Řeknu vám, že v porovnání se svými čtyřmi předchůdci, je pátá deska kapely Monkees tak trochu looser. 3. místo v americkém žebříčku je bezesporu úspěchem, který ale bledne ve světle toho, že všechny předchozí se podívaly až na vrchol. Inu každá série musí jednou skončit a The Birds, Bees and The Monkees znamenala přerod mimo jiné v tom, že byla poslední veleúspěšnou desku Monkees. Poté se již kapela nikdy nedokázala vrátit mezi superhvězdy a její kariéra začala skomírat.
Co se skladeb týče, tak první tři skladby klidně přeskočte. Nic originálního se v nich nevyskytuje a pravděpodobně je po prvním poslechu pustíte z hlavy. Dejte si ale bacha na trojku s názvem We Were Made for Each Other, která kromě toho, že je sladší než nejpřeslazenější dortík z cukrárny pro cukrofily, tak je i velice vlezlá. Takže bacha na to.
Se čtvrtou skladbou se ale zdá, že zlým dnům je konec. Tapioca Tundra má zajímavě naefektovaný zpěv a poměrně milou melodii. Není nějak stupidně vlezlá, ale v paměti vám zůstane. No a přichází královská skladba této desky. Daydream Believer. Když jsem se začal o Monkees zajímat, tak tahle skladba byla jednou z prvních, kterou jsem slyšel a dodnes si ji sem tam pustím. Založena je na klavírním riffu a ozvláštněna orchestrálními vsuvkami. Kdyby nic jiného tak tuhle skladbu si pusťte. Perfektní příklad kvalitního popu, který ani po 40 letech neztrácí svoje kouzlo.
Do třetice všeho dobrého zmíním skladbu číslo 11 s názvem Valleri. Pozoruhodné intro tvořené pekelným kytarovým během, úderný refrén podložený volnou kytaro-dechovou variací na I Can’t Get No Satisfaction od Rolling Stones – to jsou hlavní prvky, které tuto skladbu dělají vyjímečnou. Jasná volba.
Writing Wrongs je vykradená až to bolí a někdo si zřejmě neuvědomil, že divné psycho-piano umění nedělá . Zvláštní efekt na vokálu potvrzuje pravidlo, že opakovaný vtip přestává být vtipem. I’ll Be Back Upon My Feet se pro změnu jeví jako kvalitnější popová písnička (doslova písnička, o skladbě se hovořit nedá), ale zmínit se o tom, že znám tisíc lepších, je asi zbytečné. U The Poster mám taky dojem, že jsem něco podobného slyšel už několikrát.
P.O. Box 9847 je takový lehký pokus o psychedelii, který ale Monkees prostě neuvěříte. Zvlášť když po ní zazní Magnolia Simms, která psychedelii neviděla ani dalekohledem, ale na druhou stranu je hodně retro a naprosto se nebere vážně. Což je dozajista plus. Finální skladba Zor and Zam rozhodně není špatná, ale na tuhle desku se hodí asi jako plamenomet do rukou batolete a člověk čeká po jejím konci ledacos, ale rozhodně ne konec desky.
Takže co s tohle deskou….
Nejlepší by z ní bylo vybrat Tapioca Tundra, Daydream Believer a Valleri a tyhle skladby vydat jako singly a neobtěžovat posluchače dalšími skladbami pochybné kvality, protože výše zmíněné songy stojí za to a každý Monkeefil a nebo fanda popu 60. let by jim měl věnovat aspoň minimální pozornost. A tady se dostávám k problematice komu je deska určená.. ano, nejsou to hudební kritici, nejsou to kavárenští povaleči, ale je to prosté nenáročné publikum, které chce slyšet nějakou tu pěknou písničku a hlavně o tom nepřemýšlet. Pokud hledáte takovou desku, tak zkuste The Birds, Bees… atd. , pokud ne, poslechněte si nějaký ten výběr, kde uslyšíte výše zmíněnou trojici a nechte včely a ptáky být. Abyste náhodou nedostali žihadlo. 4/10
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat