodné vokály a snad není bez zajímavostí, že Delaney je spoluautorem většiny skladeb.
Deska Eric Clapton je tedy výborným začátkem Claptonovi sólové kariéry a dost možná jednou z nejlepších z jeho sólových desek. Není to sice kdoví jaký nářez a fandům Cream může přijít více popovější, ale kombinace bluesu a popu je zde velice příjemná. 7/10
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat